Lázeňské šachy I. Ta scéna se prý odehrála nějak takhle: Probíhá šachový turnaj v jugoslávském Bledu v roce 1931 (výsledky zde). Šachové kolo je v plném proudu, organizační výbor turnaje chystá poslední detaily pro společenský vrchol – návštěvu Jejího Veličenstva, jugoslávské královny s rodinou (lázně Bled slouží jako letní královské sídlo). Vše je připraveno, když se náhle otevřou dveře a do sálu vejde Nimcovič v trepkách a ručníku. Dohrál předčasně, zrovna absolvoval lázeňskou proceduru a jde se podívat, jak hrají ostatní. Šokovaný organizační výbor zburcuje hlavního rozhodčího Hanse Kmocha a pověří ho úkolem nahého židovského hráče vyrazit. Kmoch začne Nimcoviče přesvědčovat, ten však sál opustit nechce. Kmoch (autor knihy Pěšcová síla v šachu) ho tedy jemně chytne pod krkem a vykopne ze sálu pryč (další historky o Nimcovičovi například zde). Nahý otec Mého systému opouští hrací místnost s burácejícím smíchem.
Velký plán.
Když mi Pavel Matocha nabídl strávit v Mariánských lázních šachový víkend, jala mě předtucha, že by něco takového mohlo stát. Budu-li se dostatečně dlouho ometat v hotelu Villa Butterfly (kde se turnaj Sněženky a machři hraje), určitě na nějakého nahého hráče či skandál narazím.
Do Mariánských lázní jsem jel s celou rodinou, tedy manželkou Magdou a třemi dětmi (sedmiletým Ivánkem, čtyřletým Hynečkem a jedenapůlletým Vašíkem). Hlavním důvodem byl chladný kalkul, že v takové sestavě budeme na turnaji působit jako pěst na oko. Rovněž empirická zkušenost, že moje atraktivnost u žen vzrůstá úměrně počtu mně obklopujících dětí, zatímco pro muže platí totéž, je-li se mnou přítomna moje choť.
Příjezd.
Už na recepci hotelu jsem narazil na manžele Konopkovi (mezinárodní mistr Michal Konopka je kapitán české šachové reprezentaci, na turnaji šéfuje ženám a současně komentuje partie), kteří měli problém s parkováním. Každý měl problém s parkováním (v centru Mariánských Lázních nemůžete bez povolení zaparkovat na ulici), pouze moje manželka se však při tom seznámila s předsedou Českého šachového svazu, panem Sejkorou. Když si stěžovala, na jakou jsem jí vytáhl hogo fogo akci, poradil jí Vlastimil Sejkora, abychom v létě jeli na šachový turnaj do Tater, což je prý levnější a je tam možná spousta výletů. Ve vzduchu asi bylo nějaké šachové fluidum, neb ještě ten večer mě manželka začala k účasti na tatranském turnaji přemlouvat (což je zvláštní, protože obráceně by to v žádném případě neprošlo).
Slavnostní zahájení.
Večerem provázel Pavel Matocha (dle Hynka: „ten pán s červenými vlasy“) v češtině a angličtině. Velmistr Hort se snažil zavést i němčinu, ale byl davem přehlasován. Vyhrávalo duo Capila Moderna skladby sourozenců Philidorových z 18. století („moderní hudba“ ohodnotil to Ivánek). Zvláštní byl pohled hudebníků na Francois André Philidora (nejlepšího šachistu své doby a autora rčení: pěšáci jsou duší hry). Dle nich bylo podivné, že se potomek tak vynikající hudební rodiny mohl stát šachistou (zatímco pro šachisty bylo divné, jak se tak vynikající šachista mohl živit kapelnictvím). Součástí turnaje je i výstava šachových fotografií od pana Vladimíra Jagra a děl se šachovými motivy od pana Bernda Bessera, který místo sebe poslal svého přítele, pana Kalleho Kuhna. Právě tomuto muži bohémského vzhledu velmistr Hort poradil, aby mluvil německy, ale byl přehlasován, a tak pan Kuhn v angličtině vyzval shromážděné, aby zkusili Besserovým dílům porozumět, že přitom na jazyku vůbec nezáleží.
