ANONYMITA
Na startu prestižního závodu horských kol nás stálo asi šest set . Zařadil jsem se vedle vytáhlého mladíka. Schováni v anonymitě helem a cyklistických brýlí, jsme jen někteří tu a tam prohodili větu a spíše byli pohrouženi sami do sebe v očekávání následující nevyzpytatelné stovky kilometrů. Na sousedovi mě upoutalo, že stejně jako já, a široko daleko nikdo jiný, máme místo „espédéček“ obyčejné tenisky. „Jsme tady v těch teniskách jako dvě bílé vrany.“ „To nevadí nějak to zvládneme, trasu znám; byl jsem si ji projet, ale čekají nás fakt pěkné kopce, nahoru a dolů.“ „ Vidíš, já trasu ani neznám a to bydlím kilometr odtud v Krasové.“ „Hmm v Krasové, tam bydlí náš ředitel.“ To mě zaujalo, který jiný z krasovských sousedů je ředitelem. „A jak se jmenuje?“ odpověď mě šokovala: „Chládek.“
Tři vteřiny jsem se díval neschopen slova; je nás tady šest set z celé Moravy, a já si stoupnu vedle neznámého kluka, zapředu s ním rozhovor, a nakonec se ukáže, že je z naší firmy; jaká to náhoda. Z rozjímání mě probudil ostrý start. Ondru jsem stíhal celý závod, ale nakonec byl sympaťák z naší firmy přeci jen o několik minut lepší.
VELKORYSOST
V jednom stoupání jsem se pokusil předjet uvadajícího kolegu. On po vyjeté cestičce, já v kamení podél ní. Nešlo to, několik nekonečných vteřin jsme se trápili vedle sebe. Cítil jsem, že to musím vzdát. Najednou zvedl ruku a se slovy – jeď kamaráde – zatlačil do mého sedla. Oči se mi zarosily, ale jeho gesto mi dalo křídla. Díky neznámý kamaráde!!
SPRAVEDLNOST
Celou trasu jsem jel s kamarádem Ladíkem. Ale byl lepší, pět kilometrů před cílem jsem na něho zavolal „Jeď Laďo, už nemůžu!“ (samozřejmě jsem v duchu doufal, že mě v těch nekonečných bažinách Moravského krasu neopustí). Za chvíli zmizel na horizontu. Když jsem kopec vyjel, po Laďovi ani vidu ani slechu. Chtěl jsem ho dojet, ale až do cíle se mi ho nepodařilo ani zahlédnout. Ale nebylo divu. Pánbíček to totiž všechno viděl a on tedy v okamžiku kdy mi zmizel za prvním horizontem zabloudil. Než našel správnou pěšinku nevědomky jsem ho minul. Já tedy stíhal jeho a on mě. Oč víc jsem se ho tedy snažil dojet, tím víc jsem se mu vzdaloval. Potkali jsem se až v cíli, o vteřinu jsem vyhrál.
„PŘÍSAHA“
V krutém kopci v druhé polovině trasy jsem si začal v návalu bolesti a utrpení přísahat, že už nikdy, nikde, s nikým žádný závod na kolech nepojedu. Jako blesk mnou ale v tu chvíli projela vzpomínka na stejný kopec, na stejné místo, na stejnou přísahu jako teď, ale to všechno přesně před rokem. O to víc jsem si začal nadávat proč si nedám pokoj, že to ….. přeci nemám za potřebí. Přísahy sám sobě, a i desetileté, převážně plním, tak proč se nepoučím, proč neplním sliby sám sobě. Zklidnil jsem se jak to mám krásně vyřešené, odpřísáhnuté a jel jsem dál.
V cíli plni euforie jsme s kamarády plánovali co příští rok, jaké pláště, jakou potravu. Na svoji slavnostní přísahu jsem si na tisícinku vteřiny vzpomněl. Pocit provinění, že tak brzy vím, že ji nesplním mě chvilenku pronásledoval. Ale večerní oslava všechny špatné pocity a viny smazala.
JEDEME DÁL! ! !
