Blog Michala Špačka

Původní plán byl, že odvážní podivíni sehrají simultánku v oddělené místnosti, zatímco v přednášejícím sále se budou partie přenášet přes internet a Siebrecht bude vysvětlovat, co se na šachovnicích děje. Kupodivu se však nikdo nechtěl dívat na internet, když může celou akci vidět naživo – a tak se podivíni, dav, konferenciér i Polgárová vměstnali do jedné místnosti.

Odvážní nerdi byli složení jak z bankovních klientů, tak i bankéřů. Sedělo se ve dvou řadách po pěti. Naše řada byla kapánek šachově schopnější, proti nám seděli jeden pán, co hrál jako hráč druhé třídy a čtyři hráči o šachové síle mých synů. Pro přídavek si na jedničce sednul risk-manažer, na šestce seděl člen představenstva investiční společnosti pořádající banky. Já si sedl za šachovnici číslo čtyři (kde jsem měl hrát dle rozpisu), podal ruce podivínům okolo a popřál jim mnoho štěstí. Vzápětí na to hráč ze šachovnice číslo pět pravil, že se partie přenáší na internet a na čtyřce má sedět on. Pokrčil jsem rameny a sedl si na kraj.

Do sborníku semináře jsem si očísloval 38 tahů, že to nejspíš bude stačit. Soused mi mrknul přes rameno a pak si do sborníku začal psát tahy taky.

Polgárová začala v typické simultánní strategii. Na první šachovnici táhla 1.e4, na druhé 1. d4 („To je proto, abyste nemohli opisovat!“ prohlásila), na třetí vytáhla znovu 1. d4.

„Budete hrát proti Jf3,“ šeptl jsem sousedovi a bingo, Polgárová proti němu vytáhla koněm. Soused na mně s respektem pohlédl a uznale přikývl.

Vyfasoval jsem 1. d4 a odpověděl 1…d5. Nešťastníci, co proti Polgárové táhli 1. e5 se dočkali buď královských gambitů, skotské anebo španělských. Kdosi zmršil francouzskou ve třetím tahu a přišel o pěšce na d5. Soused zkusil královskou indickou, já přes 2.c4 c6 3. Jc3 Jf6 4. Jf3 e6 5. g3 Jbd7 6. Sg2 Se7  nakonec zakotvil v zavřené katalánské.

Celé to bylo pojaté jako show. Mezi stoly vedle Polgárové chodil s mikrofonem i Siebrecht a pro diváky komentoval, co se děje 7. 0-0 0-0 „Hraje se odvážný královský gambit!“ „Tato pozice je ostrá!“ „Tato pozice je divoká!“ anebo v mém případě (8. b3 b6): „Tato pozice je normální.“ 9. Dc2 Sb7 (Sa6 je lepší).

Občas se na něco ptal Polgárové a ta mu vtipně odpovídala (jako žena byla schopna dělat dvě věci najednou, tedy hrát i vtipkovat). Možná bylo úmyslem zapojit do zábavy i podivíny, ale ti byli všichni muži a zvládli pouze hrát. 10. Je5 Jxe5. 11. dxe5 Jd7 

Za námi i po stranách stál dav, kterému se servírovaly džusy a minerálka.

J. Polgárová pod dojmem, že je na podnikovém večírku, hrála trochu kavárensky. 12. f4 f6 13. cxd5 cxd5 U jednoho ze soupeřů obětovala v královském gambitu koně a ztratila pěšce na d4.

„Judit, co to děláte?“ zeptal se konferenciér.

„Snažím se, abych stála aspoň vyrovnaně,“ odsekla velmistryně.

14. exf6 Jxf6. Člen představenstva investiční společnosti vzdal v patnáctém tahu, když ztratil figuru. 15. Sb2 Vc8 Chlapík na třetím stole vrátil tah a jeho internetový přenos zkolaboval. 16. Dd3 Sc5+ Soused v královské indické se dostal do pozice, která královskou indickou moc nepřipomínala. 17. Kh1 Jg4. Já stál nejspíš lépe. 18. Jd1 De7 19. a3 a5 20. h3 Jf6 Po sále pobíhali fotografové a pořizovali hojnou fotodokumentaci šachových odborníků, Judit Polgárové a Sebastiana Siebrechta sršícího vtipem a elektronikou.

21. Jf2 Vfd8 22. Sd4 Je4 Já jsem s sebou neměl ani manželku ani děti a tak jsem se pochopitelně na žádnou fotku nedostal. 23. Sxc5

„Černý hraje dobře,“ komentoval to Siebrecht, „pozice je zajímavá. Na c5 může černý sebrat střelcem, koněm a dokonce i dámou. Čím je nejlépe sebrat? Asi dámou.“

Sebral jsem koněm. 23. … Jxc5. 24. Db1 Sa6 25. Vd2 a4.

Pak velmistra nenapadlo nic lepšího, než se zeptat Polgárové, kterého ze soupeřů by si vybrala za bankovního manažera. 26. b4 Jb3

„Nezdá se mi, že by uměli šachy natolik, že bych si u nich mohla uložit peníze,“ odvětila velmistryně. 27. Vc2 Vxc2. Pak mi znovu zazvonil mobil – volal ing. Krátký. Bleskově jsem ho utnul, ale ostřížímu zraku velmistra Siebrechta jsem neunikl.

„Pozor na užívání elektronických zařízení! To by se vám nemuselo vyplatit!“ 28. Dxc2 Vc8 (Jd4 bylo o hodně lepší, ale neviděl jsem).

Pohlédl jsem na velmistra ověšeného elektronikou (používal stejný mikrofon jako v muzikálech či pěveckých vystoupeních).

„Máte absolutní pravdu, omlouvám se. Už ho vypínám,“ řekl jsem a vypnul mobil. Jenže velmistr Siebrecht se chytnul zábavného tématu a převyprávěl záchodovou historku zápasu Topalov – Kramnik. 29. Db2 Df6 30. Dxf6 gxf6.

„A co dál?“ zamyslel se nad mou pozicí Siebrecht, „bílý zahraje nejspíš f5 a černý bude mít problémy.“

Pomyslel jsem si, že jsem něco přehlédl a rychle začal hledat odpověď. Polgárová skutečně táhla 31. f5.

Soused na trojce měl o dámu méně, ale pokračoval ve hře. Dva se už vzdali, ostatní stáli kapánek podezřele. Simultánka překročila určenou dobu, obsluha však iniciativně místo minerálek a džusů začala servírovat vína.

Našel jsem 31… Kf7 32. Jg4 Sxe2 a pozice se zamotala. 33. fxe6+ Ke7

„Kdybych si měla vybrat bankéře, tak bych si vybrala jeho,“ ukázala Polgárová na mě, „hraje dobře a bezpečně. V zápletkách neztrácí hlavu.“ 34. Vf5 Vc1+

Pomyslel jsem si, že je to absurdní – nejsem bankéř, ale pojišťovák. 35. Kh2 Sxg4

„Jak dlouho hrajete šachy?“ zeptal se mně konferenciér. 36. hxg4

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě a vedle toho, jestli mám sebrat pěšce na e6, začal i počítat, jak dlouho jsem hrál v mládí a jak dlouho hraji teď.

„Vy nevíte, jak dlouho hrajete šachy?“ pokračoval ve vyptávání Siebrecht.

„Skutečně nevím,“ odsekl jsem a stále myslel na pěšce e6.

„Jak je to možné?“

„Myslím, že ho rozptylujete,“ zastala se mně Polgárová, „když na něj mluvíte, nemůže přemýšlet.“

Sebral jsem pěšce na e6. 36… Kxe6 (d4 bylo lepší) Zamyslela se a sebrala 37. Vxd5 Va1 38. Vb5 Vxa3. Dopsal jsem napsané linky a začal rychle připisovat další. 39. Vxb6+ Ke7. 40. b5 Va2.

„A teď vypuknou pěšcové dostihy!“ okomentoval to Siebrecht.

„Všude zuří pěšcové dostihy!“ pravila Polgárová, „někde mám ale nějaký materiál navíc.“

 

Hráli jsme už jenom čtyři a vypadalo to, že Polgárová stojí jen u mého stolu. 41. Vb7+ Kd6 42. b6 a3 (Vb2 bylo asi lepší). 43. Va7 Zbylé tři partie tahala v bleskovém tempu, jen aby už byla u mně a já musel táhnout. 43… Jc5 Když jsem tak udělal, Judit se dost často zamyslela. 44. b7 Jd7 (Kc7 bylo lepší).Jak mi později řekli, byl jsem jediný, nad kterým dumala. 45. Va5 Kc7. 46. Va8 Jb8 Koncovka byla dost komplikovaná, abych ji blical proti supervelmistryni, ale nic jiného mi nezbývalo. 47. Va4 Va1. V šíleném tempu se moje výhoda vypařila a pozice byla zhruba vyrovnaná. 48. Vc4+ Kb6 Normálně bych se ponořil do hlubokého přemýšlení, jenže to v simultánce nešlo. 49. Vc8 Ka7 Pak už se vzdal i můj soused a zbyli jsme jen dva. Chlapík naproti (o síle druhé výkonnostní třídy) tahal pěšcovou koncovku s pěšcem méně. Já si myslel, že se mi podařilo vytvořit pevnost. 50. Vc3 a2 (h6 bylo lepší)

„Co s tím?“ zadumal se Siebrecht, „nějaký zugzwang či co?“

51. Va3+ Kb6 52. Sd5 Kc7. 53. Sxa2 ztratil jsem pěšce v taktickém obratu, který jsem neviděl (Kxb7 kvůli odtahu střelce se šachem nejde). Teď už jsem bojoval o záchranu.

53… Vd1 54. Sg8 h6 55. Vb3 Na desáté šachovnici si Polgárová postavila dámu. 55… Vd4. 56. Se6 „Další způsob, jak zemřít,“ procedil skrz zuby soupeř a pokračoval ve hře. 56… Vd6 57. Sc8 Pak už byla velmistryně zase u mně. S lepším časem proti jinému soupeři by se možná koncovka dala zachránit, ale proti šachistce, která koncovky blicala už v kolíbce a pak je trénovala proti mistrům světa od Spasského dále, to byl dost nemožný úkol. 57… Vd2+ 58. Kh3 Vf2 (Jc6 bylo lepší) 59. Ve3 Kd6 (pořád bylo Jc6 lepší) 60. Ve8 Kc7 61. Vh8 Vf1 (a ještě jednou bylo možné Jc6) 62. Kg2 Vd1. Na desítce si Polgárová postavila dámu číslo dvě, soupeř vzdal a já 63. Vxh6 přišel o druhého pěšce.

Postavila se k mému stolu jako boxer, co se chystá knokautovat soupeře.

Zapsal jsem 63. tah. Mrkl jsem na hodinky – bylo půl osmé. Již celou hodinu se měly servírovat koktejly a jednohubky. Přihlížející museli mít hlad a pravděpodobně byli netrpěliví. Řekl jsem si, že nebudu zdržovat, vstal jsem, usmál se, podal jí ruku a řekl: „Já se také vzdávám.“

Dav i já jsme zatleskali.

„Podepsala byste se mi?“ poprosil jsem jí a podal jí sborník s partií.

„Samozřejmě,“ řekla, „hrál jste velmi dobře. Jaké máte Elo?“

„Dva tisíce,“ řekl jsem.

Uznale pokývala hlavou a střihla mi podpis s úsměvem uprostřed g.

Pak se Judit ujal Siebrecht a vtipně pravil, že nebylo moc galantní porazit muže deset nula.

K mému stolu se přihrnuli lidé a začali mně gratulovat, jako bych vyhrál. Kdosi mně klepal na rameno, zaslechl jsem i češtinu.

„Skvělý, Michale, skvělý!“

„Velmi dobře, Michale,“ pravil můj rakouský kolega a napil se vína.

„Výborný výkon,“ pravil mi soused.

Pak se přede mnou zjevila krásná blondýna.

„Na co se vás ptala?“ zeptala se mně, „co vám říkala?“

„Říkala, že hrál dobře a ptala se ho na rating,“ předběhl mně rakouský kolega.

„A jak vysoký ho máte?“ zeptala se.