Machři (velmistři Portisch, Uhlmann a Velimirovič) se s výjimkou velmistra Horta vesměs dostavili s manželkami (které pokukovali po našich dětech). Indická velmistryně Koneru Humpy přijela s otcem, lotyšská velmistryně Viktorija Čmilyte (ex-manželka velmistra Širova) s matkou a synem Sašou (Širovem), Arianne Caoili (Australanka, jejíž otec je Filipínec a matka Holanďanka) dorazila s arménským přítelem velmistrem Levonem Aronjanem (čerstvým mistrem světa v bleskové hře a v současnosti třetím nejsilnějším šachistou světa) a Tereza Olšarová (bývalá krasobruslařka) přijela z Ostravy vlakem, ve kterém díky opravám na trati strávila deset hodin.
Pokud jde o estetický dojem, všichni Machři působili dojmem štíhlých, ctihodných a moudrých starců. Jugoslávský Tal Dragoljub Velimirovič nosí Talův pozdní účes. Všechny Sněženky byly půvabné, ale mně se nejvíc líbila Čmilyte, což však může být tím, že se na naši rodinu neustále usmívala (a my na ni a malého Širova). Slečna Koneru se jako indická svobodná dívka pravděpodobně usmívat nesmí, devatenáctiletá slečna Olšarová vypadala trochu nervózní a na slečnu Caoili jsem se raději moc nedíval, abych nedostal přes hubu (teprve později jsem zjistil, že to byl velmistr Gormally, kdo dal během Bermuda party turínské olympiády pěstí Aronjanovi a nikoliv obráceně (více zde), velmistrem X byl Varuzhan Akobian). Roli showmana hrál velmistr Hort. Nejprve zpochybnil Aronjanův výběr bílých pro úvodní partie žen („Ukažte tu druhou obálku! Jsou tam vůbec černé?“). Pak při rozlosování čísel pečlivě volil svou obálku se startovním číslem („Jaké číslo chcete, velmistře?“ zeptal se ho Pavel Matocha), než si vytáhl číslo dvě.Z následných projevů mně zaujal proslov zástupce pivovaru K-Brewery (dodával na raut pití), který v češtině řekl, že skupinu regionálních pivovarů vlastní čtyři čeští byznysmeni, nicméně v angličtině prohlásil, že „our brewery is owned by Czech people“ (což myslím není tak docela totéž).
Raut.
Zatímco na zahájení jsem byl jen já s Ivánkem a Magda s mladšími kluky brousila venku, rautu se (alespoň zpočátku) zúčastnila celá naše rodina. Celkem jsme nezpůsobili žádné větší škody, jenom Ivánek gulášem zamazal ubrus a děti chtěli jíst sladkosti už od začátku. Když si šla Magda pro jídlo, prošel okolo našeho stolu velmistr Hort.
„Pan Špaček v roli babysittera!“ pozdravil mně zdaleka, „komu to všechno hlídáte?“
Když jsem se pochlubil, že to vše je moje, obrátil se na Ivánka.
„Hraješ už šachy?“ (Ivánek přikývl), „a hraješ s tátou? Porazíš ho? Tak ho donuť, aby se je naučil!“Když jsme s manželkou děti uložili a vrátili se zpět, byly už Sněženky pryč. Dle mého se šly připravovat na zítřejší zápas, dle Magdy zmizely před mlsnými kocoury. Machři stále seděli s manželkami u stolu a popíjeli pivo – „jenže bacha, nealkoholické,“ upozornil P. Matocha. Stoly obcházel kouzelník, kouzla a triky však demonstroval jen personálu, Capile Moderně a jiným hostům, než nám. Hudebníkům se velmistr Hort snažil vyprávět o Marku Tajmanovovi (šachistovi, co se po prohře s Fischerem živil hraním na klavír), zdá se však, že jejich skeptický pohled na šachisty příliš nerozehnal. Také se velmistr Hort snažil naverbovat několik hráčů pro ŠK PORG, ale zapomněl jsem které.
