Blog Davida Navary

Tento blog nepojednává o lásce, ale o pomoci. O tom, jak člověk potká ty pravé lidi ve chvíli, kdy je potkat potřebuje.

Byl srpen roku 2008. Bez vlastní zásluhy jsem jel na špičkový turnaj Grand Prix. Jako hráč nominovaný jedním z pořadatelů cyklu jsem měl hrát čtyři turnaje. Nakonec vše skončilo trochu jinak. Český pořadatel kvůli změně podmínek v průběhu soutěže ustoupil od svého záměru organizovat turnaj Grand Prix. Odehrál jsem pouze dva turnaje a pak jsem bez vlastního zavinění byl zaměněn dalším hráčem. Necítím ale hořkost (když pominu to, že jsem kvůli turnaji v Soči přišel o účast na jedné špičkové akci). Zahrál jsem si dvě krásné soutěže. Napsal jsem o nich celkem zajímavé články, ale všechny vzpomínky se naštěstí nevejdou do několikastránkového článku. Alespoň zatím. Bojím se, že mi paměť někdy v budoucnosti selže, proto píši už teď.

Cestoval jsem do ruského letoviska Soči. Když jsem v Praze jsem přišel na letiště a absolvoval odbavení, personál pro mě měl nepříjemnou zprávu. Nejprve mě vyvolal rozhlasem, aby mi oznámil, že byl změněn můj let. Nemohl jsem cestovat s přestupem ve Vídni, ale musel jsem letět přes Moskvu. Časově to neznamenalo velký rozdíl, organizačně ano. Na letišti v Praze mi dali ještě pár instrukcí, z nichž jsem přibližně polovinu okamžitě zase zapomněl.

Pokud mě znáte lépe, asi víte, že nejsem psychicky právě stabilní člověk. Prvotní šok jsem ještě jakžtakž překonal, ale v Moskvě má nervozita narostla do povážlivých rozměrů, značně překračujících očekávané rozměry příručního zavazadla. Brzy po příletu jsem zjistil, že navazující spoj odlétá z jiného letiště. Naštěstí jsem na turnaj byl dobře připraven. Nemám na mysli šachovou stránku, ale jazykovou. Ruštinu jsem se učil a jsem schopen mluvit celkem plynně. Nějak se mi díky několika vhodně cíleným dotazům a dobře míněným odpovědím podařilo se dopravit „maršrutkou“, tedy jakýmsi křížencem taxi a autobusu, z jednoho letiště na druhé. Tím ale má nervová odolnost byla vyčerpána. Do odletu zbývala sice ještě hodina a půl, ale já jsem se ocitl na konci nějaké fronty (snad na prohlídku dokladů nebo osobních zavazadel). V tu chvíli jsem byl opravdu bezradný. Fronta příliš nepostupovala a i dnes mám pocit, že v Rusku člověk nikdy neví, jak dlouho bude muset v takovém případě čekat. (No offence intended.) V dost zoufalém rozpoložení mysli jsem se začal bavit s okolostojícími. Vlastně už ani nevím proč. Snad jsem chtěl zjistit, zda stojím ve správné frontě nebo co mám dělat po jejím průchodu. Zjistil jsem, že slečna (nebo paní, pro daný článek to není podstatné) vedle mě také cestuje do Soči. To mě částečně uklidnilo. Nicméně ne docela, protože jsem jasně chápal, že pokud někdo z nás dvou letadlo nestihne, budu to já. Zeptal jsem se jí proto, zda by mi za finanční odměnu nepomohla dostat se až k letadlu. Neměl jsem na mysli předbíhání ve frontách, ale prostě to, že bych sám od sebe mohl zazmatkovat, stoupnout si do špatné fronty a let zmeškat. Mé reakce byly pro lidi okolo mě zřejmě dost překvapivé. Paní s dítětem se s dotyčnou slečnou (říkejme jí Elisa) bavily o tom, proč jsem tak nervózní. Paní s dítětem za důvod označila mou nutnost komunikovat v cizím jazyce, zatímco slečna namítla, že ona také někdy cestuje do ciziny a tak nervózní nebývá. Přesto mi ale Elisa pomohla. Dokonce zavolala organizátorům soutěže, vysvětlila jim, že přicestuji z Moskvy a ne z Vídně a pomohla mi dostat se přes pasové kontroly až k letadlu. Chtěl jsem se jí nějak odvděčit, ale nechtěla si vzít ani peníze za provolané hovory, natož potom vyšší částky. Považovala to za samozřejmost, nikoliv za něco, za co by měla dostat odměnu. V letadle jsme seděli vedle sebe. Dozvěděl jsem se, že pracuje ve vědecké sféře. Snad v oblasti chemie, ale nemohu si pamatovat všechno. Dal jsem Elise svou vizitku. Bez postranních úmyslů. Jen jsem nabídl, že kdyby cestovala ona nebo někdo z jejích známých do Prahy, možná bych jim mohl s něčím pomoci. Elisa mi dala svůj kontakt na Skype pro případ, že bych ještě měl nějaké potíže. Nikdy jsem neznal její jméno, ale právě kvůli přezdívce na internetovém telefonování si ji pamatuji jako Elisu. Jmenuje se Jelizaveta? Nevím. Záleží na tom vlastně?

A co já? Jsem nepochybně dost nadaný člověk, ale někdy mám pocit, že ze svého nadání mám prospěch snad jen já sám. Jindy se mi dokonce zdá, že ani já ne. Ještě jsem se příliš nenaučil pomáhat ostatním lidem. Občas poradím nějakým cizincům v Praze, ale ani s mapou si někdy nevím rady. Někdy pro mě je snazší komunikovat v ruštině nebo dokonce i v polštině, než ukázat správný směr z Václavského náměstí na Staroměstské. (Dojít tam samozřejmě umím, ale určení směru mi přesto působí potíže. Prostě si pamatuji, z které ulice se jde do které.) Už jsem nejednou nějakým cizincům trochu pomohl, ale nikdy ne tolik jako Elisa mně. A hlavně mám pocit, že podstatně častěji se sám druhých ptám na cestu, takže jsem v tomto ohledu druhým spíše na obtíž.

Možná jste čekali, že napíši blog o mistrovství republiky, ale nějak se mi zrovna nechtělo. Také jsem potřeboval dopsat diplomovou práci, což se mi s otcovou pomocí podařilo včera večer. O mistrovství republiky může napsat i někdo jiný, bylo tam pár stovek lidí. Když už se ale o této soutěži zmiňuji, myslím si, že bych měl poděkovat lidem, kteří mi dopomohli k úspěchu. Kteří mě podporovali mě při mém vzestupu a podrželi při mých pádech. Bez nich bych svého životního úspěchu v Ostravě nedosáhl. Bez pomoci ostatních se prosadil snad jen jediný velký šachista, Bobby Fischer (a ani u něj to není tak docela pravda). Všichni víme, čím Fischer zaplatil cenu za svůj úspěch. Osamění, psychické potíže, politické problémy,… Nechci jít v jeho stopách, ani kdyby mi za to někdo nabízel titul mistra světa. Nemám snad ani třetinu Fischerova nadání, ale nelituji toho. Mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout. Myslím rodinu, všechny trenéry (bývalé i současného) a mnoho dalších lidí, které tady kvůli rozsahu a čtivosti článku musím nevděčně vynechat. Kde bych byl bez nich? Na letišti v Moskvě? I díky Elise věřím, že svět je v podstatě dobrý a že ani v těžkých situacích nebudu na své problémy sám.

