Blog Davida Navary

 Když jsem se jednoho rána podíval na hodinky, ukazovaly přibližně 6.45. Podíval jsem se i na svůj radiobudík, který by měl jít přesně. Poněkud mě zneklidnilo, že ukazoval 7.38. Rozdíl jedné hodiny jsem identifikoval jako změnu způsobenou přestupným časem, kterou jsem radiobudíku nedokázal vysvětlit, ale co mělo znamenat těch 7 minut? Zkontroloval jsem si čas na hodinkách (chtělo by se napsat „na nezávislých hodinkách“, ale možná jsem se při řešení neshody dvou přístrojů ani neobrátil na třetí stranu) a poté jsem se pokusil radiobudík nastavit. Když jsem přitom zjistil, že má čas alarmu nastavený na 31 hodin a 11 minut, vyvolalo to ve mně kupodivu pocit jakési úlevy. Pocit úlevy, že se mé náramkové hodinky nezpožďují a že radiobudík prostě nefunguje. A také jsem hned věděl, o čem napíši svůj příští blog. Přece o technice! O přístrojích a strojích fungujících a zejména nefungujících, ale i o lidských selháních při zacházení s výdobytky dnešní civilizace. Můj blog možná tentokrát bude dost rozkous-kovaný a nejed-notný :-), ale snad to tolik nevadí.

Nepůjde o žádnou souvislou úvahu, spíše o nějaké střípky, které do celistvějších článků tematicky nezapadaly. Třeba se mi z nich podaří poskládat zajímavou mozaiku, kdoví. Na začátku října jsem například začal chodit na kurz francouzštiny pro začátečníky. Již v prvním týdnu výuky jsem přišel domů s poznámkou, že už chápu, proč Němci prohráli druhou světovou válku. Důvodem je to, že vazba mezi německou výslovností a pravopisem je mnohem užší, než je tomu v případě angličtiny a francouzštiny! Naučit se německou výslovnost (nebo naopak pravopis) není tak obtížné, ale němečtí kryptoanalytici (nebo jak se ti odborníci na dešifrování jmenují) se museli vlastně učit jazyky dva: mluvený a psaný. Francouzský pravopis má dost složitá pravidla a anglický nadto ještě vysoké množství výjimek. Nejsem zběhlý ve vojenské historii, ale slyšel jsem, že prolomení (nebo rozluštění, chcete-li) kódu šifrovacího stroje Enigma, který používala německá armáda, sehrálo ve vývoji války značnou roli. Ukazuje se tedy, že složitý pravopis někdy může být i výhodou!

Minulou neděli jsem hrál druhou Bundesligu za Bindlach. To je v podstatě předměstí Bayreuthu. Není to daleko za hranicemi, tak jsme s Pavlem Čechem a s Petrem Neumanem výjimečně vyjeli až ráno. Petr Neuman přistoupil u pumpy v Plzni. Když jsme od ní vyjížděli, svítila nám na semaforu nezvykle dlouho červená. Po chvíli si Pavel (nebo Petr?) všiml, že na přechodu pro chodce, který se nachází před námi, svítí chodcům na jedné straně červená, ale na druhé zelená! Po nedlouhém pozorování pěší jednosměrky se ukázalo, že signalizace skutečně nefunguje, takže Pavel nakonec musel ignorovat semafor a vjet při první vhodné příležitosti na hlavní silnici. Nepřipomíná Vám to trochu mou příhodu s radiobudíkem?

U Bundesligy ještě na chvíli zůstanu. Cesta ubíhala dobře, měli jsme malou časovou rezervu. Ta se ale nečekaně proměnila v deficit poté, co jsme v Německu nedaleko od hranic narazili na objížďku. Náhradní cesta byla kromě toho špatně značená. Pavel Čech sice zvolil správnou trasu, ale přesto jsme se dostali do skluzu. Příliš nám nepomohlo ani to, že jsme se na prázdné silnici dostali za sváteční řidiče. Předjet se nedalo, proto jsme na křižovatce doufali, že auto před námi se vydá jinou cestou. To se nám nesplnilo. Naše naděje se poté upjaly ke kruhovému objezdu. Tentokrát právem. Auto před námi se skutečně vydalo jinou cestou. Rozjelo se po kruhovém objezdu směrem doleva! To nás šokovalo všechny. Naštěstí jsme opouštěli objezd už na prvním možném výjezdu (jsem nemotorista a moje terminologie nejspíše je dost nepřesná, ale snad mi rozumíte). Kdybychom potřebovali objet polovinu nebo tři čtvrtiny okruhu, mohl by nastat nečekaný problém. Ještě důležitější ale je, že provoz v tu chvíli byl minimální, takže nedošlo k žádným ztrátám na životech. Úspěšně jsme zdolali jednu překážku, ale stále jsme neměli vyhráno. S postupujícím časem bylo stále zřejmější, že přijedeme s mírným zpožděním. Bavili jsme se o tom, zda se v této lize za pozdní příchod kontumuje. Já jsem uvažoval o tom, že bychom mohli prohrát kontumačně a že by nás už příště družstvo nepozvalo, a počítal jsem, kolik bych na tom vydělal. Čtete správně. Pointa je v tom, že letos už v Německu hrát nebudu a v příštím roce se mi nejspíše budou bundesligová utkání časově překrývat s katalánskou ligou, ve které dostávám přibližně dvojnásobný honorář. Připomíná mi to vyprávění docenta Švejdara, jednoho z pracovníků katedry logiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. (Nedávný kandidát na prezidenta se jmenuje trochu jinak, konkrétně Švejnar. Ale k tomu, aby člověk byl dobrým matematickým logikem, nemusí kandidovat na prezidenta, neníliž pravda?) Docent Švejdar vyprávěl, jak s kolegy ještě za minulého režimu jeli na konferenci do Polska. Ptal se místních, jestli tam nemají nějaký dobrý časopis zaměřený na politiku. Poláci mu doporučili Przegląd Techniczny (Technický přehled). To ho poněkud zmátlo. Následovala další otázka, zda hostitelé vědí, co myslí dobrým časopisem. Když ale potvrdili, že chápou, docent Švejdar (nebo někdo z jeho českých kolegů) si opravdu zmíněný časopis koupil. A nelitoval. Byly tam opravdu zajímavé články. Jeden z nich například pojednával o tom, jak se kvůli logistickým (nikoli logickým) problémům zkazí zbytečně mnoho brambor. Autor dále rozebíral, jaký to znamená přínos pro místní ekonomiku. Ze shnilých brambor se totiž vyráběla vodka, zatímco její destilace z normálních brambor nebyla možná. Ale to jsem odbočil hodně daleko – do jiné země, do jiné doby, do jiného režimu.

Vyprávění jsem opustil v době, kdy jsme přijížděli autem na místo určení, zatímco ubíhaly poslední minuty před začátkem partie. Petr Neuman mě vytrhl z mých úvah, když podotkl, že si je jist, že se v této soutěži za pozdní příchod nekontumuje. Měl pravdu. Když jsem se dostal k šachovnici, právě mi uplývala pátá minuta, ale rozhodčí se naštěstí nechystal ke kontumaci. Partii jsem hrál špatně, ale nakonec se mi podařilo dosáhnout důležitého vítězství. Ligový zápas nakonec skončil 5:3 v náš prospěch, ale tato informace souvisí s tématem mého článku už jen velmi volně. Můj článek nikomu žádný prospěch asi nepřinese, ale snad alespoň někoho pobaví. Svou úvahu jsem už dopsal a připravil k odeslání. Zbytek, tedy její zveřejnění, je věcí techniky.

Jak již mnozí z Vás z pěkného blogu pana Chládka vědí, ve dnech 22. až 23. 10. 2010 Pavel Matocha ve spolupráci s dalšími lidmi (Měl bych jmenovat pana Milana Maroše a pak i sponzory, ale bojím se, že bych stejně něco spletl nebo někoho vynechal. Ze stejného důvodu neuvádím seznam účastníků z řad VIP.) pořádal mezistátní utkání českých a slovenských manažerů. Vlastně se nejednalo jen o manažery, ale o lidi povětšinou spjaté s podnikatelskou sférou, kteří ve svých profesích něčeho dosáhli. Výběr na základě podobně nepřesných kritérií sice může přinést určité problémy, nicméně oběma stranám se podařilo přilákat na start mnoho významných osobností, které navíc leccos věděly o šachu a mají k němu kladný vztah. Je trochu škoda, že se zápasu nezúčastnila snad žádná manažerka. Předpokládám, že manažerek je v populaci více než šachistek, ale průnik obou množin (nebo počet manažerek hrajících šachy, stojíte-li o srozumitelnější vyjádření) zřejmě bude dost malý. Ženský element byl tedy zastoupen pouze v podobě manželek a partnerek přítomných účastníků.

Samozřejmě by bylo možné vyjmenovat mnoho významných osobností, které hrají šachy, ale z nejrůznějších důvodů nebyly přítomny, ale tak tomu bude u podobných akcí asi vždy. A ještě by se dalo uvažovat o tom, jak vlastně máme rozumět sousloví „významná osobnost“. Asi chápete, jak jsem ta slova myslel - rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by existovali nevýznamní lidé nebo že bych zrovna já nějak zvlášť rozuměl tomu, kdo je významnější a kdo méně významný. Ale na druhé straně je zjevné, že některé osoby hrají například v ekonomických (nebo jiných) záležitostech důležitější roli než jiné.

Hrálo se na devatenácti šachovnicích, přičemž na první šachovnici nastoupili „hostující velmistři“ (viz název článku). Českou stranu jsem reprezentoval já, slovenskou Igor Štohl. (Sergej Movsesjan a Ján Markoš právě hráli Evropský klubový pohár, z několika dalších hráčů slovenského žebříčku se Pavel Matocha rozhodl oslovit právě GM Štohla).

Na místo jsem cestoval z Prahy společně s Pavlem Matochou. Hrálo se v luxusním hotelu Comsa Palace v centru Brna. Po příjezdu jsme se šli najíst. U oběda jsem měl pocit, že tam příliš nepatřím. Do hovoru jsem se téměř nezapojil, protože k daným tématům jsem neměl co říci. Ostatní se zjevně už znali z dřívějška a bavili se například o tom, kde se příště zase setkají a o podobných tématech, která mi nebyla příliš srozumitelná. Nijak zvlášť jsem se tím ale netrápil, pochutnával jsem si na obědě a dával jsem si pozor, aby mi jídlo nepadalo do autu, tedy za hranice kulatého (nebo čtvercového?) hřiště, zvaného „talíř“.

