Do turnaje v Tatrách víc jak měsíc, tak to nebude nic šachového, ale takový typický víkend u nás 😉
Již dříve mě napadla myšlenka představit čtenářům naši hatlapatilku. Tedy přímo u nás v okolí Třince, Jablunkova a Mostů u Jablunkova používáme nářečí – „ponašimu“, ale to by asi mnozí nerozuměli, navíc ho znám jen v mluvené formě a ne psané. Přece jen má rodina má české, resp.moravské kořeny a nářečím se u nás doma nikdy nemluvilo. Tak jsem se rozhodla pro „ostravštinu“, omlouvám proto se jazykovým spekulantům. Jsem barbar, tak příště zase česky 😉
Slunko peče, sotva vidzym na tyn dysplej noťasu a za mnu vyhrava v radyju novinka Džejn Kirschner. Mama odjechala kajsik do tramtaryje, tož idealny čas na ďalšyje spravodajstvi, no ni?
Minulý víkend nás s bráchou rodiče překecali, ať jedeme domů. Já si to razila už v jednu po dé jedničce se známými do Třince, zatímco Niki ještě trpěl v práci. Kamiony naštěstí nehrály na honičku, tak jsme přijeli ještě před pátou. S taťkou si dáváme zdravotní deci vína, víc ne bo Niki brzy přifrčí do Těšína a nějak se musí dostat do tej našej dědiny, nu ni? V poloklimbajícím stavu přenechávám povinnost řidiče na taťkovi.
V sobotu s Nikim řešíme, jak pojedeme do Džabla (Jablunkov) na Gorola. Všici o tom mluvi, tak si řikam, že to taky vyzkušam. Prva moja ideja – robiť šofera a nepiť zavrhnuta (Niki śe pyto, jak mogym mať taky debilny napad, bo śe tam chlasto – tož jo neviem, jecham tam prvy raz, nu ni?). Tož si dame sklenku červonego na oslavě u prarodiču i jadymy busem do Džabla. Bus narvany vic jak metro ve špičce, posledny plac čeko len na mňa. Cestu si kratim diagramy, když zrovna nejadymy cez kruháč a nepadaji na mňa furtaly.
U vstupu vyflaknem kilo, třeba něco zbude v tombole. Lidi skoro jak na Madoně, tož kaj se hrabe Praha 🙂 S Nikim dame jedno i deme sa kuknuť na syry, mlsoty i ďalšyje goralske bebechi. Potkavame same kamoše, nakonec se zakecam s Mirkem Kvíčalou, ex-kapitanem meho byvaleho manšaftu (Třinec C). Kecame, kecame a Mirek na mě: „Tož Soňo, pojme na miodulu (medovina). Zvu tě.“ Dame jednu malu, dvě, tři „na zdrowie“ a razime si to na parket. Nebudete mi lidi věřit, ale jedna mala stala 8 kaček – lidova cena, no ni? Na podiu už to bali Eva Farna (kdyby mi to Mirek neřekl, nepoznala bych ji) a střida ji ďalšyja grupa. Jak mi to v tej bedně docvaklo, už mavam jak zběsila. Od matury zrazu štyry lidi z gymplu a ješče hraji a zpivaji. O pause hodime řeč, všici vysmati 🙂 Jak se noc krati, bracha vola či už pudeme. Tož jasne, do pulnoci v Třincu – ideálne pro rodiče. Běžime na nadr jak o zavod, vysmati od ucha k uchu. Svěťák to asi nebyl, bo vlaku nima. I přes muj odpor k taxikum śe bracha pyto „Hej šéfe, kaj fičíte?“ „ Do Hrádku.“ Dobre, jadymy.
Za necelé tři kila doma, kdo by nebral? Cestou mi Niki říká historku (Už po páté 🙂 ), jak potkal spolužáka – největšího kaliče ze třídy a co všicko musel vypit. Radši kontroluji, abychom se dostali domů. Konec dobrý, všicko dobré.