O něco později jsem zkusil Elisu kontaktovat přes Skype. Už ani nevím, co jsem napsal. Nejspíše jsem nějak poděkoval za pomoc a nabídl, že kdyby cestovala ona nebo její známí do Prahy, mohl bych jim možná s něčím pomoci. Neměl jsem v úmyslu navazovat takto důvěrné mezinárodní vztahy. Neodpověděla mi. Asi to tak bylo správné. Nejspíše svou ženskou intuicí pochopila, že bych v Praze dokázal ztratit snad i celou ruskou výpravu. Vstoupila do mého života v momentu, kdy jsem to potřeboval, aby z něj potom zase odešla. Dodnes na ni někdy s vděčností vzpomínám.

Proč mi vlastně neodpověděla? Nevím a nikdy se to nedozvím. Snad jsem kvůli tomu vnucování peněz za pomoc vypadal tak trochu jako „noví Rusové“. To jsou lidé, kteří rychle (a leckdy nečestně) zbohatli po přechodu od socialismu ke kapitalismu¹ a myslí si, že si za peníze mohou koupit všechno. Ostatní je nemají příliš rádi, ale jim to nevadí, protože se stejně nejvíce setkávají mezi sebou. Já mám k novým Rusům opravdu daleko. Nejsem pohádkově bohatý a ani se nesnažím svým zevnějškem vyvolat takový dojem. Také povahově se od nových Rusů dost liším. Je ale pravda, že jsem v Soči během turnaje bydlel v jednom z nejluxusnějších hotelů, což Elisa z rozhovoru zjistila.

Už několikrát jsem si pěkně povídal se sympatickými slečnami, dal jsem jim svou vizitku a nedostal jsem žádnou odpověď. Je velmi těžké rozumět ženám. Mužům vlastně také. (Ostatně sám si často připadám dost nepochopitelný.) Ale přesto, nebo právě proto, se musíme snažit lidi okolo sebe pochopit.

 Nejprve si dovolím upozornit, že jsem docela nedávno publikoval ještě jeden blog. „Psací náladu“ mívám jen někdy, proto se sdělením nahromaděných postřehů nebudu příliš otálet.

Před necelými dvěma roky jsem rozdělil poslední místo na uzavřeném turnaji Grand Prix v Soči, přičemž se mi nepodařilo vyhrát ani jednu partii. Na takové výsledky se dá reagovat různě. U mě převážila touha napsat o soutěži alespoň vtipný a kvalitní článek se sebeironickou nadsázkou. Myslím, že se mi to podařilo a svého rozhodnutí nelituji. Výsledku v turnaji trochu ano, ale myslím, že člověk by se měl raději díval dopředu, než se trápit minulými chybami. Určitě neuškodí se z nich poučit, ale vrátit se nedají.

Jak jste možná zaznamenali, v minulých dnech jsem prohrál na pražské Kampě zápas s Judit Polgár . Celkové skóre 2-6 mě rozhodně nepotěšilo. Před soutěží jsem šachy trochu zanedbával kvůli studiu (což není myšleno jako výmluva, ostatně předchozí dva roky jsem zanedbával studium kvůli šachu a na rozdíl od soupeřky nemusím vychovávat děti). Ani relativně intenzivní příprava před zápasem a v jeho průběhu mi neumožnila skóre zkorigovat.

Zápas sestával z 8 partií hraných tempem rapid šachu. Vlastně si ani nejsem jist, zda jsme na začátku měli 25 minut, jen vím, že desetisekundová bonifikace za provedené tahy mi tentokrát nestačila, dvakrát jsem překročil čas. Scénář zápasů jinak v poslední době bývá až povážlivě uniformní. Tak jednotvárné, že už jsem při psaní o minulých dvou zápasech nějaké dvě věty nechal téměř beze změny. Přijede nějaká hvězda, přesvědčivě mě porazí a prohraje jednu partii. Doufám, že tu prohru nemá zakotvenou ve smlouvě :-). Opakuje se také to, že do Prahy téměř nikdo z hostů nedostane pozvání podruhé. Je zde jedna výjimka, ale zvát dotyčného hráče do Michnova paláce, kde se soutěž hrála, by bylo trochu zvláštní. Jeho syn se totiž jmenuje Michna.

Abychom se vrátili k tématu, zajímalo by mě, kdo mě přijede porazit příště. Mám pocit, že by místo mě raději měl dostat šanci Sergej Movsesjan nebo Viktor Láznička, ale Pavel Matocha má na věc svůj názor.

Nejmenovaný velmistr se už párkrát stal terčem mých přátelsky laděných žertíků kvůli špatným výsledkům proti ženám. Není v tom nic šovinistického (doufám), ani jsem to nemyslel nijak špatně, prostě jako mírný žert v mezích zákona. Teď už mu jeho výsledky asi připomínat nebudu. Výsledek zápasu mi připomínal film „Jáchyme, hoď ho do stroje“, konkrétně hlášky doktora Chocholouška:

„Jedná se o politováníhodné nedopatření, jaké se stane nejvýše jednou (dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát) za 10 let.“ Pokud se dobře pamatuji, na konci filmu se dotyčný doktor zbláznil. Já se do psychiatrické léčebny nechystám, ale Rusové mi (za jiných okolností, ale také po prohrách) říkají, že všechno ještě mám před sebou :-).

Ve skutečnosti soupeřka hrála prostě lépe než já. Hrál jsem nudněji než obvykle, byl jsem slabší v taktice a v časových tísních jsem se orientoval mimořádně špatně.

Celá soutěž ale měla i společenský rozměr. Pavel Matocha díky svým kontaktům přilákal mnoho osobností veřejného života. První tah úvodní partie provedl pan premiér Fischer. Můj návrh zněl 1.c4, ale proti vykonanému tahu 1.e4 jsem neprotestoval. Síla Fischerova (mám rád neškodné dvojsmysly, proto neuvádím křestní jméno ani titul) tahu se projevila. Remízou v první partii jsem získal více bodů, než v dalších čtyřech dohromady!

Program obohatili a přiblížili obecenstvu také velmistři Hort a Kaválek svými přednáškami a komentáři. Když velmistr Hort zmínil, že se sestrami Polgárovými má dobré skóre, navrhl jsem (ne jemu, ale divákům) po neúspěšném prvním dnu, že bych se s ním možná měl prohodit. Na oficiálních místech jsem ale takový návrh neprojednával.

Jak jsem už psal, zápas ale nemá jen šachovou stránku. Pod vedením zkušeného odborníka jsem se učil pít alkohol. Vypil jsem během zápasu asi tolik vína, jako od začátku roku do té doby. Tedy přibližně tři decilitry. Jinak jsem mimo šachovnici potvrzoval svou image sympatického „losera“ (přibliřně ztroskotance) nebo zbytečného člověka z ruských románů. To ale je jen zkreslující charakteristika. Nevím, nakolik jsem sympatický, zbytečný nebo „loser“. Alespoň mám jistotu, že jsem člověk. Nic víc, nic míň.

Píši po delší době, protože vedle psaní blogů mám také jiné, důležitější povinnosti. Ty se do značné míry odrážejí i na níže uvedených řádcích. Chci varovat, že tentokrát ten text bude asi trochu náročnější.

