Blog Davida Navary

Víte, které hospodářské zvíře vydrží nejdéle bez potravy?

 Jinak už vím, že mám v 1. kole Světového poháru hrát s Filipíncem Darwinem Laylo. V Praze v rámci Týdne vědy bude brzy mít doc. Anton Markoš (mimochodem snad strýc GM Jána Markoše) přednášku na téma Co vlastně Darwin objevil. Tak tam bych asi v rámci přípravy měl jít. Jen nevím, jestli se ještě na poslední chvíli stihnu přihlásit.

 Jak možná víte, právě hraji v místě s podezřelým názvem Šibenik chorvatskou ligu. Pozvání mi zprostředkoval Zbyněk Hráček. Kapitán družstva, pan Željko Djukić, patří k mým fanouškům. V minulých letech jsem nechtěl hrát kvůli svému odporu k rychlým remízám, které prý jsou v chorvatské lize časté. Je pravda, že rychlých remíz jsem tu viděl dost, ale domluvený zápas zatím žádný. Asi to bude i počasím, nastupuje podzim a některým lidem včetně mě už voda připadá studená. Cizinci z bývalého SSSR možná mají na věc jiný názor, leccos je relativní. Vraťme se ale k lize. V této sezóně družstvo nemá v úmyslu domlouvat remízy. Kromě toho na konci září mám prázdniny, tak jsem se rozhodl si soutěž zahrát. Příprava byla poměrně omezená, protože jsem musel ve škole skládat různé odložené zkoušky. (O tom jsem také začal psát blog, který odpočívá kdesi v počítačovém šuplíku.) Kromě toho se mi necelé dva týdny před turnajem podařilo onemocnět, takže nebylo jasné, zda budu hrát. Věci jsem si balil na poslední chvíli, přičemž se mi v průběhu této činnosti podařilo ztratit seznam. (Pokud to nevíte, tak si vždy balím věci podle seznamu.) Použil jsem sice jiné seznamy, ale trochu jsem se bál, zda jsem něco nezapomněl.

 Nakonec ale vše dobře dopadlo a na turnaj jsem odjel. Spolu se Sergejem Movsesjanem jsme vyjeli v sobotu 19. 9. odpoledne z Prahy do Starého Města, kde jsme povečeřeli, popovídali si, přenocovali a posnídali u Hráčkových doma. Druhého dne jsme vyjeli na další cestu a třetího dne (kupodivu v pondělí) jsme začali hrát.

  Hotel je velmi pěkný a jídlo je skvělé, jen s přístupem k internetu to je horší. Za normální internet se platí, jinak tu je jen jeden počítač s pomalým připojením a snad bez možnosti stahovat soubory. Moře je velmi blízko. Když jsem se poprvé chtěl jít koupat, znechuceně jsem odešel. Betonová hotelová pláž opravdu vypadala divně. Už na prvních metrech se v moři usídlily ježovky. V tu chvíli jsem už jasně věděl, že jsem si doma zapomněl nabalit boty do vody. Vstup do moře a výstup z něj by připomínal průchod zamilovaným zaminovaným polem. Betonová pláž navíc byla kluzká, takže jsem do moře málem vstoupil nechtěně. Nakonec jsem ale dobrovolně odešel. Kluzkost pláže možná byla v souladu s dnešním trendem automatizace – člověk se ani nemusí namáhat a v podstatě sám od sebe se přesune do vody! Později mi Zbyněk poradil, kde se dá do vody celkem bezpečně vstoupit. A prý tu někde je i písečná pláž. Takže nakonec jsem si v moři zaplaval, ale v dopoledních hodinách na konci září voda už byla přeci jen poněkud chladná.

  Je to divné, ale chorvatština mi činí značné potíže, neznám téměř nic. Vzpomínám si, jak se jedna kamarádka loni divila, proč se před turnajem učím polštinu (i když „učím se“ je možná silné slovo, vlastně silné sousloví), když tomu jazyku je rozumět. Asi bude chyba ve mně, ale v mluvené formě občas (zejména v hlučném prostředí nebo při rozhovoru rodilých mluvčích) nerozumím ani slovenštině, natož potom třeba chorvatštině. Tentokrát jsem si vzal s sebou do Chorvatska dvě jazykové příručky – slovník a „konverzaci“. Více času trávím nad Chessbase, ale přesto uznávám, že listování příručkami někdy může být zábavné. Nemusíme se ani učit jazyk, abychom pochopili, že některé fráze prostě nevyužijeme.

Mnohé jsou nevhodné pouze pro naši cestu jako následující fráze:

 Chci koupit pohlednici s exotickými zvířaty.,

 Kde máte lední medvědy?

 Pracuji jako sekretářka ředitele.

Kde tady najdu dobrý kemp?

Kde mohu postavit stan? (To zní v hotelu obzvláště zajímavě.)

Jiné jsou nepoužitelné téměř univerzálně. (Budu mít štěstí a peníze, slyšel jsem kukačku.)

Další mohou mimo kontext být zavádějící: Doma máme stejnou rasu (v návaznosti na diskusi o psech).

 Nevím, jak by personál reagoval v restauraci na vyloženě nevhodnou otázku

Vaří tady taky teplá jídla?

 Zato po partii bych mohl poraženého soupeře (nemyslím nikoho konkrétního, vlastně žádný Chorvat na první šachovnici ani nehraje) utěšit frází Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Krátce poté by to ale už nemusela být pravda.

 Z pochopitelných důvodů mě již v roce 2003 fascinovala i fráze Snad se neuvidíme až v příštím století?.

 Abych ale z těchto diskusí úplně nevyloučil chorvatštinu, přidám pár banálních postřehů. Jak už to tak bývá, mnohá slova jsou podobná těm českým, občas ale mají jiný význam nebo vyvolávají nesprávné asociace. Uvádím jen pár příkladů, protože nemluvím chorvatsky, nechci ani nudit dlouhým seznamem, ani být sprostý.

družica – družka.

dobitak – výhra

živina – drůbež

umirovljenik – důchodce

godina – rok 

listopad – říjen

doručkovati – snídat

plivati – plavat

 Omlouvám se za poněkud delší jazykovou exkurzi i za potíže s diakritikou. Ještě bych asi měl napsat něco o turnaji. Zatím máme odehráno pět kol. Naše družstvo ETS Osijek si zatím vede velmi dobře, máme čtyři výhry a jednu porážku. Já mám výhry jenom dvě, ale zato proti dost silným hráčům a bez porážky. Zbyněk má na druhé šachovnici zatím snad pět remíz, ale už přinejmenším dvakrát odmítl nabídku smíru. Sergej Movsesjan, hrající za vedoucí družstvo Mladost Zagreb, má na 2. šachovnici 4 body z 5 partií. Některé ze svých nejzajímavějších partií téměř jistě zveřejním, ale to bude obsahem jiného článku. Zatím nashledanou!

Je to neuvěřitelné, ale už téměř před dvěma a půl měsíci jsem začal psát své blogy pro tento web. Pokusím se stručně shrnout, co nového jsem se v souvislosti s tím dozvěděl a co ještě ne.

Až z blogu GM Marka Vokáče jsem se dozvěděl, že blog je internetový deník. Věděl jsem o své mezeře ve vzdělání, ale měl jsem na starosti jiné věci. Rovněž obvykle ani nevím, jaký literární útvar píši. Až tolik mi na tom nezáleží, preferuji obsah před formou.

Jak ale právě vidíte, občas ani ten obsah za mnoho nestojí. Potíž je v tom, že mám pocit, že jsem už dlouho nic nenapsal a že bych možná měl. (Přestože mě k tomu nikdo nenutí. Psaní blogů není finančně ohodnoceno, na druhé straně jde o bezplatnou sebeprezentaci.) Už dlouho jsem nenapsal aktuální blog a některé jsem nejprve nechal uležet v šuplíku. Na některých článcích mohou být „proleženiny“ zřetelně patrné. Na druhé straně se nechci zcela odmlčet, takže kvalita někdy ustupuje kvantitě.

