Snad to bylo štístko, snad jenom náhoda, ale fakt je, že jsem míval možnost rozmlouvat, smát se, filozofovat, jakož i popíjet všelijaké nápoje s mnoha velkými velmistry šachu. A vždy, když uzrál čas, jsem jim položil obmyslnou otázku: Koho, mistře, pokládáte (pokládáš) za nejlepšího českého šachistu všech dob? Nikdo z nich neodpovídal rád, hbitě a jednoslovně. Všelijak se mračili, mručeli, hnětli si bradu, váhali. Možná i proto, že někteří z dotazovaných patřili mezi nesporné kandidáty této tipovací soutěže.
Luděk Pachman posléze propověděl, že prvním mužem naší šachové historie je zřejmě Salo Flohr, kvůli němuž přijel v roce 1938 do Prahy Aljechin, aby s ním sjednal podmínky utkání o mistrovství světa. Miroslav Filip i Vlastík Hort usoudili, že první mezi našimi prvními je patrně Richard Réti, génius s nejširším šachovým rejstříkem. (Marně jsem pak oba přesvědčoval, že právě oni, Miroslav i Vlastimil, se mohou přece prokázat nejhodnotnějšími turnajovými výsledky a že by se tedy i oni mohli možná ucházet o první cenu této virtuální soutěže.) Taktéž jsem chtěl vědět, koho za mistra českých velmistrů pokládá Bedřich Poucha, bohém šachové periférie a vladař šachovny U Nováků. Jedině on se nerozmýšlel: „Náš největší šachista je Rudolf Charousek.“ Tu musíme Pouchovo tvrzení doplnit zmínkou, že z našich pouze zde jmenovaný Charousek dokázal porazit Laskera a dělit se s legendárním Čigorinem o první místo před Pillsburym, Schlechterem, Tarraschem a Maróczym. A že kdyby nezemřel Charousek tak neodpustitelně mlád už ve 27 letech, tak by možná opravdu došlo na Laskerův výrok: „S tímto mladým mužem budu muset už brzy bojovat o světový šampionát.“
Také Luboš Kaválek se vrací do vzdálené minulosti: „Nevím, Vítězoslave, zda do Tvé ankety můžu zasunout Wilhelma Steinitze, mistra světa a pražského okolí. Narodil se v Praze a tam taky začal hrát šachy. Podle mého názoru je to ten nejsilnější český šachista, i když on sám sebe považoval zprvu za Rakušana a později za Američana.“
Před mnohými léty jsem stejnou otázkou vystřelil i na samotného Sala Flohra. Odpověděl bez přemýšlení a rezolutně: „Duras!“ A se stejným kandidátem jsem vyrukoval na velkého Opa. Jeho stanovisko: „Duras? Asi ne. Patří sice k těm velikým šachistům naší historie, ale – největším? Tím není. Protože příliš brzy a příliš zbytečně opustil své dílo. Českému šachu dal hodně, to je pravda, ale taky mu hodně zůstal dlužen. Jeho umění a mistrovství zůstalo symfonii nedokončenou.“
Ačkoli moje šachová hodnost mě neopravňuje plést se do rozhovoru moudrých, přece jen si dovoluju maličko rozvést Opočenského ideu. A to tak, že orecituju, co soudil Tomáš Garrigue Masaryk o svých dvou velkých předchůdcích – o Františku Palackém a Karlu Havlíčkovi. Samozřejmě obdivoval a uznával oba. Palackého měl rád, Havlíčka miloval. Palackému zazlíval, že v šedesátých letech 19. století, když to národ nejvíc potřeboval, odešel z politického života. Prý pro uspokojení své ženy, která byla postrašena eventuálními represemi z tajných vládnoucích kruhů. Takové vysvětlení TGM odmítá: „Palacký svou politickou neúčast omlouvá slibem daným ženě, tedy důvodem, jehož platnost sotva uznáme, vidíme-li, jak Havlíček se tímto důvodem ve stejné době upoutat nedal. Neříkám, že Palacký měl dělat, k čemu se necítil povolán, vytýkám jen důvod, který pro to uvádí.“
Před první světovou válkou náležel Oldřich Duras k největším osobnostem světového šachu. Nebifloval teoretické veršíky, hrál útočně a podle své paličaté hlavy, byl bojovník i umělec, mnohem častěji vítězil než prohrával, remízami téměř opovrhoval. Porazil například Čigorina, Laskera, Tarrasche, Spielmanna, Schlechtera a v roce 1914 i Capablanku, zkrátka celý tehdejší šachový Olymp.
