Už se trochu opakuju. Co chvíli tu totiž vytahuju historky staré půl století. Ale když chci mluvit o Kaválkovi (kterému jsem jednou provždy udělil renesanční jméno Cavaletto), nelze jinak. Skamarádili jsme se v roce 1958, když mě bylo 33 a jemu o pouhých 18 let míň. Chtěl se stát redaktorem, ale já už jím tehdy byl; marně jsem se pokoušel stát se solidním šachistou, ale on už jím v těch patnácti letech byl; a přečasto kosíval i význačné mistry a půlmistry. V mé redakční jizbě mě například vyzval k jedné rychlopartičce. Udělil mi bílé, hrál naslepo, zatímco mě poskytl dobrodiní hry naviditelno; ale místo aby hloubal nad mými mistrovskými tahy, bavil se s mou sekretářkou, a aby mě potěšil, nechal viset čistou věž na a8. Dobře se pamatuju, co jsem tehdy zvolal. Byla to tato slova: „Vzdej se, saláte!“ Salát Cavaletto se však nevzdal, a aniž přerušil konverzaci s paní Fenclovou, pokořil mě i bez té nepotřebné věže. Měl by ses stydět, nezdvořáku! říkám si. A kde že je nějaká úcta ke staršímu, člověče Luboši? Ale vždyť to znáte – ta mládež, ta bezohledná mládež!
Také jsem nad ním párkrát zvítězil. Nikoli na kostkovaném prkně šachovém, nýbrž na zeleném prkně pingpongovém. Což by se možná mohlo taky započítávat, co myslíte? Svým způsobem jsme byli i spolužáci. Naším mateřským ústavem byla obecná škola v Perunově ulici na Vinohradech. Já jsem se zde začal vzdělávat v roce 1931, Cavaletto v roce 1949 a nás prastarý a slavný žurnalistický předchůdce Ferdinand Peroutka v pradávném roce 1901.
Každý, kdo ví, jak se táhne jezdcem, taky určitě ví, kdo je Kaválek a jak dokázal přeměňovat obyčejné dřevěné šachové loutky na rotu smělců, snivců a bouřliváků. A že párkrát – po své dlouhé rošádě ze zatuchlé socialistické klece do země, kde přistěhovalce vítá Socha svobody – se stal mistrem Spojených států a pak například i sekundantem Bobbyho Fischera.
Šachu začal holdovat až v jedenácti letech, kdy už měl před ním o rok mladší spolužák Míša Janata náskok celých pěti let. Zmeškané šachové učivo Luboš dohnal, a když mu bylo 19 let, stal se poprvé přeborníkem republiky. O pět let později (v onom proslulém osmičkovém roce 1968) odešel z klece do volné přírody – a to zatím nikdo neřekl ani nenapsal – jako nejlepší československý šachista. Rok Pražského jara (1968) byl snad i vrcholným jarem Cavalettova životního románu.
V témž roce skončil na mezinárodním kolbišti v Sarajevu o pouhý půlbodík za vítězi, v Amsterodamu slavně triumfoval před mistrem velmistrů Davidem Bronštejnem a v polské Poljanici Zdrój skončil druhý za Smyslovem, V zápase Moskva – Praha dostal od hostitelů samovar za to, že dosáhl nejlepšího výsledku z týmu Prahy. A jen tak mimochodem: v Luhačovicích vyhrál tehdy asi nejlépe obsazené mistrovství naší republiky všech dob. Vždyť za Luboškem Kaválkem se umístili všichni tehdejší i budoucí velmistři – Smejkal, Hort, Filip, Pachman, Jansa, Janata, Plachetka. Takže ovšem a poprávu byl Cavaletto nominován na šachovou olympiádu v Luganu na první šachovnici. Jaksi se obávám, že šachové čítanky o těchto faktech dodnes mlčí – a nechápu proč.
