Někoho z Vás možná zaujaly Ancienovy příspěvky (leckdy docela kritické). Tak dvakrát do roka si spolu zajdeme na kávu a několikrát jsem ho zval na cyklistický výlet nebo Vycházku. Ale jemu se do společnosti nějak nechce. Myslím, že je trošku „samotář“.
Letos v Alpách jsem si, s neklidem v duši, na Káju několikrát vzpomněl. Jak se mu asi na Jeho výletě daří? Jak se probíjí Pyrenejemi? Ten neklid ale možná byl i o tom, že bych tam rád byl s Ním….
Pořádal jsem Anciena o několik řádků o jeho letošním putování. Třeba Vás taky zaujmou………
Vlastík
Letní osvobození (od podnikání, od šachů, od bowlingu – prostě od stísněnosti uzavřených prostor) může přinést cyklistika. Radostné putování krajinou, kde v každém věku můžeme dojít k uspokojení při dosažení rozumného cíle. Na rozdíl od Vlastika a jeho party a taky přiměřeně svému stáří nehledám samoúčelně extrémní výkon, ale sedlám své silniční kolo s nejméně patnáctikilovou bagáží a vydávám se na dlouhou cestu, kde překonání třeba i extrémních překážek není cílem, ale samozřejmou nutností pro pokračování v cestě.
A tak (opět na rozdíl od Vlastíka) nebojuji s žádným „skřetem“ v sobě, naopak mu klidně podlehnu, zastavím v kopci i když nemusím, nepočítám kilometry ani převýšení, sesednu s kola i před posměšnými pohledy švarných cyklistek. Už si nemusím nic dokazovat! Mám totiž před sebou cíl! Nevezu s sebou žádné měřidla, řídím se podle slunce a počítám i s tím, že někde budu trochu bloudit a věřím, že díky svému správnému rozhodování všechno dobře dopadne.
O loňské cestě z Arles k Pyrenejím jsem pro rodinu a přátele napsal a vydal skromnou knížku, z úvodu přepisuji následující text.
Jako kluk jsem kolo neměl, o to víc si ho užívám teď. Putovat po Francii na kole je zážitek. Ty cesty mají počátek a cíl, mají smysl. A kolo je tady především dopravní prostředek. (Není tréninková pomůcka, není módní sportovní nářadí, není nástrojem k exhibici nabušeného svalstva, není důvodem k módní přehlídce lesklých dresů, není fetišem.) Při takovéto cestě má kolo svůj původní smysl: je dopravním prostředkem, kdy cyklista vlastní silou se blíží tam, kam chce přijet. To není banalita. To je původní smysl dopravního prostředku. A v této době, v této rychlostí posedlé době je důležitá i podmínka: vlastní silou.
Radost a přímo smyslová rozkoš provází cyklistu nejenom při letu dolů při dlouhých sjezdech z průsmyků, ale také při lopotné dřině při nekonečných stoupáních, kdy kromě své zpocené váhy vleče nahoru i všechnu bagáž potřebou k cestě, kdy už už to vzdává a najednou před sebou uvidí horizont, za kterým se cesta lomí a dojede nahoru stoje v pedálech a spokojený. I když ve Francii silničáři obyčejně naskládají těch horizontů za sebou víc a nikdy není jisté, že už je poslední.
Chodec a jeho pohyb je existenčně spojen se zemí, cítí ji pod sebou, je to jeho jistota i omezení. Oproti cyklistovi má jednu výhodu: může se zastavit a pozorovat. Nebo se zamyslet, lelkovat, zevlovat, nebo to všechno jenom předstírat opřen o strom nebo zeď a odpočívat. Cyklista neošidí fyzikální zákony, které ho udržují v sedle pouze pokud je v pohybu. A pohyb fyzický vyžaduje ještě rychlejší pohyb mentální, bystrý a rychlý úsudek, okamžitá rozhodnutí. Nikoho nepřekvapí spící nebo dřímající chodec, spící cyklista by byl sebevrah. Ale k tomu dojít nemůže, v cyklistově těle bouřlivě proudí krev, srdce hlasitě tepe a zásobuje řádně nejen mozek, ale i všechny údy jeho těla.
Většinou si ale připadá jako pták, nízko letící nad krajinou. A není to nadsázka: není spojen se zemí, letí těsně nad ní v „létacím“ posezu. Ruce jako křídla – natažené dopředu, stejně tak jako tělo, hlava vysunutá z ramen, zadek vytrčený, jen ten ocas chybí.(Ten bohužel strádá v těsném sevření, jediný orgán, který při cyklistice trpí.)
Přejíždět terénní hřbety a vlny je přímo dobrodružství: z kopce to roztočit na nejvyšší rychlost a skoro dojet na vrcholek toho dalšího, jen trochu přišlápnout, pár otoček na ještě těžký převod a hup!, jsme na kopci, a znovu…Je pravidlem, že protilehlý kopec před námi se zvedá přímo hrozivě, ale čeká nás překvapení: sotva k němu přiletíme hnáni setrvačností, jakoby se zploštil, zmenšil a byl vstřícnější. Jakoby potvrzoval pravidlo: s chutí do toho, půl je
hotovo.
Na kole neztrácíme přímý kontakt s přírodou: tu nevyhneme blátivé kaluži, tu ucítíme vůni levandule, tu objedeme nemotorného brouka, tu uvidíme keř na vyčurání a snadno zastavíme. Kdekoliv. Projedeme frontami aut ve městech a parkujeme všude. Nejsme tak svobodni jako poutníci – chodci, ale jsme svobodnější v rozhodování, protože pár kilometrů navíc pro nás nic neznamená, pro chodce jsou to hodiny lopotné chůze.
Už jsem napsal při cestě z Tours, že největší nebezpečí číhá na cyklisty na cyklistických stezkách a jsou to právě cyklisté. Protože to, že někdo sedne na kolo, ještě z něho neudělá ohleduplného člověka, jede tak, jak žije: sobecky. Na silnicích jsme se ale nesetkali s nebezpečnými šoféry, nikdo ani nezatroubil i když dlouho nemohl předjet. Naopak v kopcích (kde ještě déšť nesmyl nápisy po Tour) jsme občas zaslechli: Bon courage! (Ovšem ve Francii jsme ani neviděli kuriozní upozornění: Zvýšený výskyt cyklistů. Jsou totiž všude.)
Můj kamarád cyklista, šachista, bowlista, optimista, píše pro své příznivce blog. Jednou zavzpomínal na svoje mládí a citoval paní učitelku, která když mluvila o řecké historii, tak jim vysvětlila pojem kolokagathia (jak napsal). To je moc pěkný překlep, kolo nás skutečně může přiblížit stavu, který Řekové pojmenovali καλοκαγαθίαa.
Snad nemusím podotýkat, že poslední odstavec se týká Vlastíka na jehož přání jsem tento text napsal.
Ancien