V letošním roce jsem dostal po delší době nebývalou chuť do studia logiky. Koneckonců mi ke konci studia (doufejme) nezbývá tak mnoho. Hlavní překážkou je už dlouho diplomová práce. Zadanou ji mám už dva roky, ale vždy jsem si nastudoval literaturu, odjel na turnaj, všechno zapomněl a zase se věnoval něčemu jinému. Teď k ní konečně přistupuji seriózněji a je to znát. (Naneštěstí i za šachovnicí.)

Mám velmi sympatického vedoucího práce. Dříve katedru vedl, ale teď odešel do filozofického ústavu a jinak hlavně učí v Hradci Králové, kde bydlí. Nedávno jsem se díval na jeho blog na prestižním serveru aktualne.cz. Tam žertoval na téma reklam a předpokládal, že jestliže špatné výrobky mají velkou reklamu, nejlepší výrobky budou mít reklamu právě opačnou. Vymyslel tam centrum pasivního mládí (místo centra aktivního stáří), nadaci Smutný junior („pro ty, kteří nechtějí být free, cool ani in“) jako protějšek k existující nadaci Veselý senior a další. Detaily naleznete na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jaroslav-peregrin.php?itemid=9278#more

. Doma s otcem také někdy žertujeme na podobná témata. Pokud mě paměť neklame, už před pár měsíci jsem na blogu psal o nepraktických lékařích, neodborných poradcích, nevýkonných výborech a dalších podobných profesích a uskupeních. Teď bych k tomu jen připojil poznatek, že letos jsem konečně přešel od diplomové zahálky k diplomové práci. Pravda, v průběhu šachových turnajů se má studijní lenost obvykle vrací.

Nedávno jsem v souvislosti s diplomovou prací četl slavnou knihu Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí. Pokusím se za cenu hrubého zkreslení shrnout některé z myšlenek knihy.

Autor se tam staví proti pojetí vědeckých teorií jako soustav, které se dají provedením nějakého experimentu potvrdit nebo vyvrátit. Tvrdí, že všechny dosavadní teorie vedly v nějakém ohledu k nesouladu s pozorováními, k nesprávným předpovědím. Zdůrazňuje ale sociální charakter přechodu od jednoho pojetí vědy k druhému (termínu „paradigma“ se vyhýbám záměrně). Zabývá se situacemi, v nichž se převládající názory na vědu radikálně změnily a s nimi i významy některých termínů. Hmotnost nebo čas v rámci teorie relativity mají jiný význam než v Newtonově teorii, přestože je nazýváme stále stejně. Podle Kuhna k těmto radikálním změnám pohledu na vědu nedochází ani tak proto, že by nový přístup přinášel lepší výsledky než ten starý, ale spíše proto, že ve starém přístupu se postupem času nahromadí potíže a nový dává naději je někdy v budoucnosti vyřešit. Můžete s tím nesouhlasit, ale v něčem autor určitě má pravdu. Určitě ne ve všem. Vždyť snad všechny dosavadní vědecké teorie vedly k nějakému nesouladu s pozorováními a v metodologii vědy to asi bude podobné. Ale to už jsem v jiné souvislosti napsal.

Cítím Vaši nevyslovenou otázku, jak vědecké revoluce souvisejí s Caro-Kannem s 3.f3. Toto zahájení bylo překvapivě populární na nedávném mistrovství Evropy v Rijece. Překvapivě proto, že nedostatky tahu 3.f3 jsou zjevné – na toto pole přeci patří jezdec! Přitom někteří hráči se pro 3.f3 rozhodli nezávisle na ostatních, nikoliv z důvodu napodobování módy. Právě čtete názory jednoho z nich. Překvapení v zahájení partie Navara – Grigorjanc mi nic dobrého nepřineslo. Mám takový pocit, že v pátém tahu jsem se omylem odchýlil od své přípravy a když jsem do ní opět přešel, udělal jsem v 7. tahu další nepřesnost. O něco později jsem přidal chybu a nakonec jsem byl velmi spokojen s dělbou bodu. Po partii jsem si před 3. tah bílého zapsal následující slova: Po 3.Jc3 ani po 3.e5 jsem v přípravě nic kloudného nenašel, tak jsem se rozhodl pěšce e4 podepřít. A tím se konečně dostávám k záhadné souvislosti mezi částmi nadpisu tohoto blogu. Při čtení teoretické rubriky Igora Štohla v Čs. šachu 4/2010 jsem to pochopil. Lidé hrají 3.f3, protože ve variantách 3.Jc3/Jd2 a 3.e5 se nahromadily problémy a dosažení převahy tam je pro bílého stále obtížnější. Bílí proto hledají jiné cesty, přestože ty jim nepřinášejí lepší pozice. Není tady určitá podoba s Kuhnovým pojetím vědeckých revolucí? Moje rozhodování mezi 3.Jc3 a 3.f3 popisuje Kuhnova kniha celkem dobře. Myslím, že tato paralela v některých ohledech je trefná, ale samozřejmě si uvědomuji i její nedostatky. Nepředpokládám, že by se současná situace, v níž velká většina špičkových hráčů volí 3.Jc3(Jd2) nebo 3.e5, někdy změnila na situaci, v níž by se hrálo převážně 3.f3. Ani se mi nezdá, že by tah 3.f3 sliboval bílému velké naděje na zisk převahy. Také mám pocit, že v šachu vývoj znalostí postupuje víceméně kumulativně, tedy že toho lidstvo, stroje a databáze v souhrnu znají stále více. (Slova „v souhrnu“ jsem zdůraznil proto, že vím, že koncovky se dříve hrály lépe. Ale také na ně bývalo podstatně více času.) A v neposlední řadě nevím, jak by mi spojení mezi vědeckými revolucemi (pokud něco takového vůbec existuje) a módou v rámci teorie zahájení mohlo při psaní diplomové práce nebo hraní šachů pomoci. Na druhé straně ale vím, že myšlení v širších souvislostech představuje velký pokrok proti souhrnu nahromaděných znalostí bez pochopení jejich vzájemných vazeb. A to platí nejen v šachu, ale i jinde.

 V dnešním světě orientovaném na úspěch, pokud možno ještě rychlý a snadný, je lehké na to zapomenout, ale šachy mohou být i tvůrčí činností. Někdy dokonce i jsou. Pravda, tato stránka naší oblíbené hry v poslední době s nástupem počítačů pociťuje určitou krizi.¹ Přesto ale za šachovnicí nebo i v průběhu přípravy občas hráče napadají pozoruhodné myšlenky. O jedné takové bych zde chtěl napsat. Řádku jiných si zatím nechám pro sebe. Před dalším čtením Vás chci upozornit, že tentokrát jsem do textu výjimečně začlenil i nějaké šachové varianty. Nevím, nakolik je dějová zápletka bez znalosti šachových pravidel srozumitelná, ale slibuji, že po šachové stránce nepůjdu do detailů a že se pokusím zdůraznit lidskou perspektivu. Mou ambicí je učinit text relativně srozumitelným i pro ty, kteří si nechtějí nebo neumějí přehrávat varianty.

