Interview

 Ozývám se opět po delší odmlce. Času na psaní jsem měl dost, ale chyběly mi chuť do psaní a inspirace. Podprůměrné články jsem psát nechtěl, tak jsem se raději úplně odmlčel. Za daných okolností mě potěšilo, že mě na stránkách www.praguechess.cz v psaní zastoupili další autoři. Občas si říkám, že po necelých dvou letech psaní blogů by mi neuškodila určitá pauza, abych se případně k tomuto úkolu mohl znovu vrátit s počátečním nadšením.

Řešil jsem nelehké dilema, o čem psát. Z nedávných ligových utkání žádné pozoruhodné zážitky nemám, proto tentokrát napíši o „svém“ novinovém rozhovoru, který nedávno vyšel ve víkendové příloze MF Dnes. Nedávno? Bylo to 26. 2. a v dnešní době mnozí z nás považují několik týdnů za dlouhou dobu. Já mnohdy také.

Rozhovory poskytuji poměrně často a mám v tomto ohledu celkem dost zkušeností. Jeden z prvních rozhovorů se mnou se jmenoval „Šachový zázrak s prstem v nose“ a mám pocit, že vyšel v takzvaně seriózním tisku. Asi omylem. V Lidových novinách před několika lety vyšlo něco ve stylu: „Když si nedávám pozor, u jídla si občas mlasknu.“ Někdy jsem dával rozhovor i Blesku. Titulek ve stylu „Bude Česko mít nového Kasparova?“ sice byl podstatně nadsazený, ale rozhovor mi připadal slušnější než mnohé jiné. Pokud jde o mé preference, tak nečtu Blesk ani další podobný tisk, zatímco (takzvaně) seriózní noviny občas otevřu, jedny dokonce relativně pravidelně. Mám ale pocit, že spíše než seriózní a neseriózní noviny by se měli rozlišovat důvěryhodní a nedůvěryhodní autoři, případně ještě jemněji dobré a špatné články.

Ani lidskou povahu nebo šachovou úroveň jsem si nenavykl dělit na dobrou a špatnou. Každému se něco podaří lépe, něco hůře. Samozřejmě nepopírám, že někteří lidé mi jsou sympatičtější než jiní a že někteří šachisté hrají lépe než druzí, ale zpravidla to bývá relativní. V mnoha turnajích bývám prvním nasazeným, ale čas od času naopak posledním. Zatímco u šachů ELO ještě poměrně dobře zachycuje herní sílu, koeficient sympatie si nedovedu představit. A ani nic takového k životu nepotřebuji. Rozdělení lidí do dvou skupin na dobré a špatné, na nás a na ně nebo na přátele a nepřátele může lidem sice usnadnit myšlení a rozhodování, ale myšlení v takových zjednodušených schématech až příliš často mívá řadu nežádoucích důsledků.

Ale to jsem zase zaběhl příliš daleko, vraťme se k rozhovorům. Cílovým publikem obvykle bývá běžný čtenář, který toho o šachu mnoho neví. Většinou o šachu mnoho neví ani samotný novinář, který rozhovor pořizuje. To nemusí tolik vadit. Je ale dobré mít na paměti, že mnohdy ani rozhovory, které procházejí autorizací, nezachycují myšlenky v přesné podobě, ale přeformulované. Pokud se Vám zdá, že v některých rozhovorech překvapivě mluvím hovorovou češtinou, důvodem mohou být právě tyto úpravy. Na druhé straně je třeba dodat, že můj mluvený projev občas bývá natolik chaotický, že je nutné ho trochu upravit. Zadrhávám v řeči, opravuji se a občas mluvenou větu ani nezakončím tečkou…

Někteří novináři k rozhovoru už jdou s utkvělou představou, že šachisté většinou bývají poněkud šílení. Potom se snaží si tuto představu potvrdit a předat ji čtenářům. Přiznávám, že v tomto ohledu občas představuji celkem dobrý terč, přestože by se nesporně našla i řádka lepších. Ale mám pocit, že většina šachistů a šachistek jsou duševně naprosto zdraví lidé. V souvislosti s tímto tématem bych rád připomněl jednu historku. Psal se rok 2009 a právě začínal turnaj ve Wijk aan Zee. Hráči byli na banketu, který následoval po slavnostním zahájení. A právě tam mě oslovila televizní reportérka, doprovázená kolegou. V té době byla aktuální dopingová aféra okolo velmistra Ivančuka. Reportérka se mě po úvodních otázkách zeptala, zda šachisté dopují. Odpověděl jsem jí, že o tom nevím, ale předpokládám, že ne. Ani nevím o tom, že by byly známé látky, které by v několikahodinových partiích dokázaly hráčům výrazně pomoci. Když se ptala, zda dopuji já, odpověděl jsem jí, že beru nějaké léky, ale že nejsou zakázané. Zeptala se mě, o jaké léky jde. Odpověděl jsem jí, že to je moje věc. Potom (nebo možná předtím) se zeptala: „Are chess players nerds?“ Odpověděl jsem, že nerozumím slovu „nerd“. Nenapadlo ji nic lepšího, než dané slovo zopakovat. Mám pocit, že jsem se zeptal ještě jednou, ale když jsem ani pak nedostal rozumné vysvětlení a nadále jsem byl žádán o odpověď, odpověděl jsem, že taková tendence existuje, ale že je (novináři) přeceňována. Potom jsem byl tázán, zda jsem „nerd“ já. Odpověděl jsem, že trochu ano. Na otázku, čím se to projevuje, jsem už konkrétní odpověď nedal. Na pokoji jsem si později ve slovníku našel, že slovo „nerd“ popisuje člověka s nízkou inteligencí. Nabízí se otázka, kdo se v danou chvíli choval rozumněji. Já, nebo nizozemská novinářka?

