A potřetí je první sobota v červnu, krátce před devátou a já sedím na mezinárodní zkoušce CFA (Chartered Financial Analyst). Z Anděla zkouška přesídlila zpět do Kongresového centra, naše třetí úroveň je dislokovaná zvlášť a tak nás sedí ani ne šedesát v Chamber Hall s úžasným výhledem na Vyšehrad, Pražský hrad a skoro vše, co by člověk v Praze chtěl vidět.
Oproti loňsku došlo k podstatným změnám – manželka v pátek slavila s kamarádkami narozeniny, já hlídal děti, a tak jsem místo u matky spal doma. Do Prahy mě ráno odvezla manželka, čas byl vypočtený tiptop, tudíž jsem stihl jen jednu stránku Polgárových šachových úloh a jen jednu keš.
A také se změnilo učení. Z naší studijní skupiny jsem přežil jen já. Počátkem března se objevila možnost založení nové studijní skupiny, ale na výzvu k setkání nikdo nereagoval, a tak jsem zůstal sám (třetí úroveň je úroveň samotářů). S přípravou jsem začal počátkem října (stejně jako na obě předchozí úrovně), proti všem předpokladům jsem však už v lednu měl pročtené všechny učebnice (originální curriculum i výcuc z Kaplan Schweser). Dal jsem si tedy kontrolní test (asi bych prošel), přečetl pět knih Kaplan Schweser podruhé, udělal další test (kapánek jsem se zlepšil, asi bych prošel) a byl tedy formálně hotov – většina účastníků svoji přípravu končí někde zde. Jenže byl teprve březen (kdy se většina lidí začíná teprve učit) a do zkoušky zbývaly více než dva měsíce. Číst texty potřetí se mi nechtělo, lelkovat by se nemuselo vyplatit, a tak jsem začal dělat zkušební testy.
Zkouška pro třetí úroveň má dvě rozdílné části – ranní písemnou (kdy písemně odpovídáte na otázky pokládané v textu) a odpolední kroužkovací. Tu kroužkovací jsem měl radši (za poslední dva roky jsem v zatrhávání správných možností docela získal cvik), tu písemnou se bylo třeba naučit (a obával jsem se jí daleko víc už nejméně tři roky). Psal jsem tedy jeden test za druhým – ve vlaku do práce, ve vlaku z práce, doma po večerech a po víkendech, a když vyšel čas, tak i v práci. A když jsem je dopsal, tak jsem druhý den ověřoval, jestli jsem test udělal správně – a pak ho dal pro zkoušku ještě jednou.
Jednu květnovou sobotu, čtrnáct dní před zkouškou, jsem absolvoval i zkoušku nanečisto – obě části v reálném čase, v mírně humánnějších podmínkách (při psaní bylo možné i pít a bylo dovoleno odejít dříve). V posledních dvou týdnech před zkouškou jsem psal testy každý den a na čas, abych se vešel do povolených tří hodin. Ve čtvrtek a v pátek před testem jsem si vzal dovolenou a udělal dva testy denně.
Celkem jsem testů napsal čtyřicet či padesát. Skutečný počet jsem občas zkoušel přepočítat, ale někde mezi třiceti a čtyřiceti jsem se zadrhnul. Vytištěné a vyplněné texty zabraly tlustý fascikl vážící několik kilogramů, který jsem schovával manželce pod psacím stolem a v neděli po zkoušce jsem ho s velkou slávou vyhodil do starého papíru. Prošel jsem databází ranních testů z minulých ročníků až do roku 2003 (kdy se instituce pořádající zkoušky ještě nejmenovala CFA). Dvě tužky typu HB, kterými jsem testy psal, jsem vypsal a ořezal do poloviny, přičemž jsem úplně vygumoval gumy na jejich koncích (na zkoušku jsem si přinesl dvě jiné gumy zvlášť), u smazatelného pera (povoleno na ranní část) jsem v pátek před zkouškou dopsal náplň (a rychle běžel do papírnictví koupit novou).
Někdy počátkem června jsem toho začal mít už pomalu dost. Tak jako každý rok jsem se měnil v zombii trpící nedostatkem spánku (běžně jsem vstával v pět – od počátku studia CFA spím denně o hodinu méně) a tentokrát i brněním v pravé (tj. psací) ruce.
Nicméně jednu výhodu celé toto trápení mělo – cítil jsem se připraven. Sebevědomí mi zvedalo přiznání, že lépe připraven být asi nemohu, a bojovnost mi zvedalo vědomí, že bych podruhé toto určitě absolvovat nechtěl.