Po válce se už Duras na žádném turnaji neobjevil a dal přednost klidnému domácímu a rodinnému štěstí. Duras prý nehraje proto, říkalo se, že mu nechtěli v úřadě povolit půlroční dovolenou na přípravu k turnaji; někteří tvrdili, že Durasova manželka nepřeje jeho šachové zálibě; jiní konečně měli za to, že mistr nechce riskovat případné neúspěchy.
Do turnajových sálů se tedy Duras (1882-1957) už nikdy nevrátil, ale šachovými figurkami se potěšoval až do smrti. Upsal se skladebnému a studiovému šachu (zkomponoval 40 vynikajících studií a 50 úloh, většinou trojtažek), občas si zahrál i docela normální partii, ale výhradně pro pobavení sebe i několika stálých kavárenských diváků. Překvapení první: Duras hrál zásadně s černými kameny; překvapení druhé: jeho pravidelnými soupeři byla konzultační dvojice – sekční šéf Jan Hamr a vrchní školní inspektor Rudolf Bílek; překvapení třetí: vždy se povinně hrál Durasův (a zcela určitě nekorektní) gambit, který vzniká po tazích 1.e4 f5. Velmistr v těchto partiích vlastně poskytoval svým amatérským protivníkům výhodu figury. Snad aby bylo více legrace, snad aby se sám musel víc namáhat, kdo ví… Jedna taková partička pronikla i do Lidových novin a komentuje ji proslulý šachový publicista Amos Pokorný.
Hamr a Bílek – Duras. Praha, 8. 4. 1936.
1.e4 f5 2.exf5 Jf6 3.g4 d5 4.g5 Sxf5 5.gxf6 e5 6.Dh5+ (Prý Rejfířův návrh) g6 7.Dh4 Dd7 (Je nutné zabránit tahu f7+, který se nehodí k útočnému plánu černého) 8.Jf3 Jc6 9.Sb5 0-0-0 10.d3 (Snad mohl bílý zkusit 10.Sxc6 a pak Jxe5) Ve8 11.Jbd2 e4 12.dxe4 (Bez této výměny by si byl bílý ulehčil obranu) dxe4 13.f7 (Snaží se rozbít postavení černých pěšců na dámském křídle; lépe však vyhlíží skromné Jg5) Dxf7 14.Sxc6 exf3+ (Útok vrcholí, bílý bude mít o celou věž víc, ale černý útok se prakticky stane neodolatelným, protože útočných možností je mnoho, zatímco pro obranu bude vždy jen příliš úzká cesta) 15.Sxe8 Dxe8+ 16.Je4 (Každý by tak hrál a přece Kf1 je o něco lepší, třebaže se zdá, že král musí v několika tazích zahynout) Sxe4 17.Se3 (Vyhlíží slibně, ale ve skutečnosti vede k prohře. Nutné bylo 0-0, ale pak by hrál černý g5 a brzy by si vynutil otevření sloupce g) Sb4!! (Pěkný úvodník k závěrečnému útoku) 18.c3 Db5 19.0-0-0 (Stejně nestačí ani 19.Dh3+ Kb8 20.Df1 Sd3 21.Dh3 Sxc3+ 22.bxc3 Db2 23.Dxf3 Dxc3+ 24.Kd1 Vd8+ atd.) Sxc3! (Na všech stranách se ukazují maty) 20.b3 De2 21.Sd2 (Nebo 21.Vd2 Sxd2+ 22.Sxd2 Vd8 s dalším Dd3) Dd3 a bílí se vzdali.