Když už se bavíme o talířích, dovolím si malou odbočku. Četné zprávy o létajících talířích mě nechávají chladným – nikdy jsem neslyšel, že by na nich přiletělo něco poživatelného. Tak jaký bychom z nich mohli mít užitek? Neláká mě ani myšlenka, že by si mimozemšťané odvezli Kirsana N. Iljumžinova. Nejsem jeho příznivcem, ale obávám se, že jeho zástupci by vedli FIDE spíše hůře než on. Ale to jsem v myšlenkách zašel příliš daleko (nebo spíše zaletěl příliš vysoko), měl bych se vrátit zpátky na zem, případně na Zemi. Konkrétně do centra Brna.

Po obědě jsem se vydal na průzkum nejbližšího okolí hotelu. Prohlédl jsem si některé stavby z historického centra města, ale na větší turistiku jsem neměl v tu chvíli náladu, takže jsem nakonec dost času strávil v hotelovém pokoji čtením nového čísla ruského šachového časopisu 64. Nové šachové časopisy na mě působí jakousi záhadnou formou magnetismu – nemohu se od nich odtrhnout, než si je celé přečtu. (Fyzice příliš nerozumím, ale samozřejmě chápu, že má minulá věta je z tohoto hlediska nesmyslná. Vůbec mi to ale nevadí, protože byla myšlena jako obrazné vyjádření, kterým jsem chtěl text trochu oživit.)

Večer jsme s Igorem Štohlem hráli takzvanou alternativní simultánku. V té proti nám nastoupilo 29 manažerů a střídali jsme se v tazích – liché tahy bílého hrál jeden velmistr, sudé druhý. Na podobnou formu hry mám nejrůznější vzpomínky z mládežnických let, kdy jsme ve čtveřicích, vlastně spíše ve dvou dvojicích, hrávali bleskové partie. Říkali jsme tomu myslím Davis (Cup). Hrál jsem tak jako malý v oddíle Bohemians Praha a občas i později. Vzpomínám si, že na jednom mistrovství světa mládeže jsme se takto bavili v rámci české výpravy. Tak dlouho jsem si stěžoval na slabou hru svého spoluhráče, až jsem nastavil jednotahově nebo dvojtahově figuru. Od té doby se této formě hry (raději) téměř nevěnuji, ale přesto nemám pocit, že bych šachy bral příliš vážně.

K šachovnici přistupují různí hráči s odlišnými způsoby uvažování a s vlastními styly hry. Proto není divu, když se někdy nepodaří při alternativní simultánce nebo při šachovém Davis Cupu uhodnout spoluhráčův úmysl. Problémy mohou nastat už v zahájení. Loni jsme takto hráli alternativní simultánku se Sergejem Movsesjanem. Jelikož oba máme podobný repertoár, považoval jsem za vhodné zahájit většinu partií tahem 1.e4. Až na místě jsem se ale dozvěděl, že první tah provede slavnostně GM Karpov, který obvykle zahajuje partie jinak. Mezi ním a Sergejem se rozvinul následující dialog:

GM Karpov: „Jak mám zahájit partie?“

Sergej Movsesjan: „Trochu silněji.“ (Ruské „покрепче“ neumím vhodně přeložit.)

GM Karpov: „To znamená 1.d4?“

Sergej: „Ne, 1.e4.“

Prostě různí hráči mají různý vkus. Pokud si vzpomínám, nakonec velmistr Karpov hrál oba zahajovací tahy, ale mám pocit, že zavřené hry navzdory Sergejovu přání převažovaly. Ale možná se pletu.

Jestli ale problémy v zahájení je obvykle možno nějak vyřešit, v dalších fázích partie už žádná předběžná příprava nepomůže. O některých titulovaných hráčích se traduje, jak v simultánce nebo v „Davis Cupu“ jeden vždy táhl nějakou figurou dopředu, zatímco druhý se s ní v následujícím tahu vrátil zpět. Přiznávám, že se toto v simultánce stalo nejednou i Igoru Štohlovi a mně. Nic horšího než dvojí opakování pozice z toho ale nevzniklo. V některých partiích ale naše souhra skončila ještě hůře. Nejednou se stalo, že jeden hráč nastavil pěšce a druhý za něj musel hledat kompenzaci. (Musím zdůraznit, že jsme chybovali oba.) Naštěstí se nám hledání kompenzace dařilo a občas jsme se i shodli na nějaké pěkné kombinaci. Ke konci už soupeři někdy se svými tahy čekali i déle, čímž byl zamýšlený sled tahů narušen. V jedné partii se staly asi tři tahy bez mé účasti a já jsem se jen divil, co vzniklo za pozici a že se soupeř už vzdává. Konečný výsledek simultánky byl celkem dobrý, prohráli jsme jedinou partii a remízy byly jen tři. (Uhráli je mimo jiné pánové Chládek a Matocha. Partie se skutečně hrály, nejednalo se o žádnou shovívavost vůči sponzorům. Všechny tři remízy uhráli manažeři z pozice síly.) Po simultánce následovala večeře a tím pro mě denní program skončil, přeci jen nejsem tak společenský. Pro některé skončil páteční program až v sobotu.

Jelikož v sobotu začínaly šachové události až po obědě, rozhodl jsem se větší část dopoledne věnovat turistice a zašel jsem na hrad Špilberk a následně do jeho kasemat. Na hradě bylo otevřeno několik zajímavých expozic. Namátkou si vzpomenu na vězeňství na Špilberku, moderní i starší malířství nebo rozvoj města Brna. Jelikož jsem ale pro všechny případy chtěl být zpět v hotelu už v 11.00 a vstupenky na Špilberk se prodávaly až od 9.00, měl jsem na prohlídku poměrně málo času. Tím lze vysvětlit i případné chyby a mezery v mých vzpomínkách. V příliš rychlém tempu jsem prošel několik expozic na hradě i řadu chodeb v kasematech a potom jsem se vrátil do hotelu. Tentokrát byla konverzace u oběda zdařilejší. Témata jako přísnost trestu pro vítkovské žháře nebo depozitář Národní knihovny na Letné (slavná chobotnice architekta J. Kaplického) byla opravdu zajímavá. Odpoledne jsme zasedli za šachovnice. Zápas se hrál na 19 šachovnicích, přičemž na první zkřížili zbraně hostující velmistři, tedy Igor Štohl a já. Z mého včerejšího spoluhráče se stal protihráč, ale naše mezilidské vztahy zůstaly dobré. Hrály se 4 partie, na partii měl každý hráč 20 minut bez přidávání, zápis byl povinný. Partie se pravděpodobně objeví za několik let v nějaké shrnující publikaci. Pokud je chcete vidět, můžete už začít ukládat koruny (nebo eura?) do prasátka. Před zápasem někdo z manažerů projevil geniální odhad, když mi žertem řekl, že abychom zápas vyhráli, musím ze 4 partií uhrát přinejmenším 4,5 bodu! Geniální odhad to byl proto, že jsme prohráli 37,5:38,5 a aby zápas skončil opačně, musel bych opravdu uhrát 4,5 bodu. To po mně nikdo nemůže chtít. Bílými kameny jsem hrál opravdu dobře, ale při hře černými jsem těžil spíše z toho, že Igor Štohl v poslední době neměl mnoho praxe, což se projevilo zejména na jeho spotřebě času. Ta zásadně ovlivnila výsledek poslední partie, když soupeř se zbývajícími dvaceti sekundami špatně spočítal přechod do pěšcové koncovky a skončil v nevýhodě tahu. Nicméně favorizované slovenské družstvo beztak vyhrálo. Mimochodem, napadá mě ještě jedna otázka. Když má Česká republika zhruba dvakrát více obyvatel než Slovensko, má i dvakrát více osob zastávajících významné posty? Nebo je ten rozdíl menší? Odpověď zjevně závisí na tom, co máme chápat jako významnou pozici, ale řekl bych, že ten rozdíl určitě nebude dvojnásobný. Tipoval bych, že malé i velké státy budou například mít podobný počet ministrů. Každopádně ale slovenská strana dokázala přilákat na akci dost příznivců šachu z řad kariérně úspěšných lidí a myslím, že vítězství našich sousedů bylo zasloužené. (Dobře vím, že „úspěšný člověk“ je také hodně relativní pojem, ale to teď nechme stranou.)

Po skončení zápasu proběhla ještě jedna večeře, ale účast na ní nebyla povinná. Igor Štohl spěchal do Německa (nebo do Rakouska) na ligu a já jsem toužil strávit alespoň polovinu víkendu doma, takže jsme se každý rozjeli svým směrem. Tím má zpráva tedy končí.

Myslím, že celá akce byla zdařilá. Přítomní manažeři si odpočinuli a získali nové kontakty, velmistři si také zahráli a kromě toho vylepšili svůj (nebo rodinný) rozpočet. Své účinkování v hotelu jsem při odchodu zakončil nárazem do těžkého křesla, který mi způsobil bouli na koleně. I díky ní vzpomínám na manažerský zápas dodnes. Boule už zmizela, ale na zápas si snad ještě někdy vzpomenu, byla to dobře uspořádaná akce.

Píši další blog, přestože v tom předchozím jsem trochu zklamal sám sebe. Popsal jsem tři stránky vyprávěním o olympiádě, ale zapomněl jsem napsat například o tom, jak si účastníky a účastnice Kirsan N. Iljumžinov kupoval sadou dárkových předmětů. K hodinkám „kirsankám“ jsme se vyjadřovali ironicky všichni (protože už hodinky máme, dokonce i kirsanky), ale USB disk se mi po nečekané poruše toho předcházejícího velmi hodil. Otec navíc doma zjistil, že se z USB dá odlepit záhadné logo Kirsan + srdce = FIDE (ne, nebylo to naopak). Každopádně zjišťuji, že i velmistři jsou částečně zkorumpovatelní – jestli se nošení trička s logem FIDE pod politicky neutrálním vlněným svetrem dá považovat za formu korupce.

