Co má (či nemá) dnes společného špičkový politik se špičkovým šachistou? Odpověď je velmi jednoduchá. Že si oba něco dovedou nebo naopak nedovedou představit. A zatímco u politiků se jedná o otřepané slovní klišé, před kterým není úniku v jakékoliv nedělněpolední debatě Václava Moravce, tak u šachistů se jedná zejména o schopnost představit si plasticky určitou pozici nebo současně několik pozic na šachovnici a odehrát šachovou partii nebo více šachových partií naslepo. Pro velmistra s výbornou představivostí věc naprosto samozřejmá, pro laika něco naprosto nepředstavitelného…
Bohužel, někdy jako by se za daných okolností zdálo, že tímto zcela konkrétním druhem představivosti končí obzory jak mnohých šachových, tak v širším pohledu tělovýchovných funkcionářů vůbec. Každý z nás se jistě setkal s pojmem provozní slepota. Běh ve firmě probíhá neměnným, po léta zaběhaným způsobem, vedení i zaměstnanci se stávají pouhými kolečky v systému, život firmy se mění v rutinu a až zcela naivní dotaz neznalého pozorovatele zvenčí, proč něco probíhá právě takto, složitě a ne jinak, jednodušeji, může potom přimět ředitele k nějakému inovačnímu pohybu. Snad hlavně z důvodu tohoto nebezpečí, že vedení firma upadne do rutiny, ztratí „tah na branku“ a výhledovou vizi do budoucna (představivost) vede v době tvrdého konkurenčního boje jejího majitele k častým změnám ve vrcholovém managmentu…
Sport, přidržíme-li se ještě souvislosti s politikou, je naproti tomu vlastně činností velmi konzervativní. Změny na nejvyšších místech se nedějí právě často. Konkurence světových sportovních federací (snad s výjimkou boxu) či národních sportovních svazů neexistuje (šachový česko-moravsko-slovenský exces z počátku devadesátých let budiž zapomenut), podoba sportovních soutěží se léty ustálila, pravidla se všemi zaběhanými stereotypy a nuancemi platí s minimálními obměnami již dlouhá desetiletí a na jakékoliv novátorské vize není nikdo z kompetentních funkcionářů zvědavý. Namátkou je možno uvést třeba (ne)zavádění video rozhodčího v kopané a to navzdory obrovskému tlaku divácké veřejnosti. Převedeno ještě jednou do politické mluvy – ve sportu to liberalismus prohrává s konzervatismem na celé čáře. Nebo ještě jinak, ve sportu (šachy nevyjímaje) chybí onen vizionářský druh představivosti, kterým jsou a vždy byli v minulosti nadáni ti, kteří navzdory mínění většiny dokázali překonat překážky a prosadit něco nového. Na jakékoliv experimentování, zejména s pravidly, jsou totiž nejvyšší sportovní funkcionáři nesmírně citliví a opatrní. A jedním z mnoho důvodů může být i ona zmiňovaná (ne)schopnost představit si, k jakým důsledkům by zavedení novinky v budoucnosti vedlo. Další důvody jsou nepochybně spíše psychologické a na vyšší úrovni mocenské (strach ze ztráty výnosné volené pozice). Oblíbené zjednodušení ústy mnohých „antivizionářů“ zní – každá změna je vždy k horšímu… Přitom ne, že by v tělovýchově a sportu nebylo dlouhodobě co řešit, zlepšovat a napravovat. Ústředním problémem současného sportu jsou beze sporu korupce a doping, či užívání jiných nepovolených metod v touze po vítězství a etický pohled na tyto problémy. Jenom vyslovený naivka by se mohl domnívat, že například „Tour“ dnes vyhrává ten nejlepší. Vyhrává ten, koho se momentálně nepodařilo s použitím všech dostupných vědeckých metod chytit při dopingu. Stejně tak v atletice nebo silových sportech. Nejlepší běžci nebo vrhači svými výkony zaostávají za svými nadopovanými, o dvacet, třicet let staršími, kolegy a kolegyněmi…. Šachisté musí pro změnu čelit stále sofistikovanějším podvodům s nápovědou, což je ovšem v porovnání s jinými sporty problém spíše okrajový.