Pavel Matocha prozradil, že v únoru či v březnu (uprostřed pražského přeboru) zmizí na pár týdnů na Cejlon, kde prý bude s A. C. Clarkem (vynálezcem radaru a sci-fi) pátrat po slonech, přízracích a mimozemských civilizacích.
Na patře vyhrávala hotelová kapela německé cajdáky (mimo jiné Lily Marlén), na které ve dvou patrech které tančili usměvaví němečtí důchodci.
Pak s výjimkou velmistra Horta (s kterým manželka debatovala o Kladně) šli spát i ostatní Machři a já ještě jednou choti demonstroval znalost české šachové scény. Velmistr Navara na blogu Pražské šachové společnosti napsal, že v deset chodí spát. Upozornil jsem tedy manželku, aby ho sledovala, že v deset večer na rautu zcela určitě nebude. Za pět minut deset se nejsilnější šachista ČR zvedl a nenápadně se z restaurace vytratil.
Ráno před simultánkou.
Loni na simultánku s Fridrikem Olafssonem (první islandský velmistr, také předseda FIDE) prý někteří manažeři nepřišli, protože deset ráno na ně bylo příliš brzy. Naší rodiny se takové problémy netýkají. Vašík vstával jako obvykle v pět a už neusnul. V šest na nás zaklepali Ivánek s Hynečkem (spali ve vedlejším pokoji) v plavkách, županech a nafukovacích kruzích, abychom se šli koupat. Počkali jsme hodinu, než se hotelový bazén otevřel a vyhověli jim.
Plavali jsme do půl deváté, byli ve vířivce (po ránu kapánek studená) i v sauně (Hynek: „tam, co je horko“). Pozoruhodností hotelové sauny bylo dřevěné vědro s ledovou vodou a dřevěnou lžící na zalévání vevnitř a vědro s ledovou vodou s provazem ve sprše na polévání venku (ctitel méně ruských způsobů mohl použít i normální sprchu). Marně jsem hledal takové to koště, jak se tím v ruských filmech lidé mlátí po zádech. Neviděl jsem ani vodku s melouny či kyselou okurkou.
V bazénu jsem potkal pár lidí z včerejšího večera, nikoliv však hráče či velmistry, natož ducha Arona Nimcoviče.
Jako pokaždé jsem prožil malý kulturní šok, když v bazénu přítomní němečtí důchodci i v tak nekřesťanskou dobu s úsměvem zdravili ostatní a přáli dobré ráno.
Snídaně proběhla bez problémů, pouze se Hynek při dovádění po snídani natáhl na tanečním parketě, čímž si způsobil modřinu na bradě. Velmistr Navara (náš budoucí soupeř) se dostavil ve stejném svetru s jeleny, jaký má partner hlavní hrdinky ve filmu Deník Bridget Jonesové (ten právník, ne Hugh Grant).
Simultánka.
Na simultánku proti Davidu Navarovi jsem nastoupil s Ivánkem v zelené mikině. Dítě za šachovnicí v jasných barvách pochopitelně lákalo fotografy, čemuž jsem dodával kontrast v modrém svetru (fotografie ze simultánky viz. zde, chlapec v zeleném je Ivan, hošík ve svetru a v košili je Širov junior). Pavel Matocha zkoušel D. Navaru přesvědčit, aby byl do hodiny hotov, k čemuž velmistr podotkl, že to záleží i na soupeřích. Po mé pravici seděl Slovák pan Roman Cerulík, který hrál před nedávnem velmistrovskou simultánku v Brně, o jednu šachovnici vlevo si sedl pan Sejkora a mezi nás posadil P. Matocha syna paní Čmilyte (s komentářem panu Sejkorovi: Vedle tebe si sedne Širov). Z lidí naproti jsem identifikoval paní Modrovou (její muž, vydavatel Břetislav Modr brousil po sále s fotoaparátem). Někde dál po pravici seděla drobná dívka s památníkem (minulý večer lovila autogramy – na fotkách jí najdete dole vlevo).
