Geniální děti

Když je nějaké dítě v určitém směru lepší (šikovnější, chytřejší…) než jeho „horší“ („nešikovnější“, „hloupější“…) vrstevníci, obvykle se říká, že je talentované nebo nadané a pokud je nějak „mimořádně nadané“, tak se dokonce používají adjektiva jako „zázračné“, „geniální“ apod. Já bohužel patřím mezi ty rodiče, jejichž děti jsou právě zmíněnými superlativy označovány – o svém synovi se totiž často dočítám či doslýchám, že je „mimořádně nadaný“ nebo dokonce „supertalentovaný“.

Přiznám se, že na podobné „lichotky“ jsem už dost alergický, protože vyvolávají dojem, že takovéto „supertalentované“ dítě dostalo od přírody něco, co ostatní děti nemají a že tedy jeho „supervýkony“ jsou „způsobeny“ právě oním vševysvětlujícím „talentem“. Mohu odpovědně říct, že můj syn – ve smyslu toho, jak se toto slovo obvykle používá – rozhodně talentovaný není a že jeho šachové úspěchy jsou „zapříčiněny“ jen a pouze jeho pevnou vůlí, cílevědomostí, pracovitostí a možná i tvrdohlavostí, s níž jde za svým cílem a že namísto označení „supertalent“ by se mnohem spíše hodilo slovo „superdříč“.

Existují tedy ale vůbec talentované děti? Ano, existují. Nadané, talentované, ba přímo geniální jsou totiž všechny děti bez výjimky! Domnívám se, že každé dítě už v okamžiku početí dostává od Boha (nebo od přírody, chcete-li) do vínku tak obrovský duchovní (duševní, „mozkový“) potenciál, že je hned od počátku geniální.

Vezměme si třeba jen to, jak se malé dítě (aniž k tomu potřebuje např. znalost gramatiky!) naučí „cizí“ jazyk, totiž svou „mateřštinu“ – což to není supervýkon, jaký už nikdy v dospělosti nezopakuje? Všimněme si také toho, že úplně stačí, když rodiče na dítě mluví – nemusí ho učit, dítě se „nový“ jazyk naučí „samo od sebe“. Ve „vyučovacím procesu“ malého dítěte se vlastně od jeho rodičů nic zvláštního nevyžaduje – dítě je totiž geniální a už „od přírody“ uzpůsobené pro „sebevzdělávání“. Úplně tedy stačí, když mu rodiče nestavějí do cesty překážky.

Samozřejmě se nabízí otázka – proč by to rodiče dělali? Copak by někdo schválně svému dítěti stěžoval nebo dokonce znemožňoval jeho rozumový rozvoj? Tak hloupí přece žádní rodiče nejsou, všichni chtějí mít „chytré“ a „talentované“ děti!

Bohužel – opak je pravdou a mnoho rodičů svým dětem skutečně (totiž svým „životním stylem“, „žebříčkem hodnot“) škodí a (byť nepřímo) ubližuje. Když je dítě ve třech letech odloženo do školky nebo dokonce ještě dříve do jeslí – co to asi udělá s jeho psychikou? A posadit dítě před televizi, aby „neotravovalo“ – což to není ta nejspolehlivější cesta, jak z něj udělat autistu a hyperaktivistu neschopného soustředit se? Jestliže je malé dítě denně vystavováno působení stovek reklam, jež není schopno vstřebat – jak se může rozumově, emočně a citově vyvíjet? Výchova a vzdělávání dětí jsou dnes postavené na hlavu – dělá se přesný opak toho, co je pro dítě správné a žádoucí. Vždycky přece zcela neoddiskutovatelně platilo, že minimálně do 6. roku je dítě doma. Za komunistického režimu (a bohužel v tom pokračuje i režim demokratický) se začala razit zásada, že dítě patří státu a matka má co nejdříve odejít do „výroby“ – dnes se pro to užívá eufemismus „seberealizace“. Jaký má tento „moderní model rodiny“ vliv právě na malé děti, vidíme všude kolem sebe…

Když chodil syn do 3. třídy, přišli jednou do školy lidé z Mensy, což je prý uznávaná agentura, zabývající se měřením IQ. Benedikt se tohoto asi hodinu trvajícího testu rovněž zúčastnil a po jeho skončení a vyhodnocení mně bylo sděleno, že jeho IQ přesahuje nejvyšší možnou naměřitelnou hodnotu a že tedy neví, jaké IQ vlastně má, resp. že je vyšší než 135 bodů, načež mi vyhotovili jakési lejstro pro pedagogicko-psychologickou poradnu, kam mně doporučili se synem zajít a případně se dohodnout na jeho přeřazení do nějaké speciální školy pro nadané děti.

Školu jsme rozhodně měnit nechtěli a syn se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že do žádné zvláštní školy pro „nadance“ (jeho výraz) chodit nebude, pro „klid duše“ jsem s ním ale do té PPP zašel. Po dvou sezeních mně paní psycholožka víceméně potvrdila to, co mi již řekli lidé z Mensy, k mému velkému ulehčení ale změnu školy nedoporučovala, protože o té, na kterou syn chodí, má prý ty nejlepší reference.

Když jsme potom spolu neformálně hovořili, ukázalo se, že pro paní psycholožku jsme „ojedinělý případ“. Vyprávěla mi, že musí řešit situace přesně opačné – chodí k ní totiž rodiče rozumově průměrných či dokonce podprůměrných dětí, o nichž se ovšem domnívají, že jsou géniové – a ona je musí šetrně a citlivě vyvést z jejich omylu. Když se mne mezi řečí ptala, jak „to u nás doma chodí“, a mimo jiné se dozvěděla, že nemáme televizi a Benedikt nechodil do školky, ale vždy s ním byl jeden z rodičů doma, podotkla, že právě v tom může spočívat příčina jeho „geniality“.

Takže, vážení rodiče – pokud chcete mít chytré a talentované děti, vyhoďte z bytu televizor, protože je to „žrout času“ a ničitel dětské psychiky a raději si se svými ratolestmi hrejte, choďte do přírody a věnujte se ušlechtilým koníčkům – jako jsou třeba šachy…A také buďte se svými dětmi doma minimálně do 6. roku jejich věku. Vyplatí se to vám i jim!