Nevím, kdy mě ta myšlenka napadla. V databázi u ní mám uvedeno datum 26. 9. 2006, ale vlastně to ani není tak důležité. Někdy v té době jsem našel teoretickou novinku. „Co má být,“ řeknete si. „Teoretické novinky se vyskytují téměř v každé partii a pro velmistra by nalezení novinky nemělo být ničím mimořádným.“ Tahle novinka ale byla jiná než ty ostatní. Neodlišovala se svou objektivní silou, ale svou neobvyklostí. „Cožpak se takto dají hrát šachy,“ ptal jsem se sám sebe. Bílý se dobrovolně zbavuje práva rošády a ztrácí drahocenný čas na podezřelý tah králem. Analýza ukázala, že má novinka není nijak zvlášť silná, přesto jí ale nemohu upřít určitou vnitřní hodnotu. Hodnotu spočívající v její originalitě, v její původnosti, v její schopnosti pobavit diváky a šokovat soupeře. O čem tady ale celou dobu mluvím? Nebudu Vás déle napínat. Nuže, přejděme k věci.

Jedná se o jednu z hlavních variant slovanské obrany: 1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jc3 Jf6 4.Jf3 dxc4 5.a4 Sf5 6.Je5 e6 7.f3 Sb4. Po 8.e4 Sxe4 9.fxe4 Jxe4 zde vzniká složitá pozice, o které bylo napsáno již velmi mnoho. Nevím, jak Vám, ale mně se příliš nechce zkoumat podobné hlavní varianty. Člověk stráví hodiny učením se toho, co už bylo sehráno. Potom nastoupí proti soupeři, který podobným variantám věnoval neméně času, a výsledkem zahájení je rovná hra. Nebylo by lepší soupeře alespoň občas překvapit a donutit ho myslet vlastní hlavou? Takový přístup je riskantnější, ale někdy se může vyplatit. Potřebujeme k němu ale nové nápady, ať už cizí (což bývá častější), nebo vlastní. Už ani nevím, jak mě ta myšlenka napadla, ale v uvedené pozici jsem našel tah 8.Kf2 s ideou e2-e4. Bílý se tím chce vyhnout hlavním variantám s obětí na e4. Spočítal jsem pár variant a zadal jsem si ideu do počítače. To sice není příliš kreativní přístup, ale z hlediska účinnosti přípravy je dobrý. Dřívější doba byla v tomto ohledu romantičtější. Počítač mi rychle rozbil mé iluze, když bez námahy našel nečekané vyvrácení v podobě 8…Sc2! 9.Dd2 (9.Dxc2 Dxd4+ a 10…Dxe5) Sb3, černému zůstane zdravý pěšec navíc. Mnozí by na tomto místě vyvrácenou ideu opustili, ale já jsem se ji ještě pokusil oživit. Podařilo se mi najít modifikaci, a sice 8.Jxc4 0-0 9.Kf2. Právě tato varianta je tématem mého článku. Bílý připravuje postup e2-e4 a zároveň se vyhýbá variantě 9.e4 Jxe4 10.fxe4 Dh4+.

Někteří hráči si své teoretické novinky přísně střeží. Snad dokonce mají kdesi na zahradě zakopané disky s nahranými analýzami. A když jim po zahradě přebíhá kočka ze sousedství, budí se tito hráči hrůzou s obavou, že by mohli o své bohatství přijít. Nevěřte mi, teď samozřejmě přeháním. Zaprvé šachisté často žijí ve větších městech a tam zahradu mívá málokdo. Zadruhé mnohdy chodí spát až k ránu a budí se okolo poledne s radostnou vyhlídkou na blížící se oběd. Zatřetí jsem i samotné střežení novinek vylíčil s dost velkou nadsázkou. Po „upravování románových příběhů na vadnou míru“² tedy zůstává pravdivá tak nanejvýše zmínka o kočce ze sousedství.

K žertování na téma „střežení novinek“ mám sklony i proto, že můj přístup je dost odlišný. Originálních nápadů v zahájení mívám relativně dost, ale většina z nich bývá špatná. (To je vlastně logické. Originální nápady se obvykle vzpírají našim intuitivním představám o dobrých tazích, které se nevyvinuly pro nic za nic, ale na základě seznámení s mnoha šachovými pozicemi.) Když už mám nějaký dobrý a neobvyklý nápad, obvykle ho dříve či později někomu sdělím. Tímto způsobem se ode mě šíří teoretické novinky nebo rozbory zahájení různými směry, nezřídka ke mně zase jiné přicházejí. Takový přístup má své výhody i nevýhody, ale o tom by se dala napsat celá úvaha, což teď není mým úmyslem.

Je rok 2009. Sedíme se Sergejem Movsesjanem, Julií Kočetkovou, Viktorem Lázničkou, Richardem Biolkem a několika dalšími lidmi v prostorách pardubické ČEZ Arény a čekáme na vyhlášení turnaje v rapid šachu. Nálada je dobrá. Vždyť už jsem o tom vlastně psal! Stačí podívat se na můj blog „Pardubice a nic více“. Ukazujeme si různé zvláštní šachové ideje, přičemž je obvykle bereme jen zpola vážně. Neodolám kouzlu okamžiku a ukážu také variantu s 9.Kf2, ještě přidám dalších pár vtipných tahů: 9…Jd5?! 10.Ja2! (Hrozí e2-e4 se ziskem figury.) Df6 11.Kg1 (Hrozba je obnovena.) b5 12.Je5 Dxe5! 13.Jxb4 (13.dxe5 Sc5+ 14.e3 Jxe3 dává černému matové hrozby) Dd6 14.Ja2 a bílý díky věčné hrozbě e2-e4 asi stojí mírně lépe. Proč jsem si ale na tuto variantu zčistajasna vzpomněl? V posledním kole jsem hrál s ruským juniorem Daniilem Linčevským a ten se až v posledním momentu odchýlil od uvedené varianty a nevědomky mi tak zabránil v prezentaci novinky. Prohrál v osmnácti tazích, díky čemuž jsem se posunul na dělené druhé místo. Ačkoliv na danou variantu nedošlo, při tahu 8.Jxc4 mi přeběhl přes tvář dost nápadný úsměv.

Jsme v chorvatské Rijece, píše se rok 2010. Hraje se deváté kolo mistrovství Evropy jednotlivců. Přímo vedle mě proti sobě hrají Aniš Giri a Francisco Vallejo Pons. Bílé kameny vede nadaný patnáctiletý mladík, který se relativně nedávno přestěhoval z Ruska do Nizozemska. Jeho otec je Nepálec a pokud mě paměť neklame, pracuje (nebo pracoval) v diplomatických službách a rodina několik let žila i v Japonsku. Aniš Giri mluví několika jazyky. Nedávno překvapivě vyhrál silně obsazený B-turnaj ve Wijk aan Zee, čímž se kvalifikoval do hlavní soutěže.

Proti němu nastupuje španělský velmistr Vallejo Pons. To je taktéž velmi nadaný hráč a bývalý mistr světa mládeže, juniorskou věkovou kategorii ale opustil už před několika roky. V tomto turnaji patří mezi favority. Je (nebo přinejmenším byl) jedním ze sekundantů velmistra Topalova, jednoho z nejsilnějších světových hráčů.