Také jsem nějak posledně zapomněl zmínit, jak mi před partií Adams – Navara kapitán (Michal Konopka) řekl cosi ve smyslu, že vyhraje ten silnější (nebo ať vyhraje ten silnější). Moje reakce „To doufám ne!“ byla míněna zpola vážně. Ale proč o tom všem vlastně píši? Snad se jen snažím dohnat něco, co jsem zmeškal. Doufám, že k tomuto blogu nebudu muset psát žádné podobné dodatky.

Když mě někdy koncem léta Lenka Ptáčníková oslovila s nabídkou odehrát ve dnech 8. až 10. října 4 partie v islandské lize, považoval jsem to za dobrý nápad. Na Islandu jsem do té doby nebyl a toužil jsem se tam podívat. Proto jsem po několika dnech váhání nabídku přijal s tím, že jsem přislíbil účast na prvních čtyřech kolech. Zpětně si myslím, že mé rozhodnutí bylo správné, ale chvílemi jsem o tom pochyboval.

První větší pochybnost se objevila, když jsem se dozvěděl, že první kolo se má hrát od dvaceti hodin tamního času. Tou dobou u nás je o dvě hodiny více a já chodím spát. Aby toho nebylo málo, další den se hrálo dvojkolo. Nikdy jsem se neúčastnil bleskových maratonů, ale teď jsem měl příležitost vyzkoušet, na co stačí mé síly. Chápal jsem to jako výzvu. A výzvy mě naštěstí ještě stále motivují.

Také proto mi tolik nevadilo, že islandská liga začíná už pár dní po olympiádě. Šachy hraji rád. Zato mimo šachovnici projevuji zaujetí a radost ze života mnohem méně často. (Mimochodem, slovní spojení „nezaujatý pozorovatel“ může v některých kontextech zahrnovat pozitivní hodnocení, zatímco v jiných negativní. Ale to není moje myšlenka.) Musel jsem ale překonat několik úskalí. Koupi letenek jsem raději svěřil klubu a Lence, protože v této oblasti se má nepraktičnost projevuje naplno a někdo to musí v konečném důsledku zaplatit. Klub musel trochu šetřit na mém honoráři, takže mé přání ohledně letenek bylo nejen rozumné, ale snad i oprávněné.

Další překážkou ale byl zápis do klubu. Název Hellir Chess Club si zapamatovat dokáži. Vyplnil jsem internetový formulář, zapsal se do seznamu hráčů a čekal, kdy dostanu kontrolní e-mail. Když jsem toto udělal v reakci na opakovanou výzvu potřetí, Lenka mi poradila, abych napsal e-mail rovnou na islandský šachový svaz. Zatímco mé předchozí zprávy nejspíše skončily někde ve spam-filteru, tentokrát se přihlášení zdařilo. Nebyl jsem si zcela jistý, zda budu na soupisce jednou nebo třikrát, ale nakonec bylo vše v pořádku.

Nabízí se otázka, proč v titulku píši o návratu do dětství. Důvodem je to, že se tento turnaj vymykal z mé zaběhané rutiny. Na partie jsem se připravoval málo, nerozebíral jsem je příliš mezi jednotlivými koly, byl jsem v novém prostředí, hrál jsem rychle – a výsledek kupodivu byl dobrý! Čímž ovšem nechci podobně ležérní přístup doporučovat, ale někdy se vyplatí si trochu odpočinout.

Také proto jsem přijel o den dříve, už ve čtvrtek 7. 10. Na letiště mě přijel vyzvednout Omar Salama, manžel Lenky Ptáčníkové. Omar a Lenka spolu žijí na Islandu již téměř pět let v multikulturním manželství. (Omar pochází z Egypta a seznámil se s Lenkou se přes internet. Jejich syn Adam ve třech letech rozumí čtyřem jazykům a snad jimi i mluví.) Díky nim jsem se mohl dozvědět i některé zajímavé informace o tom, jak se žije na Islandu. To přeci jen turisté nezjistí samotným cestováním tak snadno. Nebo někteří možná ano, ale já nemám pozorovací talent. Lence se například líbilo to, že na Islandu se lidé chovají stejně k významným politikům jako k popelářům. Také chválila to, že v bance i v jiných veřejných budovách mívají dětský koutek. Lenka žije na Islandu už přes 10 let (můj odhad je 11-12 let, ale určitě se to dá někde zjistit). Jestli jsem dobře pochopil, tak pracuje jako učitelka šachu ve školách a školkách. Omara na Islandu zaujala mimo jiné pěkná příroda (to asi příliš nepřekvapí) a velmi čistý vzduch. Nedostatky nezvykle stinné zimy jsou vyváženy (kompenzovány, nikoliv exportovány) velmi slunným létem. Omar a Lenka nehráli – museli se starat o děti (hlavně Lenka), starat o chod družstva (hlavně Omar) a připravovat na zkoušky na místní univerzitě (Omar). V pátek před partií nás Lenka zavezla k bahenním sopkám, v neděli po partii nás Omar vzal na delší výlet a ukázal nám islandský parlament, gejzír Strokkur a Zlaté vodopády. Islandské přírodní památky jsou opravdu krásné a mimořádné!

Mít v družstvu lidi s cizími kořeny může být výhodou. Omar ani Lenka přivedli do družstva další posily – mě a Ahmeda Adlyho. Na druhé šachovnici nás doplnil GM Mirošničenko z Ukrajiny, až na 4. šachovnici hrál místní přeborník a nejsilnější hráč, GM Stefansson. Ahmed Adly na Islandu hrál už poněkolikáté, GM Mirošničenko a já poprvé. Ukrajinský kolega si rozumně přinesl fotoaparát a vše dokumentoval. Já jsem to ke své škodě neudělal, ale také jsem k tomu měl své důvody. Jednak letos v létě na Islandu byl můj otec a měli jsme k dispozici dostatečnou fotodokumentaci, jednak jsem si nebyl jistý stavem baterie digitálního fotoaparátu ani přítomností filmu ve fotoaparátu klasickém. (A mé obavy byly přinejmenším v prvém případě oprávněné.)

Hra se mi kupodivu celkem dařila. První partii jsem i v pokročilé večerní hodině sehrál dobře a vyhrál. V následném dvojkole jsem proti dvěma velmistrům uhrál bod a půl, přičemž jsem se stihl ráno na obě partie připravit a strávit ještě okolo hodiny u internetu! Pravda, s tou přípravou to zase tak slavné nebylo. V první sobotní partii jsem po necelé hodině hry stál na prohru. Mimochodem, mám pocit, že na islandské lize jsem hrál špatně jenom dopoledne! Naštěstí obě „dopolední“ utkání začínala až v 11 hodin, takže nevydařenou první hodinu hry jsem ještě dokázal napravit. V partii s GM Steingrimssonem mě to ale stálo mnoho úsilí, remízu jsem udržel až po čtyřech a půl hodinách a 119 tazích. (Hrálo se tempem 90 minut na partii + 30 sekund na tah, ale bez dalších bonusů za překonání čtyřicátého tahu.) Velmistr Ivanov mi později tvrdil, že jsem prý soupeři po partii řekl, že tu koncovku hrál hodně špatně. To ale není pravda. Já jsem mu řekl jen to, že ta koncovka za něj byla úplně vyhraná (nebo vyhraná na několik způsobů, už si to nepamatuji přesně). To, že hrál koncovku úplně špatně, z mého tvrzení sice logicky vyplývá (při použití několika dalších, celkem samozřejmých předpokladů) a také jsem si to myslel, ale neřekl jsem mu to!

V další partii jsem měl štěstí – velmistr Kryvoručko zahrál variantu, kterou jsem si o 8 dní dříve připravil na Olympiádě na Levona Aroniana. Podařilo se mi ze zahájení získat převahu a vyhrát. Následujícího dne jsem hrál s hráčem s ratingem okolo 2220. Zahájení jsem rozehrál dost slabě, ale nakonec se mi podařilo vyhrát. Tentokrát zahraniční posily uhrály shodně 3,5/4. Pochvalu si zaslouží zejména GM Mirošničenko, který hrál 3 partie černými! Družstvo po „větší polovině“ soutěže je na 3. místě, čekají nás ale přijatelnější soupeři než naše konkurenty. Nás? Vlastně možná ne tak docela. Zbývající tři kola se budou hrát na začátku března a termínová kolize s českou Extraligou naznačuje, že Hellir Chess Club asi dohraje soutěž beze mě. To ale nemusí příliš vadit, protože na naší soupisce jsou například velmistři Movsesjan, Tivjakov a další. Závěr soutěže každopádně bude zajímavý!

Mimochodem, během dvojkola 9. října došlo k několika zajímavým reminiscencím. Jak už jsem naznačil, udržel jsem remízu proti GM Steingrimssonovi v koncovce K+S : K+V (tři páry pěšců postupně padly za oběť výměnným obchodům). V určité fázi ta koncovka připomínala mou nejdelší partii Navara – Mirošničenko (Pardubice 2000) , která měla 149 tahů. Ahmed Adly v tom samém kole hrál partii, která mu nějak připomněla utkání Navara – Adly z Dubaje 2005! A v odpoledním kole velmistr Mirošničenko hrál variantu, která se vyskytla v jiné partii Navara – Mirošničenko! Všechny tři zmiňované partie pro mě skončily úspěšně a snad i proto na ně celkem rád vzpomínám. Na většinu partií Mirošničenko – Navara naproti tomu vzpomínám nerad. Asi i bez pohledu do datábaze uhodnete proč.

Po nedělním výletě Omaru Salamovi zavolala novinářka z místního tisku, aby se mě zeptala na pár otázek. Již na počátku rozhovoru mě překvapila dotazem, zda je pravda, že trpím autismem nebo Aspergerovým syndromem. Odpověděl jsem, že o tom nic nevím, že možná nejsem psychicky úplně zdráv, ale že jako autista si nepřipadám a Aspergerův syndrom možná i mám, ale každopádně mi ho nikdo nediagnostikoval. Oficiálně jsem jen neurotik, žádnou vážnější diagnózu stanovenu nemám. (Svou přesnou odpověď si nepamatuji, ale přibližně se skládala z uvedených informací.) Ani nevím, proč bych jako profesionální šachista měl vědět, co to je Aspergerův syndrom. (Rámcově to vím, ale u zkoušky z medicíny bych se svými znalostmi samozřejmě neuspěl.) Další otázky mě už nijak zvlášť nezaujaly, protože se mi je podařilo zapomenout. S přibývajícími roky člověk zjišťuje, co všechno může zapomenout, aniž by mu to v životě chybělo. (Další stadium asi spočívá v tom, že člověk zjistí, co všechno zapomenout rozhodně neměl. Roztržitý jsem od dětství, ale naštěstí mi jinak paměť slouží celkem dobře. Spíše mívám potíže s tím, že si nejlépe pamatuji zbytečné a nedůležité věci. Říkám, že se jedná o profesionální deformaci, ale ve skutečnosti mi šachy nepřipadají „zbytečné a nedůležité“. S dalšími „zbytečnými“ informacemi to je podobné. Možná, že právě některé „zbytečné a nedůležité“ vzpomínky nás odlišují od strojů, které mnohdy vědí jen to, co bezprostředně pro svou činnost potřebují.)

