A jeho duše po ranách prahne,
když pochopí s jásavým vzlyknutím,
že v oné jediné vteřině slavné
byl na chvilku Tím,
jenž před časy stanul pod křížem svým,
a že jako On,
co sžehnut byl smrtelným políbením,
pro bolest život musí mít rád.
S. Zweig: Hvězdné hodiny lidstva (Heroický okamžik)
Televizní duel prezidentských kandidátů se chýlí ke konci, když Miloš Zeman zaútočí na svého soka: „Je pravda, že jste radil prezidentu Havlovi, aby se omluvil Sudetským Němcům?“ Mezi novináři se šuškalo, že se Zeman chystá otevřít Pandořinu skříňku. Tušil to i tým Karla Schwarzenberga, jenž radil svému lídrovi, aby se odpovědi vyhnul s poukazem na dávno uzavřenou dějinnou etapu. Ministr zahraničních věcí si je dobře vědom, že by bylo lepší diplomaticky mlžit. Přesto, věren svým zásadám, odpoví po pravdě: „Já jsem vždy říkal, a na tom trvám, že to, co jsme v roce 45 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše octla v Den Haagu.“ Den Haag je nizozemské město, kde sídlí mezinárodní trestní tribunál pro zločiny spáchané ve válkách na území bývalé Jugoslávie.
Strhne se neskutečný poprask. Zeman dominuje, s ostrou kritikou přispěchá i prezident Klaus. Co na tom, že oba před lety prezentovali obdobný názor jako orlický kníže. Jsou to pragmatici. Kdo viděl báječný film Stevena Spielberga „Lincoln“, ví, že účelové jednání politiků není českým patentem ani vynálezem dvacátého či jednadvacátého století.
V zemi, kde poválečný odsun Sudetských Němců je dodnes navýsost citlivé téma, se dosud žádný politik neodvážil před volbami poukázat na jeho stinné stránky. Karel Schwarzenberg svým postojem prokázal, že život v pravdě je pro něho víc než sebevýznamnější funkce. Prohrál volby, ale vyhrál duši. Byla to jeho hvězdná hodina.
