Zkouškové je konečně za mnou, to si může člověk oddechnout. Těším se na chvíle volna a oddechu, pro začátek se pochlubím svými řidičskými (ne)schopnostmi 🙂
Začátkem prosince jsme s Evičkou cestovaly na Frauenligu do Baden-Baden. Cesta byla poměrně náročná – řídit 6hodin v dešti, mlze a tmě, přičemž nevidíte žádná koncová světla, ani téměř žádné auto za vámi, není zrovna lahůdka. Byla jsem ráda, že jsem to zvládla.
O týden později mám v plánu pouť do Třince na 1.ligu, při které odevzdám autíčko do Brna. Ráno začnu obvykle kafem, sbalím poslední žďorbo a vyrážím k Audince. Počasí mě moc netěší – sněží a vozovka je lehce namrzlá (a to jsem teprve v Praze!). To asi dneska žádné honičky nebudou 🙁 Časovou rezervu naštěstí mám, tak jsem klidná a raději jedu opatrně.
Na D1 je pěkná břečka, tak to s předjížděním moc nepřeháním. 116 km, Vysočina skoro za mnou, tak mám dobrou náladu, že jsem z nejhoršího venku. V tom ucítím nestabilitu vozu, do prčic. Pneumatika a na dálnici, ježíšmarjá. Nějak automaticky zpomaluji, řadím se doleva, po sléze do odstavného pruhu, zapínám blikačky. Nevím, jestli mě víc šokuje fakt, že se to stalo, má pohotová a překvapivě dobrá reakce nebo štěstí, že netrčím ve svodidlech.
„Hmmm, tak jsem to zakřikla.“ Nadávám si. Volám kamarádovi-majiteli auta, co mám dělat. „Dojeď na nejbližší odpočívadlo či sjezd. Hlavně nevystupuj z auta i za cenu urvání kola. Před pár dny takhle náklaďák smetl jednoho brněnského fotbalistu.“ Znějí instrukce. S každým ujetým metrem narůstá strach, že je to ten poslední. Přestože nejedu ani krokem, skřípění je na dosah… Asi po sedmi stech metrech se na mě usmívá štěstí – odpočívadlo, sice uzavřené, ale aspoň nějaký prostor pro složitou operaci – výměnu kola. Hodím na sebe výstražnou vestu a jdu se kouknout, jak kolo vypadá. Naštěstí levé zadní. Připravím rezervu a nářadí na výměnu kola. Rodiče i kamarád mi sice doporučují stopnou nějakého chlapa, který by to rychle vyměnil, já se však nevzdávám tak rychle. „Zimní gumy už jsem jednou měnila, tak tohle snad zvládnu taky.“ Ujišťuji se. Nedaří se mi správně upevnit hever, ani povolit šrouby, navíc mi začínají mrznout prsty, tak skládám zbraně a jdu potupně stopovat. Držím se raději svodidel, ale řidiči moc nemají náladu. Nakonec zastavuje odtahovka. „Proč zrovna odtahovka? Nebudou chtít zaplatit?“ První, co mě napadne. Kašlu na to, není čas a trpělivost mi dochází. Za 5 minut je kolo vyměněné a kluci se chystají k odchodu. Zastaví je však policie, copak že tam hledají. S vysvětlením, že mi pomáhali s rezervou, odjíždějí, načež policie přijíždí ke mně se stáhnutým okénkem. Otáčím klíčkem, abych ho stáhla taky, ale nějak se nedaří, nakonec otvírám dveře a na otázku: „Je vše v pořádku, slečno?“, odpovídám, že již ano. Doporučují mi se nejdřív rozjet v odstavném pruhu a pak se zařadit. „Nejsem blbá a neřídím poprvé“, říkám si v duchu.
Jakmile odjedou, začínám startovat. Otáčím klíčkem jednou, dvakrát, třikrát… Nic. „To snad není možné. Takový pech.“, pomyslím si. Ihned to konzultuji s kamarádem a prosím taťku o zrušení rezervace jízdenky z Brna do Třince. Opět je přede mnou stopování, to mi nikdy nešlo. Zastaví starší Felície, tak se ptám řidiče, jestli náhodou nemá startovací kabely, že mi nejde nastartovat. Chudák má zaházený kufr a kabely jsou na samém dnu, nadšení tak z něj nečiší. Zkoušíme se synchronizovat a kde nic, tu nic. Pásy se jen protáčí a nechtějí nahodit motor. Stále více začínám nabývat dojmu, že to není baterkou, neměla by se jak vybít. Nabídne mi odvoz do Brna, jenže musím bohužel odmítnout. Za auto mám zodpovědnost, navíc s sebou vláčím komplet vybavení na lyže… Kamarád mi vysvětluje, že pokud to bylo starší auto, navíc benzínové, tak nemá šanci nastartovat nafťáka. Vydávám se tedy celá zmrzlá na „Last try“ a když už propadávám panice, zastavují mi mladí policajti. To mám ale dneska na ně štěstí. Stručně jim vysvětluji problém a oni mi slibují pomoc (heslo:“Pomáhat a chránit.“ 🙂 ), jen co si obstarají startovací kabely. To ovšem trvá další skoro hodinu a ze mě je skoro rampouch. Zkoušejí startovat už asi 10 minut, túrují, jak nejvíc mohou a stejně moc nepomáhá. Odjíždějí. Průběžně s chabou nadějí zkouším nastartovat, ale bohužel 🙁 Nezbývá než poprosit automechanika, který se o Audinku stará, aby přijel s odtahovou. Čekání trvá skoro další hodinu, to už mám v mysli jediné – dostat se do tepla. Automechanik přijel, nastartoval a já jen nechápavě zírám. Dává mi instrukce, jak se dostat k nim do servisu a nechává mě jet první. Mám radost, ale jsem taky naštvaná. Pomalu se rozjíždím, řadím dvojku, trojku a čtyřka nějak nejde. Normálně to za jízdy chcíplo. Automaticky dávám blikačky a za chvíli si již hovím v teplíčku odtahujícího auta.
Dostáváme se s Audinkou do servisu, kde ho automechanik opět normálně nastartuje a s kamarádem jedeme do Brna. Dosti podrážděná, neschopna skoro slova, ale šťastná, že jsem v teple, líčím celou situaci. Spíše však pokládám otázky, protože nic nechápu. Nestíhám poslední autobus ani vlak do Třince, tak se na chvilku zastavím na vánočních trzích. Nakonec jsem ráda, že se mi to nestalo v Německo. To by bylo mastnější.
„Automechanik říkal, že ta guma vypadala, jako kdybys jela závod Formule 1 🙂 To auto tě snad nemá rádo!“ Naráží kamarád. (2x jsem si Audinku půjčila a dvakrát jsem měla problém. Ostatní s ní jezdí dennodenně a žádnou poruchu zatím nezaregistrovali.)
V září jsem si ji půjčila, když jsme cestovali s Evou do Německa na rapid turnaj družstev. Když jsme dojely do Spreewaldu a chtěla jsem zaparkovat, zjistila jsem, že nejde zařadit zpátečka (již předtím se řadila velmi obtížně). Ani náš kapitán, mimo jiné profesionální řidič, to nedokázal. Na zpáteční cestě jsem měla bobky u zadku, abych ji nemusela nikde použít. Obzvlášť, když jsem měla zastavovat a parkovat v Praze. (Nemohla jsem zastavit autem ani na oběd, až na bezpečném místě 🙁 ). Po třech měsících ji nakonec opravili repasováním převodovky.
Snad vás příhody zaujaly, příště se těšte na pokračování 🙂