Pokud ale napíši špatný blog, není vše ztraceno. Ve slavné knize 1984 George Orwell popisuje svět rozdělený na tři státy. Ten popisovaný (Oceánie, napovídá mi knížka) válčí někdy s jedním (Eurasie), jindy s druhým (Eastasie) ze zbylých. V každém případě je i minulý tisk přepisován tak, aby to vypadalo, že vždy s jedním z nich spolupracovala a se druhým bojovala. Proč toto píši? Zjistil jsem, že blog je možné i zpětně upravovat. Pokud se tento článek nebude líbit, nedivte se, pokud záhadně zmizí. Jako obvykle přeháním, ale asi tři drobné stylistické úpravy jsem už ve svých článcích provedl.

Pokud chcete u blogů dosáhnout dobré sledovaností, musíte v prvé straně dobře a zajímavě psát. Pokud chcete sledovanost ještě zvýšit, můžete toho docílit některým z následujících způsobů:

1. Poutavým nebo až provokativním titulkem
Této možnosti jsem využil u titulku Šachový populista.

2. Správným načasováním článku
Na stránkách se automaticky objevuje nejnovější blog. Proto je výhodné napsat krátce po publikaci několika jiných článků.

3. Vyvoláním diskuse
Nevím, zda se o to snažím nebo ne. Ke svým příspěvkům se párkrát vracím, abych reagoval na příspěvky. Tím samozřejmě zároveň zvyšuji sledovanost. Jsem rád, že příspěvky u dosavadních blogů většinou bývají kultivované. Největší sledovanost mívají asi emocionální diskuse plné osobních urážek, ale po obsahové stránce se o ideál určitě nejedná. Ostatně u takových diskusí počet přístupů bývá silně zkreslený, protože někteří lidé se tam hlásí opakovaně. Ne vždy platí 100 + 100 = 200.

4. Reklamou na článek
V této oblasti mám díky aktivitám Pavla Matochy výhodu. Již formulace typu „David Navara a další osobnosti blogují“ mě (neprávem) zviditelňují oproti ostatním. Také „zajímavé jméno“ může být výhodou. Jako česká jednička si v tomto ohledu nemohu stěžovat. Šachový velmistr ale nemusí být „velmistrem“ v jiných oblastech a když mám chuť vyjadřovat se nejen na internetu ke všemu možnému, musím (měl bych) samozřejmě být opatrný. (Tu  myšlenku jsem si vypůjčil od Steinitze, ale u něj vyznívala jinak.)

5. A ještě mnoha dalšími způsoby, které ovládám pouze částečně, jak se dá porovnáním sledovanosti mých a dalších článků zjistit. Samozřejmě nejdůležitější z nich jsem zmínil před prvním bodem, je nutné psát poutavě.

Na závěr bych rád dodal, že mě vysoká sledovanost těší, ale není hlavním cílem mého snažení. A to prosím nechápejte jako vymezování se vůči ostatním bloggerům a bloggerce – mám pocit, že se na věc dívají podobně.

P.S.: Když už píši tento zastaralý blog, ještě zareaguji na výzvu Lukáše Starého a zveřejním dvě své staré básničky.

Poslouchejte, teď vám poví laik něco o Marxovi.
Připomenout máme důvod jeho špatný třídní původ.
Z středních stavů pocházel, za hrabětem docházel.
A pak si vzal jeho dceru, to je pravda, na mou věru. (varianta: šli z
maléru do maléru) Když se to tak vezme vlastně, živořili celkem šťastně.
Živil je syn továrníka, to se dneska lehko říká.
Odmítal Marx vůli Boží, zkoumal fetišismus zboží.
„Dobrý den, soudruzi, braši, komunismus tady straší.
Dejepisci z restaurace udělali mnoho práce,
já, Karl Marx k tomu přídu, dál analyzuji třídu.
Zapomeňte na buržuje, třída konflikt implikuje.
Nemůžem se o to přít, světem hýbou střety tříd.
Jedna vládne, trpí jiná, ta se časem připomína.
Z ní pak vzniká vláda příští, předchozí je v propadlišti.
Dvě hlavní třídy se sváří: továrníci, proletáři.
Samo se to nevyžehlí, dolů spadnou mezilehlí.
Bez prostředků výroby dočká se lid poroby.
Ten, kdo nemá kapitál, životem by klopýtal.
Obětuji rodinu, abych pozved spodinu.
Vznikne režim s lidskou tváří, tak se spojte, proletáři!
Zničte třídu! Kterou? No tu, co nám bere nadhodnotu.
Srp, kladivo držte v ruce, bude z toho revoluce.
Komunismus misto krizí přijde pak a třídy zmizí.“

Toto ani není celá báseň, ale část většího a jinak méně srozumitelného a méně úderného díla, které vzniklo v méí hlavě a možná koluje po internetu. Leccos si pamatuji, ale přesto můj přednes zpaměti je pokaždé trochu jiný a pokaždé neúplný, ostatně báseň vznikla ve dvou verzích. Přednesl jsem ji na sociologickém předvánočním večírku a někdy přes letní prázdniny se dostala snad i na stránky Katedry sociologie FF UK. Rozhodně nejsem marxista, ale připouštím, že ta báseň je vůči Marxovi v něčem nespravedlivá. Ani příliš nezkresluji, ale výběr událostí z jeho života a myšlenek z jeho díla je přeci jen jednostranný. Na druhé straně je vidět, že jsem o tématu něco věděl (a snad ještě vím), Karl Marx je chápán jako jeden ze sociologických klasiků.
 
Na závěr uvádím ještě svou báseň o Dopplerově jevu. Té je snad 7 let, pochází z nějakého studentského představení naší střední školy (gymnázium Christiana Dopplera, aby bylo jasno). Je to snad jediná z mých nemnoha básní, kterou si (doufám) pamatuji celou. Už jsem líný tam doplňovat diakritiku, možná ji tam po orwellovsku později dopíši. Teď mě ale čeká zkouška ve škole a chorvatská liga, takže nemám čas na psaní, přestože nějaké zajímavé postřehy bych měl.

Oda na Doppleruv jev

Chci mluvit o panu Doppleru, moc vazne slova sva neberu.
Vydal se na loucku uzit si prirody, prodporit chtel tim sve dusevni pochody.
Dbal tak na psychickou hygienu, nahodou shledl vsak tuto scenu.
Kun ma silu nadbytecnou, padi s bryckou s slicnou slecnou,
koci lezi pod zidkou, opil se tam desitkou.
Doppler hned prebehl doprostred na loucku, vytahl bryle, pridrzel obroucku.
Pozornost jeho prejde od opilce, pejici slecna ji prilaka ve chvilce.
Tohleto prece je nejaka opera. Zpiva to falesne, napadlo Dopplera.
Kdyz jela okolo ta slecna na brycce, pan Doppler zastavil, jen rekl kraticce:
„Zpivate falesne, pevkyne vazena!“ {shovivave}“Vzdyt ja jsem solistka, chudaku zmatena!“
„Ten vas posledni ton je prilis kraticky, abych ho slysel lip, pujdu k vam do brycky.“
Posluchac promine, ze ho dal rusim, pan Doppler neveril ale svym usim.
Zpevacka s elanem zpiva, a krasne, a tim se dostavam k tematu basne.
Lec zvenku lide s odporem hledi, ten zpev a rychlost…?! Ano, to sedi!
„Pokud brycka jede k vam, zvuk je vyssi, povidam.
A kdyz jede od vas zas, je to jako kontrabas.
Kvuli klusajici herce slysim vic o 4 Hertze
a kdyz padi ostosest, dvojnasobna zmena jest.“
Doppler se zaduma, je to tak vskutku, pak slavnou vetu ma, jen za minutku.
Kdyz se bude vzdalovati nejaky nadherny zpev,
 ton se bude snizovati, vznikne z toho strasny rev.
Rev ten, ktery s lidmi klati, rev pri kterem tuhne krev,
 vite kdy a jakpak plati ten slavny Doppleruv jev.
 