Na Islandu se mi velmi líbilo. Přesto si ale nejsem jist, zda bych přijel znovu. Mám totiž jednu vlastnost, která pro šachistu není ideální – celkem nerad cestuji. A občas k tomu mám i objektivní důvody. Například při cestě na Island jsem v Dánsku měl na přestup 4 hodiny, při zpáteční cestě téměř 6 hodin. Pitností vody z kohoutku na dánském letišti si nejsem jist. Myslím, že jsem ji zkoušel, ale experiment nepřinesl žádný přesvědčivý výsledek. Voda v letištních obchodech pitná sice je, ale já si ji mohu plně vychutnat, jen pokud přestanu myslet na její cenu. (Chtěl jsem napsat „pokud abstrahuji od její ceny“, ale zdálo se mi, že podobné vyjadřování patří spíše na filozofické fakulty než na tento blog.) A s internetem v hotelu to bylo podobné, abstrahovat od placení se nedalo. Naštěstí jsem při návratu měl část cesty společnou s velmistrem Michailem M. Ivanovem, oddílovým kolegou z ŠK Mahrla Praha. Velmistr Ivanov je přátelský a slušný člověk, dobře jsme si popovídali a stihl jsem mu ukázat pár svých partií, ale čekání na navazující let se mi přesto zdálo poněkud dlouhé.

Nakonec jsem se dostal zase domů. Všude dobře, doma nejlépe. A zanedlouho jsem si vzpomněl na jednu historku, kterou mi Lenka Ptáčníková vyprávěla na Islandu. Vzpomínala na to, jak paní Olga Faragó na mistrovství světa mládeže v Szegedu 1994 překládala projevy tamních VIP, přičemž dlouhé projevy dokázala v překladu výstižně shrnout do několika vět. (Nebo do jedné? Už si to nepamatuji.) Podobná historka se určitě stala mnohokrát, podobnou vzpomínku jsem slyšel i během své účasti na ruské lize před několika lety. A mně se nedlouho po islandské lize stalo totéž. Vpoloprázdné tramvaji si mladý cizinec opřel nohy o protější sedačku a starší paní ho před výstupem (podle mě oprávněně) začala hlasitě kritizovat. Její delší emotivní (a urážlivý, ale nikoliv sprostý) projev jsem přeložil asi třemi větami zhruba takto: „She/The lady says that you should put your legs down. That it is inacceptable to place them on the seat. Sorry, I will not translate it.! („Ona/ Ta paní říká, že máte dát nohy dolů. Že je nepřijatelné položit je na sedadlo. Promiňte, nebudu to překládat.“) Nejspíše jsem tam udělal nějakou jazykovou chybu, ale myslím si, že se mi alespoň částečně podařilo se touto zkratkou přiblížit k památným vzorům. Což mi připomíná, že bych se měl konečně naučit psát stručněji. Snad příště…

Nevím, zda jsou profesionální šachisté spíše líní nebo pracovití, ale momentálně mě trápí myšlenka, že jsem už dlouho nic nenapsal, přestože turnajů jsem hrál dost. Pokusím se proto sdělit ještě pár dojmů z šachové olympiády, která už před několika týdny přešla ze současnosti do historických tabulek. Přeci jen ale mám určité pochyby. O šachové olympiádě toho už bylo a ještě bude napsáno mnoho. Je možné k tomu přidat ještě něco nového? Na následujících řádcích jsem se o to pokusil. Je na Vás, abyste posoudili, nakolik byl můj pokus úspěšný.

Toto není klasická zpráva z turnaje, takže nechci příliš zdržovat takovými informacemi, jako že šachová olympiáda se koná jednou za dva roky. Rovnou tak přejdu k tomu, že letošní olympiáda se konala v Rusku, konkrétně v sibiřském městě Chanty-Mansijsku, které má zhruba 70 000 obyvatel a rychle se rozrůstá v důsledku ropného průmyslu.

Rusko má v šachu velmi silnou pozici. V minulosti tak tomu bylo zejména díky politické podpoře šachu, která z něj učinila významnou součást kultury. (Myslím si, že by si šachy zasloužily více zájmu i dnes, ale v sovětském Rusku bych žít přeci jen nechtěl.) V současnosti si Rusko první příčku drží podle mého názoru spíše díky své velikosti a finančním zdrojům. Je to stále velmoc, ale mám pocit, že v počtu velmistrů na počet obyvatel a v celkovém zájmu o šachy se například s Ázerbájdžánem, Arménií a možná ani s několika dalšími zeměmi měřit asi nemůže. (Andorru a Island zde nechme stranou.) Samozřejmě se mohu mýlit, ale na podporu svého názoru bych uvedl jednu příhodu. Když Viktor Láznička ve Světovém poháru v témže Chanty-Mansijsku roku 2009 vyřadil velmistra Morozeviče, tehdy hráče absolutní světové špičky, a my jsme o tom vyprávěli místním při vstupu do restaurace, jméno „Morozevič“ jim nic neříkalo. V Arménii nebo v Ázerbájdžánu si něco takového neumím představit.

Nu což, nejen šachem živ je člověk. Aby lidé mohli hrát, musejí se na místo nějak dopravit, někde bydlet a něco jíst. A to vše musí někdo zařídit. Pořadatelé se k úkolu postavili skutečně zodpovědně. Zajistili účastníkům bezplatné charterové lety z pěti měst (tuším, že se jednalo o Moskvu, Dubai, Mnichov, Prahu a ještě o jedno město v západní Evropě), nechali postavit nový čtyřhvězdičkový hotel Olimpijskaja, každé výpravě zajistili kurátorku, která se o ni starala, zařídili prostorné hrací sály a zorganizovali dopravu mezi hotely a hracím sálem. A mohl bych ještě pokračovat. Investice do uspořádání soutěže byly velké a řada lidí se shodla, že se jednalo o nejlépe zorganizovanou šachovou olympiádu v historii. Je to možné – mně se olympiáda líbila. Přeci jen bylo vidět, že v Rusku i dnes mají šachy značnou prestiž. Je ale pravda, že občas se projevila určitá nedbalost. A nešlo jen o to, že jsme dostali jakoby ručně dělané proutěné talíře s nápisem Khaty-Mansiysk nebo že na různých prospektech bylo napsánu tu „olimpiad“, onde „olimpyad“ – jako dysgrafik bych pro dysortografiky měl mít pochopení. Naše výprava ale měla tu smůlu, že se s následky nedbalosti musela vyrovnávat už před začátkem soutěže. Pochopitelně jsme měli letět přímo z Prahy. Jaké však bylo naše překvapení, když tři dny před odletem Michal Konopka dostal zprávu, že někdo špatně spočítal místa v letadle a že naše reprezentace tedy bude muset letět z Mnichova! Podle organizátorů to prý spletla letecká společnost. Nejprve mi připadalo naprosto nelogické, proč právě Češi nemohou letět z Prahy. Michal mi vysvětlil, že to naopak je nejlogičtější – ostatní už měli koupené letenky do Prahy a změna trasy by pro ně znamenala další výdaje. My jsme kromě toho žádné výdaje neměli. Uznal jsem, že Michal má pravdu. Sám z té změny také nebyl vůbec nadšený, ale nezbývalo než se podvolit. Narychlo se podařilo objednat cestu mikrobusem z Prahy do Mnichova. Musím uznat, že nám organizátoři výdaje spojené s dopravou uhradili a že se Michalovi podařilo dojednat zpáteční cestu přímo do Prahy. Nevím přesně, se kterým družstvem se podařilo dohodnout změnu letu na zpáteční cestu, ale tím se teď nehodlám zabývat. Také je pravda, že už samo zajištění bezplatných charterových letů bylo značným vstřícným krokem. Ten ale tentokrát byl plně opodstatněný – dovedu si představit, že při přestupování v Moskvě by účastníků dorazilo o něco méně – cesta mezi letišti Šeremetěvo a Vnukovo není úplně jednoduchá.

Cesta mikrobusem proběhla dobře. Vyjeli jsme asi v 6.15 ráno od hotelu Oáza, kde část mimopražských účastníků přespávala. Po cestě jsme se ještě pro pár reprezentantů a jednu reprezentantku zastavili. Do Mnichova jsme dojeli s časovou rezervou. Rovněž let byl bezproblémový. Kvůli čtyřhodinovému časovému posunu jsme se na místo dostali až někdy po půlnoci. Tam nás již očekávala naše kurátorka a nasměrovala nás do správného autobusu, který nás odvezl do hotelu. Kolaudace hotelu proběhla teprve nedávno a bylo to cítit. Použitá barva ještě nevyčichla a první den nebo dva jsme museli dost větrat. Potom ale už bylo vše v pořádku. Dokonce ani mě nerozbolela hlava, takže koncentrace výparů asi nebyla příliš zdraví škodlivá.

Se čtyřhodinovým časovým posunem se většina z nás brzy vypořádala, snad jen jeden hráč až téměř do konce soutěže usínal ve čtyři hodiny a budil se snad někdy okolo jedenácté. U mě to bylo spíše naopak (tedy od jedenácti do čtyř), ale většinou jsem naštěstí spal normálně dlouho a probouzel se až okolo šesté nebo sedmé hodiny.

Ráno po příjezdu jsme se vydali na snídani. Byli jsme poněkud znepokojeni předběžnými zprávami o tom, že se hotelu dosud nepodařilo zajistit stravování, ale byli jsme opravdu příjemně překvapeni. Byly tam pěkné švédské stoly a jídlo bylo vynikající! Snad jen číšníci (a číšnice) občas byli příliš snaživí – neustále chtěli odnášet talíře nebo šálky. Jednou jsem si při obědě přinesl polévku a šel si nabrat hlavní jídlo. Než jsem se vrátil, polévka byla pryč. Ptal jsem se číšníků a ti mi klidně odpověděli, že si mám dojít pro novou. To jsem snad i udělal, ale stejně jsem si pomyslel něco o plýtvání. V dalších dnech jsem uvažoval o tom, že bych při pokusu o odnesení talíře odpověděl: „To není konec. To byl teprve začátek!“ Ale nakonec zůstalo jen u úvah.

