Blog Vlastimila Chládka

V mládí jsem studoval Vysokou školu stavební. První dva roky jsem byl stále na rozhraní odchodu ze studia, náraz při přechodu ze střední školy na vysokou byl pro mě velmi složitý. Převážnou většinu večerů jsem v těch letech strávil studiem, ve zkouškovém období se na každou zkoušku poctivě a tvrdě připravoval . Před několika lety jsem s nevěřícím úžasem sledoval, že vysokoškolský titul je možno získat za několik týdnů. Jistě, dlouhé roky jsem vnímal, jak různé excesy snižují úroveň školství , ale toto byl  až neuvěřitelný vrchol. Naprostá dehonestace  historických hodnot a společenské vážnosti Alma Mater. Ještě s větším rozhořčením jsem tehdy zaznamenal , že se vlastně nic nestalo a nakonec nic ani nevyřešilo. Jsem přesvědčený, že tehdy jediným a správným řešením bylo uzavření a zrušení vysoké školy v Plzni. Ukázat tím, že takhle to nejde, že tudy cesta nevede a nepovede. Před několika dny jsem v televizi viděl ministra školství jak zase chodí po vysoké škole v Plzni (oficiální název ani nemohu použít, to už by byl úplný výsměch a dotyčný by se musel v hrobě obracet) a zase hledá cestu k dostudování dalších plzeňských studentů. To už jsem, jen sám pro sebe pokýval hlavou; „Ty věčné kompromisy a napravování shnilého a zkaženého je vždy k ničemu.  Jen z ohněm očištěného popele minulosti může povstat něco nového a  úžasného.“

                Samozřejmě, podobné je to s Řeckem. Podvody a falšováním dokumentů se vetřelo do Evropské unie. Tím, že se v okamžiku zjištění těchto nestoudných podvodů Řecko nevyloučilo  z Evropské unie, nastala nekonečná cesta úhybných  manévrů na straně jedné a nic neřešících ústupných kompromisů na straně druhé. K ničemu to nepovede, jen se nakonec vlastně stáváme zajatci Řeků a jejich požadavků. Kdybychom alespoň dokázali přiznat chyby minulosti a poučit se z nich.

                Tyto dva příklady; plzeňské vysoké školy a členství Řecka v Evropské unii; jsou si na pohled velmi vzdáleny, ale mně rezonují velmi podobně. Nebojme se  na první pohled bolestných, ale ve svém základě správných řešení, vyhýbejme se pohodlným a krátkozrakým kompromisům.

                                                                                                                                                             Vlastík

Nejjednodušší a nejsnadnější bývá první minuta. Člověk se jen tak uvelebí, protáhne se, najde si v tu chvíli tu nejpříjemnější pozici a minuta je pryč jakoby nic. Většinou ještě ovladačem naladím vhodný doprovodný program a po očku prvně zkontroluji mýma rukama pevně sevřený a posledních pět let mně tak dobře známý display. V osmé desáté minutě už naše dvojice tvoří takřka dokonalý pár. Mé tělo zachytí ten správný rytmus, zrychlí se dech, čelo se neznatelně orosí prvními ještě takřka neviditelnými krůpějemi potu. Okolo dvacáté minuty se začíná lámat chleba, strašně by se mi chtělo vzdát nasazené tempo a jen si tak hovět v nenáročném kolébání našich tichých těl. Někde hluboko v mém mozku ale vždycky zabliká výstražná červená žárovka: „Jednou to vzdáš, pokaždé vzdáš“. Seberu zbytky sil, někdy se dokonce podaří inspirovat televizní obrazovkou, a pak už zase společně a nerozdílně uháníme dál a dál. Hlavou se mi v těch chvílích míhá spousta myšlenek. Skvěle prokrvený mozek se totiž až zalyká energií a já, i kdybych nechtě tak koutkem své duše vnímám a analyzuji den právě uplynulý a zároveň se již chystám na ty zítřejší.

                Od třicáté minuty už je to v pohodě, zcela si zvykám na pravidelný rytmus a už vím, že i tentokrát to zvládnu. Nezklamu. Mezi čtyřicátou a čtyřicátou pátou minutou je konec. Chvíli si ještě vychutnávám pocit vnitřní pohody. Možná uvolněné endorfiny, možná vybití všeho zlého a špatného za ten den ve mně nastřádaného. Vše nakonec zakončí ledová sprcha. Pro dnešní večer splněno!

15. ledna 2009 jsem oslavil padesáté narozeniny. Kamarádi mi při té příležitosti darovali krásný Rotoped. Začal jsem na něm pravidelně šlapat a jednotlivé pokusy systematicky zaznamenávat. (viz přiložené obrázky). Ke konci roku 2014 jsem zatím našlapal 10 025 km. Do 15.1 2019 bych jich chtěl najet 20.000 (samozřejmě pokud tu budu a pokud budu zdráv). Nevím kolik je obvyklá životnost Rotopedu, ale ten můj už začíná nějak skřípat, zdá se mi, že mu začíná docházet dech. Kamarádi, myslím, že už teď máte TIP na opětovný krásný dárek k mým šedesátinám. Vyberte mi případně nějaký pěkný atraktivní!  🙂
 

Vlastík

Šachová část – Skotský gambit pokračování

Chládek Vlastimil (2058)
Uhmann Jan (2083)
Univerzita Brno – Lipovec B, krajský přebor družstev I. třídy  18.1.2015

1.e4 e5  2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Sc4 Jf6 5.0-0 d6 6.Jxd4 Se7 7.Jc3 0-0 8.h3 a6 9.a4 Jxd4 10.Dxd4 (Pavel David mi kdysi řekl, že po tahu d6 ve Skotské, nezbývá bílému než dobrat na d4 a smířit se jen s malou prostorovou převahou. Snažil jsem se svou hrou tato jeho slova naplnit.)

10…. Se6 11.Se3 Jd7 12.Sxe6 fxe6 13.Dc4 Vf6 14.f4 Kh8 15.Vad1 (Zapojuji svoji poslední figuru do hry a víceméně vyčkávám, jakými tahy zareaguje soupeř)
15…. Dc8 16.Sd4 Vh6 17.f5 (Stále se snažím být aktivní a zaujmout svými figurami co nejvíce prostoru).
17…. Je5 18.Sxe5 dxe5 19.fxe6 Vxe6 (DIAGRAM)  

(Nyní se mi zdá, že figury černého nespolupůsobí, že nestojí tak jak by měly. Naopak moje věž míří na sedmou řadu a jezdec na d5)
20.Vf7 Sd6  (zdá se mi, že černý hraje bez jakékoliv kreativity, spoléhá jen na moji chybu, nebo na případný taktický obrat. Nyní ze svého střelce udělal jen jakéhosi pěšce)
21.Jd5 Vg6 22.Kh1 De6 23.Vdf1 h6 24.Db3 (Najednou mi začínal docházet čas, hlavou mi i probleskla myšlenka, zda se černý v nadcházející časové tísni přeci jen nedočká mé rozhodující chyby, zda nakonec nebude slavit on. Svým posledním tahem jsem sice chtěl využít slabostí bílých polí černého a pokusit se například o manévr Db3 – f3 – h5  resp. Jd5 e3 g4 či nějak podobně, ale nějak jsem si pod dojmem mizejícího času přestával věřit. Kolega Uhmann ale vypadal trošku unaveně, a v následujícím tahu se nečekaně dopustil rozhodující chyby. Stále jsem ale z něho měl veliký respekt. On na mě vždy působí velmi dominantním a kultivovaným dojmem.)
24…. Dc8?? 25.Je7 Sxe7   26.Vxe7 Dd8   27.Df7 Vg5 28.Vd7 Dg8 29.Vxc7 b5 30.axb5 axb5 31.Dxg8 Kxg8 32.Vf5 Vg6 33.g4 Vd6   34.Kg2 Vd2 35.Kf3 Va1 36.Vxe5 Vf1+ 37.Ke3 V1f2 38.Vxb5 Ve2+ 39.Kd4 Vf3 40.Vb8 + Kh7 41.V8b7 Vxh3 42.Vxg7 Kh8 43.Vd7 Vd2+  44.Ke5 Vxd7 45.Vxd7 Vg3 46.Kf5 a asi po dalších desíti zbytečných tazích se černý konečně vzdal. Tato partie mu nevyšla. 1:0 Zápas jsme vyhráli 4,5 : 3,5

