Kdybych měl v jedné větě shrnout, jak syna trénuji, řekl bych to asi takto: Dívám se, jak to dělají tzv. šachoví trenéři a pak to dělám přesně naopak…
Domnívám se, že základní chybou, které se takřka všichni šachoví trenéři dopuštějí, je naprosté nepochopení samotné podstaty šachu, které sebou zákonitě nese i nepochopení metodiky jeho „výuky“ (toto slovo dávám úmyslně do uvozovek z důvodu, o němž pojednám později). Jedním z atributů (a troufám si říci fundamentálním) šachů je to, že jsou uměním. Tedy nikoli hrou, matematikou, vědou, sportem…, ale právě uměním, což pochopitelně zcela mění náhled na jejich „výuku“ či „trénink“. Copak je možné umění natrénovat?
Šachy mají podle mého názoru mnoho společného s literaturou, konkrétně pak poezií. A zde vidíme zcela jasně, že např. Arthur Rimbaud se poezii „neučil“, ale prostě psal úchvatné básně. Kdyby Emily Dickinsonová uposlechla jistě dobře míněné rady jednoho ze svých přátel – „Takto se básně nepíší, musíte se vyjadřovat víc konkrétně a dbát na stylistiku verše“ – nemohli bychom dnes obdivovat geniální poezii jedné z největších lyriček všech dob…
Neplatí to jenom u „výuky“ šachů, v dnešní době vidíme naprosté nepochopení podstaty umění i v jiných oblastech, přičemž mnohdy to hraničí až s absurditou – např. v Praze je jakási škola, která „učí“, jak se stát spisovatelem! Prostě 5 let studujete a pak dostanete papír, že jste „umělec na poli literární tvorby“…
Vraťme se ale k šachům a podívejme se, o co především trenérům jde. Je to jasné – jde jim o to, aby jejich svěřenec co možná nejrychleji dosáhl co možná nejvyšší úrovně. Tomu je také přizpůsoben „trénink“ – do začínajícího hráče jsou „nacpány“ nejrůznější poučky, zásady, taktické obraty, koncovky…, aniž se přihlíží k tomu, zda mladý šachista těmto věcem „rozumí“. Dítěti se prostě všechno strčí až pod nos a ono je ošizeno o to, co je u šachu nejkrásnější i nejpotřebnější, totiž rozvíjení vlastního úsudku a objevování svých specifických, jedinečných náhledů na řešení toho kterého problému. Kdosi mi v této souvislosti řekl, že takto Benedikt „objevuje objevené“ a „ztrácí čas“. Větší pitomost si nelze představit. Jak může být objevování ztrátou času?! Copak to není naopak u šachu to nejdůležitější? Já se řídím zásadou, že se má „spěchat pomalu“, že „nejrychleji není vždy nejdříve“ – zkrátka, že „kdo si počká, ten se dočká“…
Uvedu konkrétní odstrašující příklad: Na jednom turnaji jsem zaslechl rozhovor dvou asi dvanáctiletých chlapců, kdy jeden se ptal druhého: „Co budeš dneska hrát?“ A dotazovaný odpověděl: „No, já ještě nevím, no… asi tu Grundfeldku.“ Grunfeldova obrana! Jedno z nejsložitějších zahájení, které se navíc nehodí pro všechny hráče – a dvanáctileté dítě ležérně řekne, že „asi bude hrát tu Grundfeldku“… Kdo takovéhoto začínajícího šachistu asi trénuje?!
Zkuste si představit maminku, která by si pořídila gramatiku českého jazyka, slovník a nejrůznější pedagogické příručky, aby s jejich pomocí naučila své dítě mluvit… Absurdní představa, co říkáte. U šachových trenérů je tomu ale přesně tak a nikdo to za absurdní nepovažuje! To, že správná výuka šachů může být jedině „syntetická“ a nikoli „analytická“ jde zcela mimo jejich chápání…
Budu zase chvíli konkrétní. Vezměme si např. šachové koncovky. To je přece ideální prostor pro samostatnou práci začínajícího hráče. Já jsem syna koncovky vůbec neučil, učil se je (a naučil) prostě sám… Když se setkal s nějakými problémy, které nebyl schopen sám zvládnout, vzal si prostě z knihovny např. Averbachovy věžové koncovky, našel si tam příslušnou stránku a „problém“ si vyřešil pomocí „chytré“ knihy.
Nejdůležitější částí šachové partie je bezesporu zahájení. Přitom je pikantní a bohužel i charakteristické, že právě zahájení nevěnují trenéři žádnou zvláštní pozornost. No, tak začneme třeba královským gambitem nebo sicilkou, to tak dělají všichni… Důležitější jsou přece jiné věci – třeba útok na krále při opačných rošádách, mat jezdcem a střelcem, využití otevřeného sloupce pro vtrhnutí těžkých figur na sedmou řadu… Vždyť o těchto věcech se dá tak krásně žvanit a trénink pěkně odsýpá… A hlavně – tak je to správné, vždyť to tak dělají všichni! A když něco dělají všichni, tak to musí být správné, protože kdyby to správné nebylo, tak by to všichni nedělali – ukázkovější tautologii bychom jen stěží našli…
Prý při tréninku svého syna postupuji „netradičními metodami“. To je míněno jako synonymum pro „špatnými metodami“. No – když vidím, k čemu u jiných mladých šachistů ony „tradiční metody“ vedou, pak opravdu nemohu jinak než postupovat „netradičně“…