Pokrmy byly vesměs dobré. Nevyzkoušel jsem ale všechno. Třeba salát s telecím jazykem vypadal lákavě, ale nějak jsem o něj nejevil zájem a nevyužil jsem příležitosti k rozšíření svého ega v duchu úsloví „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Napadá mě v této souvislosti, že devět životů nemají jen kočky, ale také třeba Sergej Movsesjan. Pokud tedy budeme úslovím věřit. Ale přinejmenším za šachovnicí to dává dobrý smysl – už jsem se Sergejem mnohokrát prohrál vyhrané pozice. Pokud nemá devět životů on sám, tak jeho král určitě ano!

Znalost ruštiny je u nás v dnešní době spíše generační záležitostí. Nepřekvapí tedy, že z ženského družstva rusky mluvily jen dvě hráčky, přičemž jedna z nich s ruštinou teprve začínala. V mužském družstvu ale ruštinu na celkem dobré úrovni ovládali všichni – většina ji absolvovala ve škole ještě jako povinný předmět, já jsem z ní maturoval dobrovolně a Viktorova matka pochází z Ruska. Michal Konopka v Moskvě zase studoval tělesnou výchovu. V našem družstvu se tedy sešlo několik rusofilů. (Mezi něž se řadím i já. Dlužno dodat, že naše vztahy k Rusku nebyly a nejsou nekritické. Jenom prostě máme rádi tu zemi, jazyk, lidi, literaturu,… Ale ruská politika neoslovuje asi nikoho z nás a život v Čechách nám vyhovuje více. Myslím, že mohu mluvit i za ostatní.) Nejednou jsme mezi sebou z legrace mluvili rusky nebo zcela vážně diskutovali o tom, jak se to či ono slovo řekne nebo kde leží přízvuk. Musím se s politováním přiznat, že narážky na mou neznalost ruštiny mě někdy urážely, podobně jako diskuse o odmítnutých nabídkách remízy. Měl bych se z toho poučit a příště odmítnout o jednu remízu méně – odmítnutí remízy v předposledním kole opravdu lituji, nějak jsem se na pozici nedokázal podívat objektivně a nezaujatě. Jinak při diskusích o ruštině ani o remízách žádná ostrá slova nepadla, ale občas jsem se vyjadřoval poněkud podrážděným tónem.

Vraťme se ale k ruštině. Michal Konopka Viktora Lázničku žertem oslovoval Здравствуйте, Виктор Карлович! („Dobrý den, Viktore Karloviči!“ – zdvořilá forma vykání.) a často poslouchal rockové písně Viktora Coje, kultovního ruského zpěváka. Ke konci soutěže jsem si některé z těch písní prozpěvoval už i já. Během soutěže jsme v ruštině poskytli několik rozhovorů organizátorům soutěže i místní televizi. Musím se přiznat, že rozhovor se sebou jsem ještě nečetl, takže se za jeho přesnost nemohu zaručit. Viděl jsem nějaké úryvky a něco podobného jsem opravdu řekl. Viktor a já jsme si také často povídali s naší kurátorkou.

To byla (a je, ale já vyprávím v minulém čase) asi devatenáctiletá slečna, studentka jazyků na vysoké škole v nedalekém Surgutu (tak 5 hodin jízdy vlakem, ale tam opravdu mnoho velkých měst v bližším okolí není). Mluvila dobře anglicky, kromě toho začínala s němčinou a do konce studia se snad setká i s francouzštinou. Překvapilo nás, že ještě nikdy nebyla v cizině! Z ruského vnitrozemí to přeci jen je celkem daleko. Byla to sympatická dívka, která měla někdy přílišné obavy, že svou práci nevykonává dostatečně dobře. „Na předchozích olympiádách jste měli lepší kurátorky, že,“ ptala se jednou. Vysvětlil jsem jí, že na předchozích olympiádách se o naše družstvo nikdo nestaral. Jinou věcí je, nakolik to bylo nutné. Nastoupit do autobusů a vystoupit z nich mohou účastníci sami. (A pokud nemohou, tak jim pomůže spíše bezbariérový autobus.) Ale to rozhodně není chyba naší kurátorky. Ta se starala i o případné zajištění výletů o volných dnech a šla s námi i na Bermuda Party a Irish Party.

Co to je Bermuda Party, ptají se jistě mnozí z Vás. Jak jsem se nedávno dočetl, před několika desítkami let začali Bermuďané na šachových olympiádách organizovat něco jako diskotéky pro soutěžící. Myšlenka se ujala a Bermuda Party se konají dodnes. Pořádají se před volným dnem, takže účast nemusí mít negativní vliv na další partii. Nejčastěji bývá připomínána Bermuda Party z roku 2006, na které došlo i k fyzickému střetu dvou hráčů kvůli jedné pěkné slečně a k následnému předčasnému odjezdu jednoho nich. O celém případu bylo napsáno už dost, takže tentokrát o detailech pomlčím. Tentokrát jsem se, poprvé v životě, rozhodl jít na Bermuda Party i já. Na tanečním parketu nebylo kvůli hlasité hudbě slyšet vlastního slova. To v mém případě bylo spíše dobře – občas bývám dost upovídaný a někdy říkám mimořádné hlouposti. Mladší z nás (a já – pocit odcházejícího mládí mě přeci jen docela trápí) chvíli pobyli i na tanečním parketu, kde vytvořili záhadnou formaci, kterou kdosi (snad Viktor) pojmenoval „české kolo“. Jako naprostý taneční analfabet jsem tam asi musel vypadat trochu směšně, ale snad jsem alespoň částečně splýval s okolím. Naštěstí bylo možno zajít i do vedlejšího sálu, kde bylo možné nejen mluvit, ale také poslouchat. Při mém odchodu právě ostatní začínali hrát bowling (myslím, že to jsou kuželky, ale to nezní tak vznešeně). Nebyl jsem přímým svědkem, ale několik lidí mi potvrdilo, že se Viktorovi jednou podařilo hodit kouli o dvě dráhy vedle, přičemž stejně skončila ve žlábku, aniž by zasáhla kuželky. Viktor prý nestihl včas vyndat ruku z držadla. No nic, stane se. Já jsem to hrál jen jednou a určitě ještě hůře, takže to ode mě neberte jako kritiku. O Irish Party jsem nikdy dříve neslyšel, ale byla to v podstatě podobná akce před druhým volným dnem.

Město samotné jsme si příliš neprohlédli. Podívali jsme se do muzea, do nějakých restaurací a obchodů, ale jinak příliš nebyl čas. Nedostali jsme se ani k nedalekému soutoku Obu s Irtyšem, ta cesta by byla dost drahá. Zato jsme ale jednou při procházce omylem zašli do hodně podezřelé ulice. V té byla dlouhá řada garáží, rozbahněné ulice a občas někde šrot. Někde tam někdo jakousi chemikálií (rozpouštědlem?) čistil auto. Když jsme se dostali do slepé uličky a museli jsme se vrátit, někdo z nás žertoval, že teď nás tam někdo přepadne. V dané situaci to příliš žertovně neznělo, přinejmenším já jsem byl takovou perspektivou dost zneklidněn. Nakonec jsme se ale bez potíží dostali zpět do hotelu. Hlavní ulice Chanty-Mansijsku vypadají podobně jako jinde ve střední a západní Evropě, ale občas narazíme na určité rozdíly. Například v názvech ulic. Z našeho hotelu se do centra dalo dojít jednak Marxovou ulicí, jednak Engelsovou. Na Engelsově ulici byla realitní kancelář Kapitál. A pak tam ještě byly ulice Leninova a dokonce Dzeržinského. No nic, o tom jsem už nejméně jednou psal.

Zato jsem ještě nepsal o výstavách, které jsme navštívili. Šli jsme se podívat jednak do místní galerie, jednak na výstavu umělkyň a umělců asi z 50 zemí, zaměřenou na téma „Rodina“. V galerii průvodkyně vykládala v ruštině, ale to většinu naší výpravy neoslovilo, protože z přítomných rusky mluvili jen někteří. Multikulturní výstava kulturního analfabeta mého formátu zaujala. Naproti tomu Viktor už prošel mnoha významnými světovými galeriemi, a proto se k většině artefaktů vyjadřoval spíše kriticky. Líbilo se mu jen málo exponátů, nahlas se pochvalně vyjádřil snad jen o jedné fotografii dítěte v dětském pokoji. Až poté si přečetl, že se jedná o fotografii „z dílny“ paní Sáry Saudkové.

Na předchozích stránkách se mi podařilo nějak zatajit naprosto zásadní informaci, že na olympiádě se především hrají šachy. Alespoň já to tak vnímám. Na partie jsem se připravoval velmi pečlivě, snad až příliš. Možná by bylo lepší se připravovat méně a více odpočívat. Ale kdyby se mi potom nedařilo, tak bych měl špatný pocit z toho, že jsem se připravoval málo. V první polovině soutěže mi vycházelo téměř všechno, ale v té druhé jsem hrál slabě. V celkovém součtu obě poloviny stále stačily na celkem dobrý výsledek, ale nebylo to ono, moje hra působila spíše upoceným dojmem a jasně signalizovala, že něco musím změnit.

Změnil jsem alespoň to, že jsem výjimečně přišel na slavnostní zakončení. Dostavilo se nás tam více a Vlasta Babula dokonce převzal medaili a cenu za třetí nejlepší výsledek na páté šachovnici, k čemuž nezbývá než blahopřát! V posledních dvou kolech svou účastí riskoval, že o medaili přijde, ale olympiáda je především soutěží družstev a Vlasta je velmi zodpovědný hráč. Kromě udělení této medaile ale slavnostní zakončení příliš zajímavé nebylo – začalo se zpožděním a proslovy byly nezáživné. Zahájení prý bylo velmi pěkné (podle některých jen pěkné), ale to vím jen z doslechu, protože jsem tam nebyl. Možná příště. Mimochodem, v průběhu soutěže bylo rozhodnuto o tom, že příští Světový pohár se opět bude konat v tomto vzdáleném sibiřském městě. Sergej Movsesjan a Vlasta Babula si už právo účasti vybojovali letos. A několik z nás ostatních by se tam také chtělo podívat, ale mnohé závisí na výsledku kvalifikace. Příští mistrovství Evropy se bude konat ve Francii. Ti nejambicióznější se už začali učit francouzštinu.

