Islandská liga aneb Můj návrat do dětství

 

Píši další blog, přestože v tom předchozím jsem trochu zklamal sám sebe. Popsal jsem tři stránky vyprávěním o olympiádě, ale zapomněl jsem napsat například o tom, jak si účastníky a účastnice Kirsan N. Iljumžinov kupoval sadou dárkových předmětů. K hodinkám „kirsankám“ jsme se vyjadřovali ironicky všichni (protože už hodinky máme, dokonce i kirsanky), ale USB disk se mi po nečekané poruše toho předcházejícího velmi hodil. Otec navíc doma zjistil, že se z USB dá odlepit záhadné logo Kirsan + srdce = FIDE (ne, nebylo to naopak). Každopádně zjišťuji, že i velmistři jsou částečně zkorumpovatelní – jestli se nošení trička s logem FIDE pod politicky neutrálním vlněným svetrem dá považovat za formu korupce.

Také jsem nějak posledně zapomněl zmínit, jak mi před partií Adams – Navara kapitán (Michal Konopka) řekl cosi ve smyslu, že vyhraje ten silnější (nebo ať vyhraje ten silnější). Moje reakce „To doufám ne!“ byla míněna zpola vážně. Ale proč o tom všem vlastně píši? Snad se jen snažím dohnat něco, co jsem zmeškal. Doufám, že k tomuto blogu nebudu muset psát žádné podobné dodatky.

 

Když mě někdy koncem léta Lenka Ptáčníková oslovila s nabídkou odehrát ve dnech 8. až 10. října 4 partie v islandské lize, považoval jsem to za dobrý nápad. Na Islandu jsem do té doby nebyl a toužil jsem se tam podívat. Proto jsem po několika dnech váhání nabídku přijal s tím, že jsem přislíbil účast na prvních čtyřech kolech. Zpětně si myslím, že mé rozhodnutí bylo správné, ale chvílemi jsem o tom pochyboval.

První větší pochybnost se objevila, když jsem se dozvěděl, že první kolo se má hrát od dvaceti hodin tamního času. Tou dobou u nás je o dvě hodiny více a já chodím spát. Aby toho nebylo málo, další den se hrálo dvojkolo. Nikdy jsem se neúčastnil bleskových maratonů, ale teď jsem měl příležitost vyzkoušet, na co stačí mé síly. Chápal jsem to jako výzvu. A výzvy mě naštěstí ještě stále motivují.

Také proto mi tolik nevadilo, že islandská liga začíná už pár dní po olympiádě. Šachy hraji rád. Zato mimo šachovnici projevuji zaujetí a radost ze života mnohem méně často. (Mimochodem, slovní spojení „nezaujatý pozorovatel“ může v některých kontextech zahrnovat pozitivní hodnocení, zatímco v jiných negativní. Ale to není moje myšlenka.) Musel jsem ale překonat několik úskalí. Koupi letenek jsem raději svěřil klubu a Lence, protože v této oblasti se má nepraktičnost projevuje naplno a někdo to musí v konečném důsledku zaplatit. Klub musel trochu šetřit na mém honoráři, takže mé přání ohledně letenek bylo nejen rozumné, ale snad i oprávněné.

Další překážkou ale byl zápis do klubu. Název Hellir Chess Club si zapamatovat dokáži. Vyplnil jsem internetový formulář, zapsal se do seznamu hráčů a čekal, kdy dostanu kontrolní e-mail. Když jsem toto udělal v reakci na opakovanou výzvu potřetí, Lenka mi poradila, abych napsal e-mail rovnou na islandský šachový svaz. Zatímco mé předchozí zprávy nejspíše skončily někde ve spam-filteru, tentokrát se přihlášení zdařilo. Nebyl jsem si zcela jistý, zda budu na soupisce jednou nebo třikrát, ale nakonec bylo vše v pořádku.

 

Nabízí se otázka, proč v titulku píši o návratu do dětství. Důvodem je to, že se tento turnaj vymykal z mé zaběhané rutiny. Na partie jsem se připravoval málo, nerozebíral jsem je příliš mezi jednotlivými koly, byl jsem v novém prostředí, hrál jsem rychle – a výsledek kupodivu byl dobrý! Čímž ovšem nechci podobně ležérní přístup doporučovat, ale někdy se vyplatí si trochu odpočinout.