Soupeři rozehrávají první tahy a já už tuším, k čemu dojde. Nejsem jasnovidec, ale viděl jsem nedávnou partii Giri – Harikrišna, v níž černý také odbočil těsně před mou novinkou. Vím také, že nové verze šachových programů můj tah v dané pozici preferují (ale já jsem ho našel sám). Mé tušení se ukazuje být správné. Španělský velmistr volí hlavní variantu. Na šachovnici vzniká pozice před mou novinkou. S lehkým úsměvem se podívám na šachovnici a na tvář černého. V tu chvíli přichází novinka, šokující tah králem na f2. Jak bude Španěl reagovat? Výsledek mě trochu zklamal. Na jeho tváři nebyla patrná žádná emoce, žádná změna nálady. Ani úsměv, ani překvapení. Pouze pokerová tvář. Zamyslel se a nad následujícími tahy strávil nějaký čas, zareagoval ale správně a zdálo se mi, že s vyrovnáním a následnou remízou musel být spokojen spíše bílý. O den později jsem se bavil s belgickým velmistrem Čučelovem, sekundantem Aniše Giriho. Řekl jsem mu, že jsem ten tah už před pár lety našel a že se mi ta idea velmi líbí, ale že při správné reakci soupeře jsem nenašel za bílého ani cestu k vyrovnání. Velmistr Čučelov se mnou celkem souhlasil. Ani v počítačové epoše lidská intuice ještě neztratila svou cenu. Tahy, které vypadají špatně, většinou nevedou k mimořádným výsledkům. Ale umožňují v šachu i navzdory miliónům (nebo spíše desítkám miliónů) odehraných a zaznamenaných partií objevovat něco nového a překvapivého.

Kdysi dávno Američan Pillsbury čekal řadu let, než mohl proti mistru světa Laskerovi uplatnit svou novinku, vylepšit prohranou partii a zapsat si slavné vítězství. Čekal mnoho let na vhodnou příležitost, proti slabším soupeřům se celé variantě úmyslně vyhýbal. Své příležitosti se ale dočkal. Byl tehdy už vážně nemocen, ale sehrál partii, na kterou šachisté vzpomínají ještě po více než sto letech. (Detaily najdete např. v knize pana J. Veselého Psychologický průvodce šachovou partií. Mám na mysli partii z Cambridge Springs 1904. Ve vydání z roku 1987 najdete o této partii krásnou pasáž na stránkách 74 a 75, vřele doporučuji!)

V dnešní době hráči nemívají takové štěstí. Pokud novinku rychle neuplatní, obvykle se s ní zanedlouho setkají v Informátoru nebo v jiných teoretických příručkách. Proto obvykle nemá smysl šetřit si novinky na nejsilnější soupeře a většinou bývá rozumnější použít je při první trochu vhodné příležitosti. (Poznámka pro mé budoucí soupeře: Poslední větu píši nezávisle na svých osobních zájmech. Je ale pravdou, že by mě potěšilo, kdybyste si novinky nešetřili na mě a použili je proti někomu jinému.) Mně se připravenou novinku v tomto případě ani během několika let nepodařilo použít. Přesto jsem ale měl mimořádné štěstí, když jsem její provedení viděl naživo. Dokonce jsem se přitom ani nemusel zvedat ze židle! A když uvážíme objektivní hodnotu tahu 9.Kf2, možná mohu být i rád, že jsem se s novinkou setkal jen při pohledu z vedlejší šachovnice!

 Česká jedenáctka na mistrovství Evropy

Jak nejspíše víte, letošní mistrovství Evropy jednotlivců a jednotlivek (mně to přechylování opravdu nějak nejde) se koná v chorvatské Rijece. Pořadatelům se podařilo zajistit rekordní cenový fond a cenově dostupné ubytování, což se odrazilo na startovní listině. V mužském turnaji měl 95. nasazený hráč rating 2600 a ženský turnaj byl také velmi silně obsazen. Z České republiky startovaly mezi ženami Katka Němcová, Soňa Pertlová a Olga Sikorová, mezi muži Viktor Láznička, Zbyněk Hráček, Jirka Štoček, Vlasta Babula, Vojta Plát, Petr Partyš, Bivoj von Mähren a já. Nestartoval Jára da Cimrman, ale pokud za něj sponzoři uhradí poplatky Evropské šachové unii a organizátorům, mohl by se příští rok na startovní listině objevit. Slovensko zastupují Sergej Movsesjan (jeho přítelkyně Julia Kočetkova se účastní ženské soutěže), IM Marián Jurčík a GM Mrva, mezi ženami WGM Zuzana Borošová a WGM Mrvová.

 Dopravu a výběr ubytování jsme se snažili v rámci české výpravy koordinovat, ale podařilo se nám to jen částečně. Nakonec jsme se téměř všichni ubytovali v hotelu Adriatic 1, případně v jeho levnějším dvojčeti Adriatic 2. Šesti z nás Šachový svaz uhradí náklady prakticky v plné výši. (Jedná se o účelovou dotaci, takže levnějším ubytováním bychom svazový ani vlastní rozpočet nevylepšili.) Ještě bych měl napsat, že hotel Adriatic se nacházel ve městě Opatija nedaleko od moře a že do hracího sálu nás dopravoval oficiální autobus.

 Zatímco na ubytování jsme se celkem shodli, dopravu jsme řešili různě. Původně se očekávalo, že Zbyněk Hráček pojede vlastním autem, ale okolnosti mu v tom zabránily. Naštěstí se Zbyněk a Vlasta domluvili s panem Partyšem, který je na místo dovezl a zúčastnil se turnaje. Olga Sikorová s manželem a s dcerou také přijela autem. Bylo zřejmé, že všichni se do aut nevejdeme, proto většina z nás ostatních musela cestovat jinak. Vlaková doprava by trvala okolo šestnácti hodin se dvěma přestupy, což je na můj vkus trochu mnoho. Letecká doprava sice má své nevýhody, ale tentokrát jí řada z nás dala přednost. Záhřeb sice není úplně při cestě, ale organizátoři slíbili zajistit odtamtud rozvoz hráčů do hotelů. Ti prozíravější si koupili letenky dříve, ostatní (jako třeba já) až na poslední chvíli. Zarezervoval jsem si poslední dostatečně levnou letenku a až potom jsem si všiml, že na přestup ve Vídni mám při cestě tam jen 40 minut, při návratu dokonce pouhou půlhodinu! V tu chvíli jsem ale letenku už měl koupenou. Den po koupi jsem se dozvěděl, že na turnaj pojede i Vojta Plát a že ho nejspíše někdo (pan Bivoj von Mähren) sveze autem, ale letenku jsem už zaplatil, takže jsem nejevil chuť nic měnit.

 Myslel jsem, že daným spojem poletím tentokrát sám. Proto jsem byl příjemně překvapen, když jsme se na letišti potkali se Sergejem Movsesjanem a Julií Kočetkovou. (Zároveň to pro mě byla garance, že mi neuletí spoj z Vídně. Do Vídně jsme přiletěli překvapivě brzy. Potkali jsme se tam s Jirkou Štočkem, Katkou Němcovou a mnoha dalšími známými z jiných zemí. Některým z nich zrušili let, jinak by tou dobou už byli v Záhřebu.
 Možná to do zprávy nepatří, ale tentokrát jsem se rozhodl vzít si maličké příruční zavazadlo a téměř vše umístit do podaného. Otec mě varoval, že by kufr kvůli nedostatku času mohl zůstat ve Vídni, tak jsem si pár důležitých věcí vzal k sobě do kabiny. Když jsme přiletěli do Chorvatska, ukázalo se, že otec měl pravdu. Času na přenos zavazadel sice bylo dost, ale zavazadlový prostor se ukázal být příliš malý. Asi tři desítky cestujících včetně Sergeje Movsesjana, Julie Kočetkové a mě tedy musely strávit nemálo času na oddělení ztrát a nálezů. Přítomná úřednice příliš nejevila chuť komunikovat cizím jazykem, což vedlo k dalším časovým ztrátám. Autobus pro účastníky soutěže tedy musel počkat. Potom měl ještě nějakou zajížďku a do hotelu jsme přijeli až někdy před půl jedenáctou. Do pokoje jsem se dostal snad v jedenáct hodin večer, zahájení ani technickou poradu jsem nestihl.