Ještě bych toho mohl napsat mnoho, ale myslím si, že už teď se mi podařilo alespoň částečně přiblížit dění na letošní šachové olympiádě. Samozřejmě by se toho dalo napsat ještě více, ale nemyslím si, že by tento článek byl tak zdařilý, aby mělo smysl v něm pokračovat. Jeho napsáním jsem splnil svou bloggerskou povinnost a teď mohu zase na pár dní (či týdnů) upadnout do zimního spánku.

Omlouvám se za delší odmlku. V uplynulých měsících jsem hrál v rychlém sledu několik soutěží za sebou, přičemž zejména na výsledku Olympiády mi hodně záleželo. Proto jsem se nechtěl rozptylovat psaním. Tento blog bych stihl napsat už před olympiádou, ale nechtěl jsem na sebe v době této soutěže poutat zbytečně velkou pozornost. Dopsal jsem ho ve spěchu, takže se omlouvám za případné překlepy, gramatické chyby, nedokončené věty,…

V minulém blogu jsem psal o tom, že se můj život může zdát nudný, ale že někdy je snad až příliš zajímavý. Jeden nedávný zážitek mě přiměl první část tohoto názoru trochu přehodnotit. Na následujících stránkách se pokusím co nejpřesněji vylíčit celou příhodu. Historka, o které budu psát, se mi stala začátkem září na polské lize. Tu jsem hrál už asi popáté. Jelikož do Polska jezdím často, naučil jsem se i nějaké základy polštiny. Nestuduji ten jazyk pravidelně, ale když mám motivaci, tak se na něco podívám. Většinu pětihodinové cesty vlakem z Prahy do Katovic jsem strávil oprašováním svých jazykových znalostí. Zbytek jsem prospal a projedl.

Dost bylo úvodu, měl bych přejít k vyprávění. Jednoho pěkného dne jsem se půl hodiny před polednem rozhodl, že se už nebudu déle připravovat na partii a že raději půjdu na procházku. Stejně jako o den dříve, také tentokrát jsem prošel okolo dětského hřiště do blízkého parku a odtamtud do přilehlého lesa. Park tou dobou byl (téměř) liduprázdný, což mě ale příliš nepřekvapovalo. Byl totiž všední den. O den dříve jsem tam potkal jednoho nebo dva pejskaře, tentokrát snad nikoho. Lesem vedlo několik různých cest, přičemž některé ústily na přilehlou louku, zatímco jiné se proplétaly stromovím. Občas někde na zemi byla hromada střepů. Nevím, zda se jednalo o výsledek činnosti bezdomovců nebo o důsledek nezodpovědnosti takzvaných spořádaných občanů. Na žádného bezdomovce ani opilce jsem ale nenarazil. Ani jsem se příliš nebál. Jednak lidem spíše důvěřuji a nemám pocit, že by „průměrný bezdomovec“ číhal v lese a přepadával náhodné chodce, jednak mi poledne připadalo jako celkem bezpečná doba na procházku. Šel jsem dál lesní cestou, až jsem vyšel k jakémusi rozcestí. Viděl jsem nedaleko nějakou vyhozenou starou dřevěnou postel. Celkem mě to ale neznepokojovalo. Les v okolí mého bydliště (na jihu Prahy) bývá většinou udržovaný, ale také se tam leckde válejí odpadky a někdy jsme s rodiči narazili i na vrak auta.

Řekl jsem si, že udělám malé kolečko a potom se vrátím zpět. Po strmém svahu jsem vyšplhal na mez a rozhlédl se po okolí. Katowice jsou průmyslové město a prý v nich je nekvalitní vzduch. V tu chvíli jsem si na tuto informaci vzpomněl. V dětství jsem trpěl astmatem a přestože teď je situace celkem dobrá, podobné vlivy mi nesvědčí. Viděl jsem, že se nacházím nedaleko od nějakých průmyslových podniků. Jinak ale oblast byla celkem neosídlená, přestože tam vedla nějaká lesní cesta. Udělal jsem plánované kolečko a rozhodoval jsem se, kudy se vrátím.

Byl jsem právě v nejošklivějším místě cesty. Někde tam byly nějaké pohozené odpadky. Rozhodl jsem se před návratem ještě udělat pár kroků stranou, abych zjistil, zda je tam krajina také tak zohyzděná. Byla. Už jsem se obrátil k odchodu. Vtom odněkud přijelo černé auto. Myslel jsem, že někdo jede vyhodit nějaký odpad na rodící se skládku. Cesta v tom místě byla široká a já jsem autu uhnul z cesty, ale řidič se ke mně stejně přiblížil. Z okénka se vyklonil nějaký muž. Snad toho říkal více, ale já jsem mu zaznamenal jen dvě slova, pronesená v polštině: „Budu střílet.“ Ten člověk nevypadal, že by žertoval.

„Proč se něco takového musí stát zrovna mně,“ pomyslel jsem si. (Rozhodně jsem ale něco podobného nepřál ani nikomu jinému.) Reagoval jsem ale velmi rychle a rozběhl jsem se směrem k jedné ze dvou zpátečních cest. Běžel jsem trochu klikatě, abych nebyl snadným terčem. Zabočil jsem a chvíli jsem běžel, ale brzy jsem za sebou uslyšel auto, které se mezitím stihlo otočit. Během té nedlouhé doby jsem si vzpomněl na Hugův Chrám Matky Boží v Paříži¹ , na akční filmy i na úryvek z nějaké foglarovky, který jsem kdysi četl v čítance. Když jsem pochopil, že po silnici neuteču a že nalevo se nikam nedostanu, rozběhl jsem se do porostu napravo, což jsem měl udělat už o chvíli dříve. Ten porost byl převážně travnatý, ale místy dosahoval tak do metru a půl. Přikrčil jsem se, aby mě nebylo vidět. Běžel jsem rychle a měl jsem potíže s dechem, přeci jen se projevil špatný vzduch i to, že džíny nejsou na běhání nejlepší oděv. Bál jsem se, zda dotyčný nemá ještě nějakého kumpána ve směru, kterým běžím, ale v dané chvíli jsem asi neměl na výběr. Zvažoval jsem, zda se nemám zkusit v travnatém porostu v souladu s foglarovkou schovat, ale asi by mi ani to nepomohlo. Po chvíli se pronásledovatel objevil pár metrů za mnou, něco na mě zavolal a já jsem pochopil, že mu neuteču, tak jsem zůstal stát na místě. Možná nejsem dost dobrý křesťan, ale v tu chvíli jsem doufal, že mi Bůh pomůže. Mimochodem, mnoho lidí se o duchovno zajímá jen tehdy, když jim teče do bot. Neřadím se mezi ně, ale také trochu mám takové sklony a nebudu to zapírat.² V tu chvíli jsem nemyslel ani na rodinu, ani třeba na to, že kamarádka právě skládá státnici. Trápily mě jen dvě myšlenky. Uvědomil jsem si, že pokud mě pronásledovatel zastřelí, nikdo mě na tom místě nenajde. A také jsem pochopil, že i pokud mě nezastřelí, na odpolední utkání asi stejně mohu zapomenout.

Ten člověk byl muž okolo třicítky a ve tváři měl agresivní výraz. Řekl mi, že si mám lehnout. To jsem neudělal. Kdybych napsal, že jsem se ho zeptal proč, vymýšlel bych si. Kdybych napsal, že jsem se nezeptal, také bych si vymýšlel. Prostě si nepamatuji všechny detaily, dokonce ani to, co dotyčný v dané chvíli dělal s pistolí. Kdyby mě ale chtěl zastřelit, mohl by to udělat tak jako tak. Možná jsem trochu lakomý, ale v dané situaci jsem se smířil s tím, že mu dám necelých 40 zlotých (asi 250 Kč), které jsem měl u sebe. Bál jsem se, zda mě nechce unést – v takovém případě bych se asi bránil. Muž ale překvapivě zavolal „Policja!“ a chtěl vědět, proč jsem utíkal. Já jsem odpověděl, že jsem slyšel, že bude střílet, a že jsem se proto pokusil utéci. Odpověděl mi, že už předtím říkal, že je od policie. Odpověděl jsem mu, že jsem cizinec a že jsem to mohl přeslechnout. Požádal jsem ho lámanou polštinou o ukázání průkazu. Vyndal jakousi legitimaci s hvězdou a snad i s nápisem „Policie“. Pomyslel jsem si, že cizinec těžko může vědět, jak vypadá polská policejní legitimace. Během celé příhody jsem necítil žádnou zášť, ale značný strach a nemalou nedůvěru. Nedůvěra ostatně byla oboustranná. Muž se mě zeptal, co tam dělám. Odpověděl jsem mu, že jsem šel na procházku. Na sobě jsem měl trochu horší oblečení a byl jsem dva dny neoholený. (Což není nic zvláštního, obvykle se holím dvakrát týdně.) Nevěřil mi, že by někdo mohl jít na procházku na takové místo. (To celkem chápu, ale co jsem si teprve měl myslet já, když jsem na takovém divném místě potkal muže s pistolí?) Dotyčný člověk mi řekl, že mám jít s ním. Zeptal jsem se, zda tam nejsou klíšťata. (Už před vycházkou jsem se ptal Bartlomieje Heberly a ten mi řekl, že v této oblasti snad ne. Ale tehdy jsem samozřejmě neměl v plánu jít do tak vysokého porostu.) Odpověděl: „Možná jsou. A co má být?“ Po cestě mi ještě stihl sdělit, že mě mohl zastřelit a že hledají nějaké darebáky, možná právě mě. Bylo mu podezřelé, proč mluvím tak dobře polsky. Dovedl mě ke svému kolegovi. Oba se na mě dívali s podezřením. Pro všechny případy jsem u sebe měl průkaz zdravotního pojištění, ale žádný „pořádný“ doklad jsem si s sebou nevzal. Divíte se mi?