„Dva tisíce,“ podíval jsem se jí do očí, „o sedm set méně, než má ona.“

„To je úžasné!“ pravila.

Na rozdíl od Siebrechta mně nic vtipného nenapadlo a tak jsem začal stavět figurky. Rozhlédl jsem se.

Polgárovou obklopil dav. Napadlo mně, že bych jí mohl požádat o rozbor partie. Pomyslel jsem si, že bych nějakým způsobem mohl využít svých patnáct minut slávy a mezi portfoliomanažery, analytiky, bankéři, investory a lidmi z hedge fondů být dneska večer hvězdou. Jenže pak zasáhl rakouský kolega.

„Hele, Michale,“ řekl, „trochu jsme to přetáhli a Stefan na nás už čeká. Měli bychom jít.“

A tak jsme opustili seminář, Polgárovou, šachisty a blondýnu a odešli na večeři s účetním mateřského koncernu.

Když jsem ji zahlédl, trvala konference už šest a půl hodiny.

Byl prosinec 2010 a setkání v historickém centru Vídně organizovala velká rakouská banka pro své středo- a východoevropské klienty. Cílem bylo nalákat klienty do bankou prodávaných hedge fondů. Ti, kdo do těchto fondů již nainvestovali (a neprodali při ohromných ztrátách v roce 2008), se mohli ten den setkat s jejich manažery a ubezpečit se, že jejich peníze (oficiálně registrované v daňových rájích Karibiku, Atlantiku, Indickém oceánu, na Kypru či v Holandsku) stále ještě existují. A investorům, kteří do hedge fondů neinvestovali a nikdy investovat nebudou, banka nabízela zprostředkování úplně stejných obchodů, které na konferenci propagovaly investiční hvězdy.

Judit Polgárová však nepřišla prodávat investice. Závěrečným bodem konference měla být „HRA“ (THE GAME), v níž „Nejlepší světová šachistka Judit Polgárová bude hrát simultánně proti deseti odvážným podivínům (10 brave nerds)“. Na akci bylo vyhrazeno 45 minut s předpokládaným koncem v 18:30, kdy měla následovat koktejlová recepce.

Teď bylo půl čtvrté, přestávka na kávu a šachistka si mezi socializujícími se investory, obchodníky, konzultanty a manažery prohlížela hrací pole.

Téměř nikdo si jí nevšiml – byla nenalíčená, ve svetru a teniskách a vypadala o hodně nenápadněji, než když jsem ji na jaře viděl v Praze. S manželem po boku o něčem diskutovala s organizátory.

„To je Judit Polgárová,“ upozornil jsem pána, co jsem se s ním zrovna bavil, „nejlepší šachistka současnosti a možná i historie.“

„Tu neznám,“ změřil si ji chladným zrakem investiční poradce, „kolik miliard spravuje?“

 

Byl prosinec 2010, finanční krize trvala už nejméně tři roky. Ač se trh od dna v březnu 2009 trochu zvedl, tíha propadu a tržní volatilita byla na konferenci znát. Manažeři a analytici, co jsem vídal v minulých letech, letos nevystupovali – nejspíš byly jejich fondy zavřené či ve ztrátách, anebo je z fondů vyhodili a tak je nikdo nepozval. Rakušan Christoph, který konferenci v minulých letech s humorem a přehledem uváděl, ji řídil i letos, jen z jiné pozice. Místo investování bankovních a klientských prostředků do hedge fondů teď řídil mezinárodní prodeje v Londýně.

Na konferenci se rozdávaly papírové kapesníky v podobně eurových bankovek a ani konferenci uvádějící člen představenstva rakouské banky neviděl budoucnost euro-zóny příliš dobře.

Ředitelka rakouské státní pokladny lákala investory do rakouských státních dluhopisů (v roce 2011 velmi úspěšná strategie). 

Specialisté na ruský trh byli letos jenom dva, Florian stále ještě v ruské investiční společnosti, Bernard opět změnil zaměstnání, takže se nyní představoval jen jako „soukromý investor“. Oba vyprávěli hrůzostrašné historky. Florian řídil obří farmu v Brjansku (krátkodobá spekulace, která se poněkud protáhla), kritizoval Gazprom (jehož akcie jsou levné „z docela dobrých důvodů“) a pak dal k lepšímu odpověď ruského ministra dopravy na otázku, proč se více neinvestuje do infrastruktury: „Protože se všechno rozkrade“. Bernard pak z nepřítomnosti zahraničních investorů v Rusku (všichni své investice se ztrátami prodali a nebyl nikdo, kdo by prodával) odvodil nejlepší příležitost k investicím od roku 2005. Pokud na něj investoři dali a skutečně do Ruska zainvestovali, v roce 2011 utrpěli veliké ztráty.

Realitní odborníci ohlásili další cenové dno a zpochybnili, že by nemovitosti byly ve střední a východní Evropě přeinvestované – také je přesvědčil rok 2011 o opaku.

Americký demograf chválil švédský systém mateřské péče a prohlásil, že z demografických důvodů potřebuje Evropská unie Turecko daleko více, než Turecko potřebuje Unii. Mezinárodně uznávaná hranice odchodu do důchodu v 65 letech se zrodila v 19. století v Kanadě, kde značila věk, po kterém je už nebezpečné řídit parní lokomotivu. Demografii USA výrazně vylepšili Hispánci – roste počet sňatků i nově narozených dětí a klesá množství rozvodů. Také řekl, že v rozvojových zemích probíhají úplně stejné demografické procesy jako v Evropě a tak počet lidí na Zemi nikdy nepřeroste osm miliard.

Manažeři investující do Brazílie, Ruska, Indie a Číny propagovali investice ve svých zemích na úkor rozvinutého světa a jiní zase investice do bankovních akcií (banky byly podle nich tak nízko, že níže jít nemohou) – také oni se v roce 2011 dost výrazně mýlili.

Zakladatel firmy na řízení rizika propagoval svůj index vývoje cen automobilových veteránů, portfolio manažeři macro hedge fondů své celosvětové investice do různých instrumentů v různých části světa, z nichž velká část příští rok neskončila moc dobře.

Nakonec vystoupil Dr. „Woody“, držitel pěti doktorátů (tří z Harvardu, dvou z Princetonu), elitní extravagantní americký ekonom, kterému rakouská banka platí tisíce dolarů, aby třikrát ročně vystoupil na jejích akcích. Letos měl přednášku na téma: „Kde je moudrost, kterou jsme ztratili v rámci vědění?“, na kterou se dostavila většina představenstva rakouské banky, včetně jejího předsedy a generálního ředitele. Já jsem se na začátku v jeho argumentech ztratil a pak už nenašel. Naštěstí jsem nebyl sám.

„Je tady někdo, kdo to pochopil a chce se Woodyho na něco zeptat?“ zeptal se na závěr Christoph. Pak se rozhlédl po sále a pravil: „ale můžete se zeptat, i když jste to nepochopili.“

 

Pak už jen vystoupil šéf obchodníků Erste a konferenci uzavřel. Přitom přečetl seznam deseti vybraných podivínů, kteří se s Judit Polgárovou utkají. Napjatě jsem se vztyčil na židli a poslouchal ze všech sil. Pak jsem si oddechl. Moje přímé i nepřímé dvoudenní lobování přineslo úspěch, do seznamu jsem se dostal i já. Méně skleniček výborného rakouského vína při obědě tak získalo své opodstatnění.

Poté do místnosti přestěhovali šachovou soupravu, technici začali připravovat propojení a mnozí účastníci konference se ponořili do ráno rozdané příručky, aby zjistili, kdo Judit Polgárová vlastně je. Já to v tu dobu měl už dávno přečtené.

Každý z účastníků konference o sobě poskytnul foto a biografické informace. Velikost příspěvku byla omezena jednou stránkou příručky a vejít se do ní musel i demograf a dr. „Woody“. Ve skutečnosti byly životopisy ještě daleko kratší – člen představenstva banky popsal jen devět řádků, šéfová rakouské státní pokladny dva odstavce (tři se jménem a funkcí). 

Judit Polgárová se žádným omezením nezatěžovala. K dispozici dala životopis ze své internetové stránky, který v malém bookletu přerostl na téměř dvě strany a nikdo se ho neodvážil zkrátit.

„Psaní životopisů mi nikdo nešlo,“ začíná její CV, „hlavně proto, že jsem měla problémy s obvyklou náplní, jako jsou absolvované školy, zaměstnání a vývoj kariéry. Nikdy jsem nechodila do školy, všechna studia jsem absolvovala doma a nikdy jsem neměla normální zaměstnání.“

Následuje třicet řádek úžasným způsobem napsaného životopisu, který má spád, napětí, dynamiku i humor. Možná proto, že ho napsala jako živoucí důkaz experimentu, „že jakékoliv zdravě narozené dítě může být včasnou a intenzivní výukou vychováno ve vynikající osobnost, nebo chcete-li, slovy mého otce Lászlo Polgára, v génia“, který se tak vydařil, že ho podruhé již nikdo nezopakoval – sestry Polgárovy ho svým dětem rozhodně nevnucují. J. Polgárová je i v CV sebevědomá a chytrá, zázračná dívka, které dokázala zestárnout, mít vcelku normální rodinný život – a přesto zůstala senzací. CV tak kromě výčtu úspěchů (začínajících v devíti letech a pokračujících do současnosti) obsahuje i zmínku, že má manžela veterináře a dvě děti – fakt, který se v ostatních životopisech v bookletu (s výjimkou šéfové rakouské státní pokladny) prostě neobjevil.

Rozdíl s životopisy ostatních nemohl být výraznější. Což bylo právě to, o co se J. Polgárová snažila.

 

HRU zahájil člověk, kterého jsem celý večer považoval za místního šachového nadšence – konferenciéra, ale později jsem zjistil, že šlo o německého velmistra Sebastiana Siebrechta (ELO 2422). Ten se přítomným ve třech minutách pokusil vysvětlit šachová pravidla. Vzhledem k tomu, co následovalo, to mělo asi podobný smysl, jako vysvětlit sčítání a odčítání a pak přejít k derivaci a integrálům.

Ozvala se monumentální hudba, uváděcí hlas a na scénu přišla „nejlepší šachistka všech dob“ v bojovém kostýmu (tygr, vysoké podpatky, rtěnka). Oproti Praze jí scházel jen náhrdelník z drápů a zubů, ale i tak z ní šel respekt a strach.

V tu chvíli mi zavolal ing. Vozábal. Utnul jsem ho a poslal mu SMS, že jsem ve Vídni a za chvíli hraji s Polgárovou.

„To je sice pěkné,“ psal mi kolega z klubu, „ale není dnes v Praze důležitý trénink?“

Krátký rozhovor o její kariéře obsahující prakticky totéž, co psala v CV plus novou informaci, že Lászlo Polgár chtěl mít šest dětí (o dvě víc, než uváděl velmistr Hort). Pokud by trend nastolený Zsuzou, Sofií a Judit pokračoval, mužští šachisté mohou být rádi, že se paní Polgárové podařilo experiment svého manžela utnout v nejvyšší možné chvíli.

Následovaly absurdní Siebrechtovy otázky typu, co mají šachy společného s financemi (průnik množin špičkových šachistů a špičkových finančníků či investorů ve skutečnosti není moc veliký, jedni zpravidla nemají čas na druhé).

Pak se Siebrecht (konferenciér) Polgárové zeptal, jestli je schopna hrát šachy naslepo, na což Judit (která tak hraje přinejmenším od sedmi let), odvětila, že ano. Velmistr se zeptal, zda by si tedy s někým nezahrála bleskovku, Judit řekla, že klidně ano, a pak si ke stolku, který během rozhovoru připravovali ke hře (včetně digitálních hodin a napojení šachovnice na internet), sedl šéf riskmanagementu a člen představenstva pořádající banky.

Judit si sedla k šachovnici zády a snažila se nedívat na obrovské plátno za sebou, které promítalo divákům pozici. Ještě, než se začalo hrát, si šachistka vymínila, že bude sama mačkat hodiny. V reálu to vypadalo tak, že řekla tah (e4) a okamžitě zmáčkla hodiny. Tím pádem provedení tahu a velmistrův komentář probíhal na soupeřův čas. Černý před tahem zdvořile čekal, než bude komentář hotový, v důsledku čehož měl záhy o dvě minuty méně. Vcelku to však nemělo žádný význam, protože konec přišel ještě před časovou tísní.

