Kvůli zkouškovému období jsem už dlouho nic nepublikoval, proto jsem se nakonec odhodlal sáhnout pro námět do „šuplíku“. Sice jsem nějaké zárodky blogů napsal, ale ty se mi nelíbily nebo jsem jejich publikování odložil na později. Včera jsem složil jednu zkoušku a mám pocit, že bych měl něco napsat. Proto zde zveřejním dvě své básně o šachu s krátkým komentářem.
Já stále chtěl bych šachy hrát
Já stále chtěl bych šachy hrát,
to je můj vzestup, toť můj pád.
Těžká je cesta do špičky,
točí se hodin ručičky,
domovem mým je hrací sál
a život zvolna plyne dál.
Náročného mám koníčka,
je samá nula, jednička,
bydlištěm mým už mnoho let
je ten šachový mikrosvět.
Míjejí turnaje, zápasy,
úspěchy, sláva i trapasy,
uplyne mnoho dalších let,
rychle se mění dnešní svět!
Jen já jsem stále dítětem,
nevím si rady se světem,
hraji si stále velmi rád,
neumím ale pracovat.
Dnes chtěl bych možná jinak žít,
čas nelze ale zastavit,
natožpak ještě vrátit zpět,
smutné je nikdy nedospět.
Uměl jsem dobře počítat,
čet’ jsem a hudbu měl jsem rád,
zbyl mi však zájem jediný,
figurky, deska, hodiny.
Úspěchy, sláva, peníze,
nejsou vždy lékem na krize.
Tak stále stejný zůstávám,
obklopen lidmi, přesto sám.
Já stále chtěl bych šachy hrát,
nemusím si však naříkat.
Daly mi mnoho pěkných chvil
a nové známé – to byl cíl.
Pokud se Vám moje báseň nelíbí, dejte mi prosím ještě šanci a vězte, že se v mnoha ohledech nelíbí ani mně. Sice věrně zachycuje, o čem (a jak) přemýšlím, ale velmi zkresluje to, co si opravdu myslím. Zejména ve zkouškových obdobích někdy mívám celkem depresivní nálady, ale přesto mé občasné myšlenky nelze považovat za mé postoje. Také proto jsem tuto báseň nepřihlásil do autorské soutěže slovenského „šachopisu“ Moderný šach.
Ta báseň je několik měsíců stará, ale také pochází ze zkouškového období. Je to teprve má druhá vážná báseň. Tu první jsem nepublikoval a nemám to v úmyslu. Neobsahuje nic strašného, ale po přečtení mé vážně míněné „druhotiny“ mě asi pochopíte. Velkou většinu jsem napsal během jedné cesty městským autobusem, zrovna jsem byl dostatečně inspirovaný a nabitý emocemi. Verš se vzestupem a pádem je z celé básně daleko nejstarší. Pochází nejspíše z jednoho mého horšího období. Jinak se u mě vzlety a pády nepravidelně střídají a myslím, že to tak je normální.
Abych nebyl příliš pesimistický, zkusil jsem napsat ještě jinou, optimističtější báseň. Její napsání pro mě ale bylo o dost obtížnější a vlastně se mi po umělecké stránce (které samozřejmě nerozumím) příliš nelíbí, přestože z hlediska životního postoje mi je bližší:
Královská hra
Šach může hodně dát i brát,
přesto ho stále hraji rád.
Přenese Vás do jiných sfér,
ať profík jste či amatér.
Je to hra dávná, staletá,
otvírá dveře do světa.
Mladí i staří smějí hrát
a to je může sbližovat.
Šachy jsou také umění,
snad něčí život pozmění.
Pomohou všedními dny plout
a někam výše pozdvihnout.
Jak ukazují verše obou básní, ještě teď občas považuji šachy tak trochu za ztrátu času. Opravdu si myslím, že v životě jsou důležitější věci, ale šachy snad nejsou zbytečné. Umožňují lidem rozvinout mnohé pozitivní (nebo přinejmenším oceňované) dovednosti a schopnosti a cvičit svůj důvtip. Pravda, i špičkoví šachisté mívají někdy potíže s přenášením dobrých návyků ze šachů do běžného života, o čemž asi vím více než jiní. Nemluvě o tom, že život je mnohem složitější. Myslím si, že na kariéře profesionálního šachisty není nic zásadně špatného, je to určitě lepší než nezaměstnanost. Myslím si ale, že i šachista by měl něco málo vědět o okolním světě. Je to sice zvláštní, ale většinu lidí totiž převratné novinky ve Svěšnikovově (nebo jiné) variantě sicilské obrany nezajímají.
Pokud jde o můj pocit samoty, není to tak špatné, jak jsem psal v básni. Vlastně si ani nejsem jist, zda mi absence osobního života spíše vyhovuje nebo velmi vadí (i když mezi těmito dvěma postoji je patrná určitá nesymetrie). Do určité míry také vyjadřuji obecnější pocity obyvatele velkoměsta – lidí kolem sebe mám obvykle mnoho, ale většinou o nich vím dost málo a oni o mně také. Možná se zde projevila i má introverze. Na druhé straně s lidmi okolo sebe vycházím dobře a když mám problémy, obvykle se na své blízké mohu spolehnout. Takže celkem nemám důvod si stěžovat. Ostatně jsem to i vycítil a báseň jsem zakončil optimisticky, byť ne zcela pravdivě. Mám spíše pocit, že mé hraní šachů nemělo od začátku žádný jasně stanovený cíl a že s postupem času mi stále více záleží na výsledcích, i když ani to není celá pravda. Díky šachu jsem se spřátelil s mnoha lidmi, bez nichž by byl můj život o něco chudší. Kdybych hypoteticky z nějakého důvodu přestal hrát šachy a musel žít v jiném prostředí, měl bych asi v prvé řadě problémy přesvědčit neznámé lidi o svých schopnostech. Pokud mám nějaké charisma, tak je spjato převážně s mými šachovými úspěchy. Charisma ale naštěstí není všechno a člověk není zdaleka jen souhrnem čísel jako jsou věk, hmotnost, peníze na kontě nebo ELO.
Mohl bych v souvislosti s první básní napsat ještě o mnoha věcech. Například o tom, jak jsem se jednou účastnil analýzy viditelně lepší pozice a když jsem ani po dlouhé době nenašel převahu, začal jsem prohlašovat, že šachům nerozumím a že hraji slabě. To by ale tento článek mohl narůst na dvojnásobek a na to teď nemám náladu.
Někdy je snazší být dekadentem než psát povzbudivě, ale jednodušší varianta nebývá vždy tou lepší. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přetavit své pochybnosti a potíže v optimistický text. A pokud ne, tak bych alespoň rád přistupoval s větším porozuměním k nesnázím druhých. Nevím, nakolik se mi to daří, ale snažím se. Samozřejmě v tomto ohledu mám jisté rezervy. Přesto ale chci, aby v mém blogu převládl optimistický tón. Až mě potkáte a budu mít špatnou náladu, můžete mi to zkusit připomenout.
).