Kvůli zkouškovému období jsem už dlouho nic nepublikoval, proto jsem se nakonec odhodlal sáhnout pro námět do „šuplíku“. Sice jsem nějaké zárodky blogů napsal, ale ty se mi nelíbily nebo jsem jejich publikování odložil na později. Včera jsem složil jednu zkoušku a mám pocit, že bych měl něco napsat. Proto zde zveřejním dvě své básně o šachu s krátkým komentářem.

Já stále chtěl bych šachy hrát

Já stále chtěl bych šachy hrát,

to je můj vzestup, toť můj pád.

Těžká je cesta do špičky,

točí se hodin ručičky,

domovem mým je hrací sál

a život zvolna plyne dál.

Náročného mám koníčka,

je samá nula, jednička,

bydlištěm mým už mnoho let

je ten šachový mikrosvět.

Míjejí turnaje, zápasy,

úspěchy, sláva i trapasy,

uplyne mnoho dalších let,

rychle se mění dnešní svět!

Jen já jsem stále dítětem,

nevím si rady se světem,

hraji si stále velmi rád,

neumím ale pracovat.

Dnes chtěl bych možná jinak žít,

čas nelze ale zastavit,

natožpak ještě vrátit zpět,

smutné je nikdy nedospět.

Uměl jsem dobře počítat,

čet’ jsem a hudbu měl jsem rád,

zbyl mi však zájem jediný,

figurky, deska, hodiny.

Úspěchy, sláva, peníze,

nejsou vždy lékem na krize.

Tak stále stejný zůstávám,

obklopen lidmi, přesto sám.

Já stále chtěl bych šachy hrát,

nemusím si však naříkat.

Daly mi mnoho pěkných chvil

a nové známé – to byl cíl.

 Pokud se Vám moje báseň nelíbí, dejte mi prosím ještě šanci a vězte, že se v mnoha ohledech nelíbí ani mně. Sice věrně zachycuje, o čem (a jak) přemýšlím, ale velmi zkresluje to, co si opravdu myslím. Zejména ve zkouškových obdobích někdy mívám celkem depresivní nálady, ale přesto mé občasné myšlenky nelze považovat za mé postoje. Také proto jsem tuto báseň nepřihlásil do autorské soutěže slovenského „šachopisu“ Moderný šach.

 Ta báseň je několik měsíců stará, ale také pochází ze zkouškového období. Je to teprve má druhá vážná báseň. Tu první jsem nepublikoval a nemám to v úmyslu. Neobsahuje nic strašného, ale po přečtení mé vážně míněné „druhotiny“ mě asi pochopíte. Velkou většinu jsem napsal během jedné cesty městským autobusem, zrovna jsem byl dostatečně inspirovaný a nabitý emocemi. Verš se vzestupem a pádem je z celé básně daleko nejstarší. Pochází nejspíše z jednoho mého horšího období. Jinak se u mě vzlety a pády nepravidelně střídají a myslím, že to tak je normální.

 Abych nebyl příliš pesimistický, zkusil jsem napsat ještě jinou, optimističtější báseň. Její napsání pro mě ale bylo o dost obtížnější a vlastně se mi po umělecké stránce (které samozřejmě nerozumím) příliš nelíbí, přestože z hlediska životního postoje mi je bližší:

Královská hra

Šach může hodně dát i brát,

přesto ho stále hraji rád.

Přenese Vás do jiných sfér,

ať profík jste či amatér.

Je to hra dávná, staletá,

otvírá dveře do světa.

Mladí i staří smějí hrát

a to je může sbližovat.

Šachy jsou také umění,

snad něčí život pozmění.

Pomohou všedními dny plout

a někam výše pozdvihnout.

 Jak ukazují verše obou básní, ještě teď občas považuji šachy tak trochu za ztrátu času. Opravdu si myslím, že v životě jsou důležitější věci, ale šachy snad nejsou zbytečné. Umožňují lidem rozvinout mnohé pozitivní (nebo přinejmenším oceňované) dovednosti a schopnosti a cvičit svůj důvtip. Pravda, i špičkoví šachisté mívají někdy potíže s přenášením dobrých návyků ze šachů do běžného života, o čemž asi vím více než jiní. Nemluvě o tom, že život je mnohem složitější. Myslím si, že na kariéře profesionálního šachisty není nic zásadně špatného, je to určitě lepší než nezaměstnanost. Myslím si ale, že i šachista by měl něco málo vědět o okolním světě. Je to sice zvláštní, ale většinu lidí totiž převratné novinky ve Svěšnikovově (nebo jiné) variantě sicilské obrany nezajímají.

 Pokud jde o můj pocit samoty, není to tak špatné, jak jsem psal v básni. Vlastně si ani nejsem jist, zda mi absence osobního života spíše vyhovuje nebo velmi vadí (i když mezi těmito dvěma postoji je patrná určitá nesymetrie). Do určité míry také vyjadřuji obecnější pocity obyvatele velkoměsta – lidí kolem sebe mám obvykle mnoho, ale většinou o nich vím dost málo a oni o mně také. Možná se zde projevila i má introverze. Na druhé straně s lidmi okolo sebe vycházím dobře a když mám problémy, obvykle se na své blízké mohu spolehnout. Takže celkem nemám důvod si stěžovat. Ostatně jsem to i vycítil a báseň jsem zakončil optimisticky, byť ne zcela pravdivě. Mám spíše pocit, že mé hraní šachů nemělo od začátku žádný jasně stanovený cíl a že s postupem času mi stále více záleží na výsledcích, i když ani to není celá pravda. Díky šachu jsem se spřátelil s mnoha lidmi, bez nichž by byl můj život o něco chudší. Kdybych hypoteticky z nějakého důvodu přestal hrát šachy a musel žít v jiném prostředí, měl bych asi v prvé řadě problémy přesvědčit neznámé lidi o svých schopnostech. Pokud mám nějaké charisma, tak je spjato převážně s mými šachovými úspěchy. Charisma ale naštěstí není všechno a člověk není zdaleka jen souhrnem čísel jako jsou věk, hmotnost, peníze na kontě nebo ELO.

 Mohl bych v souvislosti s první básní napsat ještě o mnoha věcech. Například o tom, jak jsem se jednou účastnil analýzy viditelně lepší pozice a když jsem ani po dlouhé době nenašel převahu, začal jsem prohlašovat, že šachům nerozumím a že hraji slabě. To by ale tento článek mohl narůst na dvojnásobek a na to teď nemám náladu.

 Někdy je snazší být dekadentem než psát povzbudivě, ale jednodušší varianta nebývá vždy tou lepší. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přetavit své pochybnosti a potíže v optimistický text. A pokud ne, tak bych alespoň rád přistupoval s větším porozuměním k nesnázím druhých. Nevím, nakolik se mi to daří, ale snažím se. Samozřejmě v tomto ohledu mám jisté rezervy. Přesto ale chci, aby v mém blogu převládl optimistický tón. Až mě potkáte a budu mít špatnou náladu, můžete mi to zkusit připomenout.

