Drobná esej o nebezpečí automatičnosti

Mnoho věcí ve svém životě děláme automaticky. Některé prakticky od narození, jiné se musíme naučit. U mnohých si ani neuvědomujeme, že je děláme vlastně dnes a denně. Dnes Vás, moji věrní čtenáři, seznámím se dvěma nedávnými příhodami, které se mi staly. Přestože jedna je čistě šachová a druhá naopak zcela nešachová, obě mají společného jmenovatele: AUTOMATIČNOST.

V 10. kole extraligy jsem hrál černými s velmistrem Kempinskim. Přípravě jsem mnoho času nevěnoval, soupeř totiž hrává spíše vedlejší varianty. Přesto se hrálo Ben-Oni, konkrétně varianta. 1.d4 Jf6 2.c4 c5 3.d5 e6 4.Jc3 exd5 5.cxd5 d6 6.Jf3 g6 7.Sg5 Sg7 8.Jd2. V tuto chvíli jsem si vybavil nuance celé varianty, tj. nejen to, že černý může postupem g+h pěšců „získat“ bílého černopolného střelce, ale i další drobnosti, které jsem si dva či tři roky zpátky v této variantě připravoval. Tudíž jsem poměrně rychle a především AUTOMATICKY pokračoval 8…h6 9.Sh4 g5 10.Sg3 Jh5. Nyní se soupeř na několik minut zamyslel a zahrál 11.Da4+. To mě velmi překvapilo, neboť nic takového jsem si v dané variantě nepamatoval. Až po šachu bílou dámou jsem si uvědomil strašlivou věc: úplně jsem zapomněl vložit tahy a6-a4! Místo konkrétního uvažování jsem poněkud slepě následoval AUTOMATICKÉ rozestavení dané varianty. Musel jsem zahrát 11…Kf8 a přijít tím o rošádu. Kupodivu to velký problém není (ačkoliv jsem si během partie myslel, že je) a když už jsem kolem 20. tahu dosáhl rovné pozice, dokázal jsem partii během dvou tahů totálně „zazdít“.

Po kruté letošní zimě jsem jednoho dne naprosto v klidu sedl do auta, nastartoval, zapnul světla, zařadil zpátečku… a v tu chvíli jsem si všiml několikacentimetrové praskliny v levém horním rohu čelního skla. Zřejmě nějaký kamínek, jehož nárazem se spustilo vnitřní pnutí. Asi čtrnáct dní jsem ještě jezdil, jelikož se však prasklina začínala nebezpečně zvětšovat, domluvil jsem výměnu skla. Odvezl jsem svého „Mazdíka“ do servisu a za pár dní si ho vyzvedl. Vše proběhlo zcela hladce. Druhý den jsme se s přítelkyní přesunuli z Olomouce do Náměště. Večer jsme se s tatínkem potkali před autem a táta se samozřejmě hned podíval, jak vypadá nové čelní sklo. Vzápětí se mě zeptal, jak to dopadlo s dálniční známkou… a v tu chvíli jsem ztuhl jako pařez! Vůbec, ale VŮBEC mě nenapadlo, že bych si měl před výměnou skla sundat známku! Jinak řečeno, VŮBEC mě nenapadlo, že po výměně skla nemám dálniční známku! Skoro celou cestu do Náměště jsem tak jel „na černo“. Myslím, že kdyby mě zastavili příslušníci zákona a ptali se mě, jak je možné, že jedu po dálnici bez známky, zřejmě bych jim nějakou chvíli zarytě tvrdil, že známku samozřejmě mám!…:)

I zde se myslím projevila určitá AUTOMATIČNOST: dálniční známku (obzvláště roční) člověk prostě nalepí na sklo a pak ji celý rok vůbec neřeší, protože ji tam prostě má…

Rada(y) pro dnešní den tedy zní: ne vždy je dobré dělat všechno automaticky a pokud Vám budou měnit čelní sklo, nezapomeňte si sundat dálniční známku…🙂