Velmistr Navara umění simultánek očividně ovládá. Partie začínal různě (tuším, že tahal e4, d4, Jf3 a c4). Bránil se komplikacím, když jsme s Ivánkem anglickou převedli do dámského gambitu, sebral pěšce na d5 a pustil se do výměnné varianty, kde má bílý obvykle lehké plus a černý po velkou část partie pouze reaguje na soupeřovu iniciativu. Rozhodl jsem se hrát podle teorie (na ramenou gigantů), z čehož jsem si pamatoval deset tahů. Pan Cerulík zkusil zahrát stejnou variantu, jako v Brně (sebral v dámském gambitu na c4, pěšce pokryl dámou), D. Navara si jí však pamatoval a byl mnohem lépe připraven. V důsledku toho měl černý problémy už v pátém tahu a o pár tahů později pan Cerulík napomínal Ivánka, aby si nehrál s víčkem a otvírákem, že se někteří šachisté nedokáží soustředit. Saša Širov v osmém tahu ztratil dámu. Po pravici to rychle vzdal pan Kubeczka z Šachového týdeníku.
Od jedenáctého tahu jsme museli partii vymýšlet a pozvolna se dostávali pod utahování šroubů. Zkoušeli jsme různé netradiční strategie. Jednou tahal Ivan, jednou já. V jednom okamžiku zalil Ivánek šachovnici minerálkou (D. Navara však bleskově vytáhl papírové kapesníky a začal utírat, než jsem šnuptychl vytáhl i já). V týmovém duchu jsem vstal a pogratuloval panu Sejkorovi, když se mu velmistr vzdal (v kombinačním obratu přehlédl figuru). Jednou jsme věží vkročili až na první řadu, umístili jezdce na e4 a dvakrát či třikrát donutili velmistra přemýšlet. Zhruba do 28. tahu hodnotí Fritz pozici jako vyrovnanou (ale nehrála se nám moc příjemně), pak začali lidé hromadně odpadávat (Saša dostal mat, slovenský manažer kapituloval), intervaly mezi tahy se zkracovaly a z naší strany přibývaly chyby. Když nás velmistr v 36. tahu dorazil (dobral střelce a naše pozice se zhroutila), hrály už jen dva stoly (mezi nimi paní Modrová).
Je nutno vyzdvihnout velmistrův smysl pro fair play – první tah (plánoval jsem e6, Ivánek však táhl f6) nám dovolil vrátit, a když jsme na závěr stavěli figurky a já ho vybídl, že to udělám za něj, pravil, že to dělá schválně, aby ostatní měli čas na přemýšlení. Ale kromě pana Sejkory (vyhrál) a dívenky se památníkem (remíza) už nikdo žádné další body neuhrál. Pádil jsem s Ivánkem na záchod, čímž jsem prošvihnul slavnostní vyhlášení, a když jsme se za chvilku vrátili, bylo dvanáct a už bylo po všem.
Oběd.
Zaplatili jsme plnou penzi, v důsledku čehož jsme mohli jíst s velmistry. Zajímavá historka nastala v okamžiku, kdy si chtěl Levon Aronjan (sedící u stolu s Arianne Caoili) vybrat jídlo mimo jídelní lístek. Na paní servírku promluvil anglicky, ta se však stejným jazykem omluvila, že anglicky neumí. Aronjan řekl, že to není žádný problém a navrhl v němčině mluvit německy. Servírka se německy omluvila, že tímto jazykem nemluví, ale zavolá kolegu, který cizí jazyky umí. Pak přišel kolega se znalostí cizích jazyků a arménský velmistr se anglicky zeptal, zda není možné místo svíčkové dostat salát (Aronjan je nejspíš vegetarián). Pan vrchní anglicky řekl, že to není problém a ukázal za roh, kde byl salátový bar.Další zajímavá historka prý nastala u placení, když Magda zjistila, že pivo, minerálka a dva džusy stojí skoro tolik jako oběd sám, ale to už jsem neviděl, neb jsem šel uspávat Vašíka k odpolednímu spánku.