Cílem tohoto článku je poukázat na širší souvislosti světoprostoru v němž se my, šachisté pohybujeme a naznačit, že v některých ohledech by se léty zaběhnutý a všeobecně přijímaný úzus mohl posunout a rozvolnit. Nikdo samozřejmě nepochybuje, že o korupci může být v souvislosti se šachem jen těžko řeč. Rozvolnit všeobecná pravidla o potírání korupce si lze opravdu představit jenom těžko. Jako fotbalový divák bych se šel těžko podívat na prvoligový zápas, kdy bych si před tím na plakátě přečetl, že hosté zaplatili domácím 200 tisíc a zápas skončí nerozhodně. V šachu korupce takového typu sice nehrozí, možná jsou tedy v ojedinělých případech v soutěžích družstev hosté zváni do vinných sklepů s nabídkou zápasové remízy, či kandidáti balu nabízejí v posledním turnajovém kole svému soupeři nějakou částku za remízu, ale to nic nemění na skutečnosti, že korupce není v šachu ústředním problémem. Patrně nebudu sám, kdo vidí hlavní problém v přílišné zakonzervovanosti pravidel, zejména části upravující nabídku remízy, resp. ustanovení nutící hráče pokračovat ve hře, přestože by rádi uzavřeli remízu.
Šachová federace postupuje restriktivní cestou. Namísto aby respektovala a zcela legalizovala praktikovaný stav, vymýšlí regulační opatřen, (jež jsou pak v praxi obcházena) v přesvědčení, že opačná cesta – totiž umožnit šachistům chovat se tak, jak jim jejich přirozená bojovnost a momentální duševní rozpoložení dovoluje, by vedla k nenapravitelným škodám a poškození pověsti šachu…
Největší český odborník na doping MUDr. Jan Hnízdil už roky volá po změně zakonzervovaného přístupu k dopingu v atletice. Doping prostě legalizujme! Poptávku po stále lepších výkonech sportovců nelze nikterak utlumit a přirozených lidských možností se sportu již bylo naproti tomu dosaženo. Další zlepšování je možné jenom za cenu dosud nedovolené podpory. Boj proti dopingu je navíc bojem naprosto sisyfovským. Výrobci zakázaných preparátorů a „podpůrné lékařské týmy“ sportovců budou mít vždy před protidopingovými komisaři určitý náskok. A jak je navíc boj s dopingem extrémně drahý, tak je i neefektivní. Legalizace užívání dopingu (respektování stávajícího stavu a přiznání stejných podmínek pro všechny) by prostě bylo pragmatickým a elegantním řešením problému. Zatím, bohužel, pro laickou veřejnost něco zcela nepředstavitelného. Že by legalizace dopingu byla rezignací na všeobecně přijímané etické zásady sportu? Hnus pro strážce falešné morálky odmítající vzít na vědomí reálný stav? Podle stále většího množství zasvěcených již ne. Většinový názor těch, kteří nemají v této věci žádnou představivost zní ovšem unisono jednoznačně: Ne legalizaci! Nikdo si prostě nedokáže představit, co by takový průlom ve sportovní etice přinesl, tak jako si ještě v roce 1976 po naprostém finančním fiasku poslední amatérské olympiády v Montrealu nikdo nedokázal představit, co s sebou přinese profesionalizace olympijských her. Až musel přijít J. A. Samaranch…
Nikdo si nedokáže představit legalizaci dopingu tak, jako si zatím nikdo nedokáže představit, co by s sebou přinesla legalizace (nebo alespon dekriminalizace) drog všeobecně. Přitom i zde mnohé odborné studie na toto téma hovoří jasně – legalizujme (minimálně lehké drogy)! Na příkladu zcela neefektivní alkoholové prohibice třicátých let minulého století jsou argumenty zcela jednoznačné a jasné. Boj s drogami je extrémně drahý a neefektivní. Ilegalita drog na sebe navíc nabaluje další související kriminální činnost. Legalizací drog bychom „jednoduše“ přenesli