Tento blog jsem napsal po delší odmlce. Publikuji najednou více svých nápadů, takže vznikla celkem nesourodá směs. Ale slyšeli jste někdy o sourodé směsi?
Trocha aktuálních informací aneb co teď dělám
Jak jste určitě zaregistrovali, v posledních týdnech nějak nemám dostatek času a nápadů na to, abych aktualizoval svůj blog. Tedy občas nápady mám, ale nechce se mi je srovnat do uceleného textu a autocenzor mě varuje před zveřejněním nekvalitního textu. V neposlední řadě nevidím tolik důvodů psát, když se v posledních týdnech objevuje i bez mého přispění na stránkách Pražské šachové společnosti dost nových příspěvků. Během nadcházejícího mistrovství Evropy družstev asi nic moc psát nebudu, takže chci alespoň teď zveřejnit některé své postřehy z uplynulých týdnů. Vlastně ani nevím, co se s tím časem děje, studiu bych se také měl věnovat podstatně více a v posledních týdnech nestíhám téměř nic. Kam všechen ten čas mizí? V poslední době celkem dost čtu šachovou i jinou literaturu. To má oproti psaní blogů různé výhody – neslýchám často, že by někdo četl špatně, nepravdivě, nudně nebo nemorálně. Jako autor všemožných článků takové ohlasy sice také nedostávám, ale to riziko tady vždy existuje. Také jsem poslal starý notebook do penze a pomalu si zvykám na nový, instalace všemožných programů si žádá čas. Občas mám pocit, že nové verze programů (myslím tím například Windows, Word a v menší míře některé verze Chessbase) jsou v mnohém horší než ty staré, na které jsem si navíc už zvykl. Nový Word nabízí nahoře odhadem téměř stovku tlačítek, ale ještě jsem tam nenašel “Uložit” nebo “Otevřít”. Klávesové zkratky těchto pokynů sice znám, ale stejně z toho mám divný pocit. Zdá se mi, že často hlavním důvodem k uvedení nových verzí bývá spíše snaha vydělat další peníze než pokus přizpůsobit program novým požadavkům a opravit existující chyby. Ostatně bych se neměl divit, také jsem nejednou publikoval článek v jednom čísle časopisu a opravil chyby v příštím. Také se mi ale někdy zdá, že firmy se snaží přizpůsobit uživatele svým programům, místo aby postupovaly opačně. Ještě se mi z počítače nepodařilo odstranit heslo, jehož vyťukávání mě stojí mnoho času. Daly by se najít i další podobné příklady jako třeba kontrola pravopisu v jednom známém editoru.
Na rozdíl od Marka Vokáče své počítače nepojmenovávám, jinak bych ten nový v návaznosti na jeho blog (v němž sděluje, že jeho počítač se jmenuje Haryk) nazval Garrik nebo Garri K. Pro čtyři roky starý vysloužilý notebook mám připravenu nepoužívanou přezdívku Zebra podle barevných pruhů na displeji, ale celkem se nehodlám tímto tématem dále zabývat. Už delší dobu jsem uvažoval o napsání nekrologu na svůj starý notebook, ale s ohledem na nedávná úmrtí pana Gutdeutsche a dalších mi to nepřipadá vhodné. A na psaní vážných nekrologů jsem zatím (doufám) příliš mladý.
Můj studijní blog
V září jsem se s částečným úspěchem snažil složit několik dlouho odkládaných zkoušek. Výsledkem byl částečný úspěch, částečný neúspěch a dočasně podlomené zdraví v důsledku stresu. (Uzdravit jsem se stihl v podstatě do začátku chorvatské ligy, ale od té doby bojuji s leností, což se projevuje mimo jiné mou publikační nečinností.) Pokusím se vylíčit alespoň některé zajímavější momenty ze svého studentského života a ukázat, že studium logiky může NĚKDY být zábavné. Výběr zážitků je samozřejmě subjektivní.
V září jsem chtěl do 18. 9. složit tři zkoušky a za tímto účelem jsem letos vynechal polskou ligu. Jak je u mě zvykem, neinformoval jsem se včas o přesných termínech zkoušek a to mi způsobilo určité potíže. Organizátor ze mě asi nebude. O jedné zkoušce jsem se (nejen kvůli své nezodpovědnosti) dozvěděl jeden den a dvě hodiny před termínem. Jelikož jsem se do té doby připravoval na všechny tři předměty na přeskáčku, mnoho jsem toho neuměl. Ta zkouška patřila mezi snazší, ale přesto bych nevěřil, že se na ni dokáži připravit v podstatě za jeden den! V noci před zkouškou mě dost bolelo rameno, takže jsem udělal svůj rekord, když jsem spal necelé dvě hodiny. Nedoporučuji! Alespoň jsem po příchodu do školy po pěti letech studia konečně pochopil, že v budově univerzity se dá spát! Samozřejmě jsem nespal při zkoušce, ale přišel jsem s velkou časovou rezervou. Ukazuje se ale, jak jsem zpozdilý. Jeden kamarád na možnost spaní ve škole přišel o nějaký ten rok dříve a usnul dokonce při zkoušce! Zaprvé se ale nejedná o studenta logiky, zadruhé tehdy měl snad chřipku. Zkoušku jsem složil, a to dokonce na (slabší) jedničku.[i] Tak přeci to někdy jde! Tím ale úspěchy víceméně skončily. Z další zkoušky jsem dostal po značném trápení dvojku a myslím, že jsem si zasloužil ještě horší známku.
