Dva pozoruhodné texty dvou pozoruhodných autorů popisují zázrak, jehož bychom všichni chtěli být svědky. A většina by k tomu ochotně propůjčila svoje tělo. Mluvím o panu Pollakovi z knihy Ulice zvaná Mamila od Viktora Fischla a o panu Pouchovi z kavárny U Nováků, respektive z eseje Vítězslava Houšky. Oba dva, pan Pollak i pan Poucha, byli zázrační šachisté. Šachovou teorii nikdy nestudovali, dokonce ani nevěděli, co je sicilská, co hra čtyř jezdců, co králův gambit, neměli ani šajnu o výhodě dvou střelců, o tom, že dáma snad lépe spolupracuje s jezdcem, že věž je třeba stavět za pěšce a ty zase na opačné barvy vlastního střelce. Nikdy nepřečetli jedinou šachovou knihu, nikdy neměli žádného šachového trenéra, a přesto poráželi prvotřídní šachisty i kandidáty mistra jak opilé kuželky.
A platí to i pro Pollaka a Pouchu. Kdyby si dali tu práci a šachy studovali, poznali objevené zákonitosti a pravidla, mohli být reálnými mistry, velmistry a jeden z nich možná i mistrem světa. Takhle zůstali jen romantickými hrdiny mimo zákony šedesáti čtyř polí.
