Ale napřed chvilka poezie. Šachový romantik František Soukup, o němž jsem tu minule pronesl pochvalnou zmínku, oslavoval v roce 1961 své 38. narozeniny, pročež jsem před něj předstoupil, udělal pukrle a zarecitoval mu 24 gratulačních veršů:
„Příteli drahý, Franto milý! / Když slavně slavíš slavný den, / tak jsme si tedy usmyslili / popřát Ti štěstí, zdraví jen / a dlouhá léta a tak dále – / však znáš sám tyhle zdravice… / Dost frází. A teď nenadále / přejděme k věci, zdravíce / šachistu v Tobě, Aljechina! / Františku, mysli na tu věc, / že záhy, jak hra započíná, / je třeba myslit na konec. /Pokud jde o Tvé kombinace, / spíš třikrát měř a jednou řež, / co míníme, to řeknu krátce: / dáma je lepší nežli věž. / Měj rozum, Franto, neobětuj! / Někdy je méně mnohem víc. / Dbej, aby každý tah byl k světu / a abys potom mohl říct: / Remis mám vždycky. O to jde tu. / A ne snad o to, abys dal / sobě a nám a všemu světu / na vědomí, žes víc než Tal.“
Šéfredaktor Soukup, kterého jsme co chvíli obmyslně ujišťovali, že je „silná pražská druhá třída“, za vinšování poděkoval a vybídl mě, abych usedl vedle něho a dal k lepšímu nějaké veselé historky z šachové historie. A přisunul mi sklenku, do níž mi nalil krapet čistého vína barvy bílé. I vyprávěl jsem tuto pravdivou zkazku:
Na Dobříši se konal jednak šachový přebor žen a jednak se v jedné zámecké komnatě ubytovaly slavné sovětské šachistky – mistryně světa Bykovová a nejnovější přebornice Volpertová. Povídá mi Luděk Pachman, abych s ním jel do zámku českých spisovatelů pozdravit, poklábosit a popít vinný mok s oběma návštěvnicemi. Tehdy tu byly opravdu jen dočasně. Jménem šachového svazu jsme odevzdali voňavé pugéty a pak jsme šli s velmistryněmi obhlédnout dramatické obrazce, jež na šachovnicích kouzlily naše přičinlivé malomistryně. Potom jsme se prosmykovali mezi stolky a posléze jsme zaujali posez v přilehlé restauraci, kde tedy došlo na svrchu avizované pitivo z moravské révy.
Toho dne konverzuju rusky docela obstojně, až se tomu sám divím. Ale ještě víc údivu ve mně vyvolá jedna z účastnic ženského turnaje, která se hrne k našemu velmistrovskému stolu a přiklekne si rovnou k mé židli. A drží v ručce kapesní šachy a špitá: „Byl byste, mistře Bachmane, tak laskav a poradil mi, co mám táhnout.“ Poulím oči jako redaktor Poulíček a chci uvést fakta na pravou míru: „Vy jste se, madam, malinko spletla. Mistr podobného jména sedí tuhle vedle…“ Luděk však pokračuje v taškařici, jež spadla z nebe. a povídá směrem ke mně: „Jen se nevymlouvejte, mistře Pachmane, a poraďte té slečně nějaký silný tah.“ Líbezná dívčina oblije nepravého Pachmana láskyplným pohledem a přišeptne: „Budu vám, mistře Bachmane, velmi vděčná.“
A tak tupě zírám do kartónových destiček a trojice velmistrů se zase rozveseleně dívá, jak složitou pozici zvládnu. Aby mě poradili, to je ani nenapadlo, sobce. Do spletitého děje však vpadne deus ex machina. Chci říct, že se nade mnou tyčí ředitel turnaje Reimann, papírové šachy mi zabavuje a přikleklé krasavici oznamuje, že se už nemusí do hracího sálu vracet, anžto jí tímto partii kontumuje, a basta. Ale pak se do antické tragédie vláme další opravdový Bachman, chci říct Luděk Pachman, a hláskem andělským i lidským přiměje říďu Reimanna ke změně rozsudku ve prospěch sličné šachové slečny. A dodá: „Stejně tohle všechno spískal zde sedící Viktor, který se vždycky jen plete mezi řádné šachisty.“
Toho památného dne jsem byl poprvé a naposledy Viktorem, neboť se Luděk domníval, že jen tak lze mé jméno přetlumočit do azbuky, a velmistrem Bachmanem-Pachmanem, čehož jsem litoval, neboť mít vědomosti této dvojice, nemusel jsem se tak děsit kdekteré Aljechinovy obrany.
