Hrací sál je plný, ba přeplněný stojícími diváky, na které židle už nezbyla. Přišel jsem radši dřív a zabral sedadlo hned zkraje druhé řady, aby mi nic důležitého neuniklo. Na pódiu stolek, tajemná šachovnice a 32 potměšilých figurek. Očekáváme, že úderem páté projdou střední uličkou velmistryně Judita a velmistr David v průvodu dvou Pavlů (ředitele Matochy a rozhodčího Votruby) a jednoho premiéra Jana (jehož jméno Fischer je osudově šachové). Leč přichází pouze jeden z předpokládané slavnostní suity – Navara. Tiše si sedá k šiku bílých bojovníků, k přichystanému partiáři položí propisku a potom jen tak, asi z dlouhé chvíle, poopraví postavení svých koníčků, aby jejich moudré oči hleděly do centra bitevního pole.
Pátá (jako v tom stařičkém šlágru) už odbila a zatím nikde nikdo a nikde nic. Zřejmě má předseda vlády Fischer (asi jako Racek v tom stařičkém českém filmu) nějaké zpoždění či co. Obecenstvo nereptá, nýbrž jeví trpělivost a chová se ukázněně, jak se to sluší a patří. Kdo však si dovoluje rušit kruhy obecně tolerované nudy, je kupodivu jedna ze dvou hlavních postav dnešního představení – Navara.
Zažil jsem už slavnostní zahájení mnoha přeborů, turnajů i jedné šachové olympiády, ale nikdy se nestalo to, co se událo letošního 22. dubna na Kampě. David Navara vstal od stolku a oslovil obecenstvo. Hlasem vlídným, usměvavým, přátelským: „Zahájení se nám nějak opozdilo, a možná, že se teď trošku nudíte, asi jako já. A tak si myslím, že bychom si mohli popovídat. Ptejte se mě na to, co vás zajímá, a já se pokusím odpovídat. Třeba se všichni pobavíme…“
V sále zavládlo oživení, ale zároveň jakýsi zdrženlivý ostych. Nikomu se totiž nechtělo vyslovit první otázku. Tedy s výjimkou mne, jemuž se chtělo. A tak jsem tu diskusní simultánku s velmistrem zahájil, a sice otázkou o zahájení: „Můžete nám, mistře Navaro, prozradit, jaké zahájení zvolíte?“
Ale jaképak Můžete?, prosím vás. Náš David přece vždycky prozradí všechno, co tazatele zajímá. Ani teď nezaváhal a hbitě rozvinul svůj mobilizační plán k prvnímu dnešnímu střetu: potáhne píškem na c4. Je v dobrém rozmaru a v nejlepší konverzační formě. Zodpovídá veškeré dotěrné dotazy, hýří vtipem a vděčné publikum neskrblí potleskem. Jedno je nesporné: velmistr ELO 2708 vyhrál boj o divákovu přízeň ještě před prvním tahem.
Je ovšem předem dohodnuto, že první slavnostní tah učiní čestný host Jan Fischer, předseda vlády České republiky. Pavel Votruba, rozhodčí tohoto utkání, pana premiéra něžně instruuje, aby třetího bílého pěšce zleva laskavě posunul o dvě políčka dopředu.
„Ale mně přece nemusíte radit, pane kolego,“ usmívá se jmenovec věhlasného Bobbyho Fischera, „já šachu trošku rozumím, takže se sám rozhodnu pro nejlepší zahájení.“
Řekl a rozhodl se. Kamery zachycují posun bílého královského pika o dvě políčka. Ostřílený sudí Votruba s takovou střelou ovšem nepočítal, ale od toho je přece rozhodčím, aby dokázal rozplést i nečekanou zápletku. Rozplétá ji tím způsobem, že šeptá Navarovi, aby – pokud se mu premiérův slavnostní výkop zrovna nezamlouvá – tah klidně poopravil a partii zahájil podle svého. Též Judita Polgárová kývnutím naznačuje porozumění pro Navarovo právo volby prvního tahu. Ale to neznáte Hadimršku, děvčata! „Platí to, co je na šachovnici,“ souhlasí český velmistr s Fischerovým tahem a zmáčkne klapku Fischerových šachových hodin. Ale abych nezapomněl, ještě chvilku předtím český Fischer pokřtil kapkou šampaňského knižní novinku Bobby Fischer proti českým velmistrům.
Ta první partie (byla to španělská) se tedy hrála pod patronací dvou Fischerů. Skončila remízou, jenže v dalších kapitolách této šachové novely byla Judita úspěšnější. Ale co bych o tom povídal, když o tom ve svém nejnovějším blogu hovoří sám David Navara.
Post festum se ptám přítele Břetislava, jehož jméno se tu neodvažuju publikovat, co že soudí o střetu dvou starozákonních postav Judity a Davida. „Ani se neptej,“ povídá kompetentní INFOšéfredaktor, „Polgárová se před každým utkáním náležitě soustřeďovala, zatímco náš Davídek si těsně před zahájením dovolil uspořádat nějaké takové talk show nebo kabaret nebo co to bylo. Však jsi byl, Víťo, u toho.“
Ano, byl jsem. Pročež vydávám svědectví, že to bylo roztomilé a přepěkné talk show. A že pokud bude šach (v nouzových situacích) doplňován i takovouto improvizací, kterou nám hříšný David předvedl na Kampě, pak není čeho litovat, protože pak budou všichni tuze spokojeni: moudrá paní Caissa, duch nesmrtelné šachové hry, jakož i velmi smrtelní čumilové mého ražení.
