V tyto dny jsem se měl slunit na Kubě při své každoroční týdenní dovolené u moře.
Večer před naším ranním odletem z Vídně, nám ale z cestovky zavolali, že je stávka pilotů. Jedinou reálnou šancí, jak se na Kubu v této svízelné situaci ještě dostat, byla následující varianta. Nejprve odjet autem do devětset kilometrů vzdáleného Frankfurtu a potom už pokračovat letecky podle původního plánu. Hanka tuto krkolomnou eskapádu odmítla okamžitě, já jsem ještě zvažoval, že bych jel sám se zbývajícími čtyřmi účastníky. Kupodivu se mi samotnému na Kubu ani moc nechtělo a celou tuhle komplikaci jsem navíc bral tak trochu i jako varování osudu. Podvědomě jsem se mu nechtěl moc příčit, navíc jsem najednou ve svých tísnivých úvahách uviděl sebe sama opuštěného, na širém moři. Nebylo tedy divu, že jsem si v nastalém pochmurném podvečeru nakonec řekl; „Ne, nepojedu“.
Ráno vysvitlo slunce a já si plně uvědomil pravdivost přísloví „ráno moudřejší večera“. Teď bych zcela určitě jel, ale už bylo pozdě.
Měl jsem i obavy z prvního telefonátu s cestovní kanceláří o vrácení peněz. Moc šancí jsem si nedával. Stávka pilotů = nezaviněná vyšší moc; alternativní možnost cesty Vám byla nabídnuta, atd., atd. Ale překvapili mě. „Lufthansa dala pokyn proplatit vše do poslední koruny“. Vida, v tomto nejistém nedůvěryhodném světě ještě existují ostrůvky jistoty a stability. Inu, Německo. Pocit nespokojenosti i díky tomuto telefonátu docela rychle zmizel.
V náhle volném čase jsme se s Hankou vypravili i do Bratislavy. Od své procházky půlnočními bary při příležitosti Šachového vlaku a od setkávání šachových „podnikatelů“ mám atmosféru Bratislavy velmi rád. I teď to byly skvělé dva dny. (Věřím, že si letos díky Šachovému vlaku oblíbím další města)
Až teď se ale dostávám k tomu, o čem jsem hlavně chtěl psát.
Cestou do Bratislavy jsem na dálnici narazil, a už poněkolikáté, na barevný billboard s nepřehlédnutelným nápisem „…Kéž by všechny bytosti byly šťastné…“ Tenhle zvláštní billboard mě vždycky zneklidní, trošku rozesmutní, při řízení o něm přemýšlím desítky minut. Vzpomenu si někdy na bezdomovce, jindy na mnichy nosící roušky, aby nevdechli a nezahubili bytosti – mikroorganismy, atd. atd. Přemýšlím i o tom, jestli někde na světě existuje společenstvo bytostí, jež všechny jsou šťastny. Na žádnou skupinu jsem nepřišel, ono by možná pak i to štěstí zevšednělo. Všichni šťastni by asi měli být v nebi. Kolik z nás se o tom ale přesvědčí?
Zbývá nám tedy jediné. Snažit se chovat a jednat tak, aby co nejvíce bytostí okolo nás samých bylo opravdu šťastných.
Hezké velikonoce
Vlastík
Nejnovější komentáře