Velký zájem o knihu velmistra Navary způsobil, že se stávám větším expertem na Českou poštu než duo Čadek Chovanec. Několikrát týdně odesílám různě velké balíky s Mým šachovým světem, po republice i do zahraničí, nyní ještě přibyla trika S Navarou na Navarov. Nespočet zážitků, odposlechů, front a kiksů pošty a nucené srovnání se soukromými přepravními službami mě vede k nelichotivému závěru ohledně státního podniku…
Co asi nikoho nepřekvapí jsou pravidelné dlouhé fronty, kdy přesto ze čtyř přepážek fungují jen dvě, nesmyslná nabídka doplňkového prodeje (staré kalendáře, plyšáci a stolní hry, Haló noviny, knihy z výprodeje Levných knih…) a pomalá laxnost mnohých pošťáků. Na jejich obranu třeba říct, že občas jim nic jiného nezbývá, protože jejich počítače a tiskárny fungují tak pomalu, že moje desetileté PCčko je proti tomu blesk. Ale možná je to schválně, protože zatímco tiskárna pomalu tiskne, snaží se mi pošťačka vnutit los (další doplňkový prodej).
Při té zoufalé pomalosti a ouřadnosti, kdy všechno se zapisuje na papír i do počítače, bych ale očekával, že vše bude fungovat sice pomalu, ale zato s velmi malou chybovostí a velkou byrokratickou jistotou. Hůře už proto snáším, když mi pošťačka nedoručí doporučený dopis, přestože jsem doma a jen mi do schránky hodí lístek „nezastižen“, případně když se ani nesnaží doručit vydražené šachové knížky (měla prý ráno moc zásilek a už se jí ta kilová zásilka nevešla do tašky).
Ale nad tím jsem ještě pořád mával rukou. Mám do určité míry pochopení pro lennost lidí a jejich snahu usnadňovat si práci, zvlášť když za ni nejsou dobře placení a vidí ten šlendrián v podniku nad sebou. Tento týden ale pošta překonala všechna má očekávání.
Slovenský zákazník si objednal velkou zásilku knih a přál si ji doručit na poštu do Hodonína, kde má zřízené Poste Restante (zásilky mu tam nechávají a on si je vyzvedává). Pečlivě jsem knihy zabalil a s 34 kg balíkem vyrazil na nejbližší pobočku pošty. Tam balík zvážili a řekli, že ho ode mě nemohou přijmout, protože je těžší než 30 kg a takový že musím jet podat na Depo Pošty do Malešic na Praze 10. Adresu jsem našel docela snadno, horší již bylo najít, kde v tom jejich depu mám balík podat. Jezdil jsem od brány k bráně, až se to – na třetí pokus – podařilo.
Požadované poštovné 551 Kč za odeslání jednoho balíku z poštovního depa v Praze na poštu do Hodonína mi trochu vyrazilo dech, ale nakonec jsem byl rád že pouť po pobočkách a depu České pošty končí. Zaplatil jsem, vzal si podací lístek a spěchal dohánět zameškané.
Slovenskému zákazníkovi jsem napsal, že poštovné je sice nekřesťansky drahé, ale že balík se přes jisté obtíže poslat podařilo a že ho bude mít zítra v Hodoníně.
Jenže zítra mi volá Česká pošta, že balík nedoručí, ať si pro ně přijedu. Hovor to byl jak rozprávka.
„Vždyť jste ho ode mě normálně přijali, mám podací lístek, adresa je správná, poštovné zaplacené, v čem je problém?“
„To byla chyba, vůbec jsme ho přijmout neměli. Ten balík můžeme doručit pouze, pokud nám dáte adresu adresáta.“
„Adresa tam je. Máte to doručit na hlavní poštu do Hodonína, kde on má zřízené Poste Restante a balík si tam vyzvedne.“
„Na poštu mu to doručit nemůžeme, to náš systém neumožňuje.“
„Ale vždyť jste Česká pošta a to je pobočka Česká pošty.“
„Vy nerozumíte našemu systému…“
Proč Česká pošta nemůže doručit balík z Prahy do Poste Restante na České poště v Hodoníně jsem nepochopil. Jediné, co jsem uhádal bylo, že si sám pro ten balík do jejich depa už fakt nepojedu, že mi ho i s poštovným přijedou vrátit do kanceláře.
V kanceláři jsem pak rychle vyhledal na internetu nabídky konkurenčních dopravních firem a objednal doručení u balikservis.cz. Za stejnou cenu, co pošta chtěla z Prahy do Hodonína, z pošty na poštu, to doručí až na Slovensko. A z kanceláře do kanceláře.
Nemohl by to ministr vnitra také probrat na Bezpečnostní radě státu? Neschopnost poskytovat základní poštovní služby v rozumném standardu a za konkurenční cenu ohrožuje tento státní podnik mnohem víc než nějaký šíbr s losy a melouny-nemelouny pro partaj.