finanční zisky mafií do státní pokladny, z narkomanů by se stali klienti zdravotnických zařízení a společenská nebezpečnost drog by podstatně klesla. Bohužel, většinová představivost u slova legalizace končí v tomto případě u „perníku“ či heroinu volně dostupného u benzínových pump a v trafikách. Nikdo si zkrátka nedokáže představit všechny důsledky legalizace a tak se kokainové kartely o svoje zisky ještě dlouho nemusí obávat. Erár bude ještě dlouho financovat pro sebe naprosto nevýhodný a ztrátový represivní systém…. Šachy jsou z celospolečenského hlediska zcela marginální lidskou intelektuální činností. Ani ony ovšem nefungují ve vzduchoprázdnu. I v šachu jsou zakotveny určité všeobecně platné konvence. I ten náš svět 64 polí je zakonzervován desetiletími „osvědčenými“ starými etickými kodexy, se kterými nelze jen tak snadno hnout. Jsou schopny odolávat nejrůznějších „módním“ tlakům i v případech, kdy je třeba momentálně „společenská poptávka“ po změně. Je to však opravdu výhoda? Nejedná se občas spíše o nevýhodu? Nechybí FIDE a národním svazům mnohdy právě onen druh „představivosti“, co by „legalizace“ doposud zapovězených (a přitom občas praktikovaných) tabu s sebou přinesla?
V otázce již výše zmíněného pravidla o nabízení remízy se jako znamenitý příklad nesmyslného vynucování si fair play hry za každou cenu se mně osobně jeví tzv. Sofijská pravidla. Nutit někoho hrát, když se mu zrovna moc nechce a bránit remíze je velmi dobrým příkladem regulace za každou cenu a la Brusel či Evropská unie. Normální je ale přece neregulovat. Určitě ne tam, kde to není nutné. Naopak, tam, kde je to jenom trochu možné, proč pravidla ještě více nerozvolnit? Lze si (ad absurdum) představit obrácený (maximálně liberální) postup při nabízení remízy, aby neodporoval pravidlům? Po spuštění hodin učiní bílý první tah a nabídne remízu. Černý přijme (aniž sám první tah učinil). Mohl teoreticky také partii vzdát, v každém případě tato partie bude na ELO započítána. Nabízí se logicky otázka, proč nemá stejné možnosti i bílý (přijmout remízu nebo partii vzdát, aniž by musel učinit tah).
Život na této planetě se vyvíjel miliony let zcela neregulovaně, regulace započala až s érou člověka. Nikdo samozřejmě nepochybuje, že je v šachu nutné potírat například elektronickou nápovědu. Ale na druhé straně tak, jako nemám každý den chuť na řízek, svíčkovou či kaviár, tak se mi někdy dvakrát nechce hrát zápasová nebo turnajová šachová partie. Pro dva velmistry je zase třeba výhodné v posledním kole neriskovat a dát partii za remis. Oba tak získají cenu. Přesto musí občas sehrát remízovou stínohru pro ješitné rozhodčí a funkcionáře. Vlk se nažere a koza zůstává celá. Proč vlastně „nelegalizovat“ do šachových pravidel nabídku remízy (právo vzdát partii) ještě před spuštěním hodin? V čem by bylo uzavření takové remízy nečestnější oproti předstíranému desetitahovému boji na šachovnici? Na určité činnosti (např. na množení druhu) jsou zapotřebí vždycky dva. Rovněž tak na uzavření remízy v šachové partii. Že si nedokážeme představit, k jakým praktickým důsledkům by vedlo v pravidlech a soutěžních řádech zakotvené pravidlo dát partii za remis i před zahájením partie? Jsem pevně přesvědčen, že takové pravidlo by bylo výjimečně využíváno těmi, kterým by momentálně vyhovovalo a ti, kteří chtějí hrát vždy a za všech okolností by je prostě nevyužívali. Jak prosté. Šachová hra ve svém principu, na rozdíl třeba od kopané, nabídku remízy prostě připouští a jenom vinou zaběhaných stereotypů, zažitého