0. Předmluva  Jsem vyhozen od obtížné zkoušky. Sympatický vyučující zastává rozumný názor, že ze zkoušky by si měl student něco odnést, proto mi potom ještě vysvětluje, jak mám dané tvrzení dokázat. Já ale poslouchám jen na půl ucha a přemýšlím: „Copak nevidí, že jsem zklamaný a že už chci jít pryč? Pryč!!“ Vyučující si všimne mého výrazu a chápavě se zeptá, zda ho poslouchám. Přibližně po paměti zopakuji jeho poslední dvě věty, abych ukázal, že sleduji, co říkal. Potom se rozloučím a odcházím. Brzy poté jeho radu rychle zapomínám, protože jsem z výsledku zkoušky příliš znechucený a nechci na ni myslet.

  Tato moje příhoda je přes dva roky stará, přítomný čas jsem použil pouze pro upoutání pozornosti. Pokud se těšíte na humorný článek, můžete přeskočit na poslední odstavec nebo raději přepnout na blogy dalších autorů a autorky.

1. Úvod

 Šachy hraji od svých šesti let, první turnaj jsem hrál v sedmi. Mohl bych toho zde o své hře napsat ještě mnoho, ale asi to je celkem zbytečné.

 Logiku na Filozofické fakultě UK studuji od svých devatenácti let, přišel jsem s ní do letmého kontaktu již dříve, během studia na základní a střední škole. Magisterský titul ani po pěti letech zatím nemám a studium budu prodlužovat. (ad 1)Nejsem vyloženě špatný student, ale ti méně úspěšní (a občas i úspěšnější) obvykle přešli jinam. Postupně takto odešla zhruba polovina našeho ročníku. Já jsem zůstal a v poslední době mám potíže s motivací, šachy mě baví mnohem více než studium logiky. Když lidem říkám, že hraji šachy a studuji logiku, často si myslí, že tyto činnosti mají mnoho společného. Je tomu tak? A pokud ano, čím lze vysvětlit, že jedno se mi daří mnohem více než druhé? Na následujících řádcích se pokusím najít příčiny tohoto stavu a napsat něco o svém vztahu ke vzdělávání.

2.0 Můj vztah ke vzdělávání

 Individuální studijní plán mám až od dob vysokoškolského studia, na turnaje jsem ale jezdil i dříve. Na základní škole jsem s uvolňováním občas míval problémy, na střední už ne. Pan ředitel mě pustil na pár turnajů a já jsem výměnou za školu odehrál přebory Prahy a republiky středních škol, případně ještě „Turnaj kosmonautů“ (který jsem si s lehkou nadsázkou přejmenoval na „Turnaj komunistů“).

  Vzdělání mi mnoho přineslo, zejména pak středoškolské. Před příchodem na střední školu jsem byl poměrně líný nejen ve škole, ale i za šachovnicí. Špatné studijní výsledky na začátku studia na gymnáziu mě ale donutily věnovat se studiu vážněji a hospodařit lépe s časem. Tento zvyk jsem později uplatnil i u šachů. Proto mám pocit, že středoškolské (a samozřejmě základní) vzdělání znamená i pro profesionálního šachistu značný přínos. Kromě toho téměř každý člověk někdy potřebuje s ostatními najít společná témata pro diskusi a vzdělání je poskytuje. Také vysoká škola mi leccos dala, ale z hlediska šachové kariéry (což samozřejmě není hledisko jediné) pro mě byly přínosné tak první dva roky, od té doby mi slučování studia s šachovou kariérou dělá stále větší potíže. Také díky vysoké škole jsem zlepšil své jazykové znalosti, z čehož při svých častých cestách do ciziny neustále těžím. Z lidského studia považuji za přínosné ještě další dva roky studia, od té doby procházím nějakou krizí. Chyba je ve mně. Zjevně jsem si nějak neuvědomil rozdíl mezi střední a vysokou školou a ještě jsem se nepřizpůsobil změněným podmínkám.

  Kdybych si mohl ponechat nabyté zkušenosti, vrátit se do věku devatenácti let a znovu se rozhodnout, co budu dělat, přihlásil bych se opět na vysokou školu, ale nejspíše jinam. I teď ale jsem rád, že studuji. Bojím se totiž, že po padesátce by má šachová kariéra mohla být dost obtížná a bez vysokoškolského titulu bych měl problémy najít si případně jiné zaměstnání. (S titulem možná také, ale snad ne tak velké.) Kromě toho profesionálnímu šachistovi hrozí, že ztratí kontakt s nešachovým okolím, nebude mít o čem si s lidmi povídat a podobně. (Mám ale pocit, že se tento problém možná týká více mě než mých profesionálnějších kolegů. Kombinace šachů a logiky je z tohoto hlediska dost nešťastná.) Nejspíše se ale přesto stanu profesionálním šachistou. Sice mě tato perspektiva neláká zdaleka tolik jako před deseti lety, ale počet alternativ se postupně zužuje a čas plyne. Rozhodně se nebudu živit logikou, na to mé znalosti zdaleka nestačí.

 2.1 Těžká volba  Nevím, zda se něco od dob mé maturity změnilo, ale mám pocit, že volba vysoké školy je velmi náročná. Lidé, kteří se odjakživa zajímali zejména o jeden předmět nebo nikdy vysokou školu nestudovali, tyto problémy možná neznají, ale pro ostatní může výběr vysoké školy být značným problémem, o čemž svědčí i časté odchody a přechody studentů. Jak má člověk poznat, která škola bude pro něj ta pravá (nebo alespoň nejvhodnější z nabízených)? Vlastně ani při zpětném pohledu někdy není možné tuto na otázku s jistotou odpovědět. Naše rodina v tomto ohledu nic nepodcenila, otec mi výrazně pomohl s přípravou na zkoušky. Dělal jsem nějaké testy profesního zaměření, ze kterých vyplynulo, že bych měl jít studovat MatFyz nebo něco podobného. O katedře logiky jsme se s otcem informovali, na přijímací zkoušky na různé fakulty jsem se dobře připravil a zkoušky jsem složil. To ale nebyl konec, spíše začátek příběhu. Ten příběh je někdy veselý, jindy zase smutný.

3.0 Mé studium logiky

 Nejprve bych rád zdůraznil, že v tomto článku nechci kritizovat katedru logiky ani filozofickou fakultu. Můj vztah ke studiu je stále v mnoha ohledech kladný a proti logice žádné výhrady nemám. S vyučujícími i se studentkami a studenty katedry vycházím dobře a nepopírám, že mi studium na vysoké škole mnoho přineslo. Proč tedy tento článek je laděn spíše pesimisticky? V čem je rozdíl mezi mými úspěchy v šachu a neúspěchy ve studiu?

  Logika a šachy opravdu mají něco společného. Je známo, že mnoho matematiků vykazuje šachové nadání a naopak, není důvod se domnívat, že by tomu u logiky mělo být jinak. Přesto ale tato souvislost není zdaleka tak výrazná, jak by si laici mohli myslet. Logické vedení šachové partie nemá s logickým důkazem mnoho společného. Nicméně metody zdokonalování se v obou oblastech budou podobné. Vyplatí se chodit na přednášky, číst odborné knížky, bavit se o předmětech s ostatními, ptát se vyučujících, samostatně o tématu přemýšlet a řešit úlohy.

 3.1 Talent 

Mám pocit, že jsem si nevybral obor zrovna nejlépe. Logika vyžaduje značné množství celkem specifického talentu. Je to „snazší“ škola než MatFyz, ale rozhodně se nejedná o studium pro každého. Já talent na logiku mám, ale někteří jiní ho mají více. Tím pádem k dosažení dobrých studijních výsledků potřebuji vynaložit značné množství času.

