Jako každý kluk jsem i já odmalička toužil stát se reprezentantem své vlasti. V žádném oboru jsem však, bohužel, nevyniknul natolik, aby se mi to podařilo. Netušil jsem, že příležitost se naskytne až v seniorském věku.
Předloni jsme s manželkou trávili dovolenou na velké lodi brázdící Středozemní moře. Poslední večer jsme si šli zatancovat do baru. Když jsme na parketu vystřihli polku, začali nám pořadatelé navlékat startovní čísla. Netroufali jsme si vstoupit do záře reflektorů a proto jsme odmítli účast v soutěži, jež sestávala z nejznámějších tanců. Na parket nastoupilo několik kurážných párů z různých koutů světa, kteří byli hodnoceni mezinárodní porotou z publika. Když jsme viděli, že Italové, Němci a Francouzi neumí zatancovat náš národní tanec, zalitovali jsme, že jsme propásli možnost v polce zvítězit a tím na lodi Armonia proslavit Českou republiku před zraky kosmopolitní společnosti. Po několika týdnech jsem zážitek vyprávěl na rodové oslavě. Poté zahráli polku. Když jsme se s manželkou vraceli uřícení z parketu, zaznělo z hloučku teenagerů: „S tím jste to chtěli vyhrát?“
Netušil jsem, že se mi naskytne ještě jedna příležitost vystoupit na mezinárodní scéně v dresu s lvíčkem na prsou. S nadšením jsem přijal zprávu o zařazení do širšího výběru šachového týmu manažerů České republiky pro zápas proti Slovensku. Od té chvíle jsem přepečlivě kontroloval mailovou schránku, abych neprošvihnul zprávu o nominaci. Po několika dnech napětí jsem se dočkal. Manažer manažerů Pavel Matocha potvrdil to, v co jsem doufal jen v nejtajnějších snech. Pojedu do Bratislavy!