První kolo.
Po velmistrově klepci jsem si trochu vyčítal, že jsme nešli do taktických zápletek (idea: dostat silnějšího hráče do bažin), když jsem však viděl Davida Navaru rozebírat partie prvního kola, řekl jsem si, že byla možná klika, že jsem to neudělal. Rozebíral většinou všechny čtyři partie najednou, v hlavě i přes program Chessbase. Nejen, že viděl věci, které jsem neviděl já (a ty, které jsem viděl já, viděl o pár tahů dál), ale viděl i víc, než spolukomentátor Michal Konopka, občas víc než hráči a do sporů se pustil i s velmistry Aronjanem a Movsesjanem. Bylo zajímavé sledovat, na jak odlišné úrovni všichni hrajeme. Příklad: v pozici stál král na g8, M. Konopka však již mluvil o králi na f8, odkud vyžene bílou věž z e7, k čemuž D. Navara dodal, že černý bude stát výborně, přičemž jediná kompenzace bílého budou oslabení černí pěšci (já jsem zatím marně hledal, která věž to na e7 má vlastně stát, jak se tam přes tu spoustu figur dostane a kteří černí pěšci mohou být oslabení).
Vlastně jenom jednou se stalo, že jeden z hráčů viděl dál než D. Navara – když Koneru Humpy dovolila Uhlmannovi, aby se v Benoni uvolnil (tahem b7-b5) a pak mu pěšce sebrala (ovšem koněm místo pěšcem), načež se ukázalo, že na konci výměn dostane černý vidle. Komentář: „tak to je velké pochybení od Koneru Humpy, takový tah přece musela vidět, tak proč ho Wolfgangu Uhlmannovi dovolila?“ se v daném okamžiku změnil: „Aha, tak proto,“ (v případě D. Navary na: „omlouvám se, tohle jsem neviděl. Respektive jsem to viděl při jiné příležitosti, ale ne této“).
Aby nemluvili pouze pánové Konopka s Navarou, padaly i dotazy do publika. Jelikož jsme seděli s Ivánkem v první řadě, skončili jsme v palebné linii my (hlavně Ivánek jako mnohem atraktivnější cíl). Kapánek vadilo, že Ivan ještě neumí šachovou notaci, ale našeptával jsem celkem zdatně. Ukázalo se, že za dva roky chození do školy se můj syn zdatně naučil umění náslechu a chladnokrevně vrhal odpovědi zpět. Problém nastal, když měl posoudit, zda věží ustoupit na e1 či e2, protože tuto čistě poziční záležitost jsem nevěděl. Šeptl jsem: „nevím“, Ivánek hrdinně nahlas řekl: „nevím“, načež David Navara řekl: „to je pravda, ani já to v tuto chvíli nedovedu posoudit.“
Zhruba v polovině přenosu přišli z Kauflandu velmistr Movsesjan s partnerkou a Aronjanem (koupili tam minerálky), stavili se na kus řeči a vypukl opravdový jazykový Bábel. Michal Konopka oslovil L. Aronjana rusky, ten mu ve stejném jazyce odpovídal, což S. Movsesjan upřesňoval česky a David Navara rusky. Do toho někdo z publika spustil anglicky (jiný česky), následovala debata v ruštině a výsledný překlad Michala Konopky do češtiny. Kupodivu Ivánek měl všechny cizí jazyky za angličtinu.
Poměrně zajímavým byl fakt, že ze čtyř machrů se Aronjan utkal pouze jednou s Portischem (porazil ho), jinak je úplně jiná věková kategorie. S Caoili doma šachy nehraje. Sledovat šachovou debatu tří supervelmistrů (Aronjan, Movsesjan i Navara) byl neuvěřitelný zážitek. Tušili jste, o čem mluví, dokázali jste si i jejich tahy představit, ale uvažování probíhalo v úplně jiném rozměru.