 Hotel je pěkný, nachází se blízko moře, strava je dobrá. Jinak bych ale organizátorům vytkl organizaci dopravy. Jak už jsem napsal, na cestu z Opatije do Rijeky (tedy z hotelu do hracího sálu) a zpět pro nás pořadatelé zajišťují speciální autobusovou dopravu. Slovo „speciální“ znamená mimo jiné „zvláštní“ a ta doprava opravdu zvláštní byla opravdu zvláštní! Prvního dne k hotelu podle plánu okolo 14.20 přijely dva autobusy. Do prvního jsme se nevešli, do druhého jsme se jakžtakž nacpali. Sergej nám potom vyprávěl, že řidič prvního autobusu říkal, že si není jistý cestou. I my jsme se trochu divili, kudy náš řidič jede. Potom jsme se rozjeli z hotelu směrem od hracího sálu, protože ulice byla jednosměrná. Následně jsme sice z jednosměrky odbočili, ale za chvíli jsme opět vjeli do Opatije (což bylo správně) a zabočili zpět směrem k hotelu (což byla hrubá chyba). Začali jsme se bavit o šachové terminologii pro danou situaci. Já jsem navrhl lavírování, ale někdo (snad Zbyněk Hráček?!) správně poznamenal, že to bude spíše dvojí opakování pozice. Každopádně jsme se vrátili zpět na zastávku, což se odráží i v názvu tohoto povídání. Na autobus čekalo přibližně osm opozdilců, z nichž se do autobusu tři beztak nevešli. Přeplněný autobus potom vyjel směrem k hracímu sálu. Tím ale dobrodružství neskončilo, protože se po cestě porouchal, takže jsme museli vystoupit a nějakou dobu čekat na náhradní. Ke hracímu sálu jsme přijeli asi šest minut před plánovaným začátkem utkání Cesta nám tak trvala asi hodinu a hrozila nám i kontumace za pozdní příchod. Organizátoři sice odložili začátek utkání o dvě a půl minuty, ale ve srovnání se ztracenou půlhodinou to bylo směšně málo. Měl jsem určité problémy s hledáním čtvrté šachovnice, protože nebyla na kraji ani na pódiu. Kdyby mě zkontumovali, podal bych protest a zaplatil kauci sto eur. Asi bych uspěl. Igor Kurnosov si prý před vstupem do sálu ještě zapálil. Přišel pozdě, ale podařilo se mu přesvědčit organizátory, že to nebylo vlastní vinou, takže se vyhnul kontumaci. V dalších dnech už autobusy jezdily celkem normálně, pokud nepočítáme neohlášenou změnu stanoviště před třetím kolem. Do hracího sálu jsme ale přijížděli tak půl hodiny před začátkem utkání, což nebylo po chuti asi téměř nikomu. Skupinka Čechů se na třetí kolo dopravila autem, ale narazila na nečekané potíže. Jak se ukázalo, parkování v přilehlých garážích bylo placené. Protože do začátku utkání nezbývalo mnoho času, řidič (Petr Partyš) se dostavil k partii a po úvodním tahu se zeptal rozhodčí, zda smí přeparkovat. Ta mu to ale nedovolila, takže mu nezbývalo než partii vzdát. Před čtvrtým kolem jsem se dozvěděl, že řada hráčů podepsala petici za zrušení „pravidla nulové tolerance“ (ohledně příchodu na partii. Možná by se to mohlo nazývat „pravidlo maximální netolerance“. Evropská šachová federace neumožňuje měnit pravidla za chodu soutěže (i když i to se před pár lety stalo), ale slíbila se daným tématem v budoucnu zabývat. Pokud jde o můj názor, pravidlo je zbytečně přísné, možná dokonce úplně zbytečné. Hráči by měli chodit na partie včas, ale nemá cenu je za pozdní příchody tak přísně trestat. Je sice správné zdravit známé a být k lidem vlídný, ale naštěstí nepotřebujeme žádný zákon, který by nám to předepisoval. A podobných příkladů bych mohl uvést více.

 Hrací místnost je prostorná, nemusíme se u partií tísnit. Jedná se o nějaký sportovní stadión. Teď už se mi nechce příliš popisovat podmínky, tak jen přidám jednu historku. Pro lidi, kteří mě příliš neznají, doplním, že mám dost špatnou paměť na obličeje. Po výhře v prvním kole jsem se chystal k odchodu. Došel jsem k šatně a tam se na mě usmála nějaká slečna a natáhla ruku. Už si nepamatuji, zda jsem si myslel, že mi blahopřeje k výhře, nebo že mě zdraví, ale každopádně jsem jí ruku podal. Když ale řekla (anglicky nebo spíše chorvatsky) „Dobrý den! Vaše číslo, prosím!“, pochopil jsem, že se jedná o šatnářku, která mi chce vydat kabát.

 Jinak když jsem se večer po úvodní partii vrátil do pokoje, ztracený kufr tam na mě už čekal. Příliš jsem s ním nemanipuloval, jen jsem si vyndal pyžamo. Okolo půl desáté jsem šel spát. Za chvíli někdo z personálu hotelu zaklepal na dveře a zeptal se mě, zda jsem měl dvě zavazadla. Odpověděl jsem mu, že jsem měl jedno a že mi stačí. O něco později zaklepal ještě Sergej Movsesjan. Ukázalo se, že personál doručil jeho zavazadlo omylem na můj pokoj a že já jsem si toho nevšiml. Sergej se nezlobil, naopak se ještě omlouval, že ruší v takovou pozdní dobu. Až budete hledat člověka s naprostým nedostatkem pozorovacího talentu, vzpomeňte si na mě!

Než jsem se odhodlal uvedené řádky zkontrolovat a zveřejnit, uplynulo pár dní a má zpráva je opět zastaralá. Teď bych asi měl napsat ještě něco o výsledcích, ale to si můžete přečíst i jinde. Ze svých partií téměř jistě něco někde zveřejním, ale to může počkat. Jen zmíním, že v prvním kole Petr Partyš porazil Maďara Krisztiána Szabó (ELO 2510), což bylo velké překvapení. Z Čechů zatím nejlépe hraje Jirka Štoček, který proti silným soupeřům nasbíral 3 body ze 4 partií. Sergej Movsesjan a Zbyněk Hráček mají stejně bodů. Z českých a slovenských žen si zatím nejlépe vedou Olga Sikorová a WGM Mrvová se dvěma a půl body.

 Tentokrát se jedná spíše o zprávu než o esej, úvahu nebo jiný literární útvar. Proto tentokrát na konci nečekejte žádnou pointu. Rád bych nějakou předvedl, ale pokud možno na šachovnici. Mohl bych toho napsat ještě mnoho, ale během turnaje nemám až tolik volného času. Proto doufám, že se o zpravodajství postará někdo jiný, zatímco já se budu soustředit na šachovou stránku. Například na šachovou stránku www.praguechess.cz.