🙂

Pokud chce člověk někdy v něčem opravdu vyhrát, a v běžném souboji by přitom neměl moc navrch, tak mu pro zvýšení šancí na výhru, většinou nezbývá nic jiného než podstoupit zvýšenou míru rizika. Jedním ze způsobů jak výrazně zvýšit riziko, vyostřit konflikt, respektive vsadit někdy úplně vše jen na jednu kartu; je použít gambit. Smyslem gambitu je obětování určité hodnoty (materie, bezpečí apod.) za získání hodnoty jiné pro nás v tu chvíli důležité (např.: aktivita, bleskový útok, znepřehlednění situace). Použitím gambitu se samozřejmě vzdalujeme remíze, ale o to více se přibližujeme (v tom lepším případě) vytoužené mnohdy až triumfální výhře, anebo (v tom horším případě) až katastrofální prohře. Je dobré ještě říci, že gambitový postup si volíme dobrovolně, někdy nám totiž nezbývá ve složité situaci jiný postup než na hraně, ale to potom není gambit, ale vynucená riskantní hra (či život). Gambity se samozřejmě dají hrát nejen v šachu ale například v politice (povolební návštěva na Hradě), vojenství anebo i v našem běžném, ať už pracovním či osobním životě. Tady bych ale doporučoval jejich používání spíše v mladším věku. Osobně mám názor, že člověk má právo na větší počet „omluvitelných“ chyb a omylů tak do třiceti let. Do tohoto věku by se měl většinu věcí naučit, vyzkoušet a potom už se tolik nemýlit a neprohrávat. Později mohou naše prohry z neuváženého rizika vyznívat i trochu trapně.

  V šachu na rozdíl od běžného života se ale gambity dají hrát v jakémkoliv věku, v naprosté většině partií je to i ku prospěchu samotné hry. Gambity zvyšují zajímavost, kreativitu a krásu šachu.

  Jedním z nejznámějších gambitů je tzv. Skotský gambit, je jednou z podmnožin Skotské hry. Název Skotský se datuje od roku 1824, kdy se hrál korespondenční zápas Edinburgh-Londýn. Skotští hráči měli bílé figury a partii vyhráli. A právě pořadí tahů, které tehdy zvolili, se od těch dob nazývá Skotskou hrou resp. skotským gambitem. Toto zahájení se v průběhu šachové historie stalo jedním z nejprobádanějších a asi i proto nenacházelo mnoho prostoru v repertoáru šachových mistrů. K opětovné renesanci Skotské hry přispěl na konci dvacátého století i enfant terrible světového šachu Garri Kasparov. Konkrétně např. v zápase o titul mistra světa s Anatolijem Karpovem v roce 1990. Tehdy jednu Skotskou hru vyhrál a jednu remizoval. (Poprosil bych případně pana Kalendovského nebo někoho jiného, zda neznají nějakou neznámou perličku či zajímavost spojenou se Skotskou hrou).

                V poslední době se tři Skotské gambity ocitly i na mé šachovnici. Možná Vás průběh těchto partií zaujme.

Chládek Vlastimil (2058)
Stricová Zuzana (2174)

Česko – slovenský zápas manažerů, Praha 8. 11. 2014,
Rapid na dvakrát patnáct minut, 1. kolo

1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Sc4

Právě tyto úvodní tahy charakterizují Skotský Gambit 4. … Se7 5.c3 Jf6 6.e5 Jg4 7.cxd4 d5 8.Sb3 h5 9.Jc3 Se6 10.0-0 Jh6 11.Sxh6

Vždy je dobré znemožnit soupeři rošádu 11. … Vxh6 12.Vc1 h4 13.Dd3 Ja5 14.Je2 Jxb3 15.Dxb3 b6 16.Vc3 Sg4 17.h3 Sf5 18.Jf4 c6 19.Vfc1 Dd7

Nyní nastává ten pravý čas na rozvrácení černé pozice 20.e6 Sxe6 21.Vxc6 Sd6 22.Je5 Sxe5 23.dxe5 d4 24.Db4 Vd8 25.Vd6 De7 26.Dxd4 g5 27.Jxe6 Vxe6 28.Vd1 Vexd6 29.exd6 De6

30.Vd3 Dg6 31.Ve3+ Kf8 32.d7 Db1+ 33.Kh2 Dg6 34.Dh8+
1:0

Chládek Vlastimil (2058)
Mikuláš Dušan (2073)

Česko – slovenský zápas manažerů Praha 8. 11. 2014
Rapid na dvakrát patnáct minut, 3. kolo

1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 cxd4 4.Sc4 Jf6 5.0-0 Sc5 6.e5 d5

Jedna z mnoha dalších do hloubky probádaných variant Skotského gambitu 7.exf6 dxc4 8.fxg7 Vg8 9.Ve1 Se6 10.Sg5 Dd5

(tento tah by měl být již takřka rozhodující chybou.  Správným tahem v této pozici je 10. … Se7) 11.Jc3 Df5 12.Je4 Se7 13.Sxe7 Kxe7 14.Jxd4 Jxd4 15.Dxd4 Vad8 16.Dxa7 Vxg7 17.Dxb7 Df4 18.Db4+ Ke8 19.Dc3 Kf8

(tuto pozici by měl průměrný hráč poměrně snadno vyhrát. Já jsem ale u šachovnice spal a zbytečně dlouze promýšlel jednotlivé tahy. Lebedil jsem si v poklidu i pod dojmem toho, že se za každý tah přidává navíc třicet vteřin. Teď mi do konce časového limitu zbývaly už jen dvě minuty a náhle mi došlo, že zde se na rozdíl od vážné partie přidávají za každý provedený tah jen tři vteřiny. Lehce jsem zpanikařil, moje do té doby vcelku solidní hra se rozpadla a já začal kupit převážně jen slabé tahy). 20.Df6 (Variantu 20.De3 Dg4   21.Dc5+ Vd6   22.g3+- jsem viděl, ale začal jsem se čehosi bát a naivně si i myslel, že výhra přijde sama) 20. … Dxf6 21.Jxf6 Vd2 22.a4 (na tento postup jsem spoléhal, ale byl to špatný odhad situace. Výhra by mi neměla uniknout po 22.Vac1 c3  23.b3+-) 22. … Ke7 23.Je4

(23.Jh5! Vg5 24.Jf4 Vxc2 25.Ve2 by mělo k výhře stačit, ale já už jsem byl mentálně smířený s remízou, neměl jsem drive na boj o výhru)  23. … Vxc2 24.a5 Vg8 25.Jc5 Va8 26.Jxe6 fxe6 27.a6 Vxb2 28.Vec1 c5 29.Vxc4 Vxa6

remíza

Chládek Vlastimil (2058)
Pecha Tomáš (2217)

Druhá liga E, Moravská Slávia – Lipovec A

1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Sc4 Jf6 5.0-0 Jxe4 6.Ve1 d5 7.Sxd5 Dxd5 8.Jc3 Da5 9.Jxe4 Se6 10.Jeg5 0-0-0 11.Jxe6 fxe6 12.Vxe6 Dd5   13.De2 Sc5 14.Sg5 Vf8 15.Ve4? h6? 16.Sd2 Vd8 17.a3 Vhf8 18.b4

(zde jsem nepochopitelně přehodil tahy. Tušil jsem, že správné pořadí tahů je nejprve 18.Dd3 – zablokovat pěšce d4 a postupně zesilovat pozici. Ve své nesoustředěnosti jsem ulétl v myšlenkách, zapomněl na souvislosti a zahrál b4?) 18. … d3 19.cxd3 Jd4 20.Jxd4 Sxd4 21.Vf1 Sf6 22.Sf4 Dxd3 23.Dxd3? (23.Vf1 – c1) 23. … Vxd3 24.Vc4 Vc3 25.Vxc3 Sxc3 26.Sxc7 Sc3 – b2