Když jsem si jednoho dne šestý pracovní den po sobě zašel číst knížky na katedru logiky, sdělil jsem paní sekretářce svou obavu: „Já tady teď jsem nějak často. Bojím se, abych při příští kontrole knihovny nedostal inventární číslo. Potom by si mě někdo vypůjčil, odnesl domů a roztrhal.” „Vy snad vydržíte více než ty knížky”, uklidňuje mě paní sekretářka. Na třetí zkoušku jsem se pořádně nepřipravoval, protože jsem onemocněl. Na chorvatské lize už bylo zase vše v pořádku, ale předtím jsem se opravdu necítil dobře.
Dne 17. 9. jsem se odebral do hlavní budovy Filozofické fakulty UK na náměstí Jana Palacha (dříve Rudoarmějců), abych se zapsal do dalšího, už šestého ročníku. Přišel jsem tam s velkým předstihem, ale suverénně jsem si stoupl před nesprávné dveře a zjistil jsem to až po delší době. Když jsem přišel před správné, už tam stálo asi pět lidí v mé frontě a mnohem více v několika dalších. Byl tam trochu chaos, ale celkem organizovaný a nezdálo se, že by někdo předbíhal. Nálada byla dobrá, úřední hodiny studijních referentek se blížily a chodba se postupně plnila. V nastávajícím chaosu se se mnou začala bavit jedna dívka z „mé“ střední školy, přestože chodila snad o čtyři ročníky níže. Dříve mi dost vadilo, že mě zná snad celá střední škola, ale s odstupem času vidím, že to má i své výhody, navzdory mému image školního šílence se ke mně teď celkem dost lidí hlásí a mám příležitost je (a občas i sebe) přesvědčit, že jsem celkem rozumný člověk.
Vraťme se ale na chodbu. Ta se už zaplnila, otevřená okna zabezpečují alespoň částečný přísun vzduchu. Slečny stojící ve frontě nedaleko za mnou fotografují mobilním telefonem plně obsazenou chodbu. Pronesu něco ve smyslu, že o studium na FF UK je opravdu zájem a slečny odpovědí v podobném duchu. Nějak zjistím, že studují sociologii a bavíme se o společných známých z kateder sociologie a logiky. Po paměti opakuji některé hlášky jednoho z našich tehdejších vyučujících, který na katedře sociologie učí (nebo učil?) logiku. Tři tečky označují váhání.
Je to taková standardní věc, co je k dispozici. Je to dost špatná kniha. Je to lepší z těch horších… To jsou všechny.
Já jsem teď nějak nemocný. To jsem určitě chytil před týdnem něco od vás tady v té přeplněné učebně. Tak teď vám to vrátím. Ono se ostatně říká, že by si člověk měl z přednášky něco odnést.
Celý příběh ale prozaicky končí zapsáním do dalšího ročníku.
Při pohledu do sešitu při psaní tohoto blogu nacházím ještě další perly od téhož pedagoga, na něž jsem si tehdy na chodbě nevzpomněl:
To je jako ta lékárnička v autě. Když havarujete nebo když někdo havaruje, tak tam přispěcháte… a neuděláte nic, protože jste měli školení před dvaceti lety. A s filozofií je to podobný.
Když budu dělit červený, tak to bude vždycky červený. Když budu dělit králíka, tak bude taky červený, ale už to nebude králík.
Někdy bych se asi měl podívat i do dalších sešitů, některé hlášky jsou opravdu pamětihodné. Ale takovéto výroky jsou samozřejmě jen zpestřením učiva, takže se vraťme k důležitějším věcem.
O den později, v pátek 18. 9., jdu na těžkou zkoušku. Jako obvykle jsem nespokojen se stavem své přípravy a jak tomu často bývá, má nespokojenost není bezdůvodná. Na zkoušku jako obvykle přicházím s velkým předstihem, takže se potkávám s lidmi, kteří přišli na státnice a povídám si s nimi. (Výraz „bavím se s nimi“ by zde byl poněkud nepřípadný.) Spolužačka mi vypráví, jak se přišla na katedru jednoho vyučujícího zeptat, jak se jmenuje oponent její diplomové práce. Vyučující si nemohl vzpomenout, což ji dost překvapilo. Když ale došla domů, položila si otázku: „A jak se vlastně jmenuje ten můj oponent?“ (Aby nedošlo k nedorozumění, ta spolužačka je velmi chytrá, úspěšně studuje ještě jednu vysokou školu a navíc ještě pracuje. Ale všichni někdy zapomínáme.) Tuto zkoušku jsem nesložil. První otázku jsem sice alespoň přibližně zvládl, ale další dvě už vůbec ne, takže budu muset přijít někdy příště. Znamená to, že tuto zkoušku odkládám déle, než bych měl. Někdy si při studiu logiky připadám vyloženě hloupě, přestože jsem v mnoha ohledech nadaný (a samozřejmě v mnoha vůbec ne, ale to s tématem nesouvisí) a mám pocit, že bych toho při studiu nějak mohl využít. Občas lituji, že se pět let staré výsledky testů studijních předpokladů nedají reklamovat. Na druhé straně ale nevím, zda bych při jiné volbě fakulty či katedry byl spokojenější.
