Příjemný týden ve slovenských termálních kúpelích Senec u Slunečních jezer jsem si užíval nejen v dětmi v bazénech aquaparku a s kamarádem na tenisovém kurtu, ale také s Válečnými deníky Jana Opočenského. Starší bratr šachového mistra Karla Opočenského pracoval za druhé světové války pro exilovou vládu v Londýně. Deníkové záznamy přibližují válečné roky pohledem vzdělaného historika a zkušeného diplomata (do války byl generálním konzulem Československa v Paříži), který úzce spolupracoval s prezidentem Edvardem Benešem a ministrem financní Ladislavem Feierabendem, a tak nahlížel i za oponu vysoké politiky.
Již přes dva roky připravuji k vydání monografii Karla Opočenského, prvního československého šachového profesionála, a válečné deníky jeho bratra jsem původně listoval jen kvůli zpřesnění informací o rodině šachového mistra. A také trochu s nadějí, že bych mohl najít nějaké poznámky Jana Opočenského o svém mladším bratrovi. Ať už by se týkaly komunistické politické orientace Karla (Jan byl demokrat a po komunistickém puči v roce 1948 emigroval do Paříže), nebo jeho pomoci při zajištění návratu evropských šachistů z olympiády v Buenos Aires 1939 po vypuknutí války.
Našel jsem v nich však mnohem víc. Strohé záznamy a úsečné věty Jana Opočenského z prvních měsíců roku 1945 ukazují nejen na dělení sfér vlivu mezi mocnostmi ještě před Hitlerovou sebevraždou a na zkázonosnou komunistickou protistátní politiku. 17. března 1945 si Jan Opočenský poznamenal do svého deníku téma diskuze při večeři u Barkerových: „Dlouhá rozmluva o generaci příští, která chce sociální bezpečnosti obětovat část svobody ducha i těla.“ Přes stručnost několika slov velmi přesný popis a obávám se, že stále aktuální. Mám intenzivní pocit, že stále více voličů v zemích Evropské unie hodlá sociální bezpečnosti obětovat další část svobody ducha i těla.
Když čtu levičácké filipiky (například v týdeníku A2, nebo v internetovém deníku referendum.cz), či reportáže z řeckých demonstrancích, uvědomuju, jak stále stejné hluboké neporozumění běhu světa vykazují stále nové generace revolucionářů.