Tato pozice mě při domácí analýze fascinovala. (Velmi by mě zajímalo, zda by někdo, pokud se dostane až sem, fundovaně odhadl, jaké by měl mít ELO hráč, jenž v hrané partii této pozici zcela porozumí.) Tah  26.Sxc7  byl správný, ale když jsem ho prováděl, tak jsem vůbec netušil o co se na šachovnici jedná. Po tahu 26. … Sb2  jsem se bál zahrát  27.Vb1!!, kvůli  27. … Ve8. Nelíbila se mi kombinace různých hrozeb černého (nesmysl), a tak jsem zahrál; ač jsem si byl stoprocentně jistý, že tam střelec vůbec nepatří; trapný tah 27.Sg3?. Nebudu zabíhat do podrobností, ale doma mě až vzrušovalo, že např. A) 27.Vb1 Ve8 28.Kf1 Sxa3 29.Sf4 Ve4    30.Sd2 černý střelec je náhle mimo hru, někdy hrozí i jeho chycení. Na výhru může hrát jen bílý. B) 27.Vb1 Sxa3   černý střelec opouští diagonálu a1 – h8, takže ihned 28.Se5!! a opět stojím s dominátorem na e5 jasně lépe.
V sobotu před touto partií jsem hrál mezinárodní bowlingový turnaj v Bratislavě. Probojoval jsem se až do nejužších finálových kol. V semifinálovém souboji na jednu hru se mi na bowlingové „šachovnici“ po prvním hodu objevily velké parohy (kuželka 4 a 6). Z televize vím, že profíci shodí jednu, neboť i ta může rozhodovat. O nic jiného se ani nějakou riskantnější kombinací, spojenou se shozením obou kuželek, nepokouší. Já jsem byl ale vyhecovaný na maximum, věřil jsem si, chtěl jsem vyhrát, ani vteřinu jsem nepřemýšlel, že bych se měl spokojit jen s jednou kuželkou.
Šel jsem do rizika štěstí naproti a ono mi přálo. Dorazil jsem obě dvě!! Právě tento pocit zdravého nekompromisního sebevědomí mi v poslední době v šachu chybí. Tah 27.Sg3  to jen dokumentuje, nevěřím si. Měl bych více trénovat! V dalším průběhu partie jsem ještě asi v některé chvíli mohl dosáhnout remízy, ale už jsem to nedokázal.

27.Sg3 Sxa3   28.Va1 Sxb4   29.Vxa7 Ve8   30.h4 Ve7 31.Va4 Ve4   32.Kh2 b5 33.Va7 Ve7 34.Va8 +  Kb7 35.Vb8 +  Kb6 36.Kh3? Sc5 37.Kg4 b4 38.Kf5 Sb6+ 39.Vc8+ Kb5 40.Se5 Sxf2 41.Vb8+ Kc4 42.Vc8+ Kd5 43.Vd8+ Kc4 44.Vd2 Se3 45.Vc2+ Kd3 46.Vc8 Vxe5 +  47.Kxe5 Sd4+  48.Kd5 b3  49.g4 b2 50.Vb8 Sc3
0-1

P.S. Přikládám několik fotek z letošní vycházky Moravským krasem.

                                                                              Vlastík

Někdy před třemi týdny se mi do rukou dostal článek o mladíkovi, jenž chce pomocí ambiciózního projektu zbavit světové oceány pet lahví a podobného nepořádku. Docela mě to tehdy zaujalo a večer před spaním jsem se k článku ještě vrátil k podrobnějšímu přečtení. Zhruba jde o to, že pomocí cca kilometrových trychtýřů z přepravníkových pásů se bude mořská špína shromažďovat na předem určených místech uprostřed oceánů a následné hromady nepořádku se odtud budou čas od času odvážet lodí. Kritická sběrná místa odvážný vynálezce určil výpočty a vzorečky sestavenými na základě znalostí o chování oceánského proudění. Přemýšlel jsem o celém projektu i o onom mladíkovi a zvažoval i případnou symbolickou finanční podporu. Abych ale řekl pravdu, nějak se mi nezdálo, že by toto celé výše popsané bylo reálně skutečně možné.

Z následující noci mi v hlavě utkvěl útržek snu. Zdálo se mi, že studuji a zkoumám komplikovaný vzorec. Ten se skládal z pěti složitých zlomků plných různých součinitelů a koeficientů. Jednotlivé zlomky jsem ve snu v poklidu analyzoval a zároveň pročítal pod vzorcem uvedené vysvětlivky k jednotlivým písmenkům a číslicím. V závěru snu jsem se delší dobu zabýval třetím zlomkem, ale náhle, a tu chvíli si dopodrobna uvědomuji, jsem se na něj zadíval jakoby zdálky, novým nezatíženým pohledem. Přesně v tu chvíli jsem se ale úlekem probudil a podvědomě se vtiskl do bezpečí postele. Spoje v mém mozku se na několik desetin vteřiny rozžhavily do ruda, spousty myšlenek mi v ten kratičký okamžik míhaly hlavou. Po chvíli přišlo zklidnění a potom jsem už, ale s podivným neklidem v duši, promýšlel a analyzoval to, co jsem spatřil.

 Tiskací písmena ve jmenovateli třetího zlomku totiž vytvářela slovo bůh. Ani vteřinu jsem nepochyboval, že je to vzkaz od mé Marie. Nevěděl jsem, ale co mi tím chce říci. Na jednu stranu jsem se bál, že je to výstraha, že žiju špatně, na stranu druhou jsem ale doufal, že by to třeba mohlo být i naopak. Napadlo mi i to, že ať se v životě nezabývám nesmysly a zbytečnostmi, ale ať jdu dál Svojí cestou. Možná i zdůraznění toho, že symbol ve jmenovateli třetího zlomku je společným jmenovatelem všeho Dobrého tohoto světa, že pokud my se budeme doopravdy snažit, tak On se o to ostatní postará.  A abych na toto nezapomínal. Bylo toho v té chvíli hodně, kde je pravda samozřejmě nevím, ale občas se k těm několika málo vteřinám mého života vracím.

                                                                                                           Hezké Vánoce Vlastík

 (Marie – viz PODĚKOVÁNÍ ANDĚLŮM)

P.S:  Před pěti lety při příležitosti jedné z pražských šachových simultánek, jsme se procházeli s kamarádem Pavlem Matochou po nábřežích Kampy  a diskutovali o všem možném. Jednu chvíli mi mimo jiné řekl: „Vlastíku, nechtěl bys psát blog na stránkách Pražské šachové společnosti?“ Ani jsem mu nějak ze široka neodporoval, spíše jsem se a jen sám pro sebe trochu zoufale pousmál: „Jak bych já, při tom všem, čím se pokouším zabývat, mohl psát jakési blogy?“ Jen jsem nevěřícně zakroutil hlavou nad tou naivitou a šli jsme dál. Někdy za dva měsíce jsem jen vzal tak do ruky pero a zkusil první příběh. A pak znova a pak už v pravidelných cyklech dál a dál…

                Minulý měsíc jsem se ve svých příbězích dostal až k pořadovému číslu sto.

                Někdy, hlavně při obavách abych se příliš neopakoval, se jimi snažím proklikat, ale většinou se ztratím někde úplně jinde, než jsem původně zamýšlel.

                Připojil jsem tedy; a trošku doufám, že ne jen úplně pro sebe; přehled příběhů k tomuto blogu.

         Třeba i Vám některý z nich zase padne do oka. Stačí kliknout…… 

Hezké Vánoce

A jenom pro pořádek, ještě připomínám termín vycházky Moravským krasem 29.12.2014. (Sraz v hospodě v Krasové v 7:30 – 8:30. Přijďte kdokoliv. Informace 602 501 962. Případné ubytování je možné v hotelu Zámecká Sýpka v Blansku (booking. com 9,5)).

