Někdy přemýšlím jak se vlastně pozná „kvalitní možná spíše nadčasové umělecké dílo“ od toho průměrného. Sám pro sebe si myslím, že jestliže se tomu pravému umělci, ať už je to náhodou, talentem, darem od pánaboha či vydřeným sofistikovaným činěním, podaří opravdu dobře natočit film, namalovat obraz či napsat knihu, tak takřka každý pozorný divák si může v tomto díle najít svůj osobní příběh. Anebo si po letech či desetiletích náhle najde ve stejném díle příběh nový. Teď narychlo si vzpomínám, že velmi intenzivně jsem toto kdysi zažil u Malého Prince, Chagallova obrazu Le Mariee nebo filmu Tenkrát na západě. A úplně naposledy mě takto zaujal film Frajer Luke. Z dlouhé chvíle jsem se na něho zadíval, z mládí mi totiž v paměti utkvěla jen scéna s polykáním vajec, ale jinak nic moc. Teď jsem od něho oči více méně neodtrhl a nesmírně mě zaujaly hlavně dvě scény. V té první Frajer Luke vyzývá na souboj samotného Boha. V průtrži mračen se mu vysmívá, srší při tom energií, má pocit, že bůh mu není soupeřem. V té druhé scéně zlomená troska Luke prosí Boha o pomoc….
Ve svých zápiscích zde jsem ještě nikdy nepsal nějak zásadně o své práci, o Dopravních stavbách. Už mě to několikrát lákalo, ale nebyl jsem si jistý, zda by to někoho vůbec zajímalo. Zkusím to trošku více teď, i v souvislostech, které mi; po shlédnutí výše uvedeného filmu; proběhly hlavou.
V roce 1974 jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě. Hned v prvním půlroce jsem se díky fotbalu skamarádil s jedním čtvrťákem. Než po maturitě opustil Letohrad, dal mi jednu radu: „Na brigády choď jenom na stavby, právě tam získáš nejvíc zkušeností do „stavebního“ života. Poslechl jsem ho a těch osm měsíčních prázdninových brigád mi opravdu dalo nesmírně moc. Získal jsem zkušeností k nezaplacení, a to jak ze stavební praxe, tak hlavně z chování mezi lidmi v tomto specifickém prostředí. Dopustil jsem se samozřejmě i mnoha chyb, někdy i trapností, ale byl jsem mladý, dalo se to tolerovat.
Po nástupu do Dopravních staveb v roce 1983 jsem byl začleněn do střediska Tramvajových tratí. Prvních čtrnáct dní si přesně pamatuji, strávil jsem je na nočních směnách, při bagrování tramvajového tělesa v Brně – Líšni. Nakladač na nočních těžil zeminu a deset tater je odváželo ze stavby na skládku. Já jsem tam fungoval jako jakýsi nicotný „mistřík“, evidoval množství převozené hlíny a velmi v uvozovkách tu celou mašinerii „řídil“. Jednou v noci pršelo a řidiči se dohodli, že jejich tatry příliš znečišťují okolní vozovky a práce ukončili. Mně to jenom oznámili. Chtěl jsem se nějak ozvat, ale bylo to, jak když moucha bzučí. Ráno jsem to sdělil mému vedoucímu. Ten jen pokýval hlavou a jako malýmu děcku mi odpověděl, že tak moc zase v noci nepršelo, ale více to nekomentoval. Stejně mi bylo trapně.
