Zejména díky Pavlu Matochovi jsem měl příležitost se setkat (a občas i hrát v simultánce) s pěknou plejádou mistrů světa i světových velmistrů dnešní i předešlé generace: Karpov, Kasparov, Spasskij, Kramnik, Hort, Ivančuk, Korčnoj, Navara, Movsesjan, Polgárová, Kaválek a asi i další. A tak až budu starý dědek (což už není tak nekonečně daleko), budu moci spisovat článečky do šachových periodik.
Ta budou mít velkou čtenost, neboť lidé jsou z povahy věci líní (někteří psychologové tvrdí, že lenost a strach jsou jedinými motivacemi většiny lidí pro jejich konání) a tak nejraději čtou v šachových časopisech pochybnou šachovou beletrii, než aby si přehrávali partie nebo luštili úlohy, což vyžaduje námahu. I já si raději čtu popis pana Navary, jak šel od hotelu na vycházku a z nebe padala nějaká kapalina pod úhlem skoro 60 stupňů (déšť ve větru), než abych se poučil z jeho mistrovského vedení koncovky.
Nejprve odpovím na otázku v titulku: ANO – jsou to bytosti na bázi uhlíku s výjimkou části lebky, kde si nejsem tak jistý. K tvrzení „ano“ mě nevede DNA průzkum, ale fakt, že se od sebe výrazně odlišují.
Většinou je spojuje fanatický zájem o šachy bez ohledu na cokoli. A člověk si často klade otázku, kolik je talent a kolik je ta oddanost královské hře, podobně jako si u Jágra můžeme klást otázku o nadpozemském talentu vs. 1000 dřepů denně za mlada.
Určitě je spojuje vysoké ego, v tom jsou šachy podobné třeba boxu. A také předzápasová vyjádření v obou těchto sportech před utkáním o titul bývají obdobná, akorát Mike Tyson říká: „Zarazím tomu chudákovi nos do mozku“, kdežto šachový obhájce titulu třeba: „Myslím, že soupeř má slabiny v chaotických pozicích a černými figurami“. Oba v jádru ale myslí to samé.
Jinak převládají odlišnosti, ale přesto bych vymezil dva základní typy velmi podobně jako i u normálních klubových šachistů: a sice lehce renesanční typy se zájmy a aktivitami širšími vs. totální „šachouni“, kteří jsou daleko více jednorozměrní.
K těm druhým bych si dovolil zařadit Korčného, Navaru, s jistými výhradami Kasparova a bezpochyby Vasilije Ivančuka, se kterým jsem večeřel. Bylo to po zápase Ivančuk – Navara a já byl nominován sedět vedle drtivě zvítězivšího ukrajinského velmistra, asi z důvodu, že jsem schopen konverzovat rusky i anglicky.
Ivančuk je génius a bál se ho i Kasparov na památném pražském porevolučním turnaji Bessela Koka. Stál jsem tehdy ve VIP zóně kus od Kasparova, který nervózně popocházel se svým sekundantem a zamítal jeden za druhým všechny Dochojanovy ideje, co hrát, a pak trochu odevzdaně šel do sálu. Tam už ale zíral stejně nadřazeně a sebejistě jako vždy.
!