  Když jsem před necelým rokem začal psát svůj blog, byl jsem plný nápadů a chuti do psaní. Tento patologický stav mezitím pominul, takže v poslední době nevím, o čem psát, jak psát nebo se mi prostě nechce přemýšlet nad tvorbou textu. V takové chvíli je možné sáhnout k pokladnici vzpomínek. Tentokrát se mi z ní sice nepodařilo vybrat žádný klenot, ale třeba se k němu časem propracuji, pokud budu chtít. Přejděme ale ke vzpomínce.

 V životě většiny z nás občas nastávají vzácné momenty, během nichž lidé v naší blízkosti přemýšlejí přesně stejně jako my (nebo nám to tak alespoň připadá). Stává se to pracovním a sportovním kolektivům, přátelům, rodinným příslušníkům, zamilovaným a kdoví komu ještě. Můj zážitek nespadá ani do jedné z těchto kategorií.

 Bylo mi okolo třinácti let (s tolerancí dvou roků v obou směrech). Právě jsem sešel od autobusu do prostřední části haly pražského metra. Na levou kolej v tu chvíli přijížděl vagón metra. Ačkoliv jsem za celou svou školní docházku jen několikrát přišel pozdě, nepřiměřený spěch pro mě vždy byl typický. Torza svých snů si pamatuji jen výjimečně, ale hrozící pozdní příchod bývá u mě překvapivě častým tématem.

  Vraťme se ale do metra. Z časového hlediska pro mě bylo nejvýhodnější nastoupit do vozu na konci nástupiště. Když tedy přijíždělo metro, rozhodl jsem se popoběhnout směrem k poslednímu vozu. A v tu chvíli se to stalo. Narazil jsem na svého MYŠLENKOVÉHO DVOJNÍKA. Doslova narazil. Běžel totiž v opačném směru, pravděpodobně s přesně stejným úmyslem. Nejspíše se také soustředil více na přijíždějící soupravu než na prostor před sebou. Mám pocit, že byl jen mírně starší a větší než já, ale přesností svého kvapného pozorování si nejsem zcela jist. Po čelní srážce jsme oba skončili na zemi. To ale netrvalo dlouho. Zvedl jsem se a rozběhl jsem se dále v původním směru, abych se stihl dostat do posledního vagónu. Mám pocit, že můj dvojník se zachoval podobně, jen se rozběhl opačným směrem. Tím toto zvláštní setkání skončilo.

  Je to smutné až trapné, ale tato historka jaksi nemá pointu. Vybízí ale k mnoha zajímavým otázkám. Přemýšlel ten člověk opravdu stejně jako já? Co by mi řekl, kdybychom se nerozběhli každý svým směrem? Nejspíše nic zajímavého, asi by to zkazilo celou historku. Denně se ale míjíme s mnoha lidmi, aniž bychom měli čas, možnost či chuť o nich zjistit více. V tomto případě to celkem nevadí, ale kdo ví, co zajímavého a důležitého by nám mohl říci člověk, se kterým se mineme na rohu ulice, se kterým se letmo setkáme v dopravním prostředku nebo kdekoliv jinde? Možná bychom se někdy dozvěděli více i o sobě samých. Život je zajímavější a složitější než šachy a naše cesty se leckdy protnou s příběhy druhých způsobem, který bychom nikdy nečekali. Tady by se určitě dalo uvést mnoho příkladů, ale ty by překračovaly rámec této úvahy.

  Dnes už obvykle v metru neběhám, hlavou bourám častěji do neživých předmětů a se svým potrhlým jmenovcem z té doby nechci mít mnoho společného. Přesto si nejsem vůbec jist, zda jsem opravdu lepší než předtím. Jistě, slohové práce teď píši lépe a už trochu vím, co to je empatie. Ale když se podíváme třeba na matematické nadání, udělal jsem nesporně krok zpět. Ostatně šachy jsem tehdy nehrál zdaleka tak dobře jako dnes, ale o můj vzestup se seriózně starali snad jen trenéři, já jsem se chtěl za šachovnicí hlavně bavit. Nejspíše nemá smysl se příliš porovnávat s druhými, v tomto případě ani se sebou. To porovnávání s druhými je možná určitou profesionální deformací, možná také žijeme v době, která podobným úvahám přeje. Pan Karel Čapek kdysi prohlásil, že „být dobrý“ znamená více než „být nejlepší“, protože někdy ani ten nejlepší nemusí být dobrý. Já chci být v prvé řadě dobrým člověkem a až potom nejlepším (českým) šachistou, přestože nejspíše dělám více pro to druhé. Samozřejmě si to neprotiřečí, ale je mi trochu cizí ten kasparovovský tah na branku, ta mimořádná vůle jít za svým cílem, na nic se neohlížet a porazit všechny překážky, které mi stojí v cestě. Třeba myšlenkového dvojníka.

 Už dlouho jsem nenapsal žádný blog, takže jako obvykle zahájím svůj text omluvou. Když jsem před nedávnem psal o tvůrčí krizi, bylo to zbytečně pesimistické. Mezitím jsem prožil skutečnou tvůrčí krizi, takže na psaní blogu jsem neměl čas a bavil jsem se spíše čtením. V katalánské lize jsem uhrál bod ze dvou partií a ztratil několik ELO-bodů, takže není divu, že se mi na ni nechce vzpomínat. Naproti tomu v dal ším extraligovém dvojkole jsem získal bod a půl, takže se budu právě této soutěži věnovat. Impulzem mi byla prosba pana Pecha o pár vět pro Šachový týdeník. Zformuloval jsem pro něj nějaký textík, ale měl jsem pocit, že bych ho neměl zaplnit osobními prožitky, protože ty patří jinam, například sem.

Ačkoliv se hrálo šesté a sedmé kolo, náš klub poprvé za sezónu vyjel za hranice Prahy. Naše losovací dvojče z Bohemky dokonce poprvé hrálo mimo svou klubovnu! Na Moravu jsme přijeli už v pátek, organizačně ale naše cesta nebyla jednoduchá. Velmistr Jansa projevil značnou obětavost, když si na extraligu „odskočil“ ze seniorského mistrovství Evropy. Miloš Jirovský zase cestoval z práce. Dopravu jsme tedy organizovali na poslední chvíli, jinak to ale s přípravou bylo lepší.

Z pátku na sobotu jsme bydleli kdesi mezi Zábřehem na Moravě a Mohelnicí. Restauraci (a s ní i penzion) vybíral Miloš Jirovský. Nabízel i vepřové hody a další speciality, ale nikdo se neozval, takže jsme vybírali z normálního menu. Jak se dalo čekat, jídlo bylo dobré. Já jsem překvapil objednávkou nealkoholického piva, která byla motivovaná přepočtem cen na množství. Pro časté návštěvníky restaurací by nemělo být překvapením, že minerální voda byla mírně dražší. Ubytování bylo trochu skromnější, například na toalety člověk musel jít přes chodbu. Ubytování bylo zařízeno spíše na školy, my jsme měli o něco více pohodlí díky obsazení vícelůžkových pokojů dvěma osobami.

V sobotu ráno jsme ale zjistili, že dveře vedoucí ven byly zamčené. Kdyby hořelo, asi bychom museli penzion opouštět okny.