Také proto jsem přijel o den dříve, už ve čtvrtek 7. 10. Na letiště mě přijel vyzvednout Omar Salama, manžel Lenky Ptáčníkové. Omar a Lenka spolu žijí na Islandu již téměř pět let v multikulturním manželství. (Omar pochází z Egypta a seznámil se s Lenkou se přes internet. Jejich syn Adam ve třech letech rozumí čtyřem jazykům a snad jimi i mluví.) Díky nim jsem se mohl dozvědět i některé zajímavé informace o tom, jak se žije na Islandu. To přeci jen turisté nezjistí samotným cestováním tak snadno. Nebo někteří možná ano, ale já nemám pozorovací talent. Lence se například líbilo to, že na Islandu se lidé chovají stejně k významným politikům jako k popelářům. Také chválila to, že v bance i v jiných veřejných budovách mívají dětský koutek. Lenka žije na Islandu už přes 10 let (můj odhad je 11-12 let, ale určitě se to dá někde zjistit). Jestli jsem dobře pochopil, tak pracuje jako učitelka šachu ve školách a školkách. Omara na Islandu zaujala mimo jiné pěkná příroda (to asi příliš nepřekvapí) a velmi čistý vzduch. Nedostatky nezvykle stinné zimy jsou vyváženy (kompenzovány, nikoliv exportovány) velmi slunným létem. Omar a Lenka nehráli – museli se starat o děti (hlavně Lenka), starat o chod družstva (hlavně Omar) a připravovat na zkoušky na místní univerzitě (Omar). V pátek před partií nás Lenka zavezla k bahenním sopkám, v neděli po partii nás Omar vzal na delší výlet a ukázal nám islandský parlament, gejzír Strokkur a Zlaté vodopády. Islandské přírodní památky jsou opravdu krásné a mimořádné!

Mít v družstvu lidi s cizími kořeny může být výhodou. Omar ani Lenka přivedli do družstva další posily – mě a Ahmeda Adlyho. Na druhé šachovnici nás doplnil GM Mirošničenko z Ukrajiny, až na 4. šachovnici hrál místní přeborník a nejsilnější hráč, GM Stefansson. Ahmed Adly na Islandu hrál už poněkolikáté, GM Mirošničenko a já poprvé. Ukrajinský kolega si rozumně přinesl fotoaparát a vše dokumentoval. Já jsem to ke své škodě neudělal, ale také jsem k tomu měl své důvody. Jednak letos v létě na Islandu byl můj otec a měli jsme k dispozici dostatečnou fotodokumentaci, jednak jsem si nebyl jistý stavem baterie digitálního fotoaparátu ani přítomností filmu ve fotoaparátu klasickém. (A mé obavy byly přinejmenším v prvém případě oprávněné.)

Hra se mi kupodivu celkem dařila. První partii jsem i v pokročilé večerní hodině sehrál dobře a vyhrál. V následném dvojkole jsem proti dvěma velmistrům uhrál bod a půl, přičemž jsem se stihl ráno na obě partie připravit a strávit ještě okolo hodiny u internetu! Pravda, s tou přípravou to zase tak slavné nebylo. V první sobotní partii jsem po necelé hodině hry stál na prohru. Mimochodem, mám pocit, že na islandské lize jsem hrál špatně jenom dopoledne! Naštěstí obě „dopolední“ utkání začínala až v 11 hodin, takže nevydařenou první hodinu hry jsem ještě dokázal napravit. V partii s GM Steingrimssonem mě to ale stálo mnoho úsilí, remízu jsem udržel až po čtyřech a půl hodinách a 119 tazích. (Hrálo se tempem 90 minut na partii + 30 sekund na tah, ale bez dalších bonusů za překonání čtyřicátého tahu.) Velmistr Ivanov mi později tvrdil, že jsem prý soupeři po partii řekl, že tu koncovku hrál hodně špatně. To ale není pravda. Já jsem mu řekl jen to, že ta koncovka za něj byla úplně vyhraná (nebo vyhraná na několik způsobů, už si to nepamatuji přesně). To, že hrál koncovku úplně špatně, z mého tvrzení sice logicky vyplývá (při použití několika dalších, celkem samozřejmých předpokladů) a také jsem si to myslel, ale neřekl jsem mu to!

V další partii jsem měl štěstí – velmistr Kryvoručko zahrál variantu, kterou jsem si o 8 dní dříve připravil na Olympiádě na Levona Aroniana. Podařilo se mi ze zahájení získat převahu a vyhrát. Následujícího dne jsem hrál s hráčem s ratingem okolo 2220. Zahájení jsem rozehrál dost slabě, ale nakonec se mi podařilo vyhrát. Tentokrát zahraniční posily uhrály shodně 3,5/4. Pochvalu si zaslouží zejména GM Mirošničenko, který hrál 3 partie černými! Družstvo po „větší polovině“ soutěže je na 3. místě, čekají nás ale přijatelnější soupeři než naše konkurenty. Nás? Vlastně možná ne tak docela. Zbývající tři kola se budou hrát na začátku března a termínová kolize s českou Extraligou naznačuje, že Hellir Chess Club asi dohraje soutěž beze mě. To ale nemusí příliš vadit, protože na naší soupisce jsou například velmistři Movsesjan, Tivjakov a další. Závěr soutěže každopádně bude zajímavý!

Mimochodem, během dvojkola 9. října došlo k několika zajímavým reminiscencím. Jak už jsem naznačil, udržel jsem remízu proti GM Steingrimssonovi v koncovce K+S : K+V (tři páry pěšců postupně padly za oběť výměnným obchodům). V určité fázi ta koncovka připomínala mou nejdelší partii Navara – Mirošničenko (Pardubice 2000) , která měla 149 tahů. Ahmed Adly v tom samém kole hrál partii, která mu nějak připomněla utkání Navara – Adly z Dubaje 2005! A v odpoledním kole velmistr Mirošničenko hrál variantu, která se vyskytla v jiné partii Navara – Mirošničenko! Všechny tři zmiňované partie pro mě skončily úspěšně a snad i proto na ně celkem rád vzpomínám. Na většinu partií Mirošničenko – Navara naproti tomu vzpomínám nerad. Asi i bez pohledu do datábaze uhodnete proč.