Minule jsem se o tom zmínil. I navažme nit. Píše se rok 1964 a naši braši (Hort, Kaválek, Jansa, Janata, Smejkal, Novák) bojují v Krakově o trofej nejlepšího akademického týmu. Naše silná kohorta se ovšem po zásluze probojovala do finálové skupiny. Dnes je volný den. Někdo odpočívá, jiný jde do kina, třetí (jako například Cavaletto) se účastní mejdanu ve studentském klubu. Tam se Luboš zapomněl přes celou noc a do hotelu se vrátil kolem desáté ráno. Trenér našeho mužstva František Pithart se už už chystal vykřiknout hrůzný ortel a poslat hříšníka postrkem domů, ale šachový flamendr postavil proti rozčilení pokoj a neodolatelný úsměv: „Nebojte se, mistře. Jděte losovat finálovou skupinu, vytáhněte nám Jugoslávii, já budu hrát s Marovičem a zničím ho obětí dámy. Ale teď se na to musím trochu vyspat.“
Míša Janata, který tu věštbu slyšel, se musel rozesmát, když Pithart skutečně vylosoval tu Jugoslávii i s tím Marovičem a jen škodolibě ke Cavalettovi prohodil: „Teď jsem jen zvědav, na kterém poli tu dámu obětuješ.“ Hlásím se jako očitý svědek. K té oběti dámy skutečně došlo, a to na f7. Ale mohlo to dopadnout méně efektně, kdyby se byl marnivý Marovič spokojil mírumilovným opakováním tahů. Letos v květnu mi Cavaletto tuto partii, starou 45 let, zopakoval. A já si ji dovoluju poslat dál a v závorkách zopakovat komentáře, které vítěz pronášel slovem nemytým, nečesaným, ironickým: „Šachy to byly divoké, dost jsme tam šlapali vedle…“
L. Kaválek – D. Marovič
1. c4 Jf6 2. g3 g6 3. Sg2 Sg7 4. Jc3 0-0 5. d4 d6 6. Jf3 Jbd7 7. 0-0 e5 8. e4 c6 9. h3 Db6 10. Ve1 exd4 11. Jxd4 Ve8 12. Vb1 Jxe4 13. Jxe4 Sxd4 14. b4 Vxe4 (Marovič se nad tím soustem moc nezamýšlel. Za kvalitu má poměrně dost materiálu i hry.) 15. Vxe4 Sxf2+ 16. Kh2 Jf6 17. Ve7 (Věž se řítí soupeři přímo do chřtánu, ale chvíli to potrvá, než ji spolkne.) 17… Se6 18. Df3 Jh5 19. g4? (Jako bych si říkal o facku.) 19… Sg3+ 20. Kh1 Sh4 21. Se3 Jg3+? 22. Kh2 (Kdybych nebyl po flámu a měl čistou hlavu, zahrál bych 22. Dxg3! Sxg3 23. Sxb6 axb6 24. Vxb7 Sxc4 25. Vxb6 Vxa2 26. Vxc6 s výhodou bílého.) 22… Da6 23. Vc7 Sxc4 24. Vd1 Je2 25. Vd2 Vf8 26. a4 Sg3+ 27. Kh1 Se5 28. a5 (Moc dobře mi není, ale aspoň jsem vyřadil černou dámu ze hry.) 28… Jg3+ 29. Kg1 Sd5 30. Vxd5! (K vrácení kvality jsem se dlouho nutit nenechal. Zdálo se mi, že můžu vyklouznout.) 30… cxd5 31. Sh6 Je2+ 32. Kh1 Jg3+ 33. Kg1 Je2+ 34 Kh1 Jd4?? (Marovič mohl opakovat tahy, ale myslel si, že stojí líp. Nestojí. Nýbrž padá střemhlav do propasti.) 35. Dxf7+!! (Věž, kterou černý nespolkl, si nakonec zahraje: 35… Vxf7 36. Vc8+ Vf8 37. Vxf8 mat.) Černý se vzdal.