Už beru jako samozřejmost, že na Pavlovo zavolání se zúčastním tu simultánky se špičkovým světovým velmistrem, jindy se v rámci mezistátního setkání manažerů utkám s některým ze slovenských kolegů, anebo se třeba jen tak jakoby nic projedu po Evropě šachovým vlakem. Ale ono nic na tomto světě není jen tak, za vším stojí něčí úsilí a snaha něco dokázat, něčím se prosadit, být úspěšný. A tak i za těmi výše uvedenými akcemi, a samozřejmě i desítkami jiných, stojí výrazná a nepominutelná postava českého šachu pan Pavel Matocha a jeho Pražská šachová společnost. Oba dva v těchto dnech slaví desáté výročí založení, resp. deset let činnosti prošpikovaných špičkovými šachovými akcemi a událostmi. Já jsem měl to štěstí, že po celou dobu těchto desíti let jsem byl Pavlovi a jeho šachovým počinům nablízku a navíc povětšinou jako aktivní účastník. Při dnešním divadelním představení v klubu DISK, uspořádaném k oslavě desátého výročí Pražské šachové společnosti, se mi v některých chvílích v hlavě vybavovaly i vzpomínky na jednotlivé Pavlovy akce. Občas se tím pádem na mých rtech objevil úsměv nesouvisející moc s děním na jevišti, ale to mi vůbec nevadilo. Byly to pro mě dvě příjemné hodinky v sále plném lidí, ale hluboko ve své duši chvílemi jen sám se sebou a s příjemnými pocity a myšlenkami….

                … listopad 2003; nultá, respektive zkušební Pavlova akce – simultánka s Viktorem Korčným. Slavnostní atmosféra Rytířského sálu restaurace Kampa byla dokonalou dekorací k nezapomenutelnému a nenapodobitelnému představení legendy světového šachu. Partie se mi zpočátku moc nedařila, byl jsem roztěkaný, moji nervozitu zvyšoval i nezvykle vysoký počet šachových osobností v sále. Vlastní dohrání napínavé partie s Viktorem Korčným, v blicce z očí do očí, navíc na úplný závěr odpoledně – večerního programu, bylo ale zcela nezapomenutelné.  Velmistrova mimika, jeho ponoření se do partie, zapomenutí na okolí, obětování následného nachystaného programu, JEN A JEN ŠACHY A JEHO NEZMĚŘITELNÁ TOUHA VYHRÁT, to mi navždy zůstane v paměti…

                … říjen rok 2011, první Pavlův Šachový vlak. Atmosféru vlaku ženoucího se Evropou bych přirovnal k šachově magnetickému poli. Toto pole mě zcela pohltilo do svého zajetí a život o pár metrů dál, ale už mimo vlak, mě vůbec nezajímal. Jakoby v tu chvíli nic důležitějšího než naše jízda na světě neexistovalo. Toto kupodivu platilo i na našich večerně-nočních zastávkách. Ať už jsme byli v budapešťských lázních, na krakovském náměstí nebo v pro mě jako nikde jinde na světě příjemných nočních bratislavských barech, tak všude bylo s partou kamarádů moc fajn. Někde v dáli ale vždycky bděl náš šachový vlak. On mě nikdy nepustil ze svých tenat, nikdy nepolevil ve své bdělosti, on snad ani netušil jak rád a dobrovolně se oddávám jeho zajetí! Až tak pět hodin po dojezdu na pražské nádraží něco cvaklo a šachové vlakové pole se vyplo. Tu chvíli jsem přesně vnímal a taky věděl, že něco krásného právě skončilo. Já jsem už nikdy sílu k další jízdě Evropou nenašel. Mám strach z toho, že pole už se neobnoví, že to jde jen jednou. Ale každý by to mohl sám se sebou zkusit, bylo to úžasné…

                … listopad rok 2010, Sněženky a Machři. Večírek s Pavlem, Sergejem, Aronjanem a asi desíti dalšími, včetně Sněženek byl neplánovaný, ale o to více skvělý a úžasný. Poznal jsem, že i světoví velmistři jsou jen lidé a dá se s nimi hezky povídat. Několik myšlenek z nočně-ranního rozhovoru na baru se Sergejem si pamatuji dodnes. Stejně tak nikdy nezapomenu na jeden střih; na kritický pohled Ladíka a jeho zakroucení hlavou. Bylo naprosto zřejmé, že on by táhl koníkem zcela jinam než vedle něho volnou partií hrající Aronjan. Z pohledu Aronjana bylo naopak cítit, zdálo se mi, že on Ladíkův názor (ELO 1200) respektuje a přemýšlí o něm. I já jsem v některých minutách té noci zkoušel blicat, ale matně si pamatuji, že bylo úplně jedno jak „skvěle“ hraji zahájení nebo střední hru,  ať už to bylo s Julií, Bolkem, Kristýnou nebo kýmkoliv jiným, stejně mi té noci vždycky došel čas. Bylo to ten večer nečekané, absolutní uvolnění…

Mohl bych takhle psát teď v noci a už doma hodiny a hodiny, dál a dál, ale toto už stačí. Je třeba moc nevzpomínat, ale jít kupředu.

Rozhodl jsem se v rámci tohoto blogu položit Pavlovi několik otázek. Na jeho odpovědi se těším a možná i Vás zaujmou.

1)      Co jsi vystudoval a kde jsi pracoval před érou PŠS?

Vystudoval jsem sociologii na Univerzitě Karlově, když jsem předtím krátce studoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Od roku 1992 jsem pracoval jako novinář, nejprve v agentuře I.A.M. jako parlamentní zpravodaj, poté ve Večerníku Praha coby politický komentátor. Rok jsem byl šéfredaktorem měsíčníku Kapitál a od roku 1998 jsem byl třináct let redaktorem ekonomického týdeníku Euro. Různých menších pracovních aktivit jsem měl ale víc – například jsem napsal pár knížek, tři roky jsem externě spolupracoval s Českou televizí na pořadu Černé ovce.

2)      Co bys nám řekl o svých účesech?

Na základce jsem nosil patku, asi že jsem se na některé učitele ani nemohl dívat 🙂 Na gymplu jsem začal nosit dlouhé vlasy stažené do culíku, inspirován hippies, beat generation a Indiány. Když se mi narodil třetí syn, tak jsem začal nosit červené punkerské číro – esteticky se mi líbilo, punkovou hudbu poslouchám rád (mám rád, jak je plná energie a svobodomyslná) a byla v tom i lehká provokace… Číro jsem vydržel poctivě nosit pět let, teď mám takový nudný, ale pro sportování pohodlný sestřih 🙂

3)      Co tě přivedlo k založení Pražské šachové společnosti?

V roce 2003 jsme se jen tak z kratochvíle s kamarádem Danem Gladišem, se kterým jsme hrávali šachy, rozhodli, že uspořádáme šachový zápas mezi tehdy mladičkým Davidem Navarou a o tři generace starším, legendárním velmistrem Viktorem Korčným. Šachovému světu jsem v tu chvíli propadl, určitě všichni víte, jak je návykový a jak silná závislost vzniká. Abych mohl pokračovat dlouhodoběji a vážněji, založil jsem v roce 2004 Pražskou šachovou společnost. Heslovitý přehled aktivit Pražské šachové společnosti jsem dal dohromady ve svém novoročním blogu Nic není nemožné.

4)      Který z velmistrů účastnících se Tvých akcí Tě nejvíce zaujal?

Všichni byli zajímaví a inspirativní a skoro všichni byli v něčem jedineční… Tím že jsem zval bývalé mistry světa, hráče z absolutní světové špičky, mladé krásné velmistryně i hodně staré legendy, není možné vybrat jen jedno jméno. U každého z hostů bych mohl vyprávět, čím vším mě zaujal.

5)      Který zážitek v souvislosti s PŠS Ti uvízl nejvíce v paměti?