Šéf riskmanagementu měl bezpochyby o pravděpodobnosti a statistice mnohem lepší znalosti než já, ale hrát španělskou proti Polgárové (po sicilské je to bílými její druhé nejhranější zahájení) nebylo nejšťastnější rozhodnutí. Když se začalo zdát, že černý stojí dobře a má určitou iniciativu na dámském křídle, rozmlátila bílá obětí královské křídlo a než se černé figury mohly vrátit, proběhl masakr na poli g7. Tah před matem zastavil černý hodiny a vzdal. Za pětadvacet tahů a pět minut bylo po všem.

Varování pro ostatní: Za šachovnicí je Judit Polgárová opravdu zlá.

Vstáváme dříve než předešlý den. Rychle zabalím (při Apaluše se nerozbaluje) a jdeme na snídani. Jsme zkušenější než předešlý den, kluci nemění jídelníček a Hyneček znovu toastuje, vyrobí hamburger a půlku ho nedojí. Všude jsou kufry, neb se mění turnus a hosté odjíždí. Loučí se navzájem a předávají si adresy, na které si budou psát.

My se chceme ještě vykoupat, ale hotelový bazén je v neděli zavřený. Tak dobalíme a hotel opouštíme na simultánku v dešťovkách. Prší a je dost nepěkné počasí.

Ulice jsou prázdné a zmoklé. Před policií si Ivánek naposledy zaváže tkaničku a do Cristal Palace přicházíme s předstihem.

 

Ve včerejší VIP místnosti je už vše připraveno k šachám dešťovkám, připraven je i mezinárodní rozhodčí, pan Votruba, čeká se pouze na hráče. Zdravím se s panem Englickým i paní Vávrovou. Zdraví nás i pan Votruba, jmenovitě „mladého kouzelníka“, „bratra mladého kouzelníka“ a „otce mladého kouzelníka“. Pak se mnou konzultuje, kdy je dobrý čas začít děti učit šachy.

Můj původní plán byl, že budeme všichni tři hrát na jedné šachovnici a navzájem si radit. Nabídnou nám však, že kluci mohou hrát každý zvlášť. Pak však Kristýna Němcová nabídne volnou šachovnici i mně, přímo proti klukům. Souhlasím jen pod podmínkou, že bude klukům radit, což slíbí. Požádám o pomoc i její sestru Karolinu. Postupně se tak proti panu Englickému za Hynečkem vytvoří mozkový trust, vedle sester Němcových zahrnujících i P. Matochu, RNDr. Budínského a možná i pana Votrubu. Ke hře se mimo jiné podaří přesvědčit i paní Modrovou. Pokoušíme se přesvědčit i slečnu Kulovanou, ta je však v depresi z včerejší porážky v časové tísni a bude se jen dívat.

Pan Englický představí pravidla dešťovek, vynalezených v Nizozemí. Tahají se karty figur, které se mohou rozmístit libovolně po šachovnici, jenom pěšci se smí stavět na druhé až šesté řadě. Pěšce můžete proměnit jen jednou na dámu, jednou na věž, jednou na střelce a jednou na koně. Kdo si lízne krále, může si v každém dalším tahu vybrat, zda chce hrát figurkami anebo lízat. Hraje se do matu, který můžete dát, aniž byste si lízli vlastního krále.

Pan Modr se optá, zda se v dešťovkách pořádají stejně dobře honorované turnaje jako v pokeru. P. Matocha praví, že do pokerových turnajů se vybírá od hráčů vstupné, z kterého půlka zůstane pořadateli a půlka se rozdělí na cenách. „Takové turnaje bych chtěl pořádat,“ dodá.

Pak pan Englický podá Ivánkovi ruku a simultánka začne.

 

Dešťovky jsou velmi rychlá hra s minimální znalostí teorie. Neexistuje žádné neutrální území, figury jsou okamžitě v kontaktu a šachovnice už po několika tazích začíná připomínat matové studie. Když si líznete krále, vypukne na něj okamžitá štvanice spojená s masakrem soupeřových figur. My si s panem Englickým lízneme krále hned po sobě a ve třech tazích, ve kterých se sebralo šest figur, jsme náhle oba v koncovce. Stavím novou (tmavě modrou) dámu a ženu krále pana Englického přes celou šachovnici.

Hyneček s podporou mozkového trustu vítězí odtažným dvoumatem a jako první výherce v simultánce je zvěčněn na internet (později ještě dostane cenu za nejlepší partii). Ivánek dostává mat, já si lížu věž a dávám mat sám. Pan Englický velkoryse připouští, že na volná místa si mohou sednout další a na Ivánkovu židli si sedne fotograf M. Chrz. Na Hynečkově místě předvádí P. Budínský Benköho samomat, zatímco na mou židli usedne Ivánek a zahajuje novou partii. Hyneček sbírá víčka od vypitých limonád.

Pak jde RNDr. Budínský blicat do hlavního sálu (kde sedí na křesle velmistra Gulka, zatímco jeho soupeř se přejmenovává na Pogonina), Hyneček znovu usedá a riskuje další partii. Ivánek vítězí, když si pan Englický v šachu vytáhne bělopolného střelce, kterým nemůže překrýt šach na černých polích. Hyneček prohrává. RNDr. Budínský vyzývá Kristýnu Němcovou, aby s ním šla blicat na místo paní Pogoniny. Pan Englický stále hraje.

Mrknu na hodiny. Už se blíží dvanáctá a za tři čtvrtě hodiny nám odjíždí rychlík.

Loučíme se, beru na záda batoh a opouštíme Cristal Palace. Pan Englický stále ještě simultánkuje, i když každou chvíli mrká na hodiny a přeje si, aby už mohl skončit.

Jdeme v dešti na trolejbusovou zastávku okolo Villy Butterfly, kde se hrálo minulý rok (a kde jsme loni spali). Cestou koupíme v asijském obchodě svačinu na cestu. Trolejbus přijede přesně dle rozvrhu, do rychlíku se vejdeme bez místenky a v Berouně nás vyzvedne motorizovaná manželka.

Zatímco na berounském nástupišti loví městská policie potulného vlčáka, hlásím, že se mužský výlet do ML (v podání economy style) vydařil. Večer se mrkneme na internet, jak nedělní utkání Sněženek a Machrů skončilo.

Kluci se druhý den přijdou pochlubit výhrami ze simultánky do školy (Ivánek) a do školky (Hyneček).

Ještě to nevědí, ale základní sadu Dešťovek dostanou k vánocům.

Probouzím se jako obvykle, ale oba kluci ještě spí. V pokoji je tma, venku také, na čtečce není nic vidět a tak si jdu číst do vedlejšího pokoje. O hodinu později se probouzí Ivánek, rozsvítí si a čte si Pottera. Trvá pak skoro další hodinu, než se probudí Hyneček. Rychle se převlékáme.

Je půl deváté, my jsme ještě nesnídali, v devět otevírají v hotelu bazén. V deset je křest knihy velmistra Sosonka, o čtvrt hodiny později začíná simultánka.

Vyrážíme na snídani. Kluci jsou při snídani takřka profesionální. Hyneček si dokonce v topinkovači opéká topinky, z kterých si udělá ze všech stran obložený hamburger. Ivánek jí vločky s mlékem, já mám obvyklou kalorickou bombu.

Po snídani sbíráme věci do bazénu. Ještě je čas, tak volám manželce. Prvního předávám Ivánka.

„Hádej, mami, kdy jsme šli včera spát?“ zeptá se jí v úplně první otázce a pak jí to prozradí. Manželka zachová dekórum, nezastřelí mě a řekne, že je to jasné, že to tak muselo být, protože je to výjimečné. Pak s ní mluví Hyneček (znovu se diskutuje, v kolik šli kluci spát), pak já. Pak vyrážíme do bazénu.

V něm sice plave německý důchodcovský pár, ale jen Ivánek skočí do vody, okamžitě vyklidí rybník. Varuji kluky, že za dvacet minut musíme jít. Hyneček znovu plave čubičku, Ivánek skáče do vody ze všech stran. Naštěstí přijde další důchodcovský pár a tentokrát vyklidíme pole my.

Bleskově se převlékneme a míříme do hotelu Cristal. U kolonády zahlédneme nádrž s kachnami a tak koupíme rohlíky, že je budeme krmit na cestě zpět. Přitom si koupíme i nějaké pití, Hyneček granátové jablko ve tvaru granátu. Vše dávám do vnitřních kapes svého kabátu, čímž mám hruď vydutou jak generál Ridgway. Před policií si Ivánek zavazuje tkaničku.

Na simultánku přicházíme pozdě. Věším si kabát na věšák (z kapsy vykukuje voda a rohlíky). Hra je už v plném proudu, za ŠK PORG hraje RNDr. Petr Budínský. Potěší, že kromě tradičních dospělých (kteří si partii zaplatili) hraje i několik dětí. Jak později zjistím u P. Matochy, jedná se o členy a členky místních šachových oddílů, kterým partii hradí sponzor jako poděkování městu.

Slečna Brunová (jedna z mladých) získá kvalitu, nabídne velmistrovi remízu, ten ji přijme a oponenti získají první půlbod. Paní Vávrová nabídne slečně Brunové účast na zítřejších dešťovkách, ta však odmítne, jelikož má trénink. RNDr. Budínský získá kombinačním obratem figuru a vyhraje. Pan Englický remízuje. Vypráví mi, jak dramaticky partie probíhala (jednou měl o figuru méně, pak to dohnal), když nás pan Modr oprávněně vyzve, abychom šli šeptat ven.

Kluci mají hlad a žízeň. Jdeme ze sálu, kde vytahuji z náprsní kapsy vody a dělím mezi nimi rohlík. Vyprávím P. Matochovi o remíze slečny Brunové, na což předseda Pražské šachové společnosti řekne, že on remízu nepřijal ani od Spasského. „My ničji něznájem,“ řekl bývalému mistrovi světa.

Kluci projeví touhu sednout si do vyprázdněných židlí Sosonkových soupeřů, což jim v poslední chvíli zamítnu. Svěří se mi, že je koukání bez hraní nebaví a tak jim navrhnu, že můžeme jít krmit kachny. Ivánek hučí, zda bychom si nevzali Sosonkovu knihu. Říkám mu, že ne všechny knihy jsou zadarmo (a ne každý vydavatel je pan Chládek). Jsem ochoten ji koupit, pokud ji Ivan odnese velmistru Sosonkovi podepsat. To se mu však nechce. Tak ji tedy koupím a odnesu podepsat velmistrovi sám.

Jsa řádně oprsklý, půjčím si od hostesek propisku, stoupnu si k prázdné šachovnici, požádám pana Sosonka o podpis a ten s úsměvem vysekne autogram.

Ukážu to klukům, vrátím propisovačku, a zatímco simultánka pokračuje, jdeme krmit kachny.

 

Krmení kachen je patrně oblíbenou mariánskolázeňskou zábavou (cestou na simultánku jsme ho viděli dvakrát), na místní ptactvo však nemá žádný vliv – je stále hladové. Když kluci začnou lámat rohlíky, přidají se ke kachnám i holubi a scéna začne připomínat známý Hitchcockův film. Začnu preventivně dávat rohlíky klukům po menších částech, očividně to však nestačí. Ivánek se nabídne, že skočí pro další pečivo do obchodu tři sta metrů daleko a skutečně to také udělá. Kachny s holuby se už na nás chystají, když vidím svého syna, jak k nám běží a vítězoslavně mává pytlíkem se čtyřmi rohlíky. Ani pak není ptactvo ještě najedeno, naštěstí nás však vystřídá ruský pár, který se chce romanticky vyfotit.

Zatímco si pán šteluje slečnu na pobřežní šutr, jdeme raději pryč. Ptactvo hladově krouží a chystá cosi zlověstného…

 

Zatímco v nádrži se krmí kachny, na vánočním trhu na kolonádě září Skřivánci z jihu – dívčí pěvecký sbor z místní základní školy JIH. Je sobota ráno a tak několik desítek pěvkyň vedle náhodných diváků sledují jejich rodiče, spolužáci i kamarádi – prostranství před pódiem je poměrně plné. Estetický dojem umocňují zpěvačky v zadní řadě, které mají základní školu již několik let za sebou. Před zpěvem „Vánoce, Vánoce přicházejí“ si nasadí mikulášské čepky, začnou tleskat a vlnit se do rytmu, k čemuž vybízejí i diváky. S kluky tleskáme, usmíváme se, ale nevlníme se.

