Minulý týden jsme již pátým rokem strávili s partou naprosto úžasný týden na chatě v Železné Rudě. Bohužel, jak to tak vypadá, bylo to zároveň naposled, poněvadž chata se bude bourat a místo ní bude stát jakýsi penzion či co. Proto mne napadlo složit na počest naší báječné hostitelky alespoň krátkou báseň.
Elegie na Lucku
Několik let při nás stála,
skvěle o nás pečovala,
bouřlivě se tu slavilo,
rovněž v klidu spinkalo.
Každé ráno na lyže,
sjezdové či běžky,
každý večer do Jabka,
to už radši pěšky.
Čupít stovky vypito,
Skřetí noha vládne
ve fotbálku, celá parta
každý rok zde mládne.
Návraty až v brzkém ránu,
děsnej mazec, je to tak,
vstávání pak trošku drhne,
„V kolik jede vlak?“
Číšníkovy řízečky,
k tomu Zuzčin salát,
dobrota je na světě,
jen si pojďte dát!
Inža Lucka ukuchtí,
sladký Bombardíno,
Honzíkovi stačí sud
a v něm dobrý… víno.
Chudák Pepa má to těžký,
často nás i vyhání,
do postýlky rád by uleh,
jsme holt hustý pařani.
Agrárníci chovaj ovce,
k tomu bafaj vodnici,
Slávek s Vaškem mydlijou se,
jsou to správní rolníci.
Javor, Špičák, Belveder,
Nová Hůrka, Prášily,
už teď je to jasný bude
stýskat se mi co chvíli.
Modleme se za Lucinku,
jen ať slz pár ubude,
naše názory jsou jasný:
NIC SE BOURAT NEBUDE!