 3.2 Vynaložený čas  

Nejnápadnější rozdíl jsem zmínil už na začátku, šachům se věnuji o mnoho let déle. Zejména v minulých letech jsem věnoval studiu celkem dost času, ale i tady by se daly nalézt nedostatky. Měl jsem značné množství absencí kvůli šachovým turnajům. Přednášky na sebe obvykle navazují, takže za takové situace je dost obtížné neztratit souvislost. Sešity si sice dopisuji celkem pilně, ale k plnému porozumění to obvykle nestačí. Kromě toho se příliš neumím zaměřit na nejdůležitější úkoly a učím se spíše to, co mě baví, než to, čemu bych se právě měl věnovat.

 3.3 Řešení úloh

Mé potíže s logikou spočívají také v tom, že systematicky zanedbávám samostatné řešení příkladů. Důvodem byl nedostatek času, jednalo se ovšem o šetření na nepravém místě. Přitom zdravý rozum napovídá, že příprava na zkoušku by měla do určité míry napodobovat zkoušku samotnou. Ne náhodou doporučuje slavný trenér Mark Izrailevič Dvoreckij rozehrávání tréninkových partií nebo pozic ze studií. Ne náhodou se v kvalitních jazykových kurzech obvykle lidé učí v cizím jazyce komunikovat. V nejmenovaném cizím jazyce znám okolo tisíce slov a ani s gramatikou na tom nejsem úplně špatně, ale přesto neumím pořádně mluvit, protože jsem to téměř nikdy nezkoušel. Není to chyba naší vyučující, v kurzu nás prostě je příliš mnoho. Vraťme se ale k logice. Zatímco u jiných zkoušek (například maturitní, abychom měli nějaké společné téma) může stačit si pročíst učivo, zapamatovat si to nejdůležitější a potom přidat více či méně ze zbytku, u logiky pročtení učiva to věc ještě neřeší. Pokud pochopíte důkaz nějakého tvrzení, neznamená to ještě, že budete schopni ho u zkoušky zopakovat. To je ostatně u šachových partií podobné. Z důvěryhodného zdroje jsem slyšel, že nejhůře si lidé pamatují emocionálně neutrální informace. Slova jako „vražda“, „terorismus“ nebo naopak „zdarma“ upoutají pozornost mnohem snáze než kterékoliv ze slov následující věty ze skript: „Z ekvivalence (2) plyne, že existence splňujícího ohodnocení pro obvod C je ekvivalentní existenci splňujícího ohodnocení pro formuli φ_C.“

 Mimochodem, také u šachů jsem dlouho byl líný řešit příklady (taktické obraty, studie,…) a dělat domácí úkoly a částečně mi tato vlastnost vydržela dodnes. I když při samostatném tréninku řeším náročné příklady, obvykle se mi nechce nad nimi přemýšlet déle než pět minut, což se na výsledcích často odrazí. Při partii je situace jiná. Tam jsem ochoten nad jedním tahem přemýšlet i půl hodiny, mému propočtu ale kvůli lenosti při tréninku často schází systematičnost.

 3.4 Soustředění a rozptýlení

 V šachu i v logice výrazně pomáhá k úspěchu schopnost koncentrace. Když hraji šachy, dokáži se zároveň soustředit ještě na nějakou jednodušší činnost, aniž by tím kvalita hry příliš utrpěla. Doma například při televizních zprávách často rozebírám partie a z obojího si pamatuji celkem dost. Naproti tomu nejsem schopen se soustředit zároveň na logiku a na další činnost. Obtížnější pasáže matematické logiky ale soustředění vyžadují. Situace je ještě horší, nad změtí nesrozumitelných symbolů mi mozek často „přepne“ jinam a já po několika minutách zjistím, že přemýšlím o něčem úplně jiném. Někdy jsem četl o tom, že si student kvůli stimulaci při studiu vzal drogu a potom hodinu proseděl nad jednou stránkou textu. Mně se už někdy stalo něco podobného, přičemž jsem si nevzal žádnou návykovou látku, ušetřil jsem peníze, neponičil jsem si mozek a ještě mi zbylo čtvrt hodiny na přínosnější činnosti. (Nad jednou stránkou jsem tedy proseděl 45 minut.) Tady ovšem mé pokusy o pozitivní myšlení končí. Snad bych ještě dodal, že při studiu „nelogických“ předmětů takové potíže nemívám nebo mívám v mnohem menší míře.

 3.5 Reakce na neúspěch a poučení se z vlastních chyb

 Jak možná víte, obvykle chci své prohrané partie se soupeři analyzovat. Příliš jsem nechápal lidi, kteří po prohře znechuceně odejdou pryč, ale v posledních letech jsem pochopil, že ani já nepřenáším kladné stránky svého šachového přístupu do jiných oblastí. Důkaz můžete najít přímo na začátku článku.

3.6 Vztah k činnosti

 Na katedru logiky jsem vstupoval s nadšením, které ale postupně opadlo. Na studium jsem nezanevřel, ale svůj vztah k logice po skončení studia asi dříve či později omezím na minimum kvůli „neslučitelnosti povah“.

 Šachy stále mám velmi rád. Mívám chvíle, kdy se mi vůbec nechce hrát (a přesto musím), ale častěji lze vidět, že jsem zdaleka neztratil chuť ze hry. Můj život je se šachy už osmnáct let nerozlučně spjat a nic nenasvědčuje tomu, že by se v blízké budoucnosti mělo něco změnit.

4. „Pomluva“ aneb (rádoby)humorný doslov

 Sliboval jsem ještě nějakou veselejší pasáž, tak zakončím výňatkem z jedné své zprávy ze zkoušky: „Ve druhé části jsem dostal úkol ‘Dokažte První Gödelovu větu v libovolné verzi.‘, tak jsem ji dokazil.“ Uvažuji o tom, zda nemám jeden blog věnovat humorným výrokům svých vyučujících.  Pokud budu mít čas a chuť, prohlédnu svou „kartotéku“ a zvážím, zda by to mohlo být zajímavé.

  Teď bych se ale měl konečně přinutit ke studiu, abych složil nějaké odsunuté zkoušky. (Úspěšný) závěr je zatím v nedohlednu a já pomalu, ale jistě lenivím. Čím dále tím více si připadám jako „zbytečný člověk“ z ruských románů. [Omlouvám se za odbočku, ale i věhlasný ruský trenér M. I. Dvoreckij napsal článek „Zbytečná postava“ (Лишняя фигура).] Když jsem jednou své obavy líčil, spolužačka mi na mé pesimistické úvahy odpověděla, že dokud nevyhledávám střelecké souboje, nejsem na tom ještě tak špatně. (ad 2)

  Snad jsem Vás přesvědčil, že jsem navzdory nespokojeností se studiem neztratil smysl pro humor. Pokud máte pocit, že jsem ho nikdy neměl, přesto Vás přesvědčím o pravdivosti svého tvrzení! Jak by člověk mohl ztratit něco (zde smysl pro humor), co nikdy neměl? Jak je vidět, studium logiky mě přeci jen dost ovlivňuje v myšlení i v argumentaci. A také v úpravě článku, ty hranaté závorky a záhadné číslování od nuly jsem také převzal z matematické notace, aby článek byl stylovější.

ad 1) V rámci jednooborového studia logiky jsme si povinně museli zapsat takzvaný mezioborový doplněk. Já jsem si vybral sociologii a jsem tam spokojen, to ale spadá tak trochu mimo dosah tohoto článku. Ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by porovnával sociologii se šachy.

ad 2) Střelecké souboje byly příznačné nejen pro ruského „zbytečného člověka“ (jedním z nejznámějších příkladů je Puškinův Evžen Oněgin), ale také pro jeho tvůrce. V souboji zahynuli A. S. Puškin i M. J. Lermontov.

Blíží se nám volby do poslanecké sněmovny, proto jsem se rozhodl napsat variaci na aktuální téma. Jak určitě víte, za populistu často bývá označován politik, který se snaží získat přízeň lidu (případně masy) pomocí lákavých slibů. Podle slovníku cizích slov je populismus „úsilí o získání přízně bez ohledu na věc samu“.