Po potlesku a rozpuštění souboru do řad přihlížejících vyzve mladý konferenciér velectěné publikum v češtině i němčině ke konzumaci buřtů, kuřat a svařených vín, k čemuž mají patnáct minut, než vystoupí další soubor. Poslechnu ho, klukům koupím lázeňské oplatky a sám popíjím svařák.

Následuje vokální pěvecký soubor X-tet z Jindřichova Hradce, který (jak prozradí mladý konferenciér) se jmenuje tak proto, že členové souboru neměli potuchy, kolik se jich sejde. V Mariánských lázních se jich sešlo pět, jsou už starší, a tak je nedoprovází ani rodiče, ani partneři či kamarádi, a tudíž mají méně diváků. Když se pustí do černošských spirituálů, ohlásí Hyneček, že je mu zima a chce se jít koupat do bazénu. Podaří se mi ho přemluvit jenom na jednu další písničku. Pak se jdeme koupat do hotelového bazénu.

 

V bazénu sice plavou hoteloví hosté, ale Ivánek párkrát skočí do bazénu a já po vzoru ranního plavce pustím protiproud, který neumím vypnout, načež se bazén velmi rychle vylidní. Zatímco zoufale zkouším vypnout protiproud, než bazén přeteče, Hyneček s Ivánkem se smějí, jak je voda táhne pryč. Když je zoufalství největší a chci jít pro lázeňského, aby protiproud vypnul, voda náhle přestane téct.

Před druhou opustíme bazén a jdeme si na chvíli odpočinout na pokoj. Zatímco já si zkouším dát šlofíka, čte Ivánek Harryho Pottera a Hyneček knihu pana Chládka.

V půl třetí vstáváme a vyrážíme na první kolo.

Před policií si Ivánek zavazuje tkaničku.

 

Do Cristal Palace přicházíme opět pozdě. Na chvíli si sedneme v hrací místnosti a sledujeme hráče a hráčky. Velmistr Gulko odloží pokrývku hlavy, kvůli šábesu hraje bez zápisu s desetiminutovou penalizací. Sledujeme svítící monitory pozic a zuřivě přemýšlející hráče a hráčky, z nichž občas někdo opustí sál načerpat nealko nápoje, čaj či kávu a čert ví, co ještě ve VIP místnosti. Ivánek mi sebere fotoaparát a provede pár snímků, než ho pan Herejk upozorní, že je to nelegální, neb pro fotografování vymezených deset minut skončilo.

 

Přesuneme se do chladného komentátorského předsálu (hotelového atria), kde komentuje mistr Konopka. Proti minulému roku, kdy probíhala živá diskuse s Davidem Navarou, je na komentování sám, zásoben kávou a vybaven obrazovkami a počítačem. Na šachovém programu se neodváží zapnout motor, aby hráči a hráčky při cestě na toaletu neopisovali.

S Hynečkem si sedneme odvážně do první řady, Ivánek nás jistí ze zálohy.

Než se na šachovnicích začnou dít věci, diskutuje se česká extraliga, především památný zápas Lysé nad Labem s Novým Borem s účastí velmistrů a supervelmistrů, k čemuž se vyjádří i přítomný sněženko-machrovský technik a novoborský kapitán, mistr Boleslav.

Mistr Konopka pak využije postavení kapitána ženského týmu a prozradí, že paní Pogonina se už neodvážila P. Matochovi letošní účast odmítnout, když už tak učinila několikrát – dle vlastní paměti třikrát, dle P. Matochy dvakrát. „Po čtvrté bych nikoho nepřemlouval,“ řekne tvrdě P. Matocha a záhy specifikuje oba důvody odmítnutí – porod a ruské šachové superfinále.

Rovněž se dozvíme, že Muzyčuk Marija (Sněženka 2011) hraje za Ukrajinu, kdežto její starší sestra Muzyčuk Anna (Sněženka 2009) hraje za Slovinsko, obě však prý bydlí v Kyjevě, nedaleko od sebe.

V jednu chvíli se dostane vývoj na šachovnici do stavu, že mistr Konopka vyzve přítomné, aby se zašli podívat do hrací místnosti, zda se nezasekl přenos (nezasekl, to pouze jedna hráčka vytuhla). Pohled na nehybné šachovnice zhypnotizuje Hynečka natolik, že na židličce usne. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že rozsvícené obrazovky a efemérní debaty typu „jezdec há pět“ bez provedení na šachovnici mají pro pětiletého syna nepříliš vysokou přidanou hodnotu. Neumí číst, natož aby znal šachovou notaci – na otázku mistra Konopky „kam by táhnul?“ odpověděl: „tam“.

Přesto svého spícího syna fotím, což M. Chrz bere jako svolení s oficiální fotografií – načež se Hynek dostane i na internet.

 

Mistr Konopka dá k lepšímu příběh, jak Gulko k novému sovětskému bytu přišel z velmistrovy knihy KGB Plays Chess (v ruské verzi „KGB igrajet v šachmaty“, napsal společně s podplukovníkem KGB Popovem a historikem Feldštinským).  Dle knihy se tajná sovětská policie marně snažila umístit do jeho bytu odposlech, přičemž největší překážkou byla trvale přítomný invalidní otec. Naštěstí si však agenti všimli, že velmistr trvale žádá o poskytnutí většího bytu, což mu bytová správa z politických důvodů trvale zamítá. KGB nakonec problém vyřešila ke spokojenosti všech zúčastněných stran – Gulko větší byt skutečně dostal, předtím mu však do něj zabudovali odposlech.

Jen o něco později P. Matocha hlásí, že pošťák přinesl novou várku knih, především KGB Plays Chess.

 

Velmistr Gulko není jediný z letošních Sněženek a Machrů, který je v této knize jmenován, v trochu jiné roli tam vystupuje i Rafael Vaganjan, jehož výborná pozice v anglické se pod tlakem slečny Muzyčuk náhle začne zhoršit.

To, že pozice slečny Muzyčuk se tah od tahu lepší, konstatuje i Gennadij Sosonko. Ten na žádost o komentář od mistra Konopky začne nejprve zkoumat, v jakém jazyce ho poskytnout. Z vybrané holandštiny, angličtiny a ruštiny, zvolí mistr Konopka ruštinu. Přes sedmnáct let absence překvapivě rozumím (když však později kontroluji u svých synů, čemu rozuměli oni, dozvím se, že vůbec ničemu). Dozvíme se, že velmi religiózní Gulko dostal od Sovětů hodně na pamětnou (dle Sosonkovy knihy ho neměl rád Petrosjan – stejně jako Korčného). Lingvisticky i klasicky vzdělaný velmistr Hübner si v turnajích kandidátů četl mezi tahy v originále Homéra. Velmistr Vaganjan má v Arménii status národního hrdiny a od prezidenta dostal vyznamenání a penzi. Velmistr Hort dle Borise Spasského hraje zahájení pěkně zeširoka, „jako když se staví cikánský tábor.“

Někdy v tu dobu se velmistr Vaganjan psychicky složí, se slečnou Muzyčuk prohraje velmi brutálním způsobem a pak za našimi zády projde natolik naštvaný, že přítomní diváci vyděšeně ztichnou.

Když okolo projde i vítězná slečna Muzyčuk, zapne mistr Konopka motor, který odhalí, jak moc šla za posledních deset tahů hra bílého dolů.

 

Blíží se šestá hodina a šachové časové tísně. Probuzený Hynek však také dostává hlad, šachy ho už nebaví a chce domů, zatímco Ivánek cítí ve vzduchu krev (Tania Sachdev je v časové tísni) a chtěl by ještě chvíli zůstat. Abychom nevyvolávali zbytečné napětí (Hynek nezačal křičet), balíme a jdeme na večeři a do hotelu. Protestujícímu Ivánkovi slíbím, že se bude moct chvíli dívat na televizi.

 

Centrum Mariánských lázní pro neznalce není určeno pro náhodné strávníky. Jak se dozvídáme, ve většině hotelů se podávají večeře hostům, zbytek je dost drahý anebo poněkud podezřelý. Táhneme se s kluky až k hotelu Maxim, kde nám dá paní recepční tip na dobrou (a nepříliš drahou) restauraci Filip, kvůli které se vracíme až na úroveň Cristal Palace (na úrovni policejní stanice si Ivánek zaváže tkaničky).

Až k Filipovi nedojdeme, objevíme však jinou restauraci (cenově také OK), nemám sílu kluky táhnout dál a tak v Poštovní ulici zapadneme do zahuleného podzemního nočního baru, kde sedí jen jeden pár. Paní servírka se nás takřka mateřsky ujme. Kvůli klukům je ochotná i řízek rozpůlit a mně k velkému pivu dotočí i malé.

Po večeři jdeme zpátky (na kolonádě v rámci vánočních trhů hraje disco). Bazén je již zavřený a tak jdeme na pokoj, kde v sobotu večer v prime time marně zkouším najít program, na který bych se mohl dívat s dětmi. Nakonec si čtu, zatímco se kluci dívají na americký remake anglického Růžového pantera, který ukazuje čtyřicet let staré vtipy na francouzské policisty. Po půl hodině sledování, při kterém kluci ani nepochopili, že se jedná o komedii, televizi vypnu a jdeme spát.

Do mariánskolázeňského (správněji chebského) rychlíku nastupujeme v Berouně. Máme místenky, které jsou celkem zbytečné, protože vlak se zaplní až v Plzni. Všichni nově příchozí do našeho kupé jsou staré paní, které jedou do lázní na víkend či na léčení. Pětiletý Hyneček i osmiletý Ivánek boří všechny bariéry, takže než po páté večer vystoupíme, víme:

a.) čím se dostat do centra (trolejbusem číslo pět)

b.) kolik stojí jízdné (dvanáct korun pro dospělého, šest korun pro děti od šesti let)

c.) jak se kupuje jízdenka (nekupuje, řidiči se hodí peníze do strojku)

d.) že je třeba mít útratu dobře spočítanou, protože strojek drobné nevrací.

Při výstupu poznávám pana Modra s paní Modrovou, kteří na nádraží zkušeně využívají oba nádražní výtahy všemi možnými směry (dolů i nahoru).

 

Hotel Conrad vypadá ze všech našich hotelů nejlépe. Pan Hrouda zmizí s Francouzi brzy po snídani, aby si prohlédli Krakov, kam se včera pro únavu už nedostali. Přitom se dozvím, že Alain Larauffie má zvláštní zvyk fotit si v každém městě na význačném místě šachové figury (foto v článku MFDnes byla jedno z jeho děl). Stejně tak brzy vyráží i výprava Poštovní spořitelny.

U benzínové pumpy si po snídani kupuji colu a bagetu a pak si spletu hotel stejně jako tři pánové minulou noc – ještě předtím, než vejdu dovnitř, si však všimnu, že jídelní sál vypadá jinak a včas se zarazím.

Na nádraží jedu s pány Hortem, Klimešem i Navrátilem. Žádný z trojice taxíků, které jsme včera přemlouvali k přijetí, nedorazí a tak pan Navrátil loví na Conradově třídě. Po cestě se taxikáři dostane výkladu, že jsme šachisti a hrajeme ve vlaku šachy a dneska končíme. Na stanoviště taxíků na nádraží to stojí jen 22 zlotých, ale pan Hort dává čtyřicet, protože je (dle vlastních slov) „starý muž a na penězích mu už nezáleží“. Nádraží v Krakově je rozkopané před fotbalovým mistrovstvím Evropy a v provozu je jen polovina tratí. Ve špeluňce vyměním zloté zpátky na eura.

Na nástupišti stojím vedle Jerguše Pecháče a odháním holuby.

Vlak odjíždí po čtvrt na jedenáct. Stále je pěkné počasí.

