Klesáme k Moskvě a od obzoru k obzoru rovina, širá Rus bez kopečku. Přistáváme. Je 21:45 a Slunce teprve bude zapadat, světlo je až do půl jedenácté.
Silnici od Šeremetěva lemují březové lesíky, třicetimetrové břízy, jako u nás smrkové lesy. Silnice mají pět proudů v obou směrech, a přestože už se blíží půlnoc, každou chvíli stojíme nebo popojíždíme v koloně. Taxikář to objíždí odstavným pruhem, ale není v něm sám, takže i on jen popojíždí, byť asi o 5 km v hodině rychleji.
V hotelu mě na striptýz láká náhončí noční klubu. Škoda, že tu nejsem s architektem Habinou nebo novinářem Jumpfieldem, ti se vyznají.
Hotel hlídá spousta goril v oblecích. Stejně jako všechny ostatní moskevské hotely a slušnější restautace. Přitom bych neřekl, že tu je nebezpečněji (či v důsledku všemožných ochranek bezpečněji) než jinde. Spíš to nějak patří k statusu dobré ruského podniku mít vlastní ochranku.
Hotel jinak za moc nestojí, rozhodně ne za cenu, kterou platím a kterou je třeba platit předem. Zbytečné zmiňovat jeho jméno.
„Příště se ubytuj radši v Českém domě,“ říká mi bývalý šéf Unipetrolu a Čepra Pavel Švarc, který má nyní na starosti ruské operace moravského ropného magnáta Karla Komárka. V Moskvě pracuje už dva roky, předtím v Petrohradě a druhý den mi vysvětluje, že tady chtějí předplatby nejen v hotelu ale i dodavatelé v byznysu a dokud nedáte aspoň zálohu, tak nepošlou ani cenovou nabídku J A taky že hledat v Moskvě slušný hotel v cenovém rozmezí 100 – 150 eur je utopie. Slušné stojí dvakrát tolik, dobré čtyřikrát.
Procházíme předraženým GUMem (něco jako moskevská Kotva minulosti a Palladium dneška), dáváme si kafe na Rudém náměstí. „Poprvé jsem tu byl v roce 1990 a to byly všechny obchody a všechny regály tohoto obchoďáku prázdné. Nebylo tu nic, ale bylo to laciné,“ vzpomíná na první návštěvu šéfredaktor časopisu New In Chess Dirk Jan ten Geuzendam. Dnes ve výlohách třpytí luxusní i běžné módní zboží, ale vždy důsledně bez cenovek. Asi aby někdo zas nevystřelil z Aurory.
V půl třetí přicházím do Treťjakovské galerie, slavné moskevské obrazárny ruských umělců, kde již tři týdny probíhá duel o šachového mistra světa. Po deseti partiích byl stav zápasu mezi obhájcem titulu indickým velmistrem Viswanathanem Anandem a jeho vyzyvatelem izraelským velmistrem Borisem Gelfandem vyrovnaný 5 – 5 (oba vyhráli po jedné partii, zbytek byly většinou nezáživné remízy do třiceti tahů).
Sponsorem mistrovství je Gelfandův kamarád, ruský miliardář Andrej Filatov, majitel přepravní společnosti N-Trans (hlavně nerostné suroviny po železnici) a sběratel umění. Miluje ruský impresionismus a tímto šachovým zápasem v galerii ho chce propagovat. Přímo nad hracím sálem je příležitostná výstava Nikolaje Fešina, kde některé obrazy jsou zapůjčené z rodiné sbírky Andreje Filatova. Pod vlivem nedávno přečtené knihy „Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů korun“: Zvyšuje Filatov takto hodnotu ruských impresionistů a tedy i své sbírky? Otázka řečnická, otazník na konci věty zbytečný jak telefonní budka. I sám Filatov v rozhovoru v posledním čísle časopisu Šach Info říkal, že ruští impresionisté, kteří neemigrovali jsou podcenění, a srovnával Viktora Popkova se Marcem Chagallem.
Třeba Filatovovi přiznat, že má vkus. Fešin i Popkov si mě získali. Popkovy Brigádníky odpočívající při šachu (z nich udělal ikonický obraz tohoto šampionátu) či Fešinovova Šamana nebo Koupel, bych si doma rád pověsil.
O vlastním zápase Anand-Gelfand a hlavně jeho zákulisí více příště.
Je neděle a jak říkal můj dědeček: „neděle je od slova nedělej“. Tak končím s psaním a jdu do chrámu. Je svátek Seslání Ducha svatého.
. Už jsem natěšený na slíbené zákulisí zápasu.