 Já ale chci psát o něčem trochu jiném. Podobně jako většině lidí, také mně záleží na mínění veřejnosti, především pak té její části, se kterou se setkávám pravidelněji. Mám na mysli především veřejnost šachovou, mezi kterou téměř jistě patříte i Vy. Bez ohledů na názory druhých by se společnost možná rozpadla, ale vedle pozitivních důsledků to může mít i negativní, pokud se člověk na mínění ostatních ohlíží příliš a to je čas od času i můj případ.

 Někdy si připadám jako „šachový populista“. Nemyslím to příliš hanlivě, ostatně i politický populismus má své světlé stránky. Například omezení poslanecké imunity by lidé určitě přivítali a nevidím na tom nic nerozumného. (Minulými dvěma větami nehodlám chválit ani kritizovat pana Paroubka, snažím se pouze na nedávných událostech objasnit své názory.) V některých případech může být ona smyšlená „vůle lidu“ rozumnější než názory poslanců. Řízení státu podle objednávky občanů by ale nejspíše dříve či později skončilo ekonomickým fiaskem, protože obyčejný občan (jako třeba já) mnohým problémům prostě nerozumí. 

 Asi bych se ale měl vrátit k tématu. Můj „šachový populismus“ spočívá v několika faktorech, pokusím se je probrat postupně.

  1. Zvýšený (nebo alespoň zdůrazněný) ohled na diváka

 Mám pocit, že aby povolání profesionálního šachisty mělo smysl, musí být do značné míry zaměřeno na diváky. Zejména proto komentuji tolik svých zajímavých (a přiznejme si, čas od času i divácky nudných) partií, přičemž v tomto ohledu až tolik nehledím na výsledek a zveřejňuji i své prohry. Možná Vás tím připravuji o zajímavější články jiných autorů a autorek, ale přinejmenším šéfredaktoři zatím mají o mé komentáře zájem. Také se snažím vyhýbat se krátkým remízám a minimalizovat i počet těch o něco delších, ale podobně nudných.

  Pravda, mám v tomto přístupu určité rezervy. Body v tabulce mě přeci jen zajímají o něco více než krása a originalita idejí. V tomto ohledu je mi sympatický přístup Jirky Štočka, kterého zajímá v prvé řadě obsah partie a až poté výsledek. Já se ale do značné míry řídím diskutabilním úslovím „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ V soutěžích družstev tedy hraji opatrněji a snažím se především omezit počet porážek. Mám pocit, že za posledních několik let jsem hrál snad jen za jediné družstvo, které preferovalo radost ze hry před bodovým ziskem. V souladu s tímto přístupem se rozhodlo ušetřit za cizince, takže už tam nehraji.

  2. Těsné spojení s médii

 Spolupracuji se dvěma ze tří převážně českých šachových časopisů a s šéfredaktory vycházím dobře, proto nepřekvapuje, že můj mediální obraz je o něco lepší, než jaký bych si zasloužil. Tím nechci říci, že by zveřejněné zprávy o mně byly nepravdivé, spíše se v časopise objevují převážně ty lepší. Reportáže z úspěšných turnajů bývají delší než z těch neúspěšných a podobně. V Československém šachu je možná poměr chvály a kritiky vyváženější, ale přesto (nebo proto?) se k některým tamějším článkům vyjadřuji relativně kriticky kvůli faktickým nepřesnostem. Možná v tom nejsem spravedlivý, pro mnoho lidí jsou poznámky pana Hausnera zajímavější než ty moje, ale přinejmenším jako komentátor se na věc dívám jinak.

   3. Neochota vyjadřovat se ke kontroverzním tématům

 Jelikož jsem převážně oblíbený a daná situace mi vyhovuje, nechci se příliš vyjadřovat ke kontroverznějším tématům, mezi něž v šachovém světě patří například různé spory. Rozhodně není pěkné, že se občas svých známých nezastanu, když je někdo přede mnou v jejich nepřítomnosti kritizuje. 

 Také mě příliš neláká perspektiva účasti v odvolací komisi v rámci nějakého turnaje. Asi třikrát jsem se už do takové role dostal, ale naštěstí k žádným sporům nedošlo. Zdá se mi, že odvolací komise se dostává ke slovu až u komplikovaných případů. Mám sklony ke kompromisním řešením, ale pro ta u šachů obvykle nebývá prostor. Ještě jsem neslyšel o tom, že by nějaká partie skončila výsledkem 0,75:0,25 nebo 0,5:0. Mimochodem, na mnoho věcí jsem si vytvořil vlastní názor zprůměrováním nebo „slepením“ mínění druhých.

  Když už jsem psal o problémech s ohledy na cizí názory, měl bych uvést asi ještě jeden příklad. Před lety mě nějaký čas trénoval i velmistr Luděk Pachman a od té doby jsme se nejednou setkali. Jednou mi říkal, že když s někým nebudu souhlasit, mám to dotyčnému říci přímo do očí. Tenkrát jsem to neprozřetelně slíbil a od té doby nejednou porušil. Snaha o splnění tohoto slibu mě ale donutila změnit názory. Protože jsem se s některými lidmi nechtěl hádat, začal jsem o nich smýšlet lépe (chce se mi ještě frázovitě dodat „a radostněji“). V tomto konkrétním případě to asi je správné, ale dovedu si představit situaci, v níž podobná změna názorů může být morálně problematická. Zajímalo by mě, jak bych žil před rokem 1989, ale asi nemá smysl o tom spekulovat, spíše bych se měl snažit tehdejší době porozumět a zjistit o ní více. A přijmout z toho nějaké poučení, v žádném případě ovšem ne „o krizovém vývoji ve straně a společnosti“. (Snažím se ve svých článcích příliš nevyjadřovat vlastní politické postoje, ale u tohoto pamfletu z roku 1970 učiním výjimku.)

  Sečteno a podtrženo, můj „populismus“ je lepší v tom, že nemá za cíl přímé finanční zisky. (Možná že i tady některým politikům křivdím.) Sice jsem několikrát uspěl v šachových anketách na stránkách Šachového svazu, ale z toho mi žádné příjmy neplynou. Na závěr by se slušelo dodat, že až tak velký šachový populista vlastně nejsem. Sice mi někdy dost záleží na názorech ostatních, ale přesto jsem se odhodlal napsat tento článek, ačkoliv si nejsem jist, zda bude reakce publika kladná. A mnohdy naopak názory druhých víceméně ignoruji. Název mého článku je tedy nadsazený, ale mimo to i nepřesný. Pokud Vás ale titulek přiměl k přečtení mé úvahy a k zamyšlení nad ní, splnil svůj účel. Děkuji, že jste dočetli až sem. Vím, že bych měl psát stručněji, ale asi se to už nenaučím. Poznání vlastních chyb je prvním, ale někdy také posledním, krokem k jejich odstranění.

Slovník cizích slov. Kolektiv autorů Encyklopedický dům, spol s r.o. Praha, Levné knihy Kma, s. r. o. 2006

  Na začátku upozorním, že tento článek není úplný. Jelikož píši zároveň i pro ŠachInfo, rozhodl jsem se místo jednoho dlouhého textu napsat dva kratší. Tamten je spíše popisný, tento převážně osobní. Snažil jsem se, aby se příliš nepřekrývaly, ale občas jsem se tomu nedokázal vyhnout. Jako obvykle se snažím zkombinovat trochu odborný šachový text s normálním a zcela srozumitelným. Doufám, že si zde i Vy něco zajímavého najdete, ostatně přeskočit odstavec můžete kdykoliv (na vlastní nebezpečí).

