Už beru jako samozřejmost, že na Pavlovo zavolání se zúčastním tu simultánky se špičkovým světovým velmistrem, jindy se v rámci mezistátního setkání manažerů utkám s některým ze slovenských kolegů, anebo se třeba jen tak jakoby nic projedu po Evropě šachovým vlakem. Ale ono nic na tomto světě není jen tak, za vším stojí něčí úsilí a snaha něco dokázat, něčím se prosadit, být úspěšný. A tak i za těmi výše uvedenými akcemi, a samozřejmě i desítkami jiných, stojí výrazná a nepominutelná postava českého šachu pan Pavel Matocha a jeho Pražská šachová společnost. Oba dva v těchto dnech slaví desáté výročí založení, resp. deset let činnosti prošpikovaných špičkovými šachovými akcemi a událostmi. Já jsem měl to štěstí, že po celou dobu těchto desíti let jsem byl Pavlovi a jeho šachovým počinům nablízku a navíc povětšinou jako aktivní účastník. Při dnešním divadelním představení v klubu DISK, uspořádaném k oslavě desátého výročí Pražské šachové společnosti, se mi v některých chvílích v hlavě vybavovaly i vzpomínky na jednotlivé Pavlovy akce. Občas se tím pádem na mých rtech objevil úsměv nesouvisející moc s děním na jevišti, ale to mi vůbec nevadilo. Byly to pro mě dvě příjemné hodinky v sále plném lidí, ale hluboko ve své duši chvílemi jen sám se sebou a s příjemnými pocity a myšlenkami….
… listopad 2003; nultá, respektive zkušební Pavlova akce – simultánka s Viktorem Korčným. Slavnostní atmosféra Rytířského sálu restaurace Kampa byla dokonalou dekorací k nezapomenutelnému a nenapodobitelnému představení legendy světového šachu. Partie se mi zpočátku moc nedařila, byl jsem roztěkaný, moji nervozitu zvyšoval i nezvykle vysoký počet šachových osobností v sále. Vlastní dohrání napínavé partie s Viktorem Korčným, v blicce z očí do očí, navíc na úplný závěr odpoledně – večerního programu, bylo ale zcela nezapomenutelné. Velmistrova mimika, jeho ponoření se do partie, zapomenutí na okolí, obětování následného nachystaného programu, JEN A JEN ŠACHY A JEHO NEZMĚŘITELNÁ TOUHA VYHRÁT, to mi navždy zůstane v paměti…
… říjen rok 2011, první Pavlův Šachový vlak. Atmosféru vlaku ženoucího se Evropou bych přirovnal k šachově magnetickému poli. Toto pole mě zcela pohltilo do svého zajetí a život o pár metrů dál, ale už mimo vlak, mě vůbec nezajímal. Jakoby v tu chvíli nic důležitějšího než naše jízda na světě neexistovalo. Toto kupodivu platilo i na našich večerně-nočních zastávkách. Ať už jsme byli v budapešťských lázních, na krakovském náměstí nebo v pro mě jako nikde jinde na světě příjemných nočních bratislavských barech, tak všude bylo s partou kamarádů moc fajn. Někde v dáli ale vždycky bděl náš šachový vlak. On mě nikdy nepustil ze svých tenat, nikdy nepolevil ve své bdělosti, on snad ani netušil jak rád a dobrovolně se oddávám jeho zajetí! Až tak pět hodin po dojezdu na pražské nádraží něco cvaklo a šachové vlakové pole se vyplo. Tu chvíli jsem přesně vnímal a taky věděl, že něco krásného právě skončilo. Já jsem už nikdy sílu k další jízdě Evropou nenašel. Mám strach z toho, že pole už se neobnoví, že to jde jen jednou. Ale každý by to mohl sám se sebou zkusit, bylo to úžasné…