Možná ten neskutečně vydařený mejdan v Maui Lounge v Mariánských Lázních během Sneženek a Machrů, na němž jsi s námi také pařil, tančil a hrál šachy. Byl to kouzelný večírek, jaký si nemůžeš koupit ani naplánovat. Prostě chvíle, která je Ti darována a to jen výjimečně a na Tobě je, jestli ten dar přijmeš a ten mimořádný čas užiješ.

6)      Který literární či filmový hrdina (příběh) Tě v Tvém životě nejvíce zaujal?

Neumím vybrat jednoho, nemám jen jednoho hrdinu – to nejsou parametry mého světa. Mohl bych odpovědět podobně jako u čtvrté otázky. Nebo mohu vzpomenout na svého profesora sociologie Václava Bělohradského, který říkával, že v každém „mono…“ je skrytá totalita. Kdybych vzal otázku obecněji na otázku o knihách, které mě zaujaly, bylo by jich strašně moc – mimo prostor a rámec tohoto rozhovoru. Ale mohl bych jmenovat pár filmů. Ze starších to jsou Pulp Fiction a Jarmuschovy snímky Mrtvý muž a Ghost Dog – Cesta Samuraje. Z nedávné doby pak třeba Nedotknutelní, to je moc vážný film, při kterém se smějete každou jeho minutu.

7)      Jakými motty se ve svém životě snažíš řídit?

Mnoho hezkých a chytrých vět bylo řečeno, mnohé mě inspirují v různých chvílích a situacích. Nejsem přítelem tapetování citáty, ale můžu vzpomenout, že na svoji první vizitku, někdy na konci základky jsem si napsal westernové „Kdo stiskne první, zůstane naživu.“ Pracovně mě inspiroval Cirque du Soleil. Jak jsem již psal ve svém blogu: Prvním imperativem je, že na detailech záleží. Důrazem na detail se liší Cirque du Soleil od ostatních nových cirkusů a obecně ti nejlepší od všech ostatních dobrých. Nejde o to, aby akce nějak byla a nějak proběhla, ale aby byla perfektní, aby byla krásná do posledního detailu, který jsme schopni ovlivnit. Druhým je dělat i ty nejobtížnější a nejsložitější věci tak, aby se divákům jevily jako snadné. I ty nejtěžší věci je třeba provádět s takovou lehkostí, že pozorovatel má pocit, že to by zvládl taky. Třetím je vědomí, že nic není nemožné. Můžeme dokázat cokoliv krásného a velkého, když budeme chtít, když se nebudeme se vymlouvat a budeme na tom pracovat. A v osobní rovině třeba kniha The Last Lecture od Randyho Pausche, profesora z Carnegie Mellon a otce malých dětí, kterému diagnostikovali zhoubnou rakovinu jater s prognózovaným dožitím několika měsíců. Kniha o vzácnosti času a o umění jeho naplnění.

8)      Odvážíš se odhadnout budoucnost šachu?

Budoucnost šachu je dobrá, minimálně do té doby, dokud to bude náš sen, který já i Ty se budeme snažit naplňovat. Jsem optimista. Nebo ještě lépe, budu parafrázovat Šimona Perese: jsem realista, a proto věřím na zázraky. Věřím v budoucnost krásných projektů, jako je třeba Šachový vlak.

Děkuji za rozhovor.

Pavle, tímto svým Stým blogem na portálu Tvé Pražské šachové společnosti bych chtěl

s velikou úctou vzdát hold Tvé šachové činnosti, Tvé neutuchající kreativitě. Přeji Ti mnoho tvůrčích sil, energie a zdraví do dalších šachových desetiletí a samozřejmě i do Tvého osobního života.

                                                                                                                                             Vlastík

Některé věty nemám rád, třeba například tuto: „Co pro Vás mohu udělat?“ Úplně se mi při jejím vyslovení ježí kůže na zádech. Vždycky si říkám: „Proč z těch lidí jejich školitelé dělají takovéhle nevýrazné, unifikované opice? Kde je krása mluvy, okamžitý nápad, záblesk improvizace, či jen pouhá radost ze zapředení, jak ptačí peříčko lehounkého rozhovoru?“

                Komunikaci s lidmi, a zvláště s těmi neznámými, mám velmi rád. Možná i právě proto občas sním o představě, že místo stavařiny mám poradenskou kancelář a živím se rozhovory s lidmi. Jen tak s nimi komunikuji, a při tom se je pokouším  zbavit starostí a nacházet  řešení jejich problémů. Platili by mi případně jen to, co by sami uznali za vhodné, podle toho zda jsem jim s jejich bolestmi skutečně pomohl.

                O výše uvedených myšlenkách jsem si přemýšlel při prvních kilometrech své dnešní jízdy za maminkou do Albertina do Orlických hor. Po návratu večer jsem se chystal napsat blog o některých větách, respektive spíše „mottech“, jimiž se pokouším řídit a která mi v mém životě docela pomáhají. Motto „komunikace“  mezi ně zcela  jistě patří, ale favoritů jsem měl více. Například větu „Jednou vynecháš, pokaždé vynecháš“, nebo „z každého negativa se snažit udělat pozitivum“ atd. Cestou za maminkou jsem ale zažil drobný miniminipříběh a proto se pokusím psát něco právě o Komunikaci.

                Hned na začátku jsem se chtěl zastavit na bleskový oběd v některém z motorestů. Ještě před tím jsem si ale při jízdě třídil úkoly, jež jsem zanedbal, a které bych měl v brzké době uskutečnit. Několik telefonátů, několik návštěv. Tím, že jsem opět odjížděl do kraje mého mládí, tak mi již poněkolikáté hlavou bleskla myšlenka o případném domluvení si schůzky s někým  z firmy Vodovody  a Kanalizace  Jablonné nad Orlicí. Již jsem o ní několikrát pozitivně slyšel a mimoto okolo dvacítky jsem tam chytal za místní fotbalové mužstvo. Zůstalo mi tam několik dobrých kamarádů a tak se  myšlenka na případnou technologickou spolupráci s tamní firmou nezdála úplně odtažitá.

                Nakonec jsem na oběd zastavil, a za ty desítky let úplně poprvé, v motorestu v Sebranicích, zhruba ve třetině cesty. Chtěl jsem si dát rychle meníčko a ujíždět dále. Číšníka jsem se zeptal zda meníčko mají, on ale řekl, že ne, že pouze jídla z jídelního lístku. Chtěl jsem v první chvíli odejít, ale pak jsem sám sobě řekl: „Nehoň furt ty minuty a v klidu se najez.“ Vytáhl jsem si brýle a po rychlém prostudování jídelního lístku si objednal. Následně jsem z aktovky vytáhl diář na poznámky a taky ještě nepřečtený bulletin Pražské šachové společnosti. Na to, ale kupodivu vůbec nedošlo, během minuty přede mnou přistála polévka a  za pár chvil i hlavní jídlo. To byl skvělý průběh. Začal jsem jíst a mezitím k vedlejšímu stolu, zády ke mně, přisedl muž v obleku. Jeho komunikaci s číšníkem jsem nemohl nevnímat. „Dal bych si meníčko.“ „To my nemáme, jídla jsou jen z jídelního lístku.“ „Tak děkuji.“ Číšník odešel, muž následně vstal a trochu nerozhodně si oblékl zpátky sako. „Pane“ oslovil jsem ho. Neslyšel. „Pane!“ zvýšil jsem hlas. S překvapením se ke mně otočil. „Ta jídla mají hotová bleskově. Dejte si něco, bude to opravdu rychlé.“ „No, já jsem si navíc ještě nechal brýle v autě, asi pojedu jinam,“ odpověděl. Po několika vteřinách si ale opět sedl, do natažených rukou vzal jídelní lístek a pokoušel se v něm číst.

