„Nedopadlo to dobře“
Už dlouhou dobu přemýšlím o tom, že existuje Membrána. Představuji si ji jako obrovského dvojrozměrného tvora vibrujícího, spíše pomalu se vlnícího , mimo náš známý prostor. Žádné primitivní svaly a kosti, jen vysoce inteligentní hmota, spíše jen myšlenky. Svým vlněním zachycuje naše slova a činy, vše si vyhodnocuje a když je s něčím hodně spokojena, nebo když se jí naopak něco až příliš nelíbí, tak lehounce zavibruje opačným směrem a pošle každému zpátky co mu náleží, co jeho jest.
Je velmi spravedlivá, někdy hodná, někdy přísná. (pan Zeman si bonmotil o tom, jak je kouření v pohodě a jaký je chlapík, ona zavibrovala a takhle to dopadlo). Má i smysl pro humor – to když ji provokuji při bowlingu řečmi o parohách, to mi je principiálně staví, abych si jich užil, když si nedám pokoj a stále ji pokouším.
Myslím, že nejvíce nesnáší Pýchu.
Už při psaní minulého blogu jsem v hloubi duše cítil, že si zahrávám. Dokonce ještě hodinu před jeho odesláním Bolkovi (webmaster) jsem se radil s jedním ze svých blízkých přátel zda „rady o řízení auta“ nejsou ode mě až moc velikou Pýchou. Nakonec mně ale bylo líto vynaloženého času a odeslal jsem. (I ten poslední odstavec se Shell body jsem tam dal malininko i proto, že jakoby dobrý skutek a tak….. abych to trochu zklidnil).
V následné diskuzi k blogu se mě Martin zeptal; „Co moje telefonování při řízení“. To už jsem věděl, že jsem v průšvihu, že z téhle šlamastiky se jen tak nevymotám. Nemastně neslaně jsem odpověděl, ale snažil jsem se udělat to co nejpoctivěji.
Body za bezchybný rok za volantem mi měli vrátit desátého listopadu. Okolo šestého se mi už nahromadilo i několik reakcí na moji nabídku ohledně Shell bodů. (zvláště žádost o ceny do šachového turnaje dětí mě potěšila – podobné ještě klidně pošlete – ještě je prostor). Toho šestého večer jsem tankoval v Shell – hlavně z toho důvodu, abych si na památku nechal vytisknout poslední bloček s body. Přede mnou platil jakýsi nevýrazný chlapík v klobouku a šedivém plášti. Na pultu po něm zůstaly dva pornočasopisy, položil jsem vedle nich svůj nákup a automaticky přisunul k prodavači svoji Shell kartu. Mezitím se nevýrazný chlapík vrátil, vzal si své pornočasopisy a odešel. Probíhalo mé placení a najednou se obsluha zeptala: „Máte kartu na body?“ S podivením v hlase jsem odpověděl: „Vždyť jsem Vám ji už dal.“ „Ne, nedal, nemám ji.“ Začal jsem nervozně probírat svůj nákup a v tom mě uprostřed fronty upozornil vysoký Polák „Onž ti ju zebral“ (nějak tak to znělo) a ukázal ven. Vyběhl jsem ven, chlapík už seděl v autě. „Pane, vy jste mi asi omylem sebral moji kartu na body“. „Nic jsem ti nevzal“, odvětil. „Ne ne, podívejte se mezi ty časopisy, musí tam být, uvnitř to říkali.“ Půl vteřiny kamsi zíral, potom šáhl do kapsy u pláště, s jakýmsi neurčitým zahudráním mi kartu podal a hned odjel. Měl auto s nápisem na dveřích Zetor. Byl jsem z něho v šoku a následně i z představy jak strašně nevěrohodně by zněla moje výmluva o tom, že mi ukradli kartu a tím pádem dárky pro děti, že už tedy nic.
Samozřejmě, že večer mi na mysl přišla Membrána. Jinak jsem si to své poslední tankování s plnou Shell kartou nedokázal rozumně vysvětlit.
Tyhle body zmíněné v blogu jsem tedy uhrál, ty další už tak dobře nedopadly…..
V pátek osmého! Při odjezdu z práce mě zastavila policejní autohlídka a dva velmi sympatičtí policisté začali řešit můj dopravní přestupek. (Ztráta dvou bodů, resp. tedy šesti). Když proběhlo placení a bločky, tak jsem jednomu z nich nabídl kalendář Sýpky. Zprvu nechtěl, rukou ukázal na okolojedoucí auta, respektive na řidiče v nich. Jakmile, ale uviděl titulní stranu, změnil názor a poprosil ještě o jeden pro kolegu, že by mu to bylo líto. (Lenko, usmíváš se? J ) . Dívali se na mě, když jsem odjížděl docela přátelsky, a ani já jsem se na ně nezlobil, spíš jen sám na sebe, a ani ne moc. Tušil jsem, že to byla Membrána, že jsem byl v minulém blogu až moc chytrý a pyšný, že jsem ji provokoval. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůře, ona to umí. Někdy se mi zdá, že ona je tady od toho aby řešila jen „pokuty na místě“. Vážné věci nechává na někom jiném, možná je součástí NĚČEHO.