 

Začínám na čtrnáctém stole (vůz Lasker) černými se Zdeňkem Hlouškou (1891). Rozehrává se Barry-Milnerův gambit, od kterého bílý na poslední chvíli ucukne. Možná stojím o něco lépe, když přijde oběť jezdce (kterou jsem neviděl) a pan Hloušek současně nabídne remízu. Chvíli to zkouším přepočítávat, ale moc se mi do toho nechce a tak remízu přijmu.

 

Začínáme stále ještě v Polsku. Hraji bílými s paní Modrovou (1933) na stole číslo devatenáct (vůz Aljechin). Ze zahájení vyjdu jasně lépe, pak opět přijdou oběti na královském křídle. Část materiálu vrátím a mám o pěšce více, když mrknu na čas, vidím, že paní Modrová má jen 39 sekund (já dvě a třičtvrtě minuty) a pamětliv slov velmistra Horta („v takové situaci mrknu významně na hodiny a nabídnu remízu“) ani nemrkám na hodiny a nabídnu remízu. Je přijata.

 

Pořád ještě jsme v Polsku.

 

Kosa padne na kámen a dostanu pěkně za vyučenou. Hraju černými na osmnácté šachovnici (stále vůz Aljechin) s Christophem Brumbym (bez ratingu). Blbě přehodím tahy a končím v Tarraschově variantě francouzské s jezdcem na c3, což je pro černého vražedné. V devátém tahu stojím blbě, ve čtrnáctém ztracím pěšce a o pět tahů později totálně rozdrcen vzdávám. Pořád ještě jsme v Polsku – dle P. Matochy nesmí v Polsku jezdit zvláštní vlaky vyšší rychlostí než třicet kilometrů za hodinu.

 

Roztrpčen porážkou jdu do jídelního vozu na oběd, bageta nebageta. Když už jsem prohrál rychle, ať z toho mám aspoň něco. Dávám si řízek s bramborovým salátem a pivo. Projíždíme státní hranici a já volám manželce. Hlásím, že mám pod padesát procent.

„Ale i tak je to dobrý!“ říká manželka.

Chci si číst Talleyranda, ale všechna kupé jsou obsazena (v jednom spí mistr Schneider). Sedím tedy u šachového stolu, čtu si a popíjím kolu.

Jde okolo Karin Němcová a zeptá se mě, jestli bych si nechtěl zahrát bleskovku. A tak blicáme. Občas partii i vyhrávám, tudíž to s mými šachovými schopnostmi asi zase není tak špatné.

 

Jsem pořád ještě v Aljechinu, kde hraji na devatenáctém stole bílými s Hans-Wernerem Hoffeinsem (bez ratingu). Pět minut po půl čtvrté se začíná v Července. Zahájení mi opět vyjde, tentokrát však získám figuru a pak i další materiál. Před Uherskem soupeř vzdá.

Jsem opět na padesáti procentech.

 

Následuje poslední kolo, kde dle Hortových slov: „je důležité vyhrát“.

 

Začíná se v Pardubicích. Hraju na stole patnáct s panem Fialou (2115). Tomu turnaj moc nevychází a je zklamaný skoro tak jako velmistr Hort. V zahájení experimentuje a ztratí pěšce. Využiji toho a nabídnu remízu, čímž ho postavím před dilema: mám remízovat se salátem, který se mě bojí s pěšcem více, a být jen na padesáti procentech anebo mám zkusit vyhrát s deficitním materiálem? Bílý hraje dál a vleze si do vidlí. Mám o kvalitu a pěšce víc, a ač hraju jako ponocný, v závěrečné bleskovce dávám soupeři mat.

Končíme jako jedni z posledních už v Praze. Mám osm bodů z patnácti. Jsem nad padesáti procenty. 

 

Pomáhám panu Hroudovi balit a stěhovat šachy. Poslední soupravy přenášíme už na Hlavním nádraží. Vystupuji, beru si tašku a přemlouvám zklamaného velmistra Horta, aby přišel na slavnostní zakončení. Velmistr uhrál jen o půl bodu víc než já a moc se mu slavit nechce. Hučím do něj a slibuji, že povezu kufr na kolečkách.

Zastavujeme mistra Schneidera s manželkou, který už pádí z nádraží, že ještě není konec.

Ve vládním salónku potkávám pana Báru. Jeho personál se hbitě přemístil z jídelního vozu a roznáší víno a šampaňské. Velmistr Hort si vybírá šampaňské bílé, já červené. Okamžik využije novinářka z Hospodářských novin, která požádá velmistra o rozhovor a on jí naštvaně odmítne. Pak mu to přijde líto a poprosí mě, jestli bych za ní nezašel, že jí řekne tři věty. Tlumočím to HN s tím, že turnaj nevyšel a k rozhovoru není nálada. Paní novinářku však turnaj nezajímá a chce celostránkový rozhovor o finančním pozadí šachu. Když ne s Hortem, tak s P. Matochou. Poradím jí, kde P. Matochu najde a popřeji hodně štěstí.

Za chvíli vidím naštvaného velmistra, jak před paní novinářkou utíká směrem ke mně. Říkám si, teď to přijde a pan Hort mi dá pěstí, ale naštěstí mně beze slova mine.

Pak začne vyhlášení. Velmistr Hort skončí desátý a dostane panákové šachy, které by si Pavel Matocha s ním chtěl někdy zahrát.

Já jsem pětadvacátý ze čtyřiašedesáti a řvu radostí, že si mně všimne i náměstek generálního ředitele Českých drah. Jako cenu vybírám poukázku na knihy u Kanzelsbergera a u Kristýny Němcové řádně podepíšu převzetí.

Pan Hrouda skončí dvaapadesátý s 6,5 body a jako cenu si vybere knihu Sběratel měst od Pavla Housera. Zeptá se mě, jestli Housera znám, on že ho zná od mládí, kdy s ním hrál v šachovém oddílu, kde byl P. Hauser velmi specifický, a že je na knihu zvědav.

Když je po všem, rozloučím se s Kristýnou i Karin Němcovou (šest bodů, padesátá osmá), Jergušem Pecháčem (osm a půl bodů, dvanáctý) i panem Hälsigem (sedm a půl bodů, třiatřicátý, nejlepší hráč s ratingem pod 1700 i bez ELO). Naposled zdravím i Franouze Luxe (osm bodů, třiadvacátý) a Larraufieho (čtyři body, dvaašedesátý). Panu Hroudovi vyhrožuji, že příště budeme spát znovu spolu a tentokrát v manželské posteli. P. Matocha má hodně práce a tak ho nechám být.

Je půl sedmé a jdu na metro. Posílám SMS s výsledkem domů a manželka píše, že můj pětiletý syn říkal, že „jsem dobrej.“

V příštích dnech budu o vlaku hodně vyprávět a spousta lidí projeví přání naučit se šachy jenom proto, aby něco podobného mohli zkusit také.

Teď jsem však unavený a těším se domů.

Pan Hrouda vstane dříve než já. Dle vlastních slov má „charge“ z včerejších halušek. Koukám z okna na okolí, které v pondělí ráno nevypadá moc lákavě. Kolony aut se valí do práce.

Cestou na snídani vidím Jerguše Pecháče, kterému se podařilo obsadit internet. Usmívá se.

Snídaně je v hotelu zatím nejchudší ze všech hotelů. U nedaleké benzínové pumpy kupuji na svačinu ve vlaku bagetu a pepsi colu.

Jedu s panem Hroudou a Francouzi tramvají. Vystoupíme o jednu stanici dříve (na Odborárské) a procházíme průmyslovou čtvrtí. Pan Larrauffie fotí horolezce umývající okna mrakodrapu Honeywell. Prohlížím si nádražní Bistro Train, kde je zákaz vjezdu a někdo odstěhoval všechno zařízení, přičemž vyrval ze zdi trubky. Koukáme nevěřícně na tabule, které pro nádraží ukazují ten den čtyři příjezdy a sedm odjezdů (čtyři z nich jsou autobusy). Dle pana Durka bylo nádraží rekonstruováno pro hokejové mistrovství světa a od té doby se pro něj hledá využití. Opodál je vidět hokejový stadión a reflektory nad Tehelným polem.

Zdravím se s panem Hälsigem, o kterém mi včera P. Matocha vyprávěl, že mu manželka koupila turnaj k narozeninám. Říkám mu, že se mi stalo přesně totéž. On byl překvapen, já byl překvapen. On dostal turnaj k šedesátinám, já ke čtyřicetinám, necháme se tedy vyfotit panem Hroudou na společnou fotku „100 years.“

Opodál se zpívá „Happy Birthday to you“ a pan Polách z výpravy Poštovní spořitelny slaví pětatřicátiny. Rozlévá kořalku. P. Matocha nás dá dohromady a připomene, že já mám také narozeniny. Abych se ukázal, kupuji tajně v nedalekém bistru láhev šampaňského Hubert. Mám kliku, je to jedna z posledních.

Vlak odjíždí v deset. Stále je pěkné počasí.

 

Hraji na stole číslo dvacet (vůz Aljechin) bílými s Holanďanem Erikem Braunem (1843). Když se mně ptá, odkud jsem, odpovím, že z Kladna.

„To znám,“ řekne pan Braun, „odtamtud je velmistr Hort. Já bydlel v Srbech, taková malá vesnička opodál.“

Ze zahájení vyjdu jasně lépe, pak udělám chybu a pozice se vyrovná. Následuje série taktických přestřelek, v které se lépe vyznám a mám figuru navíc. Končí se v časové tísni (v které pečlivě zapisuji) a pár sekund před koncem dávám mat.

Vlak projíždí hraničním přejezdem v Kútech na české území.

 

Hraju černými proti Martinovi Habinovi (2067) na stole číslo dvanáct (vůz Lasker). Hraje se Barry Milnerův gambit, v kterém bílý obětuje dva pěšce a pohroma se na mě přihrne po černých polích. Je to napínavá partie, po jejímž skončení si říkám, že se na ni musím ještě jednou podívat. Projíždíme Hodonínem.

 

Další kolo se hraje až odpoledne. Procházím organizačním vozem (Capablanca) a ptám se Matochy, jestli by si nedal šampaňské. Říká, že určitě jo, že se mu chladí šest láhví v jídelním voze, ale napřed musí dokončit rozhovor pro časopis Karl.

Proderu se do zavazadlového Petrosjana, ze své tašky vyndavám láhev a ve Smyslovovi prosím číšníky, jestli by jí nestrčili k ostatním.

Pak se vracím zpět a v Steinitzovi nalézám velmistra Horta, jak se baví s Holanďany o finanční pomoci Řecku. Kvůli mně přejde na chvíli do angličtiny, ale pak ji záhy opustí ve prospěch němčiny. Na vedlejším stole přehrává Jerguš Pecháč s místopředsedsedou slovenské bankovní asociace Vladimírem Hrtkem divokou variantu, v které má bílý o dvě figury víc, ale všechny jeho figury jsou napadené a navíc mu hrozí mat.

Pak jdu s velmistrem Hortem na oběd, přičemž mi všichni naznačují, že bych měl být v půl třetí v jídelním voze.

Stojíme na hranicích a volám manželce. Prozradím, že jsem stále na padesáti procentech.

„To je výborné!“ říká manželka.

Přisedám k velmistru Hortovi a objednávám si smažený sýr a pivo. V kapse mi pípá telefon, jak mi známí přejí k narozeninám.

 

P. Matocha začne vlakovou vysílačkou svolávat do jídelního vozu poštolky. Pak v půl třetí vybuchne první láhev šampaňského. Pak druhá, další a další. Velmistr Hort mi zpívá Happy Birthday, pak Deset zelených flašek na stěně v originále. Pak zpívá jako Sinatra: „When I was seventeen, It was a very good year!“

Připíjím si s kdekým – panem P. Matochou, panem Poláchem, velmistry i mistry, šachovými redaktory, panem Hroudou i Francouzi. Gratuluje mi pan Chládek. Fotím se s vlakuškou, sestrami Němcovými i pějícím velmistrem Hortem.

Ve vedlejším voze pak kouzelník Alain Larraufie na počest našich narozenin předvede kouzelnické triky s kartami, které pan Hrouda překládá, Karin Němcová profoukne krabičku a můj svatební prsten je zapleten do klíče (poté, co si ho všichni prohlédnou, je však vrácen zpět).