                To jsem nemohl nevyužít. „Pane“ oslovil jsem ho znovu. Neslyšel. „Pane!“ Opět jsem zvýšil hlas. S trochu nedůtklivým očekáváním se ke mně otočil. Já jsem si beze slova sundal brýle a podal mu je. To už v  jeho očích zajiskřil neznatelný pobavený úsměv. Následně si vybral jídlo a s poděkováním mi podal brýle zpět. Nedokáži to asi přesně a naplno vyjádřit, ale takovéhle scénky ze všedního života prostě miluji. Následně jsem už jen zaplatil a odešel. Při otevření dveří jsem se otočil, naše oči se setkaly, jen jsme  si zdvořile pokývli hlavami, ale on i já jsme věděli, že to celé bylo velmi fajn.

                Na parkovišti jsem přišel ke svému autu a zaregistroval, že z druhé strany od dodávky mercedes se ke mně blíží statný muž. Neznal jsem ho, to mě trošku znervóznilo, ale bylo naprosto zřejmé, že jde za mnou. Následně mě šokoval naprosto nečekanou větou. „Nejseš ty, nejste vy Hagár? Nechytals kdysi za Jablonné? Neznám tě jménem, ale my fanoušci jsme ti přezdívali Hagár.“ Třicet let mě tak nikdo neoslovil. „Vy jste mě po těch letech fakt poznal?“ zmohl jsem se na odpověď. „Jo, hnedka. A i v tý hospodě jsi seděl, aby měl přehled, jako bys za zády neměl zeď, ale brankářskou síť.“ Jeho ústy mě zcela nečekaně oslovila daleká minulost, ale to nebylo všechno. Koutkem oka jsem mrkl na jeho auto, chtěl jsem v těch několika málo vteřinách najít nějaký záchytný bod, zorientovat se. Ten pohled dokonal moje překvapení. Nápis na autě zněl – „Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí“.

Drahnou chvíli jsme ještě setrvali v příjemném rozhovoru. Bylo to nakonec po všech stránkách příjemné, nejen gastronomické ale i duševní, občerstvení.

                Nebojme se komunikovat! Co nejvíce otevřeně a upřímně. Vždy se nám to vrátí!

                                                                                                                                                             Vlastík

V roce 1983 jsem nastoupil do práce u firmy Dopravní stavby. V létě následujícího  roku mě tedy čekala i první dovolená. Trvala čtrnáct dní a s rodinou jsme ji strávili na pastvinské přehradě. Návrat z dovolené byl pro mě a moji povahu děsivý a nikdy mi nevymizí z paměti. Na mé židli ve společné kanceláři kdosi seděl a tehdejší šéf se sním a s ostatními bavil jako bych tam já, jako chudák v koutě, ani nestál! I teď po třiceti letech cítím pocit marnosti a zbytečnosti, jenž mnou tehdy prostupoval. Trvalo  pár dnů, než se situace dostala do jakéhosi normálu. Tenkrát v pětadvaceti jsem se totiž šéfovu chování nedokázal vzepřít.   Obdobným způsobem se to opakovalo několikrát, a možná, že tam někde je zakopán původ mé fobie –  jakési obavy  z návratu z dovolené. Obavy, že po mém návratu z dovolené bude v zaměstnání všechno jinak, a že já tam už budu naprosto zbytečný. Od té doby by mi na spočítání týdenních rekreací  stačily prsty na mých rukou a ještě by zbylo. Začal jsem si tehdy vnitřně říkat, že na dovolené budu mít dost času v důchodu. Naučil jsem se je řešit jinak a už mi to tak zůstalo nastálo.  Z devadesáti pěti procent jezdíme pouze na prodloužené víkendy. V zimě do Alp lyžovat a v létě k moři do Chorvatska – do Rabacu.

A právě o letních dovolených v Rabacu bych se chtěl dnes  zmínit.

Každý rok je v Rabacu něco nového a mohl bych o různých zážitcích, poznatcích i o vybavení městečka psát dlouho, ale tak to většinou je i všude jinde. Na Rabacu je pro mě zdaleka nejkrásnější jeho moře, proto se pokusím psát jen o něm a na závěr ještě  o jedné minipříhodě.

                Výhled na ničím nerušenou vodní  hladinu je v Rabacu  opravdu jedinečný, dlouho jsem nikde jinde podobné pocity při pohledu na moře nezažil. Vodní hladina kopírující zemský povrch ve mně neodbytně  vyvolává pocit dokonale válcové plochy. Tento dojem je ještě umocněn siluetami  ostrovů Velkého a Malého  Lošinju zvedajících se z mořské hladiny zleva a přede mnou, desítky kilometrů daleko,  kdesi na samotném obzoru. Zprava ubíhá do dáli až někam k Itálii,  k Terstu a Benátkám, zalesněné hornaté pobřeží Istrie . Restaurací  a stánků s občerstvením, povětšinou skrytých ve vzrostlých borovicových hájích, je zde bohatě. Mně se nejvíce líbí ten zhruba uprostřed pobřeží, doplněný vyvýšeným  podiem s výhledem na moře. Při dovolených se zde na kávu a zasnění  se zastavím takřka každý den. I první dovolenou s partou jsme  téměř celou prožili právě tady. V konstantním lehkém alkoholovém oparu jsme v přilehlém moři polykali vodní kilometry a v pauzách nepřetržitě hráli šachy a mariáš, někteří kamarádi se případně snažili „nenuceným způsobem :)“ navázat známost.

                Ale i jen samotné posezení zde u stánku, ať už ve dne nebo v noci, je pro mě kouzelné. Pohled na mořskou hladinu a její vlny, obé  měnící podle počasí svou barvu a intenzitu pohybu, je pro mě dokonalým prostředím, nejen pro podvědomé  pracovní přemýšlení, ale hlavně pro meditaci, snění a nové vize. Letos byla barva moře v dáli velmi často šedivě černá, věštící déšť, připomínala mi barvu přezrálé pšenice vlnící se na polních  lánech Moravského krasu. Ale v tomto roce  to byla výjimka, většinou si hladinu moře pamatuji jako světlounce modrou, jiskřící ve své šíři a dáli myriádami perel a lákající mě zcela se odevzdat do jejího sluncem prozářeného  náručí. Velmi rád se koupu nahý, moře vnímám jako živý organismus, který, když jsem k němu pokorný, mi dobrotivě předává zlomek své síly a energie. A k tomuto takřka dokonalému  splynutí samozřejmě plavek netřeba. Levý konec pobřeží v Rabacu, rozplývající se do členitých skalisek je vyhrazen nudistům. Tam chodím plavat nejraději. Pravidelně několikrát za den si plavu kilometrovou trasu podél skal. Občas tam narazím na skupinku na „soukromé miniplážičce“. To většinou zrychlím, pocit, že jsem narušitel, ve mně vzbuzuje strach, že budu za svoji opovážlivost potrestán. Pocit vnitřní „prosolenosti“, příjemné únavy a rozdýchaných plic (rozuměj širších ramen 🙂 )  je vždy výtečnou  odměnou za  absolvovanou plavbu.

                Při jedné z letošních návštěv nudapláže jsem zažil úsměvnou situaci; při mém příchodu se tam na mě tak nějak divně okázale stále díval statný čtyřicátník-padesátník. Měl tam partnerku, tak mi to připadalo divné, nechápal jsem o co mu jde. Raději jsem se na něho preventivně pozamračil, aby mi dal pokoj. Od té chvíle jsem vnímal, že mě nevraživě registruje, že mu tam nejsem vhod. Až po hodině jsem pochopil o co jde; že on je „Šéf pláže“. Naprostá většina přítomných ho při příchodu či odchodu podbízivě zdravila, se všemi se snažil prohodit pár vět, svoji nepsanou funkci si evidentně užíval. Trochu mi taky svým chováním připomínal výše zmíněného  šéfa, z doby před třiceti lety.