  Město Mainz (česky Mohuč) leží na řece Rýnu poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Má necelých dvě stě tisíc obyvatel, vlastní univerzitu a po více než 1000 let bylo sídlem arcibiskupa. (převzato z www.wikipedia.cz) Pro šachisty je ale Mainz významný také jako dějiště tradičního šachového festivalu Chess Classic Mainz, o kterém pojednává tento článek. Já jsem si leccos z minulých řádků zjišťoval až dodatečně, na turismus příliš nebyl čas. Alespoň jsem navštívil Gutenbergovo muzeum. To podrobně mapuje historii knihtisku, jehož vynálezce v Mainzu strávil značnou část života, pravděpodobně se tam narodil a určitě tam zemřel. V muzeu jsem si poslechl krátký animovaný film o Gutenbergovi, prohlédl jsem si tam několik expozic týkajících se druhů písma, typů tiskařských lisů, Gutenbergova života, vlivu knihtisku na rozvoj literatury a vzdělanosti atd. Jediným problémem byl občasný nedostatek popisů v angličtině. Nestihl jsem si také prohlédnout všechny exponáty, protože jsem se musel nasytit také nekulturně a potom jít hrát.

 Z několika důvodů jsem se letos rozhodl cestovat vlakem. Tím hlavním byla má liknavost. Dlouho jsem neřešil, zda poletím, pojedu vlakem nebo se přidám k nějakému motoristovi. Mezi další důvody patřila neochota kupovat drahou letenku, snaha chovat se alespoň někdy trochu ekologicky a doporučení pana Modra, který podobnou dopravu vyzkoušel. Jelikož se mi nepodařilo najít přímý spoj, zvolil jsem cestu s jedním přestupem. Cesta z Prahy do Mainzu trvala přes 9 hodin (šlo to i rychleji, ale kdyby mi ujel spoj, měl bych problém), přičemž jsem si téměř po celou dobu jízdy četl šachové časopisy. To není nejpestřejší využití času, ale také má své výhody. Nevím, kdo první řekl, že šachy jsou opiem lidstva, a ani s tím výrokem nesouhlasím, ale trocha pravdy na té myšlence bude. Jak by jinak hyperaktivní člověk jako já dokázal vydržet v takovém klidu a nezájmu o okolí tak dlouhou cestu? [Minulými řádky nechci propagovat toxikománii, kritizovat šachy ani nic jiného ani šířit marxistickou propagandu. Prostě žertuji, ale zároveň to myslím celkem vážně.] Tentokrát jsem neměl žádnou zajímavou historku z cesty, jízdenku jsem neztratil a dorazil jsem na místo celkem bez problémů.

  Silnější hráči byli na náklady pořadatelů ubytováni v hotelu Hilton, kde dostávali snídani a na každý hrací den dvě poukázky na něco menšího k snědku v místním bistru. Zbývající kalorie se daly doplnit v obchodech či v restauracích. Určité potíže ale mohly být s přístupem k internetu. Ten byl i na hotelové poměry předražený. Byla zde ale ještě jedna možnost, zástupci tisku měli ve speciální místnosti k síti bezplatný přístup. Nebyl jsem si jist, zda jsem zástupcem tisku, ale zpětný pohled na výsledky ukazuje, že k tomu, abych byl “ein Spitzenspieler” (špičkový hráč), mi ještě něco málo chybí, přičemž amatér ani divák také nejsem. Takže možná jsem spíše šachový novinář. Nutno dodat, že jsem nebyl jediným velmistrem, který bezplatného internetu využil. Ostatně jsem tam strávil okolo 15 minut včetně přihlašování, takže můj popis lze chápat jako “mnoho povyku pro nic”. Hotel se nacházel u břehu Rýna a když jsem vyšel na správnou stranu, mohl jsem se proběhnout po pěší zóně na nábřeží. Situaci mi ale znepříjemnil zvyk závodit s ostatními lidmi pohybujícími se podobným tempem. Protože jsem nechtěl nevyhlášený závod vzdát, běžel jsem o něco déle, než jsem měl původně v úmyslu. Přeci jen také někdy jsem soutěživý.

 Hrálo se v prostorné hale u hotelu Hilton, prvních deset šachovnic bylo přes internet přenášeno do světa a pár z nich mohli také diváci sledovat na obrazovkách. Pár minut před začátkem kola pořadatelé pustili nějakou melodickou píseň. Rozpoznal jsem tam několik hitů skupiny ABBA, ale rozhodně nejsem expert. Každopádně se mi ta hudba líbila.

  Zatím jsem nenapsal téměř nic o samotném festivalu, ostatně to nejdůležitější můžete v přehlednější podobě najít jinde. Hrálo se několik soutěží, všechny tempem 20 minut na partii + 5 sekund na tah. Celkem se turnajů konalo snad osm: mistrovství světa, otevřený kvalifikační turnaj, turnaj počítačů a mládežnická soutěž, to vše jednak v normálním rapid šachu, jednak ve Fischerově šachu.

 Třídenní mistrovství světa hrají čtyři hráči, dvoudenní otevřené turnaje několik stovek (tentokrát to bylo 263 pro Fischerův šach a 694 pro rapid šach). Vítězové otevřených turnajů postupují do příštího mistrovství světa. Časový harmonogram je sestaven tak, aby si finalisté mohli zahrát i kvalifikační soutěž. Já jsem se, stejně jako většina dalších velmistrů, zúčastnil obou otevřených turnajů. V těch byl vysoký cenový fond včetně speciálních cen pro ženy, mládež, seniory, lidi s nižším ratingem nebo družstva. Dobré podmínky přilákaly mnoho špičkových hráčů a hráček. Mistrovství světa ve Fischerově šachu hráli velmistři Nakamura, Aronian, Movsesjan a Bologan, v aktivním šachu se o nejvyšší titul utkali velmistři Anand, Aronian, Naiditsch a Něpomňaščij. Pro naše barvy je potěšující účast Sergeje Movsesjana, který navíc hrál i v obou otevřených turnajích. Pozvání obdržel díky loňskému druhému místu v otevřeném turnaji. V openech letos nechyběla ani tak slavná jména jako Kamsky, Griščuk, Gašimov, Mameďarov, Bacrot, Nakamura, Movsesjan, Akopjan, Kasimdžanov, Hort, Sebag, Čmilyte, Lahno, Žukova a mohl bych ještě pokračovat.

  Česká účast nebyla příliš početná kvůli kolizi s pardubickým festivalem. Kromě již zmíněných osob hrál již jen Pavel Matocha. Zapomenout bych ale neměl na IM Otto Boříka (Borika), který se ale věnoval svým novinářským povinnostem, ani na amerického programátora českého původu Vasika Rajlicha, který letos v Mainzu dovedl svou Rybku ke dvěma titulům mistra světa. V Rybářově (= Fischerově) šachu Rybka dosáhla skóre 11,5/12 !

 Nejen u sebe jsem vypozoroval zvyk bavit se i v cizích zemích převážně s Čechy, případně se Slováky (a samozřejmě s Češkami a Slovenkami, ale těch na šachových soutěžích většinou bývá méně). Na tom lze najít dobré i špatné stránky. Tentokrát tento zvyk byl poněkud omezující, protože ostatní měli na turnaji i mnoho dalších známých. Při své zatím poslední účasti na britské lize jsem ale pochopil, že české nebo československé skupinky tvoří i jiní (ostatně sám skupinku utvořit neumím). Ostatně já v tomto ohledu zdaleka nejdu do extrémů, známých mám v cizině celkem dost. Potíž je jen v tom, že o nich vlastně kromě šachových informací většinou vím velmi málo.