Některé z vás zajímá, po telefonu, jak se vyvíjí televizní causa ( monitory
bowling – viz.dřívější blogy).
Podal jsem odvolání a čekám na další soud, budu tedy bojovat. Pro otrlé povahy uvádím svůj komentář k často Vámi zmiňované cause o dekorativní televizi. Ale je to fakt jen pro toho koho to zajímá, ostatní si nekažte náladu.
V Mladé frontě jste psali o situaci, kdy za dekorativní televizi, Česká televize vysoudila od podnikatelky desetitisícovou pokutu.
K uvedenému případu několik poznámek;
– zákon neurčuje, že podnikatel musí platit poplatek z každého přístroje, který je schopen přijímat televizní signál. Říká, že musí platit poplatek z každého přístroje, který je schopen přijímat televizní signál a který zároveň používá k podnikání – §5 článek 3 zákona ( A pro upřesnění; zákon takový přístroj – pro potřeby zákona – nazývá televizním přijímačem. Česká televize si ale účelově toto znění zákona vykládá, že za každý televizní přijímač se platí – nikoliv, platí se za přístroj schopný přijímat televizní signál.)
Pokud podle §1 zákona o televizních poplatcích televizní poplatky slouží k financování služby České televize za což považuji vysílání České televize. V tom případě Česká televize nevybírá poplatky za televizní přijímače, ale za televizní vysílání případně u podnikatelů za podnikání samozřejmě v souvislosti s vysíláním České televize. (Zde Česká televize u soudních pří opět účelově zaměňuje §2 zákona předmět poplatku a §5 zákona základ poplatků – tzn. u podnikatelů se neplatí za televizi jako takovou, ale za zařízení technicky způsobilé k reprodukci televizního signálu používaného k podnikání). Logicky tedy podnikatel platí poplatek za televize, které používá k podnikání v souvislosti s příjmem signálu České televize. Dekorativní, anténního připojení prostá, televize takové podnikání jistě nenaplňuje. (Podnikatel likvidující televize na skládce, jichž tam mohou být tisíce, z nich jistě neplatí poplatek. Televize sice používá k podnikání, ale ne ve smyslu zákona, tedy v souvislosti s příjmem signálu České televize).
– pan Štícha mluvčí ČT říká, že za televizi s vymontovaným tunerem se poplatek neplatí, ale o tomto žádný zákon nehovoří, je to jakýsi účelový nepodložený výklad České televize. Co totiž vyhovuje zákonu víc; televize bez tuneru, který mohu mít v kapse a kdykoli namontovat zpět, nebo televize dekorativně, pevně osazená na místě kde široko daleko není anténní připojení?
Ničím právně podložená, pro mě už spíše jakoby jakási mystická věta o tuneru je jen malou ukázkou toho, jak Čt rafinovaně míchá jednotlivé paragrafy a články zákona a jak dogmaticky a účelově tento zákon vykládá a ohýbá.
Argumenty bych mohl uvádět dále a dále ale pro čtenáře by to bylo nepřehledné. „Televizní causy“ jsou bohužel, a z výše uvedeného je to zjevně zřejmé, nepřehledné i pro soudce a boj osamoceného občana s finančně neomezeným, bezskrupulózním molochem Českou televizí je tím o to víc frustrující a nerovný.
Za nadčasový problém vidím i to, že zákon o poplatcích vznikal v době, kdy Česká televize měla ještě jakýsi monopol. Nyní v době, kdy řada občanů sleduje jen kvalitní, případně specializované programy je automatické vybírání apriory poplatků ČT ode všech občanů nesystémové a myslím, že i bezdůvodně sebevědomé. Doba denního sledování ČT je v dnešní době tvrdé a nemilosrdné konkurence (netýká se samozřejmě ČT) dávno dávno pryč.
Martin H.
, musel jsem se sám sobě smát, co jsem za blázna. Samozřejmě předsevzetí jsem si opět dal, ale vydrželo mi jen do vypití jednoho piva v cíli…pak jsem již plánoval co vylepšit na kole, aby se mi příště líp jelo
. Takže se na Hoškovi opět uvidíme!