Následuje návrat do jídelního vozu a další šampaňské. Velmistr Hort, pan Klimeš a P. Matocha diskutují o turnaji na počest kulatých narozenin Karla Opočenského, kde by se hrála jen jedna jediná varianta Caro-Kannu.

Při další láhvi šampaňského Huberta z bistra na Novém meste si uvědomuji, že bych se měl koncentrovat na další kolo, ale moc mi to nejde.

 

Hraji bílými s Aloisem Kuncem (1593). Začíná se před Katovicemi.

Soupeře přehraji na dámském křídle, soupeř však zaútočí na křídle královském. Než se proberu z láhví šampaňského, jsem rád za remízu věčným šachem.

Projíždíme Trzebyniou a předposlední den mám pořád 50 % bodů.

Vracím se s velmistrem Hortem do jídelního vozu. Na publikaci ze šachových Zaječic mi velmistr ukazuje, jak vypadal v šedesátých letech – švihák se směje pionýrům. Když pan Hrouda ukáže stejnou fotku Francouzům a zeptá se, který z nich je Hort, je velmistr identifikován takřka okamžitě. Jíme štrůdl a pijeme kávu.

Přisedne pan Klimeš a následuje příval vojenských historek. Pan Klimeš měl nadstandardně velkou hlavu (neexistovala tak velká čepice), zatímco velmistr Hort (vojenská hodnost: ostatní) vyhrál kubánský turnaj spřátelených armád bez uniformy. Nešťastné vedení se mu snažilo najít uniformu mezi ostatními členy výpravy, ale velmistr Filip byl moc vysoký a mistr Přibyl měl jen jeden stejnokroj. Pak velmistr Hort vypráví o mezinárodním turnaji v Tallinu v sedmdesátých letech, kde byl sovětský orchestr kvůli diktátoru Francovi ochoten hrát Viva Espana, ale nesměl zpívat slova, takže je museli nahradit západoevropští velmistři pod Hortovou taktovkou. Demonstruje, jak to vypadalo. O něco později se filozoficky začneme bavit o náboženství, životě, smrti a smyslu českých dějin. Slíbíme si, že se večer půjdeme podívat do Krakova, neb jsem tam už byl a mám knižního průvodce (velmistr Hort tam byl také, ale o sedmatřicet let dříve).

V šest hodin vlak přijede na krakovské hlavní nádraží.

Na nádraží v nenápadné špeluňce vyměníme zloté ve velmi příznivém kurzu (velmistr Hort za forinty, já za eura) a obsazujeme taxík ve čtveřici velmistr Hort, pan Navrátil (Ahold), pan Klimeš (Česká rafinérská) a já. Taxík nás veze po dálničních nadjezdech a podjezdech, zatímco vevnitř vedeme vážné spory typu kolik Čechoslováků padlo za Druhé světové války, jak hrdinní byli českoslovenští legionáři a že tvrzení „Češi jsou národ Švejků“ vymyslel Goebbels, aby z nás wehrmacht neměl v roce 1938 strach.

Taxík stojí šedesát zlotých, ale přemluvíme ho, aby na nás počkal, až se ubytujeme a pojedeme do zpět do centra.

Hodím si rychle tašku na pokoj a jedeme. Na cestě nás taxikář zaveze za nádraží okolo bývalých hradeb, k Wavelu, kde jsou pohřbeni polští králové, generál Sikorski a jeden z bratrů Kaczynských a pak zpět do centra. Platíme jen o pět zlotých víc než při kratší cestě poprvé.

Procházíme po náměstí a Sukiennicemi (tržištěm, okolo kterého postavili renesanční budovu), kde čtu z průvodce, bavíme se s velmistrem Hortem o kočkách (má doma o jednu víc než já) a pak jdeme do polské restaurace na typicky polské jídlo.

Ve velmi komplexní objednávce (pan Klimeš, mající zkušenost s polskými akcionáři, mluví polsky) si objednávám výběr ze čtyř druhů polévek (řepné, drštkové, houbové a koprové), bigos a pivo (i když váhám, zda si k pití neobjednat kompot).

Znovu se debatuje, kolik lidí zahynulo v čarodějnických procesech, jak Ahold zatočil s igelitovými pytlíky, jak hlavní hygienik podceňoval ptačí chřipku, dokud ji sám nedostal, probírají se židovské vtipy. Velmistr Hort vypráví o panu Grohovi, kterému u Nováků říkali Žabák, byl tam za začátečníka, a na vlakovém turnaji se mu mimořádně daří. Pak vypráví o známých pražských šachistech Vinterovi s Boučkem, které pozval do Kolína nad Rýnem, aby byla sranda, a oni mu při kolínském sběru surovin začali stěhovat obsah ulic do bytu. Všechno snášel, dokud před vchodem nenašel obří ptačí klec. I tu se však podařilo do Prahy přemístit. Když pak byl v Praze znovu, pozval ho jeden z výtečníků domů. Tam byla klec uprostřed, jinak všude vytrhané parkety, zotvírané skříně.

„Pane Horte, vy jste logik, povězte mi, kam manželka schovala vkladní knížky?“

Probírají se důležité aspekty partnerských vztahů a pánové zjišťují, jak jsem se seznámil s manželkou, což jim na pokračování vyprávím.

Pak platíme a jdeme na taxík. Dojdu s pány až k taxíku, dám jim padesát zlotých a odeberu se hledat P. Matochu, abych dokončil oslavu narozenin.

O den později se pak začne vyprávět, jak trojici postarších pánů taxík odvezl místo k hotelu Conrad do vedlejšího zařízení. Vejdou dovnitř, kde se jim to zdá trochu jiné než obvykle, nicméně pokračují do svého patra. Výtah je jiný, chodby jsou jiné. Místo, aby šli spolu jako v podvečer, se náhle musí rozdělit. Zatímco v Conradu se karty vsouvaly, zde se přikládají. Jeden z nich vzteky zabuší na dveře svého pokoje, do kterého se nemůže dostat, a dveře mu otevře neznámý chlap v pyžamu. Všichni tři z hotelu utečou.

 

P. Matocha večeří se sestrami Němcovými v italské restauraci Mamma Mia. Přisednu si k nim, objednám si pivo a vyprávím před nedávnem odposlechnuté židovské anekdoty a historky s Boučkem a Vinterou. Ukáže se, že Kristýna Němcová i P. Matocha pana Boučka znají. Za oknem restaurace se prochází veselý mistr Boleslav s cigaretou v koutku úst a s Didi a Natálií.

V deset platíme, jdeme na taxík a jedeme domů. Taxikář jede skrz dělnické čtvrti a účtuje si jen o málo víc než šestnáct zlotých.

Pan Hrouda už na pokoji spí. Přijde mi SMS od manželky, kde mi přeje vše nejlepší k narozeninám. Jsa dojat, odepisuji zpět.

Pan Hrouda zdaleka nespal tak dlouho, jako ve Vídni, a šel na snídani dříve než já. Když jsem si k němu přisednul s kalorickou bombou na talíři, vyprávěl mi o švábovi, kterého spatřil na kávovém automatu. Poznal ho, neb měl určité zkušenosti ze svého bytu v Lyonu, kde je zuřivě zkoušel vystříkat, než pan domácí použil profesionální firmu a chemické zbraně.

Po snídani skočím do hypermarketu koupit si na cestu minerálku a štangli uheráku Pick jako dárek manželce. Štangle je v padesátiprocentní slevě, kterou mi však pokladní nechce uznat.

Nechám jí uherák na pokladně, vrátím se znovu do prodejny, seberu jinou štangli na stejném háku a jdu na jinou pokladnu. Ještě před placením se zeptám, zda je na uheráku „fifty percent akcijó“, mladík řekne, že ano a sleva tam skutečně je.

Odjezd je napínavý, neb skoro všichni jedou taxíky a ze stáda objednaných vozů jich přijede jen pár.

„Ty taxíky jezdí, jako když voda kape!“ komentuje to velmistr Hort.

Každý z vozů zastaví před hotelem a jde se nahlásit na recepci, jako že přijel. Lapáme vozy ve čtveřici – pan Bára, já, redaktor Surov a kibic z Třince. Nakonec se nám to podaří, ale řidič nezapne taxametr.

„To bude ještě zajímavý,“ říká pan Bára na předním sedadle.

Na nádraží po nás pak řidič chce tři tisíce forintů, o padesát procent méně, než když jsme jeli tam.

Prodávám zbylé forinty panu Bárovi (který má prý cestu do Budapeště), velmistru Hortovi pomáhám naložit kufr do policejního zavazadlového vozu Petrosjan a hlásím, že jsem žádné cikánky nepotkal a nikdo mě neokradl.

„To tedy máte štěstí, pane Špaček,“ řekne velmistr. 

Vlak do Bratislavy odjíždí v deset. Slunce stále svítí.

 

Začínám černými na stole čtrnáct (vůz Lasker) proti Stocku Ulrichovi (2083). Nebohý německý soupeř se ztratí v osidlech francouzského křídelního gambitu, ztratí haldy materiálu a dostane se do časové tísně. V ten okamžik si otevřu maďarskou minerálku a skropím okolí. Když soupeř před Nagymaros spadne, podávám mu mokrou ruku.

 

Při čekání na rozlosování dalšího kola upozorňuji velmistra Horta a Karin Němcovou na hrad Visegrád, okolo kterého právě projíždíme. Posiluji se čokoládou, kterou mi děti koupily k svátku, abych jí použil, až bude potřeba.

Pak začne vodní dílo Gabčíkovo a objeví se rozlosování.

 

Posouvám se do vagónu Steinitz, kde na stole číslo devět hraju bílými s mistrem FIDE Harry Schaackem (2211), šéfredaktorem německého kulturně-šachového časopisu Karl. Začnu celkem dobře a mám aktivní pozici. Dokonce při dlouhém soupeřově rozmýšlení nabídnu remízu, abych soupeřovi ztížil koncentraci. Tah poté však udělám chybu a dostanu se pod matový útok. Konec přichází před Dvory nad Žitavou.

 

I po třetím hracím dni jsem stále na padesáti procentech bodů. Hlásím telefonicky výsledek domů.

„Skvělé!“ říká manželka.

Potkávám pana Báru, který říká, že v Bratislavě končí a vrací se do Prahy na schůzku s hlavním akcionářem. Zatímco projíždíme širokou rovinou, sedám do kupé, čtu si Talleyranda a popíjím minerálku.

Jak už je zvykem, zhruba hodinu manévrujeme Bratislavou, než okolo druhé zastavujeme na nádraží.

 

Na prázdném nádraží žádné taxíky nejsou a tak skoro všichni jedou MHD. Jízdenky prodávají jen ve dvou malých obchůdcích a automat není příliš spolehlivý, jak zjistí pan Hrouda, když dovnitř nahází peníze a nevypadne nic.

Dlouhý had lidí s taškami a pojízdnými kufry se vydává na stanici tramvaje. Skoro všichni jedou načerno, až na nešťastného hráče, který chtěl koupit jízdenku od řidiče (a ten je neprodává). Zatímco se muž obrací a s těžkou taškou se smutně vydává zpět na nádraží, tramvaj plná černých pasažérů vyjíždí k hotelu.

Hotel Color leží jen dvě zástavky tramvaje od nádraží, uprostřed industriální čtvrti. Pan Hrouda s Francouzi vyráží do centra potkat se s dívkou, která v Lyonu chodila s Kolumbijcem a teď si není jistá, v které zemi chce žít.

V hotelu čeká Jerguš Pecháč s babičkou i tatínkem, až německý mistr Schneider uvolní hotelový internet. Ale nedočkají se.

Já si u místní pumpy kupuji bagetu a plechovku Zlatého Bažanta, čtu si o Talleyrandovi a čekám na půl čtvrtou, kdy se taxíky vyjíždí na bowling.

 

Do taxíku vlezu s výpravou z Brodců, s kterými na pokyn pana Chládka v Národním bowlingovém centru vytvoříme bowlingový tým.

Cestou se taxikáře zeptám, jak se tváří na pád vlády a slovenskou účast v eurovalu a dostane se mi nepřetržitého přívalu nadávek na Řeky a všechny možné i nemožné politiky, kteří je v tom podporují.

