11. října 2015
Probouzím se psaním deníku. Pak se nasnídám (i naloženými houbami a paprikami) a vyrážím hledat kešky. V neděli ráno jsou vratislavské ulice prázdné, oblečen v mikině sem tam míjím Poláky v zimních bundách. Keš u Univerzity najdu v denním světle velmi rychle, pokračuji na náměstí Jana Pavla, kde dvakrát nacházím prd, pak u kešky u malované zdi jsem úspěšný.
Spěchám do hotelu dobalit a před půl desátou vlezu do autobusu. Během tříhodinové cesty přečtu podstatnou část behaviorálních financí. Přitom po očku sleduji svého tušeného budoucího soupeře, z kterého se později vyklube pan Popelka.
Ve dvanáct Vojta hlásí, že do stanice přijely první autobusy a on sedí v restauraci na bramboráku. Nám trvá cesta ještě dvacet minut. Pak se Svenem vybojujeme místo v jídelním voze, poté jdeme blicat. V 13:45 se vlak konečně rozjíždí a ve dvě se začíná hrát.
Hraji s Vojtěchem Strakou, což k mému překvapení není pan Popelka. Zahájení mi moc nevyjde, nakonec jsem vděčný za další remízu. Spěchám do jídelního vozu na kávu, že se v příštím kole polepším, ale není tomu tak. Hraji s Pavlem Strakou, což je otec Vojtěcha Straky a černými končím remízou.
Už na slovenském území hraji sedmé kolo bílými proti Johanu Bertelkampovi z Amsterdamu. Zahájení mi opět nevyjde, tentokrát však stojím na prohru. Když se smířím s porážkou, soupeř přepne niť a vyhraji já. Třesoucí se a stále ještě v šoku odcházím do jídelního vozu na pivo.
Vlak stojí ve stanici Bratislava – Hlavné mesto, tak rychle dopíjím, ale jedeme ještě o kus dál. Nástupiště Bratislava – Nové Mesto je však příliš krátké, aby se tam vešel náš vlak celý a tak se čeká na posun. Pak na kufry.
Při čekání si před půvabnou paní Šerákovou děláme legraci z drah a plácáme nesmysly, abychom velmi rychle zjistili, že se paní Šeráková v železniční tématice orientuje daleko lépe než my, protože v ČD pracuje.
Osvědčím znalost Bratislavy z předchozích ročníků, nacházím linku čtyři a jedeme až do hotelu. Pak vyrazíme přes most do restaurace Leberfinger, prý nejstarší restaurace v Bratislavě (z roku 1785). Cestou přes most zkouším hledat keš, ale jsem na blbé úrovni. U Leberfingeru je podivuhodně prázdno, asi proto, že snědli všechno kachní a husí maso. Objednáváme si fazolovou polévku, halušky a nakonec škubánky (šulánky). Piji nealkoholický radler, Pepa Bára čaj, pan Navrátil, Vojta a Sven víno (Sven i čaj). Spory jsou o velikost porcí a jejich teplotu, kterou jde Vojta reklamovat až do kuchyně. Během večera vyprávěl pan Navrátil anekdoty a zážitky z cestování po Číně. Před odjezdem ho varovali, že se v Číně nedomluví. Kupodivu většina jeho příhod je o tom, jak se v Číně nedomluvil.
V jedenáct platíme, a zatímco zbytek výpravy si jde prohlédnout věž (pojmenovanou Ufo), zářící do noci laserovými paprsky, já mířím pod most pro keš. Nacházím. Navštěvuji i nedalekou earthcache o Dunaji, kde louskám drobný text, zatímco mě sledují dva Ukrajinci v teplákách. Pak se přesouvám do centra k místu Svíčkové demonstrace a soše kanálníka, který má keš v kanálu za hřbetem. Cestou potkávám různé šachisty, případně britské turisty. Spát jdu až o půlnoci. Žádné opilce tentokrát neslyším.
