Těch pět dnů z Prahy do Prahy – v Šachovém vlaku přes Vídeň, Budapešť, Bratislavu a Krakov – bylo mimořádně intenzivních a plných euforie a zázraků. Patřily mezi ty krásné okamžiky, které se nedají přivolat ani zopakovat, které samy někdy přijdou a šťastný ten, kdo jim kývne.
Dnes prší, je lezavá zima, ani kibice by ven nevyhnal. Stejně jako před týdnem či před deseti dny. Těch minulých pět dnů bylo jiných. Ještě včera a po celou naši cestu byla jasná obloha, svítilo sluníčko a byly ty krásné chladné podzimní dny, kdy je vidět daleko a paprsky příjemně hřejí.
Chcete víc zázraků? Třeba že nikdo z více než sta cestujících ani jednou nezmeškal odjezd vlaku. Nebo že v průběhu patnácti kol odehraných na 32 šachovnicích během jízdy vlakem po trase dlouhé 1800 km nespadl v důsledku drkotání železnice ani jedna šachová figurka.
Narozeniny dvou účastníků vyšly na jeden den a jedny byly kulatiny (Michal) a druhé půlkulatiny (Kuba) a v malém krámku na bratislavském nádraží měli dost lahví dobrého sektu. První oslovená slečna v Krakově nám poradila nejlepší možnou italskou restauraci a přesně popsala krátkou cestu. Vlakvedoucí Standa byl jeden z nejpohodovějších a nejschopnějších lidí, co jsem potkal. Karinka metající kotrmelce vzad v bazénu v lázních Szechenyi v Budapešti. Volný stůl přesně v okamžiku našeho příchodu do věčně narvané restaurace FiglMüller ve Vídni, kde servírují řízky velikosti pizzy. A pak úsměvy blízkých, úsměvy, o kterých se nepíše, aby se nerozplynul jejich otisk v nás.
A kdo vyhrál turnaj v Šachovém vlaku? Co si bude pamatovat historie? To si musíte najít jinde. Já si zapamatoval ty podstatnější věci.