Naštěstí by ani nestandardně dlouhé odkládání zkoušky nemělo znamenat vyloučení. Jedna starší studentka (říkejme jí slečna S.) mi pověděla, že zkoušky je možné odkládat i déle. Opírala se přitom o vlastní zkušenosti. Také jsem od ní slyšel neuvěřitelnou historku. Potkala se s jedním vyučujícím, který je blízko k hranici důchodového věku (ani nevím, zda se k této hranici přibližuje, nebo se od ní vzdaluje) a proběhl mezi nimi následující rozhovor:
V(yučující): Dobrý den! Vy tu ještě studujete?
S: Ano.
V:A chybějí Vám nějaké zkoušky?
S: Ještě ano.
V: A u koho děláte diplomovou práci?
S: U Vás.
Tím pravdivým příběhem jsem nechtěl sdělit nic špatného – dotyčná studentka souběžně vystudovala jinou vysokou školu a teď někde pracuje, takže si na konzultace o diplomové práci nenašla čas a vyučující proto na celou věc zapomněl.
V sobotu 3. 10. se konal tradiční podzimní logický výlet. Toho se zpravidla účastní i několik vyučujících. Tentokrát se nás sešlo zhruba 30, což je možná rekordní účast. Výlet proběhl v přátelské atmosféře. Vzpomínám si jen na pár historek, výběr je samozřejmě zkreslený. Cestujeme vlakem někam za Prahu. Ve vlaku se rozdrobíme na pár menších skupinek, což při dvou hromadných jízdenkách vyvolá jeden větší chaos, na nějž paní průvodčí nakonec rezignovala. Povídáme si o lecčems. Nějak se dostanu k jazykům a dodávám, že sice vím, jak se řekne anglicky zející propast, ale když naviguji zahraniční studenty, nemohu si vzpomenout, jak se řekne třetí patro. Jedna spolužačka vtipně dodává, že jsem se měl pokusit slovo „patro“ opsat pomocí spojení „zející propast“. Nevím, zda se více inspirovala postupy z logiky nebo ze studia jazyků, ale o logice ví určitě více než já a o jazycích nejspíše také.
Potom vycházíme z vlaku. Další spolužačka vysvětluje, že se nechce stát učitelkou. Říká, že na některých vyučujících je vidět, jak kvůli vlastním problémům jsou nevlídní vůči žákům. Hbitě dodávám „A takto se přenášejí hodnoty na další generace!“ (Přitom s vyučujícími ze všech stupňů škol mám téměř výhradně dobré zkušenosti a nic špatného si o nich nemyslím, ale občas se snažím být vtipný i na úkor korektnosti.) Šli jsme kvůli mnoha zastávkám celkem pomalu, ale ne po celou dobu. Při jednom náročnějším stoupání si jedna studentka z prvního ročníku posteskla, že po 19 letech pasivního kouření nemůže chytit dech. Po chvíli váhání jsem jí odpověděl, že pasivita je nezdravá. Potom jsem ale výchovně dodal, že jsem nekuřák a jen se snažím žertovat. (Při čtení svého příspěvku mám pocit, že v něm příliš často žertuji na cizí účet a ještě častěji se za to potom omlouvám.)
Abych vše shrnul, už si pro studium na vysoké škole připadám příliš starý a mám pocit, že bych se měl pokusit studium co nejrychleji úspěšně završit. Potíž je v tom, že jsem čím dále tím línější. Na druhé straně jsem ale naštěstí neztratil chuť stále se učit něco nového, takže mám alespoň jeden důvod k optimismu.
Během zářijového zkouškového období jsem si našel čas i na šachy, ale dokázal jsem „svého koníčka udržet na uzdě“. Občas jsem sice ve snaze ušetřit čas seznamoval své šachové knížky s obsahem talíře, ale obešlo se to bez větších škod. Asi dva týdny jsem nepustil žádný šachový program, což tentokrát mé hře na navazující chorvatské lize rozhodně prospělo. Jak vidíte, ať začnu mluvit o libovolném tématu, stejně vždy skončím u šachů. A teď se blíží mistrovství Evropy a Světový pohár, takže v blízké budoucnosti ode mě nic jiného čekat asi nemůžete.
[1] “Státnice” jsou závěrečné zkoušky, po jejichž úspěšném absolvování student(ka) dostane titul magistra nebo bakaláře.
