Závěr vzrušující partie. Hotové drama. Bílému zbyly všeho všudy dva kameny – král a čiperný koník. Černý je na tom o něco hůře: má pouze krále, o němž je však známo, že je významnou figurou. Jockey bílého jezdce co chvílí vyhlašuje šach černému mocnáři, který čile uskakuje jako torero v býčí aréně. Z klubovny už všichni odešli, vyjma mě a dr. Srba, který je přeborníkem našeho souboru a povídá: „Nechci vám do toho, pánové, mluvit, to se nesmí, ale zdá se mi, že nikdo z vás nezvítězí. Bude to asi remíza.“ – „Jaká remíza?“ žasne vůdce bílého šimla. „Já vyhraji!“
Tahle zpupná slova pronesl Francouz Michaud, redaktor Četky, který mluví česky už docela obstojně, ale v řeči šachové je pořád ještě nejistý. Tohle zvolání Já vyhraji! se stalo na mnohá desetiletí milovanou průpovídkou nás, co spolu mluvíme a mastíme v kavárně U Nováku blicky o korunu s flekem. Pronášet tato historická slova smí však pouze ten, kdo má zdechlou pozici, materiálové manko, o kvalitu či o figuru méně, kdo nemá nic, čím by si pic, zkrátka zoufalec, který se pouze spoléhá na nějaký čihošťský zázrak nebo na to, že soupeři spadne praporek. Ale pozor: nesmíš, člověče, vyslovit Michaudovu památnou větu flegmaticky Já vyhraju!, nýbrž musíš zachovat to půvabné Já vyhraji s měkkým i.
V našem šachovém týmu hrával na předposlední šachovnici František Soukup, šéfredaktor nakladatelství, které se (vzhledem ke sportovní protekci) uvolilo vydat moji knihu Tam všichni hrají šachy. Tehdy v létě 1961 zrovna přijel do Prahy můj velevážený přítel ze země sovětské velmistr Salo Flohr. Sedíme v jeho oblíbené kavárně Arco a mě napadá nápad: „Nechtěl byste mi k tomu napsat nějakou pěknou předmluvu. To by pomohlo knize i šéfovi Soukupovi.“
„A možná i mně,“ zhodnotí Flohr šachovou zápletku, „my totiž s Rájočkou jedeme v neděli na týden do Karlových Varů, a však to znáte, každá koruna dobrá.“
Flohr, jak vidno, rozjíždí příležitostnou partii od prvního tahu na mat, kdežto já jen chvějně doufám, že šéfredaktora Frantu, šachistu druhé výkonnostní třídy, nějak ukecám, aby pro šachistu Flohra, někdejšího druhého hráče světa, nějakou tu stokorunu vyčaroval.
Nazítří je sobota (to byl tehdy ještě pracovní půlden), ale u Franty se jako vždy touhle dobou pořádá slet šachových fandů a figurek. Sekretářka Svatka Suchardová svému nadřízenému šeptá, že přišel nějaký rusky hovořící pán. Jenže František je na tahu a tak jen mezi dvěma zdvihy odsekne: „Vím. Ať jde dál.“
Velmistr vchází, pobaveně kývne na mne, který mám o věž víc, a po několika minutách ticha se vyjádří k aktuální šachové situaci: „Tak se mi zdá, že už by se mohl bílý vzdát.“
Šéfredaktor má smysl pro humor i tradici, pročež zvolá velkým hlasem: „Vzdát se? To je k smíchu řeč. Protože abyste, mistře, věděl, já vyhraji!“ Ale pak, po dalším nemastném tahu, poví: „Tak dobře, velmistře Flohre, já to tedy na vaše doporučení vzdávám.“
Potom už druhá šachová třída přikročila k věci: „Dobrá. Zálohu vám proplatíme ještě teď, pokud ovšem paní Pavelková nezavřela pokladnu, to víte, je sobota. Ale i tak bych potřeboval, abyste odevzdal aspoň půl strany té předmluvy, na to jsou předpisy, abych měl jako nějaký podklad k tomu honoráři.“
„Máte tu někde psací stroj s azbukou?“ ptá se velmistr šachových remíz. Když stroj uvidí, sedne k dílu, a my jen žasneme: šachový klavírista buší do klapek jako Firkušný a za chvilku má celou stránku.
„Kolik českých peněz by vás, mistře, asi tak uspokojilo?“ ptá se očarovaný šéfredaktor.
„Tisíc korun,“ nečervená se Flohr, který je toho času spíše velmistrem šachové žurnalistiky než gambitů a dlouhých rošád.
Tehdy, skoro před padesáti lety, byla tisícovka asi na úrovni dnešních desíti tisíc. Ale František Soukup, silná pražská druhá třída, se projevil co pražský frajer: „Píšu vám dva tisíce.“
Tu brilantní Flohrovu předmluvu najdete ve svrchu uvedené knize. Text jsem ovšem musel – podle šéfova rozkazu – poněkud rozšířit.