úzusu, „provozní slepoty“ a nedostatku představivosti si zatím nedokážeme představit, že by mohla zaznít ještě před zahájením hry. Analogicky s výše uvedenými souvislostmi vyznívá i nabídka zápasové remízy v soutěžích družstev. Vyskytnou se případy, např. poslední kolo, v němž oběma družstvům už o nic nejde, anebo tři opory družstva nejsou třeba po probdělé noci zrovna fit, kdy by domácí osmička neměla nic proti rychlé zápasové remíze 4:4. A v případě, že podobně přijedou naladěni i hosté, byla by nabídka zápasové remízy řešením. A právě fakt, že se v soutěžích družstev zápasy s osmi remízami občas vyskytnou, považuji za zcela legitimní důvod k rozvolnění pravidel v tomto smyslu. Tedy k opačnému postupu, než je praktikován nyní – regulaci. V čem by byla předzápasová nabídka remízy méně sportovní než osm formálních pěti až desetitahových remíz na šachovnici? Nabízejí se i další otázky. Proč je v případě nulové společensko-sportovní nebezpečnosti (komu taková remíza může vadit?) taková regulace vůbec nutná? Proč nederegulovat, když víme, že regulace je občas obcházena? Nedostatek představivosti se mi zdá velmi přízemním a malicherným důvodem.
Za současného stavu šachové legislativy se tady šachový zápas musí zahájit a v případě, že se před zápasem „proslechne“ něco jako „dejme to dnes za remis a zahrejme si raději blicák“ se to potom „nějak udělá“. Zápasovou nabídku ústy kapitána družstva (jak před, tak po zahájení hry) doposud soutěžní řád neumožňuje a osobně jsem doposud nezaznamenal žádné pokusy o její zavedení. Zatím jsem nepochopil, proč tomu tak je. Možná jsem v Česku jediným šachistou a kapitánem družstva, kdo rád dává jak jednotlivé partie, tak celé zápasy za remízu (za 32 let 2x nebo 3x 4:4 při osmi remízách). Argumenty odpůrců, že jde o unfair jednání nebo že se jedná o naprostou blbost mi při dosavadních praktických zkušenostech nepřipadnou dostatečně věcnými. Ani náhodou se nechci pasovat do role nějakého novátora, tvrdím ovšem, že vzhledem k zavedené herní praxi je otázka „rozvolnění“ pravidla o nabízení remízy zcela legitimní. Přitom zdravý lidský rozum říká, že by se takové „domluvené“ remízy uzavíraly jenom výjimečně, protože normální je hrát a soutěžit. Navíc stávající regulační opatření v soutěžích družstev v podobě výhra – 3 body, remíza – 1 bod brání takové praxi i přirozeně, matematicky. Stačí však jenom zmínit tuto „kacířskou“ myšlenku na šachovém diskusním fóru a je zle. Zastáncům fair play se však zdá myšlenka „volných remíz“ zcela v rozporu s etickými zásadami šachové hry. Podle mého názoru je legalizace nabídky zápasové remízy jenom čistě psychologickou záležitostí a leží zcela mimo etický kodex šachové hry. Občas se v soutěžích družstev vyskytne zápas se samými remízami. Okamžitě však zcela nezaslouženě vzbudí pozornost, řídící orgán začne jevit zájem o partiáře, hledat svědky a vyvíjet další represivní opatření v naději jednou pro vždy tento „nešvar“ vymýtit. Asi stejné, jakou naději na úspěch mají například vymýtači prostituce či levných polských potravin.
Tímto se dostávám zpět ke konstatování na začátku tohoto zamyšlení. Ve světě sportu prostě někdy chybí ona bezpředsudková představivost a odvaha legalizovat reálný stav. Výsledné závěrečné proklamativní resumé by tedy například mohlo znít: Respektujme praktický stav! Neregulujme tam, kde to není bezpodmínečně nutné! Legalizujme doping! Legalizujme v šachových řádech institut nabídky remízy před spuštěním hodin! Legalizujme pravidlo nabídky zápasové remízy!
Napsat komentář