… Již podvakrát jsme se s kamarády chystali jízdou na kole podpořit legendární mládežnický turnaj „Šachové Zaječice“ (viz mapka)
Já sám jsem před mnoha a mnoha lety, ještě jako šachový žáček velmi toužil se do Zaječic probojovat a šachy si tam zahrát. Bohužel toto se mi nikdy nepodařilo.
Pohříchu musím říct, že naše výše zmíněné cyklisticko-šachové plány jsme poobakrát vzdali. Provinilá většina z nás to zdůvodňovala obavami z extrémního počasí, v hloubi duše jsme ale samozřejmě věděli, že je to jen výmluva. Trocha pohodlnosti a zbytečné zchoulostivělosti v nás, v ony deštivé dny. Letos jsme nepřipustili žádné diskuze (já navíc ani s Haničkou) a tak bez jakýchkoliv pochybností bylo jasné, že „tvrdé jádro“ tentokrát pojede za jakéhokoliv počasí.
Nakonec to byl nádherný výlet. Sice nás opravdu potkalo několik průtrží mračen; dostali jsme se i do míst s neskutečně lepivou konzistencí bláta (viz foto); dlouhých třináct hodin v sedle, a s tím v závěru související bolesti choulostivých partií, taky nebylo nic moc úplně příjemného. Ale skoro všechno ostatní bylo naprosto skvělé. Samozřejmě hlavně dvoudenní sounáležitost s kamarády, to mě vždycky až fascinuje a je jedno jestli je to u moře, na kole, nebo někde úplně jinde. Pro mě je to pokaždé návrat do klukovských let. Bylo i velmi příjemné vyjádřit přímo na Seči nesmírný obdiv a úctu, stále stejnému kolektivu organizátorů Zaječic, v čele s mimořádnou osobností Jaroslavem Hájkem. Pro mě osobně bylo ale nejhlubším zážitkem splnění si čtyřicet let starého dětského snu – zúčastnit se, byť jen s cyklistickým družstvem Šachových Zaječic.
… 14.3.2012 jsem napsal blog Poutník, byl hlavně o Deseti radách pro stavebníky, ale byla v něm i zmínka o „Živé soše“. Své představy o ní jsem vyjádřil mimo jiné větou;
„Přesně takovou sochu bych chtěl umístit na venkovní terase u výhledu do Zámeckého parku. Představuji si tam – čekající krásnou dívku, v šortkách a vasilu, naboso…..“
Představa o soše z mé mysli samozřejmě nezmizela, ale s dokončením Sýpky jakoby mi spadl řemen. Začal její provoz a desítky problémů nám braly sílu na realizaci, v té chvíli zdálo se, jakési nedůležité sochy. Letos v únoru jsem ale na internetu objevil zajímavé realizace a neodkladně se pustil do komunikace s jejich autorem. Před čtrnácti dny jsme sochu nainstalovali (viz foto). Já osobně jsem z ní až dětsky nadšený, ale to je možná i tím, že v této věci nemusím mít úplně přesný úhel pohledu. (Jestli jste někdo z okolí, velmi by mě zajímal Váš názor na věc).
První večer jsem si vedle sochy stoupl a v tu chvíli neodolal. Podíval jsem se, jestli někdo nejde a pohladil ji po zadečku. Moc jsem si to ale nevychutnal, svázán společenskými konvencemi, jsem si připadal trošku divně. Po chvíli jsem odešel do Sýpky, do druhého patra, podívat se jak vypadá Dívka při pohledu odtamtud. Následně jsem s pobaveným úsměvem sledoval jakoby sám sebe. K soše se totiž přiblížil mladík, chvíli vedle ní s překvapením stál, potom se podíval, jestli někdo nejde, atakdále….. Bylo to velmi zábavné. Nevím, co na sochu řekne veřejnost a třeba Ancien, ale já jsem ze splnění této své představy docela spokojený.
Tyto dva minipříběhy byly pro mě zatím velmi příjemné, ale teprve teď padne kosa na kámen.