Velmistr Hans Ree mi zase vyprávěl, jak se ho jednou jistý novinář zeptal: „Co si myslíte o tom strašném člověku, o Bobby Fischerovi?“ Když potom dostal odpověď, v rozhovoru slova o strašném člověku přemístil ze své otázky do odpovědi nizozemského velmistra. Také mám podobnou zkušenost.

Obsah rozhovoru se mnou často výrazně závisí na mé náladě. Svého času se mnou pan Tomáš Poláček pořídil velmi zajímavý rozhovor, v němž jsem se o sobě vyjadřoval místy dost kriticky. Tenkrát se mi nedařilo ani v šachách, ani ve studiu, takže jsem neměl nejlepší náladu. Přitom jen o dva týdny později jsem v rapid šachu dosáhl svého životního úspěchu, když jsem rozdělil 1.-3. místo na otevřeném turnaji, jehož se účastnilo asi 750 soutěžících včetně několika členů světové špičky. Samotného mě takový úspěch velmi překvapil.

O pár let později pan Poláček dělal pro magazín Dnes (čtvrteční přílohu MF Dnes) rozhovor s panem Karlem Šípem. Řeč přišla i na mě. Pan Poláček tam napsal přibližně, že jsem sice skvělý šachista, ale jinak dost nespolečenský člověk. {Zpaměti ta slova neopakuji přesně a je možné, že jsem mírně posunul smysl sdělení. Nejedná se o mou odvetu vůči novinářům.} Trochu se mě to dotklo. Sice to je do značné míry pravda, ale také ne tak docela. Pan Poláček píše velmi zajímavé a poutavé rozhovory a reportáže, ale mám pochybnosti o tom, nakolik dobře je možné poznat člověka během dvouhodinového rozhovoru. To, co o mně napsal, snad je spravedlivé, ale stejně z toho mám pocit, že jako novinář hodně využívá empatii (vcítění), ale zároveň mou (údajnou) nespolečenskost považuje za podstatný nedostatek, protože je jeho povaze cizí. A já si myslím, že introverze (přibližně: povahová uzavřenost) může být výhodou i nevýhodou, záleží na člověku, jak se svými vrozenými dispozicemi naloží. A jsem vlastně vůbec introvert?

Neměl bych tolik kritizovat. Většina rozhovorů se mnou vyšla více či méně dobře. Novinářky a novináři, se kterými jsem pracoval, na mě většinou působili (a nadále působí) dobrým dojmem. Musejí sice často psát o tématech, o nichž mnoho nevědí, ale na druhé straně mohou mnoho oblastí přiblížit širšímu okruhu lidí. S nadsázkou bych dodal, že poskytování rozhovorů mi nevadí, ale vadí mi, že je potom čtou lidé. 🙂

Rozhovor, který se mnou pořídil pan Milan Eisenhammer, podle dosavadních ohlasů řadím k těm průměrně zdařilým. Podařilo se mu mou povahu a můj život celkem dobře zachytit, na druhé straně ale některé otázky byly poněkud indiskrétní. Diskuse o finančních záležitostech při autorizaci textu prošla dvojitou cenzurou. Chyba je nejen na jeho straně, ale i na mé. Novinář seriózního deníku by se mě neměl ptát, kolik vydělávám, ale já bych mu na to zase neměl odpovídat. Příště budu opatrnější. Každopádně můj otec z původní podoby rozhovoru právem nebyl vůbec nadšený a dotyčnému novináři to v korespondenci dal najevo. Přibližná výše mých příjmů je v šachových kruzích (možná) známá, ale kromě finančního úřadu a daňového poradce téměř nikdo nepotřebuje vědět, kolik peněz dostávám za partii například v Extralize.

A tím se dostávám k tomu, co je na tomto rozhovoru nejzajímavější. Byl totiž pořízen v dubnu 2010, ale vyšel až v únoru 2011! Někteří si možná všimli, že fotografie byly pořízeny na Kampě, kde jsem tou dobou hrál zápas s GM Judit Polgárovou. Příčinou tak dlouhého odkladu snad prý ani nebyly neshody ohledně obsahu rozhovoru, ale to, že se tehdy do přílohy nehodil z nějakého jiného důvodu.

Editorce se podařilo časový rozestup několika úpravami a doplňujícími dotazy dovedně zakrýt, ale přesto bych teď na některé otázky odpovídal jinak. Původně tam například stálo, že už řadu let jsem jednoznačně nejlepším českým hráčem. S ohledem na rychlý vzestup Viktora Lázničky jsem požádal o úpravu této věty. Nechtěl jsem ale měnit celý rozhovor, takže jsem některé odpovědi ponechal v původní podobě.

Tady bych možná měl ocitovat daný rozhovor nebo na něj odkázat, ale zatím jsem ho na internetu nehledal. Vím je, že tam někde je. Dovolím si na závěr ocitovat jen jednu otázku a repliku, která nechtěně připouští i druhý význam:

„Proč je dobrých šachistek tak málo?“

„Slyšel jsem, že mezi muži je víc géniů i slabomyslných, možná to s tím souvisí.“

Někdo by z mé odpovědi mohl usoudit, že k úspěchu v šachu pomáhá právě slabomyslnost. Nemyslel jsem to tak, ale je pravda, že génius nejsem. Tady bych raději svou úvahu ukončil. Kdoví, k jakým závěrům bych jinak mohl dojít…