… listopad rok 2010, Sněženky a Machři. Večírek s Pavlem, Sergejem, Aronjanem a asi desíti dalšími, včetně Sněženek byl neplánovaný, ale o to více skvělý a úžasný. Poznal jsem, že i světoví velmistři jsou jen lidé a dá se s nimi hezky povídat. Několik myšlenek z nočně-ranního rozhovoru na baru se Sergejem si pamatuji dodnes. Stejně tak nikdy nezapomenu na jeden střih; na kritický pohled Ladíka a jeho zakroucení hlavou. Bylo naprosto zřejmé, že on by táhl koníkem zcela jinam než vedle něho volnou partií hrající Aronjan. Z pohledu Aronjana bylo naopak cítit, zdálo se mi, že on Ladíkův názor (ELO 1200) respektuje a přemýšlí o něm. I já jsem v některých minutách té noci zkoušel blicat, ale matně si pamatuji, že bylo úplně jedno jak „skvěle“ hraji zahájení nebo střední hru, ať už to bylo s Julií, Bolkem, Kristýnou nebo kýmkoliv jiným, stejně mi té noci vždycky došel čas. Bylo to ten večer nečekané, absolutní uvolnění…
Mohl bych takhle psát teď v noci a už doma hodiny a hodiny, dál a dál, ale toto už stačí. Je třeba moc nevzpomínat, ale jít kupředu.
Rozhodl jsem se v rámci tohoto blogu položit Pavlovi několik otázek. Na jeho odpovědi se těším a možná i Vás zaujmou.
1) Co jsi vystudoval a kde jsi pracoval před érou PŠS?
Vystudoval jsem sociologii na Univerzitě Karlově, když jsem předtím krátce studoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Od roku 1992 jsem pracoval jako novinář, nejprve v agentuře I.A.M. jako parlamentní zpravodaj, poté ve Večerníku Praha coby politický komentátor. Rok jsem byl šéfredaktorem měsíčníku Kapitál a od roku 1998 jsem byl třináct let redaktorem ekonomického týdeníku Euro. Různých menších pracovních aktivit jsem měl ale víc – například jsem napsal pár knížek, tři roky jsem externě spolupracoval s Českou televizí na pořadu Černé ovce.
2) Co bys nám řekl o svých účesech?
Na základce jsem nosil patku, asi že jsem se na některé učitele ani nemohl dívat 🙂 Na gymplu jsem začal nosit dlouhé vlasy stažené do culíku, inspirován hippies, beat generation a Indiány. Když se mi narodil třetí syn, tak jsem začal nosit červené punkerské číro – esteticky se mi líbilo, punkovou hudbu poslouchám rád (mám rád, jak je plná energie a svobodomyslná) a byla v tom i lehká provokace… Číro jsem vydržel poctivě nosit pět let, teď mám takový nudný, ale pro sportování pohodlný sestřih 🙂
3) Co tě přivedlo k založení Pražské šachové společnosti?
V roce 2003 jsme se jen tak z kratochvíle s kamarádem Danem Gladišem, se kterým jsme hrávali šachy, rozhodli, že uspořádáme šachový zápas mezi tehdy mladičkým Davidem Navarou a o tři generace starším, legendárním velmistrem Viktorem Korčným. Šachovému světu jsem v tu chvíli propadl, určitě všichni víte, jak je návykový a jak silná závislost vzniká. Abych mohl pokračovat dlouhodoběji a vážněji, založil jsem v roce 2004 Pražskou šachovou společnost. Heslovitý přehled aktivit Pražské šachové společnosti jsem dal dohromady ve svém novoročním blogu Nic není nemožné.
4) Který z velmistrů účastnících se Tvých akcí Tě nejvíce zaujal?
Všichni byli zajímaví a inspirativní a skoro všichni byli v něčem jedineční… Tím že jsem zval bývalé mistry světa, hráče z absolutní světové špičky, mladé krásné velmistryně i hodně staré legendy, není možné vybrat jen jedno jméno. U každého z hostů bych mohl vyprávět, čím vším mě zaujal.