Na otázku, kde jsem se naučil mluvit polsky, jsem odpověděl, že čeština je dost podobná a že jsem v Polsku už odehrál několik turnajů. Také jsem polsky navrhl, že se můžeme bavit anglicky nebo rusky a okamžitě jsem to v obou jazycích zopakoval. (Asi by bylo prozíravější na ruštinu v tuto chvíli raději zapomenout. Já jsem ale místo toho příznačně zapomněl, že mluvím také německy, byť špatně.) Oba muži mi ještě nějakou dobu nevěřili, že jsem Čech, ale asi pochopili, že hledají někoho jiného. Vyzkoušeli, zda si pamatuji datum narození, které jsem měl uvedené na průkazu. Navrhli mi, že mě odvezou z lesa zpět. Příliš nadšený jsem z toho nebyl, ale jednak jsem těžko mohl odporovat, jednak jsem se obával, že bych při návratu mohl narazit na hledané delikventy. Na autě nebyl nápis „Policie“, což mi na klidu nepřidalo. Vyjeli směrem, ze kterého jsem přišel. Když se tam lesní cesta větvila na dvě, zeptali se mě, kam se mají vydat. Odpověděl jsem, že obě cesty jsou správné, ale asi jsem je příliš nepřesvědčil. Vydali se proto opačným směrem, což mě poněkud zneklidnilo. Dokonce natolik, že jsem zapomněl, jak se polsky řekne „směr“. Naštěstí se nejednalo o únos, ale pouze o snahu jet po nějaké normální silnici. Policista se mě ptal, co v Polsku dělám. Řekl jsem mu, že hraji šachy. Požádal mě, abych to zopakoval česky. Asi ještě nevěřil, že jsem Čech. „Hraji v šachy,“ řekl jsem, hned jsem si uvědomil svou chybu a opravil jsem se. Do polštiny kvůli nedostatku znalostí vkládám rusismy často, ale u češtiny to bylo samozřejmě způsobeno stresem. Naštěstí se mi podařilo policisty přesvědčit, že opravdu jsem český šachista. Bylo také dobré, že jsem letos po delší době mohl pravdivě prohlásit, že jsem mistr republiky – zní to mnohem srozumitelněji než „ratingová jednička“! Jeden z policistů říkal, že má u české policie nějaké známé. Řekl nějaká česká jména, která mi nic neříkala. Potom už mluvil celkem přátelsky. Řekl mi, že na taková místa do lesa už nemám chodit a že v Katovicích je mnoho lepších míst na procházku. Ti policisté vlastně asi byli celkem slušní lidé, kteří jen normálně vykonávali svou práci. Přesto je to trochu divné – policisté vykonávají svou práci, já jen jdu na procházku a málem to skončí střelným zraněním. Ale společnost ani v jiných ohledech nefunguje zdaleka dokonale – například na silnicích (jakož i jinde) umírá mnoho lidí, přičemž nikdo ze zúčastněných nechce vraždit ani nemá sebevražedné úmysly.

Přesto se mi ale nelíbilo, že jsem si v autě připadal tak trochu jako u výslechu. Komunikativnější policista (ten, který neřídil) se mě zeptal, zda mám přítelkyni. Odpověděl jsem, že zatím ne (nebo naneštěstí ne, už nevím). Pak se mě zeptal, zda nejsem homosexuál, na což jsem popravdě (a nikoliv poprvé) odpověděl „Ne, já tak jen vypadám.“ Tato odpověď policistu dost pobavila. Vypěstoval jsem si určitý smysl pro sebeironii a nadhled, ale přesto mi má odpověď nepřipadala nijak zvlášť vtipná, protože jsem si kvůli svému vyššímu hlasu už také v životě musel leccos vyslechnout. Spíše mi ty předchozí otázky přišly mimořádně nemístné – sám se o soukromí druhých lidí příliš nezajímám a očekával bych totéž i od nich. I kdybych homosexuál byl, asi bych to v dané situaci zapřel a nikdo by se mi nemohl divit. Během rozhovoru jsme dojeli k restauraci, vzdálené asi 3 minuty od hotelu. Policisté tam zastavili. Byli asi rádi, že se mě zbavili. Já jsem byl pochopitelně ještě raději. Do oběda zbývalo ještě půl hodiny.

Když jsem dorazil do apartmánu, ve kterém bylo ubytováno naše družstvo, stručně jsem se o své příhodě zmínil prvnímu člověku, kterého jsem potkal, zašel jsem do svého pokoje a z napětí jsem se rozplakal. Potom jsem napsal domů e-mail, v němž jsem stručně (i to občas dokáži) vylíčil, co se mi stalo. Tím jsem se uklidnil a na oběd jsem už dorazil v normálním rozpoložení. Během partie jsem již na svůj zážitek vzpomínal s nadhledem a nijak mě to nerušilo ve hře. Večer jsem vyprávěním své příhody dokázal pobavit celé družstvo, takže se celá příhoda rozšířila i za hranice klubu. Ale do lesa jsem už raději nešel. Přestože jsem po pár dnech projevil určitou zvědavost, jak vlastně musela po mém průchodu ta cesta (nebo spíše necesta) vypadat. Zajímalo mě to, ale tentokrát jsem se dokázal poučit ze svých chyb a nikam už nejít.

Jako šachista se snažím všechna svá důležitější utkání analyzovat a vyvozovat z nich důsledky. Proto se o něco podobného pokusím i v tomto případě.

Zaprvé je vidět, že i šachista musí mít nějaké znalosti překračující rámec jeho profese. Při mé procházce se vůbec neuplatnily mé znalosti koncovek ani francouzské obrany, ale znalosti a dovednosti, které se šachem neměly nic společného. Nebo naopak jejich nedostatek. Koho by napadlo, že může být důležité vědět, jak se polsky řekne zdravotní pojištění, jak se jmenuje ulice, v níž se nachází hotel nebo výšková budova naproti němu (to poslední jsem si nepamatoval)? Pravda, člověk může většinu podobných rizik eliminovat, pokud se nevydává vlastními cestami a vyhýbá se podezřelým místům. Samotné znalosti ale nemusejí být příliš platné, pokud se člověk nedovede rychle a správně rozhodovat v klíčových momentech. To platí i v šachu, ani sebepečlivější příprava obvykle partii sama o sobě nevyhrává.

V některých situacích se ukáží být důležitými vedle informací také maličkosti, kterým bychom jinak nepřikládali žádný význam. Kdybych se na rozcestí vydal vrchní cestou, nejspíše bych se s policisty úplně minul. Kdybych se vydal okamžitě zpět, potkal bych se s nimi na cestě, nikoliv na skládce. To setkání by určitě probíhalo jinak, ale nedovedu předpovědět jak. Také jsem u sebe mohl mít občanský průkaz. Nebo jsem si ani nemusel vzít průkaz zdravotního pojištění. Mohl jsem na sobě mít svou ledvinku, takže bych třeba vypadal jako ozbrojená osoba. Mohl jsem tam potkat místo hledajících policistů hledané kriminálníky. Policista na mě během pronásledování mohl vystřelit… Raději to už nebudeme rozebírat. Byl skutečný průběh událostí dílem náhody nebo ne? Na tuto otázku si musí každý zodpovědět sám. Já jsem si pro sebe odpověděl už dávno, ale ostatním k tomu nemám co říci.

Také jsem pochopil, že není snadné být cizincem. Člověkem, který s danou společností a s jejím jazykem není dostatečně dobře seznámen. Který neví, která místa jsou bezpečná a která ne. Který může přeslechnout něco důležitého a nerozezná policistu od zločince. A Polsko přitom je země s příbuzným jazykem a s podobnou kulturou! Obtíže cizinců se projevují mnohem častěji v jiných situacích, například při komunikaci s úřady. Když si někdo něco takového v zahraničí vyzkouší, třeba bude mít více pochopení pro ty, kteří narážejí na podobné potíže v jeho vlasti. Nebo také nebude, to je individuální.

Kdyby se pár věcí stalo jinak, mohl jsem při procházce třeba i zemřít. To je pro mě příležitostí k ohlédnutí za dosavadním životem. Za životem, v němž jsem udělal, dělám a budu dělat mnoho chyb, ale v němž se mi také mnohé podařilo. Za pětadvaceti lety, která je těžké a snad i nerozumné hodnotit, protože není v lidských silách shrnout tak dlouhou dobu do jediného objektivního posudku. Zažil jsem něco, co se každému nestane. Nemyslím si, že bych daným zážitkem zmoudřel. Od té doby jsem zase stihl udělat řádku hloupostí. Co bych si měl ze svého zážitku odnést? Využít svůj život, dát mu smysl. Žít naplno (v dobrém slova smyslu), neplýtvat zbytečně časem a být trochu opatrnější.

A ještě něco. Když jsem v roce 2005 kvůli vlastní nedbalosti málem zůstal bez peněz na letišti v Göteborgu, pochopil jsem, jak důležité je pro cestovatele studium cizích jazyků, zejména angličtiny. Zhruba před rokem jsem na svém blogu napsal: Vzpomínám si, jak se jedna kamarádka loni divila, proč se před turnajem učím polštinu (i když „učím se“ je možná silné slovo, vlastně silné sousloví), když tomu jazyku je rozumět. Asi bude chyba ve mně, ale v mluvené formě občas (zejména v hlučném prostředí nebo při rozhovoru rodilých mluvčích) nerozumím ani slovenštině, natož potom třeba chorvatštině. Už jsem raději nedodal, že jednomu rodinnému příslušníkovi často nerozumím ani v našem rodném jazyce. Za tím, co jsem napsal, si stojím, ale nebylo to ode mě tak docela fér. Například jsem nespravedlivě zamlčel, že dotyčná kamarádka mluví čtyřmi světovými jazyky, což jsem o sobě tou dobou říci nemohl (a ani nevím, zda to mohu říci teď). Určitě měla pravdu v tom, že třeba znalost francouzštiny může pomoci Čechovi více než znalost polštiny. Ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že mé úsilí, věnované do studia polštiny, nebylo marné. V policistech jsem tím sice vzbudil spíše podezření, ale možná mi má částečná jazyková znalost pomohla vyhnout se výslechu na služebně. Možná ne. Každopádně mi po turnaji Honza Krejčí, který hrál za jiné družstvo, říkal, že měl problémy rozumět svým kolegům z družstva. Nejsem tedy se svými problémy sám.

