K benzince jsem 20. 7. 2011 přijížděl v jednu chvilku až nečekaně rozechvělý a znervóznělý, sice končila jedna z nejdelších her mého života, ale že její konec na mě takhle zapůsobí jsem nečekal.
Celý život jsem možná až nezdravě soutěživý a hravý, ani si vlastně nepamatuji, kdy jsem nějakou, alespoň trošku rozumnou výzvu odmítl. Už v začátcích střední školy, když nám chyběly finance na taneční zábavy, mě parta vysílala hrát šachy o peníze. Ta věta nezní vůbec hezky, ale tak to prostě bylo. Většinou jsem zápasil o dvacetikoruny s tlustým, sebevědomým hospodským. Někdy když mu to nešlo mi nenápadně kradl ze šachovnice pěšáčky a pak se hádal. Místo zubů měl podivnou protézu, při hře si ji nevědomky v puse přehazoval, byly to hrůzné grimasy. Někdy se mi o něm zdávalo.
Na vysoké škole na Kounicových kolejích jsme hrávali mariáš. Když nás to popadlo byli jsme schopni hrát celé víkendy a vůbec nevnímat okolní svět. Ztichlou opuštěnou kolejní chodbou znělo jen naše flek a Re……
Při své první velké stavbě v Praze (Tramvajová trať Palmovka – Ohrada 1991) jsem se dostal i na obrovskou holešovickou tržnici. Chtěl jsem tam výhodně nakoupit střešní okna na chalupu, ale uvízl jsem ve spárech Jugoslávců a jejich slavných doopravdy skořápek. Za jednu ze svých životních výher považuji to, že jsem po prohře dvou tisíc (tehdy pro mě obrovské sumy) dokázal další hru odmítnout, peníze uchránit a nakoupit skoro všechno co jsem měl. Jiní tam dopadli hůře. Nikdy nezapomenu na zoufale brečícího starého muže, jenž přišel o všechny úspory. Od té doby jsem hazardu podobným hrám už nikdy nepodlehl a už vůbec ne s myšlenkou vydělat. Z tehdejšího krátkodobého negativa jsem dokázal udělat celoživotní pozitivum(!!).
Někdy v roce 1998 jsem okolo půlnoci zastavil na Shell v Králově Poli a natankoval. Uvnitř za pokladnou stála opravdu hezká a na první pohled zdálo se velmi sympatická pokladní. „Kolikpak už mám na kartě bodů za benzín“ pokusil jsem se ji neobratně oslovit. Koutkem oka se na mě podívala a nezúčastněně řekla „tři tisíce“. Už se mi tak úplně sympatická nezdála, ale ještě jsem zkusil inteligentní repliku; „To de ne?“ Podívala se kamsi skrze mě a ukončila rozhovor slovy; „To já už viděla i dvacet tisíc.“
Teď už hrávám jenom pro „radost“ ze hry a pro radost z výher. Nejde ale vždycky jen o první místa ve sportovních soubojích. Nejtěžší bývá překonat sám sebe, vyhrát hru či sázku uzavřenou sám se sebou.Právě proto nikdy nechci vynechat večerní šlapání na rotopedu , přitom by to bylo tak snadné, ale mám strach, že když jednou vynechám – pokaždé vynechám(!!). „Poctivá“ výmluva by se podruhé, potřetí zcela jistě, a už snadno, zase našla. Už se proto ani nepokouším sám se sebou smlouvat. Jdu a šlapu.
Kolektivní hry jsou samozřejmě mnohem lepší a příjemnější. Minulý týden jsem si zahrál v Olomouci Czech Open v bowlingu. Před samotným závodem se na pět minut pustí hlasitá rytmická hudba a běží trénink. Je to podobné jako dunivá hudba z reproduktoru před ostrým startem závodu horských kol. Jsou to chvíle, kdy se jakoby v transu uzavřu sám do sebe, a zaplaví mě adrenalin. Když cítím, že mě opouští jakákoliv bolest a starosti, že mnou prostupuje příjemné teplo a zároveň vzrušující napětí tak vím, že ten den by to mohlo být opravdu dobré. Směs zapomnění, adrenalinu, pozitivní agresivity, náznaku sexuality, snad jakási kombinace toho všeho mě může dovézt k dobrému výsledku a hlavně k nevšední pohodě a uvolnění. Možná ta předstartovní hlasitá hudba je i nevědomý pokus o návrat k divošským ohňům a rituálnímu křepčení okolo nich. I tohle se mi někdy v těch, pro mě emočně vypjatých, chvílích vybaví.Když jsem tehdy odjížděl od benzínky, řekl jsem si v žertu jen sám pro sebe a možná trošku pejorativně na adresu krásné pokladní; „Jen počkej já nasbírám ne dvacet ale padesát tisíc bodů a pak se sem vrátím….“
Klopotně jsem je roky sbíral, ale jen za svoje auto. (přes firemní mechanismy by to bylo moc snadné a laciné). Někdy po pěti letech začaly Shell body podléhat inflaci a tak jsem si raději hranici poctivě zpřísnil na sto tisíc.
20. 7. 2011 Jsem na benzínce Shell v KrPoli natankoval, dal si kávu, popřemýšlel zaplatil a odešel. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil. Jen sám pro sebe jsem si řekl: „Hra skončila.“
Vlastík
Ten motor hráče mám v sobě taky, i když ne tak výkonný.