Moje poslední vrhací zkušenost je jedenáct let starý bowling na Filipínách (spíše zábava než sportovní událost). Půjčíme si dvojbarevné boty a mě překvapí, že na rozdíl od Filipín mají moji velikost.

Ze začátku mi moc vrhání nejde (de facto nejlépe mi jde objednávání piva), pak mi však alkohol zvedne náladu a najdu vhodný styl (cvrnkám to jak kuličky). Během vrhání se seznámím s fotografem panem Chrzem, kterého se sklenicí piva v ruce požádám, jestli by nám nepoodešel z dráhy, že mi „deformuje perspektivu“. Pan Chrz na mě zkoumavě pohlédne a od té chvíle se začnu objevovat na fotkách.

Vedle nás koulí tým P. Matochy tak pozvolna, že ho pan Chládek skrz mikrofon ustavičně napomíná, aby zrychlil, což P. Matochovi v pravidelných intervalech připomínám. Na závěr mého výkonu pivo poněkud převáží sportovní umění a výsledky se zhorší (ze čtyř kol mi úplně nejlépe šlo to první s přešlapem a několika koulemi vedle), nikdo se však ze sedmého týmového místa neumí radovat tak jako my. 

 

Po skončení turnaje získá P. Matocha dobré typy, kam by se dalo jít. Nejprve se však rozhodne, že se v bowlingovém centru navečeříme. Ukáže se to jako strategická chyba, protože kvůli tomu centrum už neopustíme.

Jím pirohy, popíjím pivo a sleduji, jak se hrají bleskovky. Objeví se další člen ŠK PORG, RNDr. Petr Budínský, který měl kongres ve Vídni, spojený s ochutnávkou vín, ale „volali jste mě, že jste tady, tak to vzal čert a tak jsem tedy tady.“ P. Matocha mu vypráví o bleskovkovém umění Kristýny Němcové a známý blickař RNDr. Budínský udělá chybu, že se rozhodne zahrát si s ní také. Vidíme několik pozoruhodných výkonů, asi nejlepší je ten, kde Petr vyhraje tím, že s pár sekundami na hodinách zmáčkne soupeřce hodiny a drží je tak, aby je nemohla zmáčknout soupeřka.

Zatím Karin překládám jídelní lístek ze slovenštiny do češtiny – veterána slovenských pondelkov nemůže hydina vyvést z míry (zvláště, když je hned pod tím překlad v angličtině). Nakonec si však Karin stejně dává palačinky.

V devět se Karin unaví a se sestrou jdou spát, zatímco P. Budínský s P. Matochou stále blicají. Vnutím se sestrám Němcovým do taxíku, který nás veze po všech čertech (k nádraží a pak zase zpátky) s útratou o téměř padesát procent větší, než na cestě tam. Taxikář navíc pěkně po slovensky mlží.

Když se ho zeptám, jestli má hodně anebo málo zakázníků v porovnání s loňským rokem, řekne, že je to někdy horší, někdy lepší. Navíc nás varuje, že nemá na dvacetieuro drobné (jako by mi viděl do peněženky) a tak platí Kristýna Němcová erárními penězi.

Na pokoji je již přítomen pan Hrouda, který sleduje domácí zpravodajství, intenzivně se zajímající o čistotu vzduchu na Ostravsku.

Vstávám a jedu vlakem jako obyčejně, jenom místo aktovky s sebou tahám obrovskou tašku s nápisem ČSOB (turnaj sponzoruje Poštovní spořitelna, tak to budu mít stylové). Z metra vystupuji na Můstku a jdu pěšky na Hlavní nádraží. Je čtvrt na devět a mám dost času. Sedím na lavičce před nádražím, čtu Sorosovu Alchemy of Finance a pozoruji lidi, co pádí do práce.

Trochu jim závidím. Odpoledne se seberou a pojedou domů s vidinou víkendu před sebou.

Já mám dovolenou a jsem nervózní, jelikož budu pět dní jezdit vlakem, hrát šachy a spát v různých hotelích na pokoji s Francouzem.

Pět minut před půl devátou jdu na první perón hledat vládní salónek. Ten je pěkně zašitý, jak se dá od vládního úřadu očekávat. V patách skupinky šachistů jdu nejprve na sever až na stanoviště taxíků, pak se vracíme okolo Fantovy kavárny, ČD lounge až k nenápadným dveřím se záclonkami (do vládního salónku není vidět), označenými jako šachový vlak.

Vystojím frontu na registraci (zdravím P. Matochu, ale má mnoho práce), obdržím vouchery a propagační materiál, sundám si kabát a čepici a připravuji k odevzdání svoji tašku. Všímám si elegantní průvodčí (P. Matochou později označena jako „vlakuška Eliška“), reklamní tváře Českých drah, jejímž úkolem je na všechny se usmívat a pózovat fotografům (pokud možno s lokomotivou anebo aspoň s logem ČD). Rovněž je vidět rozdíl mezi šachovými profesionály (vláčí s sebou počítač s šachovými programy) a amatéry (pouze zavazadlo). Nad taškami dominují kufry na kolečkách. Přemožitel Ananda, mistr Boleslav (P. Matochou přezdíván „Bolek“), ředitelem turnaje odvelen od počítačů ke kufrům, dotazem zkoumá, zda se může ujmout mých zavazadel. Přebaluji však, a tak tašku donesu na shromaždiště zavazadel sám. Vyfasuji potvrzení s nápisem šachový vlak.

Přicházím do salónku, kde čeká snídaně. Jsem stále nervózní, jelikož bych se měl socializovat, což mi však hrubě nejde (nejsem sám, v knize Money Mavericks od Larse Kroijera je nádherně popsáno, jak traumatická pro všechny zúčastněné taková formálně „neformální“ setkání jsou). Poznávám známé tváře (pana Modra s paní Modrovou, pana Chládka, velmistra Cveka, mistra Piska a další), kteří však pochopitelně neznají mě. P. Matocha je mimo dosah, neb jsou všude spousty velkých bossů a novinářů, kterým se musí věnovat. Poznávám i jeho stabilní personál šachových akcí (Kristýnu Němcovou a hostesky), které mají plno práce a navíc mě neznají.

Naštěstí při čepování džusu polapím pana Báru, jediného dalšího přítomného člena ŠK PORG. Pan Bára není nervózní, neb je v zaměstnání a kromě socializace dohlíží na své lidi z EuroAgentur Hotels & Travel, kteří na akci dodávají catering. Při konverzaci se mnou nenápadně kontroluje podřízené. Pak mi prozradí, že vedle vládního salónku je ještě prezidentský salónek (salónek salónku). A tak, když pan Bára zmizí v kuchyni, jdu o místnost dál.

Hledám velmistra Horta, ale místo něj polapím Jana Lamsera (prezidenta Šachového svazu, člena představenstva ČSOB, ředitele Poštovní spořitelny, jehož znám přes Pavla Housera). Táži se ho na nejnovější drb dluhopisového trhu, tedy otázku výběru hudby pro garáže radlické centrály ČSOB. Padla při jednání managementu skutečně otázka, zda nahradit Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu skupinou Orlík? Dozvídám se, že návrh byl skutečně vznesen, konzervativní většina ho však zamítla.

Dále zkoumám, proč Jan Lamser (jehož šachové kvality uznává i ing. Krátký, vrchní šachový teoretik ŠK PORG) s námi nejede – nemá šanci se na tři pracovní dny uvolnit. Probíráme otázku parkování u hrací místnosti ŠK FIMA ČSOB, kde hráčům soupeře při utkání odtahují automobily. Vyprávím o velké zášti, kterou ŠK PORG k ŠK FIMA ČSOB cítí, což prezidenta šachového svazu překvapuje, neb jejich hrací místnost je poměrně příjemná, stejně jako jejich klub, který „většinu zápasů prohrává“. Pak se k debatě připojí i pan Jan Hruška (hráč ŠK FIMA ČSOB), který vlakem jede a v pražském přeboru mi dal pěknou nakládačku. Když už nevíme, o čem se socializovat, přijde P. Matocha a představí Lamserovi náměstka Českých drah, pana Blažka.

Čepuji další džus a další kávu, když konečně do sálu vběhne velmistr Hort s panem Svobodou v zádech a začne oficiální zahájení.

Úvod P. Matochy a projev pana Blažka jsou vcelku standardní. P. Matocha překládá po odstavcích do angličtiny. J. Lamser, absolvent zhruba čtyř vysokých škol (jednou z nich je pařížská Sorbonna), vymyslí svůj projev na místě. Tváří se velmi seriózně, mluví vážně, ale přesto si nejste jisti, jestli si z vás nedělá legraci (můj typ je, že ano). Základem projevu je tvrzení, že dnešní doba je dynamická, a proto spojení „banka, vlaky, šachy“ má očividně budoucnost. Řediteli Poštovní spořitelny se toto heslo tak zalíbí, že si ho sám přeloží i do angličtiny. Velmistr Hort potom uvede německou slovní hříčku Zug – Zug (vlak – tah), která v jiných jazycích nefunguje. Pan Svoboda mi šeptá, jak se ráno v hotelu s velmistrem zakecali, cestou proráželi dopravní zácpu a přitom jim neustále volal Pavel Matocha s mistrem Boleslavem a Kristýnou Němcovou, kde sakra jsou.

Úvod uzavírá P. Matocha technickými pokyny v češtině, zatímco Kristýna Němcová v sousední místnosti provádí totéž v angličtině. Ředitel turnaje si dává záležet (pokyny prý psal do dvou do rána), neb (dle jeho slov) „je to poslední okamžik, kdy má všechny účastníky pohromadě“. Pak se mu rozprchnou, ve vlaku rozhlas nefunguje a až do Prahy je všechny pohromadě neuvidí.

Poté se rozloučím s panem Svobodou a proderu se k rozlosování prvního kola. Hraju na šachovnici číslo třicet, ve vagónu Euwe (šachově předposlední). Beru si kabát, čepici i batoh. Dotazem zjišťuji u P. Matochy, zda bude moje taška skutečně naložena anebo si ji mám donést do zavazadlového vozu (Petrosjan) sám. Téměř uklidněn, vlezu do Euweho.

Venku na peróně se zatím fotí celebrity (pan Blažek, pan Lamser, velmistr Hort a P. Matocha).

Najdu stůl číslo třicet, prohodím si s panem Onderkou místo, zasednu do polstrovaného křesla a čekám, až se rozjede vlak, aby se mohlo začít hrát.

 

Pan Onderka je člen výpravy Poštovní spořitelny, jejíž cestu sponzoruje banka. Někteří z výpravy hrají celkem dobře (pan Winkelhofer, pan Hruška), někteří hůře a jiní se jedou jen projet po střední Evropě. Pan Onderka je začátečník, který si k šachu sedl po dvaceti letech, a tak je partie u konce ještě, než vlak opustí Prahu.

Než dohrají ostatní, tak debatujeme. Ptám se, jestli v Poštovní spořitelně nějak pocítili letošní druhou vlnu krize, ale pan Onderka je zastánce pozitivního přístupu k životu (krize je příležitost) a „když se někdo na krizi odvolává, tak ho vyhodím.“ Ti, co měli problémy už dřív, mají problémy větší (někteří už zkrachovali), s pozitivním přístupem si však určitě s krizí poradíte.

 

Výhra v prvním kole mě posunula do prvního vagónu (Steinitz) na stůl číslo jedenáct. Mám bílé a hraji s Markem Gluchovským, šéfredaktorem ruského šachového časopisu 64. Pan Gluchovský jede vlakem jako novinář na náklady P. Matochy (potažmo sponzorů). Nicméně, jak se později dozvím, má s P. Matochou mnoho společného, protože největším sponzorem jeho časopisu jsou ruské státní železnice.

Začne se před Pardubicemi. Držím se celkem dobře, ale pak mě černý (ELO 2148) začne přehrávat a já začnu ztrácet čas. Navíc sedím na konci dlouhého stolu a skrz mě přechází vítězní a remízoví hráči bílých nahlásit výsledky – nevýhoda bílých figur ve vlaku je, že pokud sedíte uprostřed a dohrajete předčasně, je vám to k ničemu, protože stejně musíte počkat, až dohrají ostatní, abyste se mohli dostat pryč. Nakonec si mně černý vychutná, když v časové tísni stále zesiluje pozici a shodí mě před Českou Třebovou v okamžiku, kdy stojím na prohru. Šachově velmi profesionální a velmi zkušené.