Zhruba zároveň se mnou dorazil na pláž starý muž. Lehl si stranou ostatních, trochu nepohodlně,  na skalisko vybíhající asi dvacet metrů z pláže do moře. Přišel sám, nikoho si nevšímal, nikomu nepřekážel, tipoval jsem ho na místního Chorvata. Asi po dvou hodinách chtěl odejít, ale zřejmě  se přeležel, nemohl se ani zvednout, ani si obléci trenky. Připomínal mi chrobáka ležícího  na zádech na krovkách, bezmocně pohybujícího jen nožičkama a ručičkama. Všichni  jsme to podvědomě registrovali, ale nikdo nic nedělal. Po chvíli jsem to už nemohl vydržet, oblekl jsem si šortky  (připadalo mi hloupé se s ním casnovat nahý – měl určitě přes sto kilo) a vyrazil mu po kamenech na pomoc. On mě zezadu neviděl, ale k ostatním už v ty chvíle vysílal velmi zoufalé pohledy. Docela jsem se sním nadřel, jednu chvíli mě nechtíc skoro shodil na skaliska do moře, ale nakonec se mi ho podařilo postavit a postupně i rozhýbat. Následně jsem se vrátil mezi ostatní. Pohledná Němka pronesla něco jako sehr gut a danke a i ostatní se na mě usmívali. Jen z očí „šéfa pláže“ sršely blesky. Tomu jsem rozuměl. On věděl, že udělal chybu; to přeci On měl starého muže „zachránit“. Podvědomě jsem se napřímil v ramenou a jiskrným pohledem přejel okolním naháčům po tváři. Kratičká myšlenka, že teď bych mohl „Šéfa pláže“ svrhnout a sám zaujmout jeho místo, byla příjemně mazlivá.  Ale byla to jen   vteřinka, pravěké geny mě rychle opustily  a já se vrátil zpět do reality. Až při následném polospánku na prohřátých oblázcích  jsem si pomyslel, že  porážky šéfa  bych měl spíše využít k definitivnímu zahození své dávné a už dlouho tak zbytečné  fóbie o návratech z dovolené.

                Už jsem toho ale o moři v Rabacu a o šéfech napsal dost. Možná až budete příští rok přemýšlet kam na dovolenou do Chorvatska, tak vemte tyto věty o mém vnímání  moře v Rabacu v potaz. Třeba se tam někdy potkáme.

Hezký zbytek léta

Vlastík

P.S. Přeci jen několik technických podrobností.

1) Doprava – doporučuji trasa např.: Brno – Vídeň (2 hod.) – Graz (1,5 hod) – Maribor (0,5 hod) – Lublaň (1,0 hod) – Postojná (0,5 hod.) – Opatie, tunel Učka, Rabac (2 hod) Celkem tedy sedm a půl hodiny. Pokud zvolíte na přejezd rozumný čas, tak je v délce jízdy i rezerva na víc jak  půlhodinovou zastávku.

Délka trasy 140+180+60+120+50+120  celkem tedy 670 km, z toho cca 550 km po kvalitních dálnicích.

2) ubytování  možné  jakéhokoli typu;  apartmán, ubytovna, hotel dvě až čtyři hvězdičky (osvědčil se nám kompromis dvouhvězdičkový hotel Marina; 50 m  od moře, vydatné snídaně a večeře v ceně, cena za noc cca 50 EURO. Intenzívní třídenní pobyt nás přišel se vším všudy  na šest tisíc korun.

3) poměrně rozlehlá zátoka (u hotelu Marina) zajišťuje klidné moře i v období větších vln na otevřeném moři.

4) výborná restaurace na mořské ryby – restaurace El Kapitan (500 m od Mariny podél moře)

5) odkaz o historii apod. Rabac – Chorvatsko  http://www.chorvatsko.cz/kvarner/rabac.html

Letošní šachová olympiáda v norském Tromsö na mě velmi zapůsobila. Prožíval jsem ji mnohem víc než kdykoliv předtím.

Myslím, že jsem nebyl sám, překvapilo mě kolik mých kamarádů a známých se o olympiádu zajímalo. Nejen tak povšechně z novin a zpráv, ale takřka jako přímí účastníci. Sledovali jsme průběh partií, samozřejmě nejvíce českých hráčů. Volali si, jak to na jednotlivých šachovnicích vypadá, i se pokoušeli odhadnout, jak to na nich asi nakonec dopadne. Závěry našich zápasů jsem si takřka nikdy nenechal ujít. Jakmile ale vyvrcholily a byl stanoven konečný výsledek, můj zájem rychle ochabl. Rozbory partií už mě moc nezajímaly. Živý přenos; nejistota výsledku, nečekané záblesky kreativity ale i zvraty a omyly; možnost být opravdu při tom, to mě vzrušovalo a lákalo. Informační sítě pro mě udělaly z šachové olympiády atraktivní podívanou a zážitek.

Svým vystoupením na Šachové olympiádě mě velmi pozitivně zaujal David Navara. Mě vždycky zajímali lidé, kteří jsou v čele, na jejichž bedrech leží ten nejtěžší díl odpovědnosti. Jak se s tím vyrovnají? Zda s elegancí a úsměvem, či lopotně a s nesympatickým zdůrazňováním sama sebe. David Navara tuto úlohu zvládl až neuvěřitelně skvěle. V dřívějších letech jsem v televizi rád sledoval zajímavé zápasy v boxu či K1. Někdy jsem nedokázal odhadnout, který zápasník má převahu. V ten okamžik jsem přimhouřil oči a ten lepší borec v nich naráz vyrostl o desítku centimetrů a zmohutněl.  Já už naprosto jasně věděl, který z nich by v ten okamžik u rozhodčích vyhrál. David Navara měl na olympiádě v Norsku v mých přimhouřených očích stále výšku okolo dvou metrů. Teď to ale nebylo o tom jestli stojí lépe nebo hůře. Viděl jsem v něm neohroženého Vikinga z Tromsö jdoucího i proti převaze stále kupředu. Bez projevené myšlenky na porážku, nebo na jednoduchý nic neřešící smír.  Jediné slovo „Bravo Davide!!“.

Hlavou mi taky stále vrtá remíza Vlastimila Babuly v předposledním zápase s Běloruskem. Je to jistě velmi choulostivé téma, ale proč ho třeba i z důvodů poučení se neotevřít. Mám pocit, že tady možná nastala chyba a to v absenci „odborné psychologické přípravy“. Z mých životních zkušeností mám přesvědčení, že k opravdu mimořádnému úspěchu, zvláště v turnajích kde nejsem favoritem, je potřeba podávat skvělé výkony a nebát se jít při jejich realizaci až na hranici rizika. Pokud toto splním tak je velká šance, že přijde i tolik potřebná dávka štěstí. (Jenom pro pořádek, nemám na mysli jen šachový úspěch, ale úspěch v jakékoli činnosti). Možná, že v inkriminované situaci se v hlavě Vlastíka Babuly začaly honit zbytečné myšlenky o remíze, o tom že David stojí na výhru, i o tom, že to hlavně nesmí mužstvu pokazit. Možná, že těmito myšlenkami došlo ke ztrátě stoprocentní koncentrace, že i vteřiny začaly ubíhat tak nějak rychleji a nakonec se tedy stalo, co se stalo. A právě proto vidím u vrcholných šachových soutěží reprezentačních týmů nezbytnost odborné psychologické přípravy. V současném vyrovnaném světě rozhodují o úspěchu možná jen maličkosti. Možná i jen rozhovor, ale v pravý čas a se správným obsahem. Toto cítím velmi intenzivně. Dál bych to rozepsal, ale mám strach, abych výsledek nerozmělnil.

Nakonec bylo i zajímavé a poučné sledovat co se dělo dále. Jak nevyzpytatelné a nepolapitelné štěstí zamávalo křídly a odletělo někam jinam; David remizoval a přišli Arméni.

Tak třeba příště                              

                                                                               hezký zbytek prázdnin                                                         Vlastík

PS: Když už jsem se takhle rozepsal tak musím s velikou úctou vyjádřit absolutorium i Viktorovi Lázničkovi!!

Někdy před patnácti lety jsme v hospodě v Krasové podlehli  mariášové mánii.