Ani nemá cenu se jí omlouvat, nezajímají ji žádné kudrlinky, jen naše slova a činy ……
Vlastík
Šachová poznámka
Nyní mám malé šachové sebevědomí, nevěřím si. I v této partii jsem až do tahu Jxf2 tahal tak podivně, zdálo se mi, že mi bylo až hanba.
Martin Dungl (2050) - Vlastimil Chládek (2057)
Národní šachová liga, zápas Postoupky – Lipovec
1.c4 Jf6 2.Jc3 d5 3.d4 c6 4.cxd5 cxd5 5.Jf3 e6 6.Sf4 Sd6 7.Sxd6 Dxd6 8.e3 Sd7 9.Sd3 Jc6 10.0-0 0-0 11.a3 e5 (Pozice se mi zdála velmi pasívní, chtěl jsem hrát aktivně, a proto jsem zahrál e5. Moc jsem si ale nepomohl. Stále jsem jen tak nemastně neslaně pošupoval figurami.) 12.Jb5 De7 13.dxe5 Jxe5 14.Jbd4 Vac8 15.Jxe5 Dxe5 16.h3 Je4 (jezdec nechtěl z pole f6 jen trpně chránit pěšce na d5. Skočil proto na e4 a čekal na věci příští.) 17.De2 Vc7 8.Vac1 Vfc8 19.Vxc7 Vxc7 20.Sc2 Dg5 21.Kh2 De5+ 22.Kg1 Dg5 23.Kh2 De5+ 24.Kh1 Df6 25.Sb3 Sc6? (25…Vc5) 26.Df3 De5 27.Vd1 g6 28.Kg1 Vd7 29.De2 Kg7 30.Vc1 Dd6 31.Sa2 Vd8 Kupodivu se podařilo rozmístit černé figury tak, že umožňují provést následující minikombinaci. Nechtělo se tomu ani věřit, bílý skutečně v přespříštím tahu zahrál Da6, léčka vyšla. 32.Jxc6 bxc6 33.Da6 Jxf2
[(Líbila se mi i varianta 33.f3 Jf6 34.Da6 De5 35.Vc3 d4 36.Vd3 dxe3 37.Vxd8 e2) V pozici diagramu černý jezdec provedl teprve třetí skok své kariéry, a po hříchu to byl i skok poslední. Tento jeho atak ale stál za to. Dostal se jím do přímého kontaktu s bílým králem a ten již toto naprosto nečekané setkání nerozdýchal. Jezdec sice zahynul hrdinskou smrtí, ale bílý král se dostal do totálního područí černé dámy. A ta začala řádit jak utržená z řetězu. Snad chtěla vybít všechnu energii a nadrženost získanou v dosavadním nevýrazném životě.] 34.Kxf2 Df6+ 35.Kg3 Dxb2 36.Da5? Dxc1 37.Dxd8 Dxe3+ 38.Kg2 De5+ 39.Kh1 Da1+ 40.Kh2 De5+ 41.Kh1 Da1+ 42.Kh2 Dxa2 Vyšlo to úplně neskutečně, po několika tazích 0:1
P.S. Tuto neděli se na Sýpce Blansko v Nebeském sále odehraje další kolo národní ligy Lipovec – Prostějov. Jestliže jste někdo z blízkého okolí, jste samozřejmě zváni. Můžete si dát I skvělou Svatomartinskou husu. Tímto zdravím všechny Martiny.
Pro Mladou frontu Dnes
Kdysi v roce 1980 jsem začínal svoji pracovní anabázi, tedy ještě v době komunismu. Z té doby mi ekonomicky výrazně utkvělo v paměti utrácení peněz z různých fondů na konci každého roku. To nesmyslné vyhazování peněz mi připadalo podivné, ale když jsem se o tom na poradě zmínil, byl jsem tvrdě okřiknut: „Dělají to přeci všichni, byli bychom hloupí, kdybychom to nedělali taky. Stejně by ty peníze propadly, nejdou převést do příštího roku,“ říkali. „Jestli to dělají všichni, kolik to asi musí být v rámci státu stamiliónů?“, říkal jsem si v duchu. Kupodivu revoluci v roce 1989 jsem si spojoval i s odstraněním takovýchto, dle mého názoru, jen komunistických pravidel.