 

Propadl jsem na sedmnáctý stůl (vůz Aljechin). Hraju černými s šedovlasým vysokým panem Hälsigem z Německa, který na dotaz o šachovém ratingu tvrdí, že „I don´t have any ELO. I am an Amateur.“

Myslím si, že to bude poměrně lehká práce, ale není. Pan Hälsig hraje bílými svoji vlastní výstavbu, kterou má dost obehranou (a bude s ní během turnaje dělat ostatním hráčům problémy). Zkouším vyrobit nějaké komplikace, ale když mi v třiadvacátém tahu pan Hälsig nabídne remízu, zkontroluji to („Did you offered me a draw?“), zamyslím se, mrknu na hodiny a pak ji příjmu.

„Příliš komplikované na tak krátký čas,“ řekne pan Hälsig a předvede mi varianty, které jsem viděl jen zčásti anebo vůbec ne. Podezřívavě se na proklamovaného amatéra podívám a jdu nahlásit výsledky do sousedního vagónu rozhodčích (Capablanka).

Nahlásím výsledek slečně Olšarové (M.) a panu Biolkovi (R. jr.) a kouknu se z okna. Projíždíme Blanskem, mám pro dnešek odehráno a je tedy čas navštívit jídelní vůz.

 

V jídelním voze se schyluje k pohromě. Vůz je standardní velikosti jídelního vozu ČD, tedy zařízení, kam lidé normálně na jídlo nechodí. Zde se chystá vůz v několika minutách zavalit více než stovka lidí (zhruba třiceti platí jídlo P. Matocha sám), kterou dva číšníci a jeden kuchař nebudou schopni zvládnout.

Usedám k slovenskému panu Durkovi chvíli před tím, než Smyslova zaplaví hráči z předních vagónů. Podaří se mi objednat a nakonec i vybojovat guláš, pivo a příbory. Pan Hruška je méně agresivní a skončí s gulášem, pivem, ale bez příborů. Nabídnu mu svůj (právě jsem dojedl), pan Hruška však odmítá, čeká a jídlo mu stydne. Pan Hälsig si zdravě objedná salát, ale v pořadí ho předběhnou guláše a palačinky. Hladový mistr Pisk křičí v Brně na perón: „Schnitzel, bitte! Schnitzel!“ Pan Chládek (platící výlet celému svému šachovému oddílu) se směje, ale současně zkoumá, co je s jeho jídlem.

Nakonec se dostaví posmutnělý pan Bára a začne od hostů vybírat prázdné lahve (příští den pak do Vídně přivolá posily). Odneseme s panem Durkem talíře i piva, pak si koupíme další pivo do ruky a do zásoby a vydáváme se vlakem hledat volné kupé k diskusi.

Pan Durko je majitel firmy na pokládku průmyslových podlah. Ptám se, jak cítí druhou vlnu krize. Pan Durko má však stejně pozitivní přístup k životu jako pan Onderka. Vypráví, jak se na zákazníkovi musí dělat, zvát ho na různé akce, denně ho obvolávat a tak. Když na něm děláte, pak děláte. Když neděláte, tak neděláte.

Zkoumáme lůžkové kupé vládního vlaku. Objevujeme skryté šatny, umývadla, zrcadla i tekoucí vodu. Diskutujeme, zda se jedná o stejný vlak, ve kterém se v Čierné nad Tisou sešel Dubček s Brežněvem. Diskutujeme o pádu slovenské vlády. Střídáme se s chozením pro pivo. Když jde pan Durko, dočítám Sorosovu Alchymii peněz. Volám manželce a hlásím, že mám půlku bodů („Výborný výkon!“ chválí mě manželka). Při vlastní cestě pro pivo potkávám P. Matochu dávajícího četné rozhovory novinám (při první partii pro Radiožurnál naslepo komentoval partii Cvek-Jerguš). Rovněž velmistr Hort jest vyslýchán sportovním novinářem MFDnes a to při pivu a při guláši. Navíc je zklamaný, protože poslední partii (s Gluchovským) prohrál na čas ve vítězné pozici („Taková tragédie, pane Špaček, taková tragédie!“). Prý natáčela i televize – nemám však s sebou ani manželku, ani děti a tak pochopitelně v záběru nejsem.

Po sedmi hodinách jízdy (nejméně hodinu vlak manévroval skrz Vídeň) přijíždíme do Vídně na nádraží Meidling.

 

Celý vlak spěchá k zavazadlovému vagónu Petrosjan. K svému překvapení zjišťuji, že má taška skutečně cestovala se mnou, popadám ji, a s panem Bárou jdeme na taxíky. Přemlouvám šéfa EuroAgentur Hotels & Travel k použití MHD, ale pan Bára nechce riskovat žádné dobrodružství. Rozloučí se s personálem, který odjíždí vlakem na odstavné nádraží.

Půlka cestujících volí MHD, půlka se staví do fronty na taxíky. Taxikáři jsou zavaleni objednávkami a začnou se na Meidling sjíždět ze všech stran. Nebohý ukrajinský mistr Reprintsev cestuje s celou rodinou (manželkou a dvěma dětmi), což je pro vídeňské taxíky příliš velký náklad. A tak zatímco čeká na hodně velký vůz, ostatní ho přeskakují. Velmistr Hort poučuje ostatní, jak se má s taxikáři jednat. Málem se mi podaří pana Báru přemluvit na MHD, když přijede další vlna taxiků a ve třech se dostáváme dovnitř.

„Hintschgasse Eins bitte,“ pravím německy. Taxikář se ptá na okrsek, kouknu do mapy a řeknu „Zehn Bezirk. Near Wienerberger,“ přeskakuji mezi angličtinou a němčinou. Pan Bára se v plynné ruštině zkouší přemluvit mistra Reprintseva, zda bychom nemohli vzít některé z jeho dítek, ale mistr se toho neodváží.

Tak odjíždíme a k Hintschiggasse Eins přijíždíme v taxíkové koloně.

„Zkoušel jsem Pavla přemluvit, abychom do hotelu objednali hromadný svoz autobusem, ale nedal se,“ říká pan Bára.

 

Fronta od taxíků se přemístí k hotelu Austria Trend. Recepční je zavalena vouchery a propadá zoufalství. Lidé se hledají na jejím seznamu, ona je odškrtává a vydává klíče. Kristýna Němcová zaujme strategické místo nedaleko řady a sleduje, zda předávání klíčů probíhá v pořádku. Později se jí dostane výčitek od recepční, že vydávání klíčů standardně probíhá tak, že se dají klíče delegátce (tj. slečně Němcové) a ona je rozdává ostatním. „It´s never like that!“ říká paní recepční, „never!“

Dostanu se na řadu, najdu se na seznamu a dostávám klíč. Francouz, s kterým spím, zde očividně ještě není. Dohodnu se s panem Bárou, že si jen dáme věci nahoru a pak se dole sejdeme a půjdeme na schnitzel k Figlmüllerovi.

Dostanu se na pokoj, zaberu si lůžko, vyndám taštičku s kartáčkem a pastou, zavzdychám, co z toho mi po setkání s Francouzem zbude, a sjedu dolů a vrátím klíč. Pan Bára ještě není přítomen, a tak v recepci naslouchám cvrkotu. Kupodivu nikdo nejde do Vídeňské opery na Mozartovu Kouzelnou flétnu anebo na Hello Dolly do VolksOper, jak oficiální propozice doporučovala. Poštovní spořitelna vyráží skupinou taxíků na Stephansplatz. Velmistr Cvek se jde projít. Recepční probírá se slečnou Němcovou, jak to normálně chodí v hotelích. Je přítomen P. Matocha a tak mu vyprávím o řízkovém plánu. P. Matochovi se nápad zalíbí a začne svolávat personál.

„Dobrý den, vy jste pan Špaček,“ osloví mne pan Hrouda, „spím s vámi na pokoji.“

„Já spím s nějakým Francouzem,“ namítnu.

„My jsme si to prohodili,“ řekne pan Hrouda, „on se vás Alain trochu bál, a tak s vámi spím já.“

Vzápětí mi představí své známé z šachového klubu v Lyonu, Gregoryho Luxe a Alaina Larrauffieho (oba budou mít velkou fotku v MFDnes, jak před Hlavním nádražím hrají šachy). Snažím se s nimi konverzovat anglicky, když mně pan Hrouda upozorní, že Francouzi moc anglicky nemluví. I oni se přidají k cestě k Figlmüllerovi. Přidává se i vlakuška a portýr ze zavazadlového vozu (studuje architekturu a v Petrosjanovi si jen přivydělává), hostesky Diana (předzdívaná Didi) s Natálií a Kristýna Němcová s Karin. Z malé akce se začne klubat velká.

Pavel Matocha se ptá, jak se tam dostaneme. Navrhnu MHD a dostávám na starost vedení celé akce a právo používat čestný titul „pan vedoucí.“ Společenský večer začíná.

 

Upřímně řečeno, zabloudím hned, jak vyjdeme z hotelu. Nabereme však instinktivně správný směr, mžourám do mapy (ve tmě na předměstí není moc vidět), P. Matocha vtipkuje, že jdeme na večeři, ne na snídani, ale nakonec nás zachrání Karin s Kristýnou, když zahlédnou přijíždějící autobus. Celá výprava s výjimkou pana Hroudy a Francouzů jede načerno. Autobusu nefunguje mapa a všechny zastávky ve tmě vypadají stejně, ale Francouzi s panem Hroudou jím již jeli, a tak vědí, jak vypadá stanice metra. Ta je navíc konečná, což se pozná i v rakouských autobusech. Kupujeme si lístek na metro a s přestupem se dostáváme na Stephansplatz. Zkouším ostatní, zda si všimnou, že věže Stephansdom vypadají odlišně (uprostřed výstavby došly peníze). Student architektury nadšeně fotí.

Nalézáme Figlmüllera a v originální restauraci, kde je vždycky plno, je volný velký stůl. P. Matocha s číšníkem domluví vniknutí. Téměř všichni si objednáváme řízky s bramborovým salátem, Didi gordon bleu a Karin opečené brambory s kečupem. Vrchní s námi žertuje česky, s Francouzi francouzsky. K pití si Francouzi chtějí dát pivo, mají však pouze víno a tak se objednávají rovnou celé láhve.

„Rakouské víno je lepší než francouzské pivo!“ tvrdí P. Matocha a pan Hrouda mu to potvrdí.

Nejprve přijde na stůl víno, sodovka a voda. Pak polévky a Karininy brambory („für kleine Prinzessin“), které vypadají dost odlišně od hranolků a kečup se k nim tak nehodí. Pak obří řízky, Gordon Bleu a přílohy. Pak je stůl úplně plný a při krájení řízků se s panem Bárou bodyčekujeme. Pro dívky jsou porce dost velké, síly však dojdou i P. Matochovi.

Před devátou se vyvalíme z restaurace a jdeme na prohlídku Vídně. Francouzi s panem Hroudou se odpojí, že jdou na MHD. My to bereme přes Příkopy a morový sloup k Hofburgu (upozorňuji na kostel Minoritů, který dal postavit Přemysl Otakar II. v rámci svých imperiálních ambicí, které skončily v bitvě u Suchých Krůt) a pak k radnici, kterou prý postavil stejný architekt jako radnici v Liberci (jo, v Liberci, tam se Němci měli!) a před kterou nyní stojí velkolepě osvětlený italský cirkus.

Noc vypadá nadlouho, když se naštěstí Karin unaví a chce domů. Pan Bára s P. Matochou lapají taxíky na Ringstrasse, každý na jedné straně. Podaří se, nejprve jedou dámy s P. Matochou, později pan Bára, já a student architektury.

Taxikář je z Hintschgasse trochu zmaten, ale pak mu do GPS naťukám Hintschiggasse a tak nás domů dopraví. Do cíle dorazíme ještě před panem Hroudou, který na recepci klíč od našeho pokoje nedostane, ale nechávám mu otevřeno.

Zatímco si čtu biografii francouzského ministra Talleyranda, pan Hrouda se po francouzském způsobu sprchuje, zabalí se do mokrého ručníku a v ručníku vleze do postele.

Jdeme spát.