Od mého posledního blogu (asi již poněkolikáté) uplynulo hodně měsíců a právě u něj se již začaly objevovat poměrně kritické názory na mou „psací pauzu“ (většinou na můj vkus až nemístné, ale to mlčky přejdu), tudíž jsem se rozhodl opět oprášit své blogové pero a podělit se s Vámi o některé moje zážitky z poslední doby.
To, že jsem více než půl roku nenapsal na svůj blog ani řádku, mělo vícero důvodů. Jednak jsem po pravdě neměl moc chuť něco psát a také jsem měl opravdu pořád co dělat, celkově byl pro mě loňský rok poměrně dost přelomový. A to nejen po šachové stránce.
V dubnu loňského roku jsem se stal reprezentačním trenérem mládeže. S čímž souviselo i spoustu povinností především na podzim, resp. od srpna až do konce listopadu, kdy jsem musel zařídit všechno možné týkající se ME a MS mládeže včetně osobní účasti na těchto reprezentačních akcích (více o nich viz Zápisky z Bulharska a Zápisky z Brazílie, které najdete např. zde – www.chess.cz/www/mladez/reprezentace/me/me_mladez.html, resp. zde – http://www.chess.cz/www/mladez/reprezentace/ms/ms_mladez/mistrovstvi-sveta-mladeze-2011-caldas-novas-brazilie-17-27-11-2011/zapisky-z-brazilie.html. Nicméně v „mezidobí“ mezi ME a MS jsem si ještě stihl zajet do Francie na Mitropu. Moc jsem se těšil a pevně věřil tomu, že si alespoň trochu spravím chuť po nevydařeném šachovém létu. Bohužel hned první dvě kola jsem dosti odvařil (především v tom druhém jsem prohrál zcela bez boje jako malej kluk) a také zbytek turnaje nebyl nijak oslnivý. (A to bohužel nejen můj, ale také družstva, které skončilo poměrně dost za očekáváním).
Pročež jsem hned druhý den po návratu z Francie udělal radikální krok ve svém životě: definitivně jsem se rozhodl, že mou životní cestou jsou šachy, a ukončil jsem studium na VŠ. A to přesto, že mi do konce magisterského studia zbývalo už pouze absolvovat několik předmětů, napsat diplomovou práci a udělat státnice. Nicméně už delší dobu jsem cítil, že mě škola zdaleka nebaví tak jako dřív, že už mě tolik nenaplňuje a profesně se muzikologii opravdu věnovat nechci. Od října jsem tudíž „šachista na plný úvazek“ a po pravdě jsem v tuto chvíli docela rád, že mi rok 2011 šachově hrubě nevyšel: i díky tomu jsem šel opravdu hodně do sebe a v posledních měsících se snažím trénovat (ne ostatní, ale sám sebe!) přibližně 7-8 hodin denně.
Zbytek roku proběhl poměrně v poklidu a o Vánocích jsem si zahrál již tradiční turnaj v Litomyšli. Sice byl tentokrát šachově poměrně slabý, alespoň se mi však díky tomu podařilo po hodně dlouhé době odehrát turnaj bez prohry a navíc jsem měl z většiny partií po šachové stránce celkem dobrý pocit.
Leden patřil více učení, než šachům. Ano, já už student nejsem, ale moje přítelkyně ještě studuje, přičemž v lednu to ještě byly dokonce dva obory: jeden začala v září (už před pár lety absolvovala jeden semestr, ale pak jí nevycházel rozvrh s druhým oborem) a druhý, který se snažila dodělat: muzikologii. Na první pokus (loni v červnu) si vytáhla opravdu nepříjemnou otázku, na kterou jsme se už nestihli naučit, proto zkoušku dobrovolně vzdala. Avšak na druhý termín už to bylo mnohem lepší a těsně po vykonání zkoušky si sama věřila, že tentokrát už to bude dobré. Bohužel, komisi to nestačilo, a tak udělala pouze polovinu státnic. Třetí, a tedy poslední pokus ji (resp. nás) čekal na konci ledna. Společnými silami jsme se učili jak nejvíc to šlo, o to větší bylo naše zklamání, když ani tentokrát Lence státnici nedali. Bohužel „chytla“ komisi, která se daleko více snaží dostat ze studentů to, co neumí, než to, co umí. Já sám jsem totiž měl u státnic úplně stejnou otázku, uměl jsem ji hůř než Lenka, a přitom jsem na první pokus dostal trojku…
Přiznám se, že několik dnů po těchto státnících (a vlastně možná dodnes) jsem to nesl hůř než Lenka. Ne to, že Lenka státnice nezvládla, stejně jako já muzikologii už nikdy dělat nechtěla, ale proto, že mě přístup katedry a jejích pedagogů neuvěřitelně zklamal. Říká se, že na studium na vysoké škole každý nesmírně rád vzpomíná. Jistě, i já budu rád vzpomínat na různé akce se spolužáky, život na kolejích, na privátě apod. A samozřejmě na to, že jsem na muzikologii poznal Lenku, svou životní lásku. Nicméně ze školy samotné už zůstanou pouze hořké vzpomínky. Jsem rád, že jsem studium na muzikologii ukončil už v říjnu, kdy to bylo především z toho důvodu, že jsem to časově nezvládal a rozhodl se pro čistě šachovou dráhu. Pokud bych to totiž neudělal v říjnu, stalo by se tak na začátku února, přičemž by v první řadě opravdu nešlo o časové či šachové důvody. Až jednou budu mít děti, rozhodně je nebudu nutit, aby šly studovat „na vejšku“. Možná právě naopak: po této zkušenosti je daleko více budu vést např. ke sportu. Nebo třeba k podnikání. Jednoduše proto, aby se nemusely několik let dřít a pak z toho neměly vůbec nic. Pokud se mě v budoucnu někdo zeptá, z čeho mám titul Bc., řeknu, že to jsou jen dvě písmenka před jménem a obor, ve kterém jsem studoval, vůbec nestojí za řeč…
Nedávno jsem četl pěkné rčení, které je součástí nadpisu mého dnešního blogu. Jelikož jsem (stále ještě!) životní optimista, věřím, že tomu tak bude i v tomto případě. Muzikologii jsme spolu s Lenkou definitivně hodili za hlavu. Lenka studuje další obor, který ji zatím opravdu baví, takže má práce poměrně dost. A já jsem se s ještě větší pílí „vrhnul“ do svého světa šedesáti čtyř polí.
Co říci závěrem? Snad jen ještě odpovím na „otázku“ z mého předchozího blogu ohledně psaní knihy. Ne, žádnou knihu momentálně nepíšu. Sice mám v hlavě minimálně dva nápady, ale na konci loňského roku jsem se zařekl, že nejprve „dodělám“ titul GM a teprve potom se opět pustím do psaní šachové literatury.
Čímž se s Vámi pro dnešek loučím a omlouvám se za své předlouhé mlčení. Od nynějška se pokusím přispívat na svůj blog častěji… Opravdu!:)
Díky Lucka
-. 
. Ak niekdo neskonci VS, ktori si sam vybral, tesne pred koncom, tak to predsa nie je dokaz ctiziadostivosti a uz vobec nie huzevnatosti a z pohladu schopnosti je to akurat neutralne. Ak ju vsak napriek tomu, ze sa mu nechce, clovek skonci, tak urcite prejavi aj svoje schopnosti, aj huzevnatost a aj ctiziadostivost .