Před 65 lety zemřel v portugalském Estorilu (poblíž Lisabonu) král šachových králů, čtvrtý a nejslavnější mistr světa, nositel tří nezapomenutelných áček, jež značí největší šachovou kvalitu a které zní takto slavnostně – Alexandr Alexandrovič Aljechin.
Byla první jarní neděle 24. března 1946. Spolu s dvěma policejními úředníky vstoupil do omšelého hotelového pokoje portugalský šachista Francisco Lupi, snad poslední z posledních přátel ruského běžence. Mrtvý Aljechin sedí v křesle, hlavu lehce skloněnou, a vypadá jako člověk, který odpočívá. Srdeční mrtvice. Vedle na stolku je šachovnice a na ní figurky v základním postavení.
Ale jinak je základní položení mrtvého velikána, netečných šachových figurek v tomto pokoji i šachových figur za zdmi tohoto hotelu tuze tristní. Opuštěn všemi, prožíval třiapadesátiletý král šachových králů své poslední měsíce a týdny v bídě a nedostatku. Už neměl ani na cigarety. Ale pořád ještě doufal, že svět šachu uzná jeho titul, jeho trůn, jeho království. Šachová veřejnost byla však ve svém hněvu nemilosrdná. Aljechin se chce zúčastnit tradičního vánočního turnaje v Hastingsu 1945, ale organizátoři jeho přihlášku odmítnou. A to na ultimativní žádost americké šachové federace a také na přání Holanďana Maxe Euweho.
K pochopení Aljechinovy poválečné situace je třeba se vžít do tehdejší atmosféry. Ještě neplatí slogan, že není Němec jako Němec, nýbrž ještě platí přesvědčení, že kdo za války s Němcem ztratil slůvko, ztratil i svou čest. Aljechin se narodil (1892) do svízelného času. Nade vše miloval šachy a byl přesvědčen, že ho tato láska ochrání před zlobou a konflikty světa. Velmi se mýlil. Byl Rus a zůstal jím, i když se stal světoběžníkem.
V roce 1916 se hlásil dobrovolně na frontu, sloužil u zdravotníků, vysloužil si dva vojenské řády za statečnost a obětavost, je raněn a leží v tarnopolské nemocnici. K jeho lůžku docházejí šachoví zanícenci a Aljechin hraje proti nim malé simultánky, vždycky naslepo. A právě jedna z těch nemocničních partií (proti jakémusi Feldtovi) je až po naše časy řazena k jeho nejkrásnějším šachovým výtvorům co ukázka kombinační vynalézavosti. (Zajímavost: Aljechin v prvních osmi tazích hrál osmkrát jedním a týmž jezdcem, čímž prokazatelně „zanedbal“ zásady rychlého vývinu figur. Jenže – co je dovoleno Diovi…, však znáte tuhle průpovídku.)
V roce 1920 se Aljechin stává tlumočníkem a později i snoubencem Švýcarky Anneliese Rüeggové, která se projevuje jako pokroková spisovatelka a má přístup i k Leninovi, jenž – jak známo – ví mnohé; také například, co je šach a kdo je Aljechin. Tyto speciální vědomosti mají vliv na to, že sovětská vláda povoluje ženichovi odjezd do ciziny. Rozšiřovaná legenda o Aljechinově „útěku“ nemá tedy oporu ve skutečnosti.
Krátké bylo romantické manželství ruského šachisty se švýcarskou publicistkou. Aljechin už má francouzské občanství a postupně i další tři cizokrajné manželky, které jsou ve všech případech starší než on, vesměs milují kočičí tvory, ale zato nemají tušení, k čemu je na světě rošáda nebo tenhle směšně poskakující koníček. O politiku se šachový mistr světa nezajímá. Když vypukla válka, je zrovna v Buenos Aires na šachové olympiádě. Jako kapitán francouzského týmu zakázal svým spoluhráčům stýkat se s reprezentanty Německa, mluvit německy, zdravit Němce. Po návratu do Francie se hlásí ihned k vojsku a brzy už působí v hodnosti poddůstojníka jako tlumočník výzvědné služby. Po kapitulaci Francie se Aljechinovi podařilo proklouznout do neobsazené zóny a odtud do Portugalska. Ale tam se mu stýskalo. Po své ženě (Američance) a po dvou siamských kočkách, které i s paničkou uvízly v okupované části Francie.
Stále ještě vládne Aljechin šachovému světu, zatímco obsazené a pokořené Evropě vládne nacistický pořádek. A také jen se souhlasem dočasných mocipánů může se ruský Francouz Aljechin účastnit šachových turnajů. Hraje v okupované Varšavě, v okupovaném Krakově, v okupovaném Salzburku a dvakrát i v okupované Praze. Aljechin vítězí, jeho americká choť štrikuje svetry, luští křížovky a stará se o siamské tvory vybavené hedvábnou srstí.
V okupované Paříži vznikají Pařížské noviny, jejichž posláním je sloužit ideám nové Evropy, a tedy pilně posluhovat nacistickému režimu. Redakce plátku Pariser Zeitung posílá Aljechinovi medový dopis s prosbou, aby laskavě napsal pár zasvěcených slov o půvabech šachové hry. Aljechin vyhověl a odjel na turnaj do Mnichova, aniž tušil, že nějaký přičinlivý redaktor mu jeho odbornou úvahu „obohatil“ o četné protižidovské nadávky. A právě tehdy a takto zákeřně začínal končit čas jeho nesmrtelné šachové slávy. Až po mnoha měsících se mistr světa dozvěděl, jakými větami byl jeho nevinný článek doplněn. Ale tento cejch, tuto pohanu už nikdo nikdy Aljechinovi neodpáral. Jednou provždy bylo řečeno, že Aljechin kolaboroval s nacisty.
Jeho stanovisko, které poslal organizátorům hastingského turnaje 1945, bylo uveřejněno až po jeho smrti. Byly v něm (mezi mnoha jinými) i tyto věty:
Článek, ze šachového hlediska nesmyslný a lživý, který se objevil roku 1941 s mým jménem v jednom pařížském deníku je drzý falzifikát. Není to poprvé, co bezectní a prodejní novináři zneužili mého jména. Kolaborantem se nazývá ten, kdo oficiálně nebo jiným způsobem souhlasil s názory a politikou zaprodané vlády Pétaina a Lavala. Já jsem s touto vládou ani s jejími představiteli neměl nikdy nic společného. Hrál jsem šachy v Německu a v okupovaných státech jen proto, že to bylo jediným prostředkem mé obživy a že to bylo daní, kterou jsem musel platit za svobodu své ženy. Kdyby se ty doby vrátily, neváhal bych a jednal zase tak jako tehdy. Mluvte si, co je vám libo, a usnášejte se, na čem chcete, avšak vězte, že mé svědomí je čisté.
