Asi takto by se dal popsat můj uplynulý víkend. Páteční cestu do Třince jsem nakonec absolvovala s bráškou Nikym, tentokráte však neskončila fiaskem(i).
Na sobotní ráno mám naplánováno vyzkoušet nový snowboard, pro který jsem z Prahy na otočku jela ve středu. Večer na mě přicházejí chmury a nikoho do party nemohu sehnat, plán se tak otřásá v základech. Obzvlášť ráno se mi moc nechce vstávat. Nakonec se vyhrabu z pelechu a vcukuletu zabalím, taťka mě bere na nádraží. K vlaku přijíždíme přesně, nicméně jel prý trochu dřív. V záloze jsem mám ještě autobus. Na stanovišti autobusů trochu zmatkuji, ale nakonec nacházím správné nástupiště. Autobus bez řidiče. „Co to?“ Chvilku počkám. Už 5 minut má zpoždění a řidič nikde. Nakonec ho vidím vycházet z obchodu se snídaní. „Co chcete?“táže se. Jeho jednání mě trochu zaskočí. „Studentský do Mostů u Jablunkova.“odpovím. „Já ale nestavím v Mostech, jen v Jablukově.“ To mě zaskočí, protože na internetu jsem si vyhledala, že přes Mosty jede. Co teď? „Tak co bude? Jestli nic, tak nezdržujte a vypadněte!“ Zaútočí na mě. To mě úplně vytočí tak, že nejsem schopna slova. Myslela jsem, že blbě slyším! On opustí autobus a jde si koupit snídani, čímž nabere zpoždění, a já prý zdržuji. Drzoun, hrubián jeden! Nezbývá mi tedy nic jiného, než se vydat do Mostů autem. S sebou na sjezdovku si beru jen to nejnutnější a co nejmíň peněz. Ty mi pak chybí na zálohu na čipovku, tak se musím vracet. Na vlek se tedy dostávám až v půl desáté.
Lidí je na svahu jak na Václaváku, hlavně prcků, kteří se účastní nějakých závodů. Nejdříve se mi zdá, že jsem snad v Polsku, protože neslyším ani jedno české slovo, ačkoliv téměř všemu rozumím. Většinou to bylo ale naše nářečí…
Po dvou letech stojím opět na prkně. Paradoxně jsem se docela rychle naučila jezdit na snowboardu, ale na pomě(ii) ne. Kdysi jsem jela na ní 3x a 3x spadla, tak jsem to pak vzdala. Nyní to ale vypadá v pohodě. Prvních pár jízd trošku padám, než si začnu se prknem tykat, pak už je to radost. Jen musím ještě přijít na kloub novému vázání. Při naší spolupráci nenechal jediný můj prst bez krve (ranky jsem v té zimě však necítila). Nakonec lituji, že jsem jela jen na ráno.
Po příjezdu domů potkávám babičku, tak ji beru autem k ní domů. Dovídám se novinu, že se dnes u ní odpoledne slaví. To brzy. Při cestě nazpátek s Nikym laškujeme, že bych mohla vyklopit ty chlebíčky z talíře, jenž držím v ruce. A co se mi při zouvání bot nepovede? 🙂 Mamka celá nadšená: „Janny aspoň bude mít večeři.“ 🙂
V neděli mě čeká partie, opět černé, již popáté. Chtělo by to konečně uhrát nějakou půlku, abych konečně prolomila černé dny černých figur. Honza Sikora mi před partií říká, že se domluvili s Milanem Walkem, že mi zakážou sicilku, tak jsem opáčila: „Pozdě. S tím jste měli přijít, když jsem se připravovala – a ne, že bych neváhala.“ Chtěla jsem si tentokráte pohlídat čas, ale kolem 20.tahu se to nějak zvrtlo. Po oboustranné časové tísni, kdy se partie dost točila po oboustranně kupodivu vesměs vykřičníkových tazích, získávám v koncovce těžkých figur pěšce víc, ale pozice není úplně jednoduchá. Za stavu 3.5:1.5 dostávám instrukce, že to mohu zkoušet nebo v klidu nabídnout remízu. Chvíli to tedy zkouším, ale pak mi rupnou nervy a soupeř mi málem utrhne ruku. K výhře družstva to stačí, tak co už…
Svěřím se Honzovi, že jsem byla v sobotu na prkně v Mostech, načež se dočkám překvapivé odpovědi: „Já také, pomáhali jsme organizovat závody.“ Jaká náhodička. Dostávám od něj časovkové ultimátum (po vzoru JJ), tak jsem zvědavá na další partii 🙂
Odpoledne váhám, jestli si nezajet ještě na večerní lyžovačku – alespoň se odreaguji. V prvních dvou jízdách mi zkříží cestu nezodpovědní magoři, co jedou dolů šusem. Pokusy o úplné zabrždění se ukazují být fatální chybou. Nejdřív hodím držku, za níž následují kotrmelce, takže se divím, že nemám nic zlomeného. Pak k tomu přidám „tučňáka“, až je ze mě sněhulák. Děkuji helmě, že mi zachránila život hned 2x a přesouvám se na vedlejší sjezdovku, kde to vypadá na větší prostor při manévrování. Málo lidí a skvělý sníh zvyšují můj mezní užitek (degradace ekonomkou 🙂 ), jen by mohlo být tepleji než těch -11 🙂 Po třech hodinách intenzivního tréninku, kdy už skoro necítím nohy, to balím a jedu dóm. Pomalu začínám i cítit plyn, jak mi rozmrzává noha. Bolí mě celý člověk, ale pocit to je příjemný. V euforii si říkám, jaký to byl krásný doping 🙂
(i) Posledně jsme měli jet spolu autobusem do Frýdku Místku. Nechávala jsem si 15min rezervu, ale ani ta bohužel nestačila, jelikož jsme měli právě těch 15 min zpoždění kvůli nehodě. Měla jsem zabaleno všechno jídlo a pití pro nás oba, bohužel i rezervace propadla. Akorát jsem na Florenci stihla Nikymu zamávat. Zkusila jsem tedy zvolit jinou alternativu – vlak. Ten mi bohužel asi o 2 minuty ujel, tak jsem musela čekat 2 hodiny na další. Aby se neřeklo, tak i ten musel nabrat víc než hodinu zpoždění kvůli spadlé troleji. Domů jsem se tedy dostala až po půlnoci. Když už, tak už 🙂 Mamka mi kdysi říkávala, že jsem kazisvět. Asi něco na tom bude, když ty nehody tak přitahuji 🙂 Sestřin přítel také přiznal, že se na nás s Adri smůla opravdu lepí.
(ii) Nejběžnější typ vleku.