S několika kamarády na hranici dospělosti a několika na hranici důchodu jsme takřka každý pátek a sobotu nemilosrdně řezali do karet. Každý účastník těchto dýchánků měl u  výčepního uloženu krabičku s penězi, a na konci prosince jsme každý rok vyhodnotili. Ten závěrečný  večer nebyl v něčem nepodobný poslední etapě tour de France. Už bez ambicí něco změnit, si jen v pohodě zahrát, a potom popřát a samozřejmě řádně připít tomu nejlepšímu z nás. Hranicí hodnou zvláštního ocenění bylo plus tisíc korun lomeno rokem.

U karet jsme samozřejmě docela intenzivně popíjeli a tak nebyla nouze o ostré a vyhrocené situace. Mně asi nejvíce zůstala v paměti zakotvena tato následující. Zvýšenými hlasy jsme se dohadovali  o spornou platbu ve výši jedné koruny šedesáti haléřů. Večer jsme ukončili ve chvíli (těsně nad ránem), kdy Libor tuším Jirkovi řekl „Dobře, tady máš dvě koruny a nadosmrti jsme spolu skončili“. Samozřejmě za týden jsme do karet řezali zas. Ke sklonku této karetní kariéry přispěla i následující epizoda. Bylo mi divné, že druhý den po kartách je mi vždy až nepřirozeně nevolno. Nebylo to normální, a já jsem tehdy dospěl k podezření, respektive až přesvědčení, že v hospodě pijeme ne originální alkohol, ale nějaké namixované patoky. Po velkém odhodlávání jsem v Brně navštívil Krajskou hygienickou stanici; a následně se dostal až k příslušnému úředníkovi. Toho jsem požádal, zda by bylo možné v hospodě v Krasové udělat kontrolu na kvalitu alkoholu. On mi jen suše sdělil, že je to složitější než si myslím a ať prvně napíši patřičné udání a podepíši ho. To už jsem neudělal, ale následně jsem začal u karet pít míň a míň a asi i to trošku přispělo k tomu, že karetní noci pomalu mizely do ztracena.

                Toto celé jsem zatím uvedl jen k vykreslení karetně alkoholové atmosféry té doby. S úsměvem jsem si na ni zavzpomínal při nedávném rozhovoru se sympatickým čtyřicátníkem, šachistou našeho oddílu. Mimo jiné mi ale taky řekl, že má zdravotní problémy, a že si myslí, že na jakési konkrétní akci před mnoha lety vypil něco alkoholicky závadného, a od té doby se s tím čas od času trápí. Chvíli jsem na něho nevěřícně zíral a v duchu si říkal kolik asi tisíců  lidí má problémy z toho jakým svinstvem je „hospodští“ porevoluční doby napájeli. Kolik těchto bezohledných zločinců se asi dodnes třese hrůzou z toho, co je mohlo potkat, kdyby se v alkoholové aféře přišlo i na ně. Myslím, že tato alkoholová aféra, v níž přicházejí na pořad první rozsudky  je přes svoji velikost jen malinkou špičkou ledovce. Kolik asi bezohledných a zlých uniklo a unikne v této kause spravedlivému trestu?

                                                                                                                                             Vlastík

P.S. Posledních pět let jsem, vždy v květnu, začal trpět alergiemi z nějakých květů. Byla to pro mě nová věc a první rok, dva jsem se spíš domníval, že se jedná o nečekané nachlazení z tepla. Bylo to pro mě vždy nepříjemných čtrnáct dní.

Letos  koncem června jsem si s úlevným překvapením uvědomil, že s obavami a již jistotou očekávaná alergie nepřišla a již vlastně ani nepřijde. Téměř ihned jsem si tento tak nádherně pozitivní jev dal do souvislosti s tím, že jsem v posledním půlroce řádově omezil alkohol.

Nejvíce mi tato abstinence přijde líto při některých akcích s kamarády, někdy to bez alkoholu prostě není ono. Oni vymýšlejí kraviny, všemu se smějí a já nejsem úplně in.  Ale možná, že právě těch pár nenápadných kapek energie, ušetřených mým tělem při likvidaci alkoholu, pomohlo rozhodující způsobem mé imunitě  při vítězném boji s alergií. Možná někdo řekne, že to souvislost nemá, ale ta představa mě nadchla a motivuje mě dál…  Má to smysl.

Někdy mám pocit, že naše společnost se stále více polarizuje. Zdá se mi, že existuje velmi mnoho slušných lidí, ale že existuje i velmi mnoho extrémě zlých lidí. Člověk se potom v obavách vyhýbá takřka všem. Nemůžeme se však až tak moc divit. Vždyť premiér mluví ve sněmovně jak kanál, prezident například zase veřejně lže o své opilosti. To jsou samozřejmě ty extrémní případy nevhodného mediálního chování, špatné příklady dospívajícím dětem.  Existují ale i věci na hraně, o kterých potom v hloubi duše dlouho přemýšlím, jestli jsou skutečně tolerovatelné, tedy na té správné straně hrany, nebo už nenápadně za ní. (Přemýšlím samozřejmě ale i o tom jestli v mém hodnocení nehraje až příliš velkou roli moje zaujatost a možná až přehnaná vyhraněnost)

                Uvedu dva příklady;

                Nelíbilo se mi, že v době kdy veřejně probíhá reklama na knihu pana Bernarda, si ho do svého pořadu „Uvolněte se, prosím“ pozve jeho zjevný kamarád a nahrávač pan Kraus.

                Jedná se zcela jistě o velmi velkou podporu knize prostřednictvím veřejnoprávní české televize. Toto se mi nezdá od pana Krause etické. Pokud káže v naší společnosti zásady morálky, měl by být na podobné situace velmi citlivý.

                Druhý případ je z našeho šachového prostředí. V na první pohled nevinném článku Iljumžinov, nebo Kasparov? (Šachový týdeník č. 26-2014) se v jednom odstavci říká o volbě prezidenta FIDE asi toto: „Zdalipak při volbě prezidenta FIDE český delegát hlasoval, tak jak říká a jak deklaroval? Toto veřejné osočení a zřejmý podtext se mi zdá též velmi neetické. Z podobných situací ve svém životě jsem se poučil, že pokud nevím že vyhraji, tak většinou skutečně nevyhraji. Potom mi nezbývá nic jiného než zpytovat své svědomí a hledat chybu jen a jen v sobě. Rozebírat věci veřejně, hledat chyby všude možně jen ne u sebe je zbytečné až trapné, navíc takovéto nedokazatelné veřejné nařčení může citlivému člověku velmi ublížit. Hodně jsem o tomto případu přemýšlel, čtrnáct dní mi to vrtá v hlavě. Nemůžu si pomoct, nevím jak Vy, ale já to považuji spíš za neetické.

                Původně jsem však chtěl psát o něčem jiném. Teď už to tedy vezmu spíš hopem.

                Začaly prázdniny a já si Vás dovolím vybídnout, zda byste se na těchto řádcích nerozdělili s dalšími účastníky a to Kde jste byli; co Vás případně zaujalo; co naštvalo; co byste doporučili; co Vám zůstalo v duši; a tak dále, a tak podobně. Čechy, zahraničí, dva řádky nebo deset; vše možno; vše povoleno.

                                                               Hezké prázdniny, ostrý zrak a případně lehkou ruku        Vlastík

PS:

My jsme byli s partou na kolech v Beskydech. Mohl bych psát o našem výletu poměrně dlouho (minimálně stejně dlouho jako pan  Špaček na svém blogu o Zkoušce, o kousek dál, ale nechci Vás nudit.) O jeden postřeh se ale podělím. Po celou dobu putování mě při pohledu na zalesněné, neobydlené a tajemné stráně Beskyd provázel zdánlivě dávno zapomenutý verš „Sto roků v šachtě žil“. Stále se mi vybavoval, nedokážu to racionálně vysvětlit, ale bylo to tak a tak to ve mně minimálně do další návštěvy Beskyd zůstane.

                (Hotel Petr Bezruč k ubytování nedoporučuji. V komunismu to musel být nadprůměrný monumentální hotel, ale za ty další roky se nikam neposunul. Je vhodný spíše pro školní výlety! Personál nás zřejmě i za jeden takový považoval.)