5) Který zážitek v souvislosti s PŠS Ti uvízl nejvíce v paměti?
Možná ten neskutečně vydařený mejdan v Maui Lounge v Mariánských Lázních během Sneženek a Machrů, na němž jsi s námi také pařil, tančil a hrál šachy. Byl to kouzelný večírek, jaký si nemůžeš koupit ani naplánovat. Prostě chvíle, která je Ti darována a to jen výjimečně a na Tobě je, jestli ten dar přijmeš a ten mimořádný čas užiješ.
6) Který literární či filmový hrdina (příběh) Tě v Tvém životě nejvíce zaujal?
Neumím vybrat jednoho, nemám jen jednoho hrdinu – to nejsou parametry mého světa. Mohl bych odpovědět podobně jako u čtvrté otázky. Nebo mohu vzpomenout na svého profesora sociologie Václava Bělohradského, který říkával, že v každém „mono…“ je skrytá totalita. Kdybych vzal otázku obecněji na otázku o knihách, které mě zaujaly, bylo by jich strašně moc – mimo prostor a rámec tohoto rozhovoru. Ale mohl bych jmenovat pár filmů. Ze starších to jsou Pulp Fiction a Jarmuschovy snímky Mrtvý muž a Ghost Dog – Cesta Samuraje. Z nedávné doby pak třeba Nedotknutelní, to je moc vážný film, při kterém se smějete každou jeho minutu.
7) Jakými motty se ve svém životě snažíš řídit?
Mnoho hezkých a chytrých vět bylo řečeno, mnohé mě inspirují v různých chvílích a situacích. Nejsem přítelem tapetování citáty, ale můžu vzpomenout, že na svoji první vizitku, někdy na konci základky jsem si napsal westernové „Kdo stiskne první, zůstane naživu.“ Pracovně mě inspiroval Cirque du Soleil. Jak jsem již psal ve svém blogu: Prvním imperativem je, že na detailech záleží. Důrazem na detail se liší Cirque du Soleil od ostatních nových cirkusů a obecně ti nejlepší od všech ostatních dobrých. Nejde o to, aby akce nějak byla a nějak proběhla, ale aby byla perfektní, aby byla krásná do posledního detailu, který jsme schopni ovlivnit. Druhým je dělat i ty nejobtížnější a nejsložitější věci tak, aby se divákům jevily jako snadné. I ty nejtěžší věci je třeba provádět s takovou lehkostí, že pozorovatel má pocit, že to by zvládl taky. Třetím je vědomí, že nic není nemožné. Můžeme dokázat cokoliv krásného a velkého, když budeme chtít, když se nebudeme se vymlouvat a budeme na tom pracovat. A v osobní rovině třeba kniha The Last Lecture od Randyho Pausche, profesora z Carnegie Mellon a otce malých dětí, kterému diagnostikovali zhoubnou rakovinu jater s prognózovaným dožitím několika měsíců. Kniha o vzácnosti času a o umění jeho naplnění.
8) Odvážíš se odhadnout budoucnost šachu?
Budoucnost šachu je dobrá, minimálně do té doby, dokud to bude náš sen, který já i Ty se budeme snažit naplňovat. Jsem optimista. Nebo ještě lépe, budu parafrázovat Šimona Perese: jsem realista, a proto věřím na zázraky. Věřím v budoucnost krásných projektů, jako je třeba Šachový vlak.
Děkuji za rozhovor.
Pavle, tímto svým Stým blogem na portálu Tvé Pražské šachové společnosti bych chtěl
s velikou úctou vzdát hold Tvé šachové činnosti, Tvé neutuchající kreativitě. Přeji Ti mnoho tvůrčích sil, energie a zdraví do dalších šachových desetiletí a samozřejmě i do Tvého osobního života.
Vlastík