 Celkovým výsledkům se v tomto článku věnovat příliš nebudu, můžete je najít například na http://www.chesstigers.de/ccm9.php nebo i na Novoborském šachovém serveru. Jen dodám, že Sergej Movsesjan skončil v mistrovství světa ve Fischerově šachu třetí, v otevřeném turnaji Finet Open v téže disciplíně šestý s 8,5/11, já jsem skončil 23. se 7,5 body, GM Hort uhrál 6,5 bodů, Pavel Matocha 5. V „normálním“ rapid turnaji Ordix Open jsem uhrál 8/11 a skončil na 24. místě, Sergej Movsesjan dosáhl stejného bodového zisku. Velmistr Hort získal o půlku méně, Pavel Matocha 4,5 bodu. Pro dokreslení dodám, že hlavních finančních cen bylo v každém z obou turnajů dvacet.

  Mám pocit, že blog by měl být osobní, proto závěr věnuji vlastním šachovým dojmům. Letos jsem turnaje bral dost vážně, takže výsledek pro mě byl větším zklamáním než obvykle. U Fischerova šachu to je pochopitelné, protože hraji nejvýše dva turnaje ročně a tento je zjevně tím důležitějším z nich. Můj výsledek nebyl až tak špatný, ale zvykl jsem si na lepší. Začátek byl sice úspěšný, ale od pátého kola dále jsem téměř v každé partii prošel silnou časovou tísní, přičemž jsem se při nedostatku času v pozici zpravidla orientoval hůře než soupeři. Přinejmenším desetkrát jsem během turnaje hrál tah s poslední sekundou (zopakuji, že se přidávalo pět sekund za tah), jednou jsem na to doplatil a překročil jsem čas. Důvody mého neúspěchu byly čistě šachové, se zvláštnostmi Fischerova šachu neměly nic do činění. V časových tísních jsem ze čtyř (povětšinou technicky) vyhraných pozic uhrál jeden bod! Asi ve třech partiích jsem zase v časové tísni půlky získal, ale přesto mám dost důvodů zamyslet se nad svou technikou realizace převahy a změnit hospodaření s časem.  Zdálo by se, že si mám dávat pozor na čas, ale tato jinak rozumná rada má jeden malý logický nedostatek. Ve většině partií jsem totiž v závěru téměř žádný čas neměl, takže prakticky nebylo na co si dávat pozor!

  Má hra v rapid šachu se od výsledku ve Fischerově šachu příliš nelišila. Také jsem pěkně odstartoval, ale druhého dne jsem uhrál jen 50 procent a skončil jsem celkem těsně za finančními cenami s velmi dobrými pomocným hodnocením, ale s chybějící půlkou bodu. Opět jsem obě prohry zaznamenal bílými figurami, z toho taktéž jednu bílými s GM I. Sokolovem. Zase jsem vyhrál v 9. kole nad GM Stevičem a ten znovu skončil přede mnou! V rapid šachu jsem sice měl o půlku více než ve své oblíbené disciplíně, ale měl jsem o něco slabší soupeře. Trochu se změnilo mé zacházení s časem, protože jsem nemusel přemýšlet od prvního tahu. A místo technických nedostatků se v mé hře projevily strategické.

   Fischerův šach má 960 různých úvodních pozic, přičemž jednou z nich je i ta klasická. Vylosovaná pozice byla oznámena pár minut před zahájením každého kola a byla pro všechny účastníky stejná. V následujícím kole byla náhodně vybrána zase další pozice. Během několika minut před začátkem hry hráči obvykle přemýšleli, kam mají vyvinout figury a co na to řekne soupeř. V prvním kole jsem špatně postavil pozici a v desátém jsem si nevšiml, že rozhodčí pozici omylem nepostavil symetricky, bílé figury byly rozestavené jinak než černé! Naštěstí to další rozhodčí na přenášených šachovnicích kontroloval a včas opravil.

Při druhém kole jsem si vzpomněl, že nejmenovaný exmistr světa a ruský opoziční politik tvrdil, že některé pozice ve Fischerových šachách mohou být výrazně lepší pro jednu stranu. Považoval jsem to za nesmysl, ale najednou jsem zapochyboval. Při základní pozici Ja1, Sb1, Vc1, Kd1, Se1, Df1,Vg1, Jh1 totiž v pozici jsou dokonce dva zranitelné body, pěšci b + h. Černí v mnoha partiích měli s touto pozicí problémy, ale Rybka hlásí pouze hodnocení +0.20 ve prospěch bílého, což naznačuje, že o vyhrané základní pozici ani v tomto případě nemůže být řeč.

 V posledním kole jsem hrál na nepřenášené 11. šachovnici partii Azarov – Navara. Postupně se měnily figury, ale stále jsem mohl udělat rošádu. Už jsem měl jen krále, dámu, věž a pár pěšců, ale rošáda byla stále možná (a žádoucí). Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych rošádu skutečně provedl a soupeř ji reklamoval jako nemožný tah. Jak by se prokazovalo, že jsem králem ani věží ještě netáhl? Takové problémy ostatně mohou nastat i v normálním rapid šachu. Naštěstí k tomu nedošlo, soupeř rošádě na poslední chvíli zabránil a ve 29. tahu jsem při přechodu do dámské koncovky musel táhnout králem. Mimochodem, tato partie byla zajímavá i nadále. Dostal jsem se do dámské koncovky s dvěma pěšci navíc, ale po dalších třiceti tazích bez časové rezervy partie nakonec skončila remízou. Vznikla v ní zajímavá pozice vzájemné nevýhody tahu: Kb3, b2 x Kd3, a6,c5. Problém byl v tom, že jsem jako černý byl na tahu. Kuriózní je, že právě o podobných pěšcových koncovkách jsem si dopoledne před partií četl článek v polském šachovém časopise.

  Turnaj v rapid šachu jsem zahájil zajímavou poziční ztrátou kvality. Soupeř mi nabídl remízu, ale kompenzace se mi zdála být více než dostatečnou a asi jsem měl pravdu. Partiii jsem vyhrál, ale dále to bylo těžší. Například ve třetím kole jsem málem dostal dušený mat s obětí dámy. Zajímavá příhoda se stala při partii posledního kola turnaje v rapid šachu. Můj soupeř, ázerbájdžánský velmistr Namig Gulijev, přišel k partii a okamžitě po podání rukou mi jako černý spustil hodiny. Viděl jsem, že se jinde ještě nehraje, ale rozhodl jsem se přesto zahrát 1.d4. Celkem rychle se stalo 1…d5 2.c4 dxc4 3.Jf3 Jf6 4.e3 e6 5.Sxc4 c5 6.0-0 a6 7.Sb3 a ještě asi další 4 tahy. Mezitím na pódiu někdo z organizátorů začal do mikrofonu německy mluvit o blížícím se posledním kole. Potom za námi přišel rozhodčí a vysvětlil nám, že kvůli přímým přenosům musíme rozehranou partii zrušit a zahájit znovu. Je zajímavé, jak si téměř na cokoliv dokáži bleskově utvořit dva názory. Na jedné straně bych velmi rád zahájil partii jinak (tahem 1.e4), na druhé straně jsem měl pocit, že by to bylo vracení tahů a že to odporuje duchu pravidel, proto jsem obhajoval pokračování ve hře. Ani soupeř nechtěl začínat znovu od začátku. Nakonec se našel kompromis – partii jsme rozehráli znovu, ale měli jsme zopakovat odehrané tahy. Soupeř mě ale překvapil, když omylem zahrál 5…a6. Divil jsem se, co to znamená. Když mi ukázal, že mám zahrát 6.Sb3, udělal jsem to a po 6…c5 7.0-0 jsme se vrátili do předchozí pozice. Ještě v zahájení mi soupeř nabídl ve vyrovnané pozici remízu. Odmítl jsem, ale nakonec jsem prohrál. Soupeř hrál celou partii velmi silně. Věděl jsem, že má nevyrovnané výkony a že při dobré formě je velmi nebezpečný, ale rozhodl jsem se zariskovat a tentokrát to prostě nevyšlo. Snad zase příště!