O pět roků později jsem pracoval již jako hlavní stavbyvedoucí. Jednou v noci z úterý na středu jsem se musel zúčastnit oslavy narozenin kamaráda z Dopravního podniku v Praze. Odjel jsem tam přímo z práce, nepil a zpátky do Brna přijel v pět ráno. Den jsem strávil v práci řízením příprav na tramvajovou výluku. Jednalo se o poměrně složitou výměnu kolejnicového křížení na Moravském náměstí. Výluka měla proběhnout, jen pod mým vedením, hned tu noc ze středy na čtvrtek (můj věrný parťák Pavel byl v tu dobu na stáži v Rakousku). Věděl jsem, že nebudu spát dvě noci po sobě, ale byl jsem mladý a na rozdíl od svých pracovních začátků si už docela věřil. Ještě musím podotknout, že v Dopravních stavbách jsem byl vychován k tomu, že Výluka tratě z provozu je mimořádná událost, na ni si mohu objednat dělníků a strojů co chci, ale její nestihnutí absolutně nic neomlouvá, Takhle to vlastně mám v hlavě zafixované až dodnes. V inkriminovaný večer hodinu před výlukou začalo intenzivně a vytrvale pršet. Všichni účastníci výluky byli shromážděni na našem rozlehlém stavebním dvoře na ulici Thälmannově. Ostatní rozebírali déšť, vyhodnocovali varianty, ale všichni byli do hloubi duše přesvědčeni, že výluku kvůli dešti stejně zruším. Já jsem do poslední chvíle přemýšlel vzpomněl si i na nešťastné noční směny a nakonec; k překvapení všech a trošku i sám sebe; dal pokyn k odjezdu do centra Brna. Už se mi nechtělo ustupovat. „Vždyť když jednou povolíš, pokaždé povolíš.“ Paliči o půl desáté nevratně rozpálili koleje, a všichni věděli, že do čtyř do rána musíme být hotovi i kdyby pověstné trakaře padaly.
Práce šly celkem podle plánu, jen se svařováním kolejnic byl kvůli dešti problém. V jednu hodinu jsme s překvapením zjistili, že v jednom úseku měněné koleje byly kdysi dávno použity, naprosto netypicky snížené pražce. My jsme se s těmi novými, normální tloušťky, za žádnou cenu nemohli vejít do požadované nivelety. V prudkém dešti již některým dělníkům povolovaly nervy, kurvovali, situace se vyhrocovala. Nebylo jasné jak nečekaný problém v časové tísni vyřešit. Jediné, sice velmi improvizované, ale snad k cíli vedoucí řešení jsem viděl v zajetí na základnu pro speciální přípravky – jako břitva naostřené železné motyky. S jejich pomocí následně otesat, v místech uložení kolejnic, pražce na sníženou výšku. Byl to zoufalý pokus, ale šlo již o minuty a tak jsem neváhal a vyrazil. Ostatní jsem ještě nažhavil aby nepodléhali beznaději a dál intenzivně pracovali. Na opuštěném rozlehlém dvoře jsem v jedné z buněk „motyky“ naštěstí našel, naložil je, skočil do auta, nastartoval a ono nic, ani na podruhé, ani na podesáté, prostě nic! Byl jsem na dně, rozbrečel bych se. Uvědomoval jsem si sám sebe, jak tam beznadějně stojím, zoufalý a promočený, začal jsem taky vnímat svoje nevyspání a najednou jsem ani nechápal jak se to takhle všechno mohlo stát.Pomalu jsem se smiřoval s tím, že dělníci to položí a že v centru Brna nastane totální a neodvratný dopravní megaprůšvih. Náhle déšť zmizel a černá noc se začala měnit v nenápadné svítání. Probral jsem se z chvilkové letargie a uvědomil si, že mám ještě jednu, opravdu poslední a zoufalou šanci.
Na rozbahněné cestě, za sloupek u řidiče roztlačit starou stopětku, naskočit do ní a zařadit dvojku, snad by ta stará kára mohla nějakým zázrakem nastartovat. Věděl jsem, že druhý pokus už nedám a tak jsem ze všech svých zbývajících sil auto roztlačil a pak do něho skočil. Velmi intenzivně si pamatuji na svoji úpěnlivou prosbu, jak moc a pokorně jsem v té chvíli prosil Boha o pomoc….
Tak na tyhle chvíle, na tenhle strašný příběh jsem si zavzpomínal u Frajera Luke.
Jo, a výluku jsme tenkrát sekli jenom o pár minut, nikdo to v tom dešti ale ani neřešil. I těmito riskantními, na hraně časové únosnosti organizovanými akcemi, získávaly v té době Dopravní stavby odborný respekt. Mohl bych takhle psát hodiny, ale možná si raději pusťte krátký 6 minutový film z naší poslední velké akce – Rekonstrukce ulice Milady Horákové. Oproti té hrůzostrašné výluce ale tohle byla docela brnkačka.
Vlastík
P.S. pozítří mě čeká další, ale tentokrát pozitivní bezesná noc – šachový maraton v Pardubicích. Třeba se tam s někým z Vás uvidím.