… Někdy okolo roku 1995 mě, mnou velice uznávaný grafolog upozornil, že ať se opravdu neučím cizí jazyky. Z mého písma vyčetl, že mám v mozku pomíchané hemisféry (alespoň tak nějak jsem tomu porozuměl já) 
a jazyky jsou proto pro mě takřka neřešitelné. Grafologovi jsem doopravdy velmi důvěřoval. Používal jsem ho při přijímání nových zaměstnanců apod., a vždy mě až šokovalo, jak se jeho rozbory naplňují. Povahové vlastnosti, vztah k sexu, vztah k penězům, atd. atd. Vše v běhu času vždy dokonale sedělo, vše bylo v písmu zapsáno. V konkrétní diagnóze ohledně učení jazyků jsem dal grafologovi spokojeně za pravdu a případné studium cizích řečí pustil „navěky“ k vodě.
Letos v zimě jsem ale o angličtině a souvislostech, hlavně s cestováním, velmi přemýšlel. V BŘEZNU JSEM ZAČAL!!
Zatím jsou to pro mě dvě nejtěžší hodiny v týdnu a tak nevím, jestli se mi i zde podaří naplnit větu ze záhlaví tohoto blogu…
Hezké léto Vlastík
Po návratu do penzionu jsem zjistil, že mi nejede televize. O půl jedné v noci to bylo skoro jedno, ale ještě se mi moc spát nechtělo a tak; ač jsem si uvědomoval, že pokouším čerta; jsem zavolal kamarády jestli by televizi nespravili. Nešlo jim to a Lojzík tedy se svým nevinným úsměvem navrhl, že zajde pro slečnu recepční,
Nejvíc 
Přišlo ale naprosto nečekané překvapení.
K panu velmistru Markošovi mám samozřejmě veliký respekt, proto ani nemám odvahu nijak komentovat jeho tahy. Popíši proto krátce jenom své pocity. Dračí obrana s malou rošádou bílého je něco, s čím si zatím nevím rady. Chybí mi konkrétní plán, je to takové postupné lavírování. U partie jsem měl pocit, že pan velmistr hraje podle jasného schématu a já jen čím dál více zapadám do bezvýchodné bažiny beznaděje. Nejvíce mě zdeprimovalo, že když jsem se už dostal k podle mě osvobozujícímu tahu 26…e5, tak pan velmistr zahrál další tah bez jakéhokoli náznaku emoce, zaváhání a podobně. Smířil jsem se postupně s neodvratnou prohrou a když mi ve třicátémčtvrtém tahu spadl praporek, bral jsem to, nyní si uvědomuji, spíše jako vysvobození.
„Někdy v roce 1996 jsem uháněl Blanskem a nezachoval jsem se úplně nejlépe k cyklistovi, mučícímu své tělo v podzimní plískanici. Naše oči, mé provinilé a jeho smutně vyčítavé se na kratičký okamžik setkaly. V tomto pohledu bylo úplně všechno o složitém vztahu, cyklisty a řidiče. Potkal jsem ho od té doby na blanenských silnicích mnohokrát. Brázdí je za každého počasí a tisíce kilometrů, jím ujetých, zanechávají na cestách Moravského krasu jeho nesmazatelný otisk. 
Je pro mě takřka neuvěřitelné, že z první elitní skupiny byl úspěšný (stejně jako loni) jeden jediný šachista – tentokrát Bronislav Vymazal a získal tak cenu 5 000 KČ. To neuvěřitelné je ale i v tom, že on navíc hraje II. ligu za Lokomotivu Brno B. Právě s Lokomotivou jsme tuto neděli odehráli v prostředí šachového hotelu Zámecká Sýpka Blansko náš vzájemný zápas. Prostředí pro předání ceny tak bylo více než symbolické a slavnostní. Ještě jednou Bronislavovi blahopřeji. Uvidíme, jak dopadne druhá skupina. Já jsem kdysi s Bronislavem vyhrál v KPI družstev. O několik let později jsem byl přítomen diskuzi Sergeje Movsesjana
Nějak nekontrolovaně jsem se v průběhu mnoha minulých let dostal do zajetí politiky, nechal se spoutat jejími nenápadnými okovy. Teď se, možná na poslední chvíli, snažím tyto okovy rozbít, a dostat se víc a víc do jiných pozitivnějších a krásnějších světů. Chtěl bych, aby se rozbouřené moře ve mně; bušící neúnavně svými zpěněnými vlnami do černých skalisek nehostinného pobřeží; uklidnilo a vydýchalo, aby zůstala jen klidná, sluneční září zalitá hladina, vnímající s klidným nadhledem své okolí. Chtěl bych tak dokázat to, co jsem kdysi v nevědomé pýše a sebevědomí radil svému tátovi.