Celkem první kolo Machrům moc nevyšlo. Uhlmann ztratil s Koneru pěšce (viz nahoře). Jugoslávský Tal Dragoljub Velimírovič (šachista, který v každé partii něco obětuje) sehrál Benoni v talovském duchu a obětoval kvalitu (David Navara: „To se mi moc nelíbí, já bych radši dobral pěšce.“). Čmilyte zpětně obětovala figuru (měla tedy věž a pěšce proti dvěma figurám), soupeř však přehlédl figuru v taktickém obratu. Velmistr Hort se dostal s Caoili do časové tísně v devatenáctém tahu v celkem fádní italské hře, zatímco Portisch hrál s černými vyrovnanou koncovku ve španělské s Terezou Olšarovou. Tuším, že také vázla týmová koordinace, když Portisch s Hortem dali proti relativně slabším soupeřkám hry s lepším časem (a Hort i s o něco lepší pozicí) za remízu a nechali své souputníky trpět v prohraných koncovkách (udělat to v pražském přeboru já, skončím pod palbou konstruktivní kritiky). V čase, kdy jsme šli na večeři, tak už Hort s Portischem rozebírali se soupeřkami své partie v lobby v přízemí, zatímco Velímirovič s Uhlmannem stále trpěli v sedmém patře nahoře.
Lázeňské šachy II.
Zatímco jsme s Ivánkem sledovali šachy, strávili Vašík s Hynečkem a manželkou skoro celé odpoledne v hotelovém bazénu. Abych se Ivánkovi revanšoval, vzal jsem ho po večeři do bazénu také. A protože Magda uspávala Vašíka, šli jsme i s Hynečkem.
Převlékáme se u šatny č. 1, těsně u dveří, když se dveře náhle otevřou, já stěží uskočím, zamumlám: „pardon“, z druhé strany se ozve „sorry“ a dovnitř vejde Levon Aronjan v županu, plavkách a trepkách (standardní hotelový „bazénový“ zelený ručník přes rameno). Vejde do bazénu, rozhlédne se, někoho hledá, nenajde, tak se vrátí zpět.
V plavkách se jdeme koupat, chlapci bez sprchování („Sprchování je jen pro dospělý,“ prohlásí Hyneček). Dovádíme v bazénu, když z dámské šatny vyjde Arianne Caoili. Rozhlédne se, někoho hledá, nenajde a tak se vrátí zpět.
Stále dovádíme několik minut, když se náhle otevřou dveře z obou šaten, z jedné vyjde Aronjan, z druhé Caoili. Setkají se a hajdy spolu do sauny.
Nadále dovádíme v bazénu, pak kluci navrhnou, abychom šli do vířivky.
Vlezeme si tam, voda je příjemně horká, paní nám pustí bubliny. V nádrži se začne tvořit pěna. Sedíme tam, zatímco pěna stoupá.
Ze sauny vyjde Aronjan s Caoili. Chvíli přemýšlí, rozhlížejí se a pak si k nám vlezou do vířivky. Připadám si trochu jak Vlastimil Tlustý, raději však koukám jen na děti, aby nevznikla rvačka. Kluci si začnou z pěny dělat vousy. Dám jim otcovský příklad, udělám si bradku a řeknu: „Lenin.“
Kluci sice netuší, oč jde, udělají si ji však také a řeknou: „Lenin“. Caoili udělá bradku Aronjanovi, ten udělá bradku jí. Ve vířivce sedí pět Leninů a všichni se kření od ucha k uchu.
Pak Aronjan s Caoili vylezou, obléknou župany a jdou pryč. A my také jdeme pryč a příští den ráno jedeme domů.
V pondělí Ivánek řekne, že to byl jeho nejhezčí víkend od konce prázdnin.A to byl tedy můj lázeňský šachový zážitek.
Napsat komentář