K snídani jsme měli párky. Standa Cífka jako vegetarián dostal něco jiného, přestože IM Hausner ho přesvědčoval, že v těchto párcích žádné maso nebylo. Potom jsme odjeli do Olomouce hrát zápas. Z něj jsem mnoho neviděl, protože jsem většinu doby proseděl nad svou partií. Přesvědčivě vyhrál GM Jansa a když se mi podařilo zachránit prohranou pozici, naše vyhlídky byly skvělé. Potom ale nečekaně prohrál Standa Cífka, takže rozhodla až výhra velmistra Plachetky, díky které jsme vedli 4-3. Tomáš Oral potom ještě dlouho zkoušel vyhrát lepší koncovku těžkých figur, ale nakonec soupeř uhájil remízu. Po zápase jsme odjeli do Ostravy, po cestě jsme ještě snědli „obědovečeři“.

V neděli soupeři z Ostravy nastoupili v oslabené sestavě, přesto ale nebyl důvod je podceňovat. Dvě nebo tři partie skončily rychle remízami, brzy nato přidal IM Hausner výhru a ostatní pozice také vypadaly slibně. Za stavu 4,5-2,5 jsme asi hodinu čekali, až dohraje Standa Cífka. Střelcová koncovka byla zpočátku zcela remízová, ale postupem času začala být zajímavá, zejména v podvariantách. Skončila remízou. Se šesti body jsme rozhodně spokojení.

Abych shrnul společný rys obou zápasů, čekali jsme dlouho (v průměru asi hodinu) na výsledek méně zajímavé partie (což je samozřejmě subjektivní). S pány Plachetkou, Hausnerem, M. Jirovským a dalšími se člověk naštěstí obvykle nenudí. Pan Hausner vyprávěl staré historky o svých známých, GM Plachetka nové vtipy a Miloš Jirovský bavil svými typickými hláškami. Ty jsou velmi zábavné, pokud člověk není jejich terčem. Abych uvedl příklady, v pátek velmistr Plachetka vyprávěl vtip o třídním srazu. Nepamatuji si ho přesně, tak se omlouvám. „Kam půjdeme na maturitní večírek?“, dohadují se absolventi střední školy. „Půjdem ke Dvěma kočkám, tam jsou servírky nahoře bez.“ Po 30 letech se znovu rozhodují: „Půjdem ke Dvěma kočkám, tam dobře vaří.“ Po dalších 10 letech: „Půjdem ke Dvěma kočkám, tam vaří dietní jídla.“ Ještě po 10 letech: „Půjdem ke dvěma kočkám, tam mají bezbariérový vstup.“ Velmistr Plachetka se odmlčí, my se smějeme. Po chvíli přidá druhou pointu, týkající se dalšího setkání: „Půjdem ke Dvěma kočkám, tam jsme ještě nebyli.“ Vlastně je to trochu smutný vtip, ale toho večera jsme se mu skvěle zasmáli a nemysleli jsme to špatně.

Ještě přidám jednu ukázku: „Kolik slovenských policistů je potřeba na zosnování teroristického útoku?“ Dva. Jeden bombu ukryje a druhý ji nenajde.“ Ještě bych mohl uvést nějaké historky IM Hausnera, ale nepochybuji, že je někde zveřejní sám. Také nechci založit celý článek na cizích nápadech. Já jsem pobavil nejvíce asi svými hláškami při placení v restauraci. Při účtu na 97 korun jsem chtěl zaplatit 107 Kč s odůvodněním, že na 110 korun jsem příliš lakomý a na 100 bylo jídlo příliš dobré. Nemohl jsem najít dvě koruny, takže nakonec z toho přeci jen bylo 110. V další restauraci jsem se zase při placení zeptal: „Mohl bych rozměnit tisícikorunu? Mám i menší bankovky, ale nemám kde jinde tu tisícikorunu utratit.“ Myslel jsem to celkem vážně, ale slečna servírka se prý zatvářila dost zvláštně a spolucestující se dobře bavili. 

 Zajímavých historek a hlášek jsem o víkendu slyšel ještě více, ale myslím, že tato malá ochutnávka stačila. Jen dodám, že před začátkem 5. kola nás Petr Zvára  označil za nejlegračnější družstvo, se kterým dosud hráli. Náš kapitán tehdy přišel na zápas se zpožděním a na místě podle docházky rozhodl o sestavě, já jsem před začátkem utkání připravoval nejmenovaného spoluhráče na jeho soupeře, velmistr Ivanov dorazil na místo a Miloš Jirovský upozornil, že se teprve půl hodiny před zápasem dozvěděl, na kolikáté šachovnici vlastně hraje. Možná jsme byli legrační i z dalších důvodů, nemohu si vzpomenout. Jen vím, že soupeři nám odpustili šestiminutové manko a že jsme je porazili 7-1.

Čekání na výsledek poslední partie pro uspěchaného člověka stejně nebylo příliš příjemné, tentokrát jsem nemohl jednoduše odjet domů. Dosud jsem podobné situace prožíval převážně z pozice přímého účastníka, což je rozhodně zajímavější, někdy dokonce méně stresující. Vcítění do pozice diváka mi určitě neuškodí. Ale přesto je docela dobře možné, že příště budu za stavu 4-3 nebo 4,5-2,5 hodinu dohrávat já. Nebudu v duchu Standovi ani Tomášovi pomstychtivě říkat nic na způsob „Dobře vám tak, teď jsme si kvit!“, prostě zase budu chtít vyhrát, s jídlem roste chuť (ale bez jídla leckdy také).

Mám sice mnoho jiných možností, kde publikovat své šachové postřehy, ale v souvislosti s partií Kleberc – Cífka jsem narazil na dvě zajímavé pozice, takže udělám výjimku. První pozice: Kb3, f3, h4 x Ke5, g6 ČNT Nabízející se pokračování 1…Kf4 2.Kc4 Kxf3 3.Kd4 Kg3 4.Ke5 Kxh3 5.Kf6 vede k remíze, ale nevyhrává náhodou černý po 1…Kd4 s dalším g6-g5? Po chvíli jsem za bílého našel jedinou cestu k remíze. Posuňme nyní v původní pozici bílého krále na b2. Teď už 1…Kd4 vyhrává, například 2.f4 Ke4 3.Kc3 Kxf4 4.Kd4 g5 nebo 2.Kc2 Ke3 3.Kc3 g5! -+. Snad by se z toho dala vytvořit i nějaká studie, ale já jsem praktický hráč, takže tento úkol přenechám jiným. Tedy praktický… Zmíněné pozice měly i pro analýzu partie pouze podružný význam, zpravidla se jim obě strany v případě potřeby mohly vyhnout. I v jiných ohledech bývají praktičtí šachisté někdy vyloženě nepraktičtí. A nevím jak vy, ale já u partií aktivního šachu obvykle celou dobu pasivně sedím. Ale proč bychom se divili? Slyšeli jste snad někdy o nepraktickém lékaři, neodborném poradci, neekonomickém řediteli, nevýkonném výboru nebo zločinných sbírkách?¹ Nejspíše ano, ale do běžného jazyka tyto charakteristiky zatím nepronikly. Doufejme, že zůstanou nejen za hranicemi Vašeho jazyka, ale i našeho světa.

 V této souvislosti si vzpomínám, že slavný sociolog Max Weber říkal, že není možné nechat mluvit fakta sama za sebe. Měl bych si asi zopakovat jeho argumentaci. Jiný sociolog, Theodor Wiesengrund Adorno, údajně prohlásil, že jakoukoliv zprávu je možné sdělit na nesprávném místě a nesprávným způsobem tak, že to vede k podkopání její pravdivosti. Právě to se mi nejspíše podařilo při pokusu o objektivitu. Celkově vzato jsem ale snad zanechal celkem dobrý dojem, alespoň mi to tak po natáčení připadalo.