Psal bych o otylé, do sebe zahleděné, Evropské unii. V souvislosti s ní samozřejmě i o dotacích. Myslím, že za dvacet let se studenti ekonomie budou učit jak systémově nespravedlivě, neúčelně a pokřiveně Evropská unie rozdělovala peníze. A třeba například i o tom, že bychom měli uznávat, vážit si a následně třeba i odměňovat spíše špičkové profesory, vědce, vynálezce apod., tedy ty, kteří desítky let tvrdě a s jasnými výsledky pracují pro nás pro všechny. Proč mají statisícové měsíční renty doživotně dostávat jacísi političtí eurokomisaři. Ti přeci v životě zhola nic významného nedokázali; převážně jen politicky „kupčit“, správně se orientovat na svých stranických sjezdech a intrikovat na nich s hlasy ve svůj prospěch. Nejde o peníze, co dostávají, ale alespoň trochu o nastavení spravedlivého společenského principu a systému. Naše druhdy obyčejné lidské prostředí snad už ani více zpotvořit a zkřivit nelze.
PS: Nesmírně mě zaujalo video s hokejovým trenérem, plísnícím své juniorské mužstvo. Viděl jsem ho sice jen jednou, podruhé jsem ho už nenašel, ale jako bych trochu viděl sám sebe, až mi z toho šel mráz po zádech. To napětí, ta zdravá česká „nasranost“, i strach aby ho, stejně jako mě, někdy neštrejchlo.
života. „O úspěchu v životě rozhoduje zvládnutí Mezních stavů“. Třeba státnice, třeba pohovor o zaměstnání, třeba zvládnutí katastrofální dopravní situace, třeba něco úplně jiného a třeba i šachová partie. V životě každého z nás je to rozdílné, ale nelze vyloučit, že právě zvládnutí těch deseti, možná dvaceti nejdůležitějších mezních stavů rozhoduje o úspěchu našeho života. Někdy ani netušíme, že možná již v příští hodině nás některý z nich čeká. Ale pozor ještě musím podotknout „Úspěšný, nerovná se vždycky šťastný a být Šťastný by bylo nebo je pro mě v životě to nejvíc!!!“ Pole C5, okolo kterého se odehrálo závěrečné dějství této velmistrovy partie, se stalo při hře černými mým dominantním. Oblíbil jsem si ho. Dvacet devět let po této partii 29. 1. 2006 jsem se, v nevýznamné simultánní partii, střetl s Borisem Spasským já, Zorro :). Svým dvacátým tahem Dc5 jsem desátému legendárnímu mistru světa šachové historie pohrozil nekrytelným matem a on musel sklonit svého krále. Bylo to příjemné a zcela jistě ani v té chvíli ani teď jako nějaká odveta. Teď spíš trochu vzpomínka na dávná romantická léta a na velmistrovu nejtěžší partii.
tím se kvalifikovat do tzv. pásmového turnaje. Všechny členské země FIDE byly podle územní příslušnosti rozděleny do několika pásem. Vítězové těchto pásmových turnajů postupovali do turnaje mezipásmového.
Děda měl stavení pár desítek metrů od Rokytenky a tak jsem dobře znal oblíbená stanoviště nepolapitelných pstružích samotářů. Když se někdy z dálky blížil rybář, kameny jsem ryby zaplašil, nechtěl jsem, aby padly za kořist cizímu vetřelci. Stejně tak jsem neznámému lovci vyder soustavně vycvakával návnady z jeho, za 
nehybnou krásu.On věděl, že prohrál, jen sotva postřehnutelnými 
Po desetiletích jsem se chystal k rybám vrátit. Neslavně ale musím přiznat, že pouze prostřednictvím televizního kanálu.jpg)
Nejnovější komentáře