Samozřejmě časem jsem z těchto očekávání velmi vystřízlivěl. Slovo dotace nyní považuji za jedno z nejvulgárnějších, které znám. Nesystémové(!), rozhazovačné(!), účelové, občana demotivující, utrácení peněz.
Dnes jsem si v Mladé frontě přečetl článek „Nestíháme! Úřady narychlo utrácejí peníze z Bruselu“. Ani to nemá cenu do hloubky komentovat. Je to stejné jako tenkrát v komunismu. Někdy si říkám, že Evropskou unii a její dotace v této (!!) podobě vymyslel geniální člověk, jehož cílem byla hospodářská likvidace Evropy.
Vlastimil Chládek Brno
Moje pravděpodobně nejlepší fikce trvala zhruba sedm let. Když jsme v roce 1992 založili Dopravní stavby, začala chodit na moje jméno spousta doporučené pošty. Neustálé chození na poštu mě nervovalo, a tak jsem se dohodl se zaměstnancem ekonomického úseku a mým dlouholetým kamarádem, že mu budu půjčovat občanku, a on tu poštu bude mým jménem vyzvedávat. Prošlo to napoprvé, na podesáté a pak už to byla jen rutina. Pracovnice na přepážce začaly časem mého kamaráda vnímat jako váženého pana ředitele, on má i takovou vizáž, a ani občanku už po něm později nechtěly. Občas s ním prohodily pár slov, jak se daří firmě, co rodina atd. Říkal jsem si, že kdybych tam zašel se svojí občankou jako pan Chládek, že chci vybrat peníze nebo podobně, tak by si byly ne na devadesát devět, ale na sto celých nula nula procent jisté, že se jedná o podvodníka a volaly by policii. Totálně by nastalé situaci, fikci, podlehly. Když jsme po oněch sedmi letech měnili poštu, přišel kamarád za mnou, ať se nezlobím, že už to dělat nechce, že už mu to v posledních letech nedělalo dobře. Na jeho nezvykle vážných očích jsem viděl, že nemá cenu ho přemlouvat.
Zaparkoval jsem vedle auta s řidičem, chtěl jsem vystoupit, ale on začal vyjíždět. Sundal jsem tedy ruku z kliky dveří a chystal si ještě jakési papíry. Podvědomě jsem zaregistroval, že vedlejší auto se jaksi zhouplo a zastavilo. Aha, ruční brzda, napadlo mě. Auto během několika vteřin naznačilo opět couvání, opět tedy moje ruka automaticky na kliku dveří, a opět jakýsi náznak zhoupnutí a zastavení. To už jsem mrkl na místo řidiče a spatřil postarší ženu, černovlásku. Přestože jsem spěchal, byl jsem kupodivu poměrně v klidu. A i ten můj pocit klidu a jakoby „velkorysé“ tolerance mě v tu chvíli docela uspokojoval. Dodatečně vnímám, že to bylo trošku spíš mužsky přízemní. Při pátém šestém naprosto stejném opakování situace mě už klid začal opouštět, absolutně jsem nechápal co se může dít. Konečně paní vyjela, srovnala auto do uličky a chystala se odjet. To už jsem byl bleskově vystoupený a jen automaticky obhlédl situaci. Ten pohled mě šokoval. Řidička se chystala odjet a vedle jejího auta se přitom na zemi válely dva poježděné, zašpiněné, cca pětilitrové, umělohmotné kanystry s persilem nebo nějakým jiným podobným svinstvem. Představa, že by ony kanystry byly řidičky, že si je koupila, nenaložila, pět minut přes ně skákala a pak bez nich odjela, mi připadala naprosto absurdní a neuvěřitelná. Přesto jsem na ni rychle zamával. Ona můj pohyb zaregistrovala a naše pohledy se střetly. Prstem jsem ukázal na kanystry. Nevěřil jsem svým očím a uším. Ona skutečně zastavila, vystoupila, společensky se usmála a se slovy „Ježíš, já bych je tady zapomněla“ začala špinavé kanystry nakládat. Pomohl jsem ji, popřál hezký den a nejvíc mě z toho všeho fascinovalo, že ona situaci považovala za naprosto přirozenou a byla úplně v pohodě.
Původně když jsem si o tomhle blogu přemýšlel, jsem předpokládal, že někde tady skončím svoje zamyšlení o slovech, fikcích a absurditách. Ale připadá mi to neukončené a ono opravdu tohle zamyšlení mělo prapůvod úplně někde jinde. A sice v absurditě, kterou jsem osobně nezažil, ale kterou na dálku vnímám a o které jsem přemýšlel, a i o věcech navazujících a výše uvedených, při páteční rotopedové trestné dvojhodince. (Cyklocestu do šachových Zaječic jsme z důvodu počasí škrtli.)
Nejnovější komentáře