Alpy

Musím přiznat, že mezi nejkrásnější okamžiky, jež v životě zažívám patří společné lyžování s Hankou a Vlastíkem. Za třicet let jsme poznali spoustu svahů, ale v posledních letech se většinou společně potkáme už jen, v mně a Hankou tak oblíbeném, skiareálu Amade (Zauchensee a okolí). Haničku tam někdy necháme opalovat nebo pít kafíčko v některé z nepřeberných horských chat, ale my dva většinou bez přestání neúnavně polykáme horské kilometry. Někdy nevím kudy chce Vlastík jet dál a tak na svého spolujezdce, nacházejícího se někde opodál, jen tak po očku tázavě mrknu. On jakoby to cítil, snad ani nepohne hlavou, jen malinko pozvedne ruku a kývne: „Teď tudy“. A potom už zase, a většinou bok po boku, společně sjíždíme sjezdovku za sjezdovkou. Po těchto pár řádcích snad ani nikoho nepřekvapí, že ve skříni mezi svými lyžařskými věcmi mám někde vzadu schovanou i Vlastíkovu bílofialovou kombinézu. Nosil ji tak ve čtvrté třídě a já si ji prostě chtěl nechat a taky si myslel, že jednou třeba skončí u jeho dětí. Dnes už se ale takové nenosí, tak tam ve skříni bude odpočívat dál, tak jednou za rok za dva vyvolá úsměv na mé tváři a taky nechá připomenout doby tak dávno minulé.

                Dlouhé roky jezdíme lyžovat i s partou, (obr.č. 4,5) v posledních letech střediska pravidelně střídáme a letos v lednu jsme navštívili rakouský Nassfeld.(obr.č.6)

První den (středa 20.1.) hned po dojezdu jsme se rozprchli po jednotlivých sjezdovkách. Jen někteří, na prstech jedné ruky by se dali spočítat, zůstali na chatě, „unavení“ z šestsetkilometrové cesty. Měl jsem taky mít rozum a ve svých letech tam již zůstat s nimi.

                V paměti mi z těch několika odpoledních jízd zůstaly dvě věci. Za prvé to, že sjezdovky byly z devadesáti pěti procent tvořeny jen přemrzlým ledem. A za druhé, že jsem opravdu přemýšlel i o tom, jak určité zpoždění, posunutí času, může mít velký vliv na osudy člověka. I proto jsem asi podvědomě přemluvil tři spolulyžaře z naší skupinky ať si dáme (trošku zbytečně ) Germknödel a pak zase jedeme dál. Ať trošku narušíme čas. Ale svému osudu asi neunikneš. Potom si už pamatuji jen izolovaný zlomek vteřiny z dojezdu již mírného cílového svahu, kdy si s jakýmsi obtížně popsatelným úsměvem říkám: „Jejda, jejda to se to najednou rozjelo“, a snažím se to na svých lyžích tak nějak podivně nesmyslně rozcupitat. Vlastík mi o den později vyprávěl, že se po svém dojezdu otočil a vyhlížel, kde se objevím. Až po chvíli si všimnul bezvládného těla, ležícího poblíž stromů na poměrně úzké dojezdové rovince. Vyrazil ke mně, snowboardista motající se okolo mě jen něco zamumlal a zmizel. Já jsem se úplně probral až v blízké restauraci, pamatuji si jen Vlastíka, matně Lojzíka a Petra a taky to jak hrozně mi vadilo, že nevím kde jsem, kde budu spát, jak jsem se tady vzal, prostě nechápal a nevěděl jsem vůbec nic.

               

Teď bych mohl detailně popisovat další průběh, ale vezmu to letem světem, protože nejde o nic moc pozitivního.

– Za hodinu se mi jakžtakž vrátila paměť.

– Zbývající tři dny jsem vydržel bez zásadních problémů na chatě i jejím okolí. Spíš než hlava mě bolela zezadu krutě naražená žebra.

– Sobota odjezd do Česka.

– V pondělí normálně do práce. V poledne prevent.kontrola u lékaře, vše se zdálo být v přiměřeném pořádku.

– Od pondělního večera neustálé zhoršování stavu. Myslím, že krev v mozku na sebe začala vázat tělní tekutinu.

– Středa odpoledne krize. Potom konečně nemocnice! Po rychlých vyšetřeních diagnóza těžký otřes mozku spojený s krvácením.

– Devět dní v nemocnici (nejdřív jsem se pobytu v nemocnici mírně vzpěčoval. Až na noční silné bolesti hlavy se mi tam ale nakonec velmi zalíbilo. Vizity, studenti, sestřičky, návštěvy – všichni o mě pečovali a starali se. Navíc opravdu dobrá strava. Když jsem panu primáři po osmi dnech říkal, že bych tam ještě den zůstal, že se necítím, tak byl z mých slov docela překvapený).

– Po další kontrole 20.2. jsem pochopil, že úplné vyléčení je běh na dlouhou trať. Další kontrola CT je až 20.3. Ale teď už se cítím docela dobře. Jen velmi prosím aby tento trend vydržel a případně dál pozitivně pokračoval.

 

Chyby, kterých jsem se dopustil

1. Lyžování bez helmy –  nechci působit jako poturčenec, ale bez helmy už ani ránu. Díky absenci sněhu, jsou  sjezdovky tvořeny víceméně ledem a tomu hlava jen těžko odolává. Navíc oproti opancéřovaným a osvalovaným jedincům, z nichž někteří někdy přepnou  hranu, prostě průměrný člověk nemá šanci. Hlavně v těchto případech HELMY mohou zachránit ŽIVOT!!
2. Při úderu do hlavy, notabene při bezvědomí, vždy CT!!
3. Platíme daně, chováme se zodpovědně, tak se někteří z nás zbavme hloupého návyku: „Ale nebudu otravovat doktory!“; „To přejde samo“, atd atd. To je špatně!

Nechtěl jsem, aby tento blog vyzněl nějak negativně, ale kdyby si i jen jeden z Vás na základě mé zkušenosti koupil helmu, tak to psaní mělo význam.

Na závěr již jen to, že hory jsou krásné a moc se těším  až se tam vrátím. Až Vlastík zase pokývne rukou a my okolo něho budeme spolu s ním znovu  uhánět nekonečnými bílými pláněmi.

 

                                                                                                                                                                                         Vlastík

P.S. Chtěl bych ze srdce a velmi upřímně poděkovat všem, kteří na mě ve výše uvedených dnech mysleli a přáli mi uzdravení. Vážím si toho.

 

Šachová poznámka

Zhruba před půl rokem jsem začal přemýšlet nad myšlenkou – vytvořit sbírku všech ve světě vydaných šachových mincí. Těch mincí je 87. K dnešnímu dni jich chybí šest.

1 – Čína

2 – Kuba

1 – Nizozemí

1 – Jugoslávie

1 – Filipíny

 

Mám představu, že sbírku by tvořil kufřík s utříděnými a očíslovanými mincemi. Součástí by byla publikace, kde by o každé minci bylo něco zajímavého řečeno (Jan Kalendovský).

Možná by tato sbírka byla hezkým doplňkem různých šachových akcí. Kdyby někdo z Vás měl zajímavý kontakt do zemí chybějících mincí, tak se mi prosím ozvěte 602 501 962, budu Vám vděčný. Bylo by fajn sbírku zkompletovat co nejdřív.