S odstupem času mi celá má příhoda připadá stále méně reálná, přestože se stala víceméně tak, jak jsem ji vylíčil. (Zapsal jsem ji se zpožděním, takže zejména chronologie může někde být nepřesná.)

Připadá mi jako něco velmi vzdáleného, snad až fantastického. A možná je to tak dobře. Netoužím po tom, aby se neuvěřitelné příhody staly běžnou součástí mého každodenního života.

Poznámky pod čarou: 

Už ani nevím, kdy během těchto prázdnin jsem si to poprvé uvědomil. Když jsem probíral v mysli své zprávy z turnajů, přišel jsem se zajímavým postřehem. Mezi mými pěti až sedmi (nebo možná i více) podle mého názoru nejzdařilejšími reportážemi z turnajů najdeme jen jedinou z turnaje, který se mi podařil.(Jedná se o blog o chorvatské lize 2009. Ostatní pocházejí z turnajů nezdařilých nebo přinejlepším průměrných (Dubai Open 2005, reportáž z turnaje Grand Prix v Soči 2008, Světový pohár 2009, řecká liga 2010, Mainz 2009 i další). Není to zvláštní? Možná ne tolik. Právě u článku ze Soči 2008, kde jsem bez výhry rozdělil poslední místo, jsem byl hnán ambicemi napsat alespoň pěkný článek. Po vydařené soutěži takový motiv chybí a kromě toho obvykle bývám zaměstnán komentováním partií pro časopisy.

Když už se bavíme o těch partiích… Na rozdíl od mnohých jiných hráčů sice zveřejňuji i své prohrané partie, ale podstatně častěji a raději publikuji ty vyhrané. A zatímco vyhrané partie komentuji obvykle přibližně na pět stránek, prohrané jen na tři a půl – asi se mi o nich nechce tolik psát. Je to zvláštní, ale někdy se mi zdá, že mé komentáře k vlastním porážkám bývají právě proto čtivější. Správně stručný bývám při komentování cizích partií, ale tam mi zase chybí osobní prožitek a vhled do myšlenek hráčů.

O sobě prostě nějak neumím psát stručně, protože mi vlastní myšlenky a zážitky připadají zajímavé. Ani tak ne proto, že bych byl namyšlený nebo že by skutečně byly zajímavější než zážitky a myšlenky jiných lidí, ale proto, že jsou prostě moje. Pravdou ovšem je, že čtenářům a čtenářkám to tak připadat pochopitelně nemusí. Věřím, že po světě chodí stovky miliónů lidí, kteří více než já mají světu co sdělit, ale kteří na to například kvůli pracovní vytíženosti nemají čas. Někdy jsem to formuloval ve tvaru celkem vážně míněného „zákona“: „Čím více má člověk k danému tématu co říci, tím méně k tomu má času – pokud to není v popisu jeho práce.“

Možná je ale svým způsobem dobře, že mi vlastní zážitky a myšlenky připadají zajímavé. Mnoha lidem by můj život mohl připadat svým způsobem jednotvárný nebo nudný, přeci jen podstatnou jeho část trávím sezením u počítače, čtením knížek a hraním šachových partií. Málo společenských kontaktů, žádné extrémní zážitky, spíše trpělivá každodenní práce (opravdu je to práce?), která se někdy blíží k rutině. Mně ale díky výše uvedeným důvodům vlastní život připadá velmi zajímavý, občas snad až příliš. Každopádně se téměř nikdy nenudím. Takže můj velký zájem o vlastní život má i pozitivní roli. Jen bych si při psaní měl včas uvědomit, že nemám své „zajímavé“ ideje vnucovat ostatním ve formě desetistránkových článků.

Tento blog měl vzniknout už zhruba před měsícem, kdy jsem si napsal předběžné poznámky. K jeho zrodu tehdy ale nedošlo. Příčinou nebyla má lenost, ale spíše pocit, že celý text by byl nějak plytký. Nevím, zda jsem měl pravdu, nebo zda šlo pouze o projev špatné nálady; to musíte posoudit sami. Pokud si chcete přečíst stručný a úderný text, musíte si počkat na další příspěvky. Teď se mi ale zase chce o něčem psát, a proto jsem se ke svým poznámkám vrátil. Snad nepíši zbytečně.

Účast na pardubických turnajích v rapid šachu jsem slíbil pár měsíců před začátkem soutěže, ale nakonec jsem málem nehrál. Hlavního turnaje jsem se zúčastnit nechtěl kvůli určité nechuti hrát otevřené turnaje, kvůli případným zářijovým státnicím (které jsem nakonec složil už 2. července, ale v době rozhodování jsem ještě snad ani nevěděl, že předposlední letošní termín nebude v květnu) a kvůli plánované dovolené s rodiči v Jizerských horách.

Ve skutečnosti všechno dopadlo trochu jinak. Po návratu z řecké ligy jsem onemocněl, nejspíše to byl zánět dutin (krycím jménem sinusitida). Příčinu bych hledal v teplotním rozdílu mezi venkovní teplotou (okolo 35 stupňů) a teplotou v letadle (15 až 20 stupňů) při cestování z Řecka, ale nejsem lékař a faktorů určitě bylo více. Po několika dnech jsem navštívil svou lékařku a začal jsem brát antibiotika. Pardubické organizátory jsem znepokojoval psaním e-mailů zpochybňujících mou účast. (Připadalo mi přeci jen lepší znepokojovat organizátory a nakonec v případě uzdravení přijet – což se také stalo – než je nechat v klidu a v případě trvající nemoci den před soutěží oznámit, že hrát nebudu.) Nevím, nakolik pomohla antibiotika, ale během několika dní jsem se víceméně uzdravil a do Pardubic jsem odjel v celkem normálním stavu. Mezitím jsem ale stihl nakazit svou matku, takže plánovaný pobyt v Jizerských horách jsme museli odsunout na později a v době hlavního pardubického turnaje jsem byl doma.

Na cestu vlakem z Prahy do Pardubic jsem se oblékl poněkud nedbale – na sobě jsem měl asi 8 let staré tričko Czech Open a také jinak (například čtením učebnice) jsem připomínal spíše chudého studenta než špičkového šachistu. (Nesnažím se vypadat chudě, ale ani na sebe nechci upoutávat pozornost jakožto mistr republiky nebo x-tý hráč světového žebříčku. Na dotazy ohledně svých zájmů odpovídám pravdivě, ale jinak mi spíše vyhovuje, když o mně cizí lidé nevědí, že hraji šachy.) Když jsem při koupi jízdenky do Pardubic říkal, že nechci jet Pendolinem a paní za přepážkou odpověděla, že to je jasné, netušil jsem, zda nenaráží i na můj neupravený zevnějšek. Nastoupil jsem do vlaku a otevřel jsem si knížku. Celý vagón nebyl rozdělen do kupé, uspořádáním míst k sezení připomínal spíše autobus. Přesto jsem se po chvíli dal s paní, která seděla naproti mně, do řeči. Rozhovor byl pro mě zajímavý, protože mi zase připomněl, že jiní lidé mají problémy, které já nemám. (Platí to samozřejmě i naopak.) Ta paní pocházela tuším z Ostravy, pracovala v Praze jako pokladní v hyper- nebo supermarketu a vykládala, jak je v hlavním městě drahé bydlení a jak je obtížné v dnešní době něco ušetřit. Myslím, že měla pravdu. Byla sympatická, ostatně chudoba cti netratí. Ačkoliv nejsem příliš štědrý člověk, uvažoval jsem, zda jí při rozloučení nemám dát stokorunu, ale odradily mě od toho dvě myšlenky. Zaprvé proto, že jiní lidé by ty peníze potřebovali ještě více. Zadruhé proto, že ta paní se o období socialismu vyjadřovala na můj vkus až příliš pěkně. Nemám právo lidi soudit a přátelím se (nebo přinejmenším vycházím dobře) s mnoha lidmi, kteří měli k minulému režimu více či méně kladný vztah, ani nepopírám, že se leccos po roce 1989 také zhoršilo, ale když mi někdo řekne, že měl za socialismu plat 4 000 (nebo 4500) Kč a že mohl cestovat bez velkých problémů, a to občas i na Západ (snad jsem její slova pochopil správně a příliš je nezkreslil), tak mi v hlavě přeci jen zasvítí varovné světélko. Nic proti komunistům nemám, ale přeci jen mi bývají nějak sympatičtější lidé, kteří se za minulého režimu měli špatně a teď dobře, než ti, u kterých je tomu naopak. Ale je to jen můj názor (odpovídající jednomu hlasu ve volbách) a samozřejmě vždy záleží na konkrétních okolnostech, které jsou u každého člověka jiné.

Někteří lidé mě považují za dost uzavřeného člověka, ale výše uvedené řádky ukazují, že není tak snadné mě charakterizovat a že zařazení do škatulky bývá spojeno (nejen v mém případě) s určitým zkreslením. Dokonce i ve svém šachovém klubu (Mahrla Praha) mohu působit dojmem určitého elitáře, protože pokud mám tu možnost, po dohrání partie a její analýze se vydávám domů co nejdříve a vysedávání v restauraci považuji na přílišnou časovou investici. Na druhé straně v situacích, kdy není třeba investovat žádný čas, obvykle bývám celkem společenský a rád si s lidmi povídám. Pro kapitány mého družstva tak muselo být značným překvapením, že jsem se při extraligovém zápase v Pardubicích dal po partii při čekání na oběd do řeči se štamgasty, kteří mě viděli v televizi a chtěli se mě na něco zeptat. Potom mi dokonce proti mé vůli zaplatili jídlo (v ceně okolo 90 Kč), ale o to jsem ani nestál – připadá mi divné, že by mi měl někdo platit jídlo nebo mě sponzorovat, když se jako šachista uživím celkem slušně. Nechci žít z cizích darů, ale z vlastních výdělků. Zjevně se tu projevil vliv Všechnopárty – na tento pořad se mě lidé ptali v Pardubicích nejen v dubnu při extralize, ale ještě v červenci při turnaji. Vedle dokončení studia a probíhajícího turnaje to bylo asi mé nejčastější téma hovoru. Myslím si, že není má zásluha, že jsem právě ve Všechnopárty byl ve své životní formě, ale o tom napíši snad až někdy jindy. Pokud se mi bude chtít.

Vraťme se ale k turnajům. Zdá se mi, že do Pardubic téměř nikdo nejezdí jenom hrát šachy. Já tam celkem často chodím plavat