Jednou týdně se snažím zajít do sauny. Dříve jsem navštěvoval lázně v Laa, ale v poslední době jsem si oblíbil nevelkou saunu, v městysi nedaleko Krasové. Její odpočívárna se nachází ve sklepení, kde stěny a strop nahrazuje klenba vytvořená z tisíců kamenů rozličných tvarů a velikostí. Unaven ze sauny si z pohodlí lehátka mozaiku kamenů vždy prohlédnu a následně mě oči zachycují tvary a podobizny v ní skryté. To co uvidím většinou koresponduje s náladou mé duše. Někdy příjemné figury a výjevy, jindy naopak smutné tváře či obludné příšery.
V tomto týdnu jsem tam taky ležel, nejprve si zkontroloval mně již známé a mnou oblíbené grafiky a potom hledal ty nové. Zároveň jsem kdesi ve svém podvědomí přemýšlel; chvíli o turecku a všech možných souvislostech, chvíli třeba i o tom, že jsem již dlouho nic nenapsal a i kvůli tomu si v klidu odpočívárny chvíli pohrával s myšlenkou – napsat blog o své mentální přípravě na různé životní situace a události.
Toto téma se mi ale zdálo moc intimní, nebyl jsem si jistý zda bych ho napsal stoprocentně upřímně tak jak to doopravdy s mojí mentální přípravou je; nijak jinak to na blogu nemá smysl. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že snad někdy později.
Náhle jsem si uvědomil, že již delší chvíli nejsem v pohodě, že mě něco ruší. Před svým zasněním se, jsem sice byl v klenuté místnosti sám, ale teď již zde hodnou chvíli cosi vykládá své tak o dvacet let mladší partnerce postarší urostlý Polák. Leželi na nejvzdálenějším lehátku ode mě, měl jsem pocit, že jsou na jednom z prvních rande, a že on se ji snaží balit. V rámci toho jí směsicí podivně znějící českopolštiny vypráví, jak se byl podívat na vzpěračské závody. Ona se ale domnívala, že tam skutečně závodil a neustále to obdivně komentovala. Ono je nakonec jedno o co šlo, ale bylo absolutně po klidu. Svými v kamenné klenbě zvučně znějícími a trochou alkoholu přibarvenými hlasy, mleli a mleli.
Bylo mi jasné, že budu muset zasáhnout a požádat je aby se chovali přiměřeně prostředí v němž se nachází. Ještě jsem ale na chvíli zavřel oči, zasnil se a pokusil se tím nepříjemnou situaci ještě o pár vteřinek oddálit.
Náhle jsem v přítmí pod vrcholem klenby zavnímal svým podvědomím jakýsi pohyb a šustot. Ze tmy vystupovalo tak dvacet velkých bělostných křídel, velmi připomínajících krásná ušlechtilá Křídla motýlí. V tu chvíli bylo nesmírně příjemné vnímat je a jejich pohyb. Po pár vteřinách ale mezi nimi náhle vznikl zmatek a chaos a ona se nervózním pohybem velmi rychle přemístila do vzdáleného kouta. Ve vyklizeném prostoru mezi klenbou a mnou jsem ucítil jiného tvora. Zavěšen v prostoru tam takřka nehybně stál černý stín, zámotek něčeho. Při větším soustředění jsem si uvědomoval hezky
oblečeného manekýna. Hned v tu chvíli se mi vybavil fešácký čert z pohádky „Švanda dudák“ a hned vzápětí mi hlavou blesklo i jméno tohoto stínu – „Černý Fešák – Lišaj smrtihlav“. V jeho společnosti mi nebylo vůbec dobře. Moje myšlenky zamířily k nedalekým Motýlům, žádal jsem je o pomoc.
Oni se taky podívali mým směrem a já v jejich vyděšených očích četl, že oni už na všechno nestačí, že už jsou ze všeho unavení, že i my lidi se musíme snažit. Pomáhat si navzájem a někdy v jejich práci pomoci i jim našim Andělům.
Ležel jsem schoulený v lehátku, Černý Fešák kousek ode mě. Nechtělo se mi jen tak poslechnout své pocity a jednoduše odejít. Zůstal jsem tedy tam, sbíral síly a přemýšlel o všem možném. Po chvíli jsme si s překvapením uvědomil, že se toho čerta už nebojím, že je mi ukradený. Potěšilo mě to. Zvedl jsem se z lehátka, pozdravil zamilovanou dvojici, usmál se na ně a vrátil se zpátky na povrch, do Našeho světa.
Hezký advent a Vánoce
Vlastík.