Po nedělním výletě Omaru Salamovi zavolala novinářka z místního tisku, aby se mě zeptala na pár otázek. Již na počátku rozhovoru mě překvapila dotazem, zda je pravda, že trpím autismem nebo Aspergerovým syndromem. Odpověděl jsem, že o tom nic nevím, že možná nejsem psychicky úplně zdráv, ale že jako autista si nepřipadám a Aspergerův syndrom možná i mám, ale každopádně mi ho nikdo nediagnostikoval. Oficiálně jsem jen neurotik, žádnou vážnější diagnózu stanovenu nemám. (Svou přesnou odpověď si nepamatuji, ale přibližně se skládala z uvedených informací.) Ani nevím, proč bych jako profesionální šachista měl vědět, co to je Aspergerův syndrom. (Rámcově to vím, ale u zkoušky z medicíny bych se svými znalostmi samozřejmě neuspěl.) Další otázky mě už nijak zvlášť nezaujaly, protože se mi je podařilo zapomenout. S přibývajícími roky člověk zjišťuje, co všechno může zapomenout, aniž by mu to v životě chybělo. (Další stadium asi spočívá v tom, že člověk zjistí, co všechno zapomenout rozhodně neměl. Roztržitý jsem od dětství, ale naštěstí mi jinak paměť slouží celkem dobře. Spíše mívám potíže s tím, že si nejlépe pamatuji zbytečné a nedůležité věci. Říkám, že se jedná o profesionální deformaci, ale ve skutečnosti mi šachy nepřipadají „zbytečné a nedůležité“. S dalšími „zbytečnými“ informacemi to je podobné. Možná, že právě některé „zbytečné a nedůležité“ vzpomínky nás odlišují od strojů, které mnohdy vědí jen to, co bezprostředně pro svou činnost potřebují.)

 

Na Islandu se mi velmi líbilo. Přesto si ale nejsem jist, zda bych přijel znovu. Mám totiž jednu vlastnost, která pro šachistu není ideální – celkem nerad cestuji. A občas k tomu mám i objektivní důvody. Například při cestě na Island jsem v Dánsku měl na přestup 4 hodiny, při zpáteční cestě téměř 6 hodin. Pitností vody z kohoutku na dánském letišti si nejsem jist. Myslím, že jsem ji zkoušel, ale experiment nepřinesl žádný přesvědčivý výsledek. Voda v letištních obchodech pitná sice je, ale já si ji mohu plně vychutnat, jen pokud přestanu myslet na její cenu. (Chtěl jsem napsat „pokud abstrahuji od její ceny“, ale zdálo se mi, že podobné vyjadřování patří spíše na filozofické fakulty než na tento blog.) A s internetem v hotelu to bylo podobné, abstrahovat od placení se nedalo. Naštěstí jsem při návratu měl část cesty společnou s velmistrem Michailem M. Ivanovem, oddílovým kolegou z ŠK Mahrla Praha. Velmistr Ivanov je přátelský a slušný člověk, dobře jsme si popovídali a stihl jsem mu ukázat pár svých partií, ale čekání na navazující let se mi přesto zdálo poněkud dlouhé.

Nakonec jsem se dostal zase domů. Všude dobře, doma nejlépe. A zanedlouho jsem si vzpomněl na jednu historku, kterou mi Lenka Ptáčníková vyprávěla na Islandu. Vzpomínala na to, jak paní Olga Faragó na mistrovství světa mládeže v Szegedu 1994 překládala projevy tamních VIP, přičemž dlouhé projevy dokázala v překladu výstižně shrnout do několika vět. (Nebo do jedné? Už si to nepamatuji.) Podobná historka se určitě stala mnohokrát, podobnou vzpomínku jsem slyšel i během své účasti na ruské lize před několika lety. A mně se nedlouho po islandské lize stalo totéž. Vpoloprázdné tramvaji si mladý cizinec opřel nohy o protější sedačku a starší paní ho před výstupem (podle mě oprávněně) začala hlasitě kritizovat. Její delší emotivní (a urážlivý, ale nikoliv sprostý) projev jsem přeložil asi třemi větami zhruba takto: „She/The lady says that you should put your legs down. That it is inacceptable to place them on the seat. Sorry, I will not translate it.! („Ona/ Ta paní říká, že máte dát nohy dolů. Že je nepřijatelné položit je na sedadlo. Promiňte, nebudu to překládat.“) Nejspíše jsem tam udělal nějakou jazykovou chybu, ale myslím si, že se mi alespoň částečně podařilo se touto zkratkou přiblížit k památným vzorům. Což mi připomíná, že bych se měl konečně naučit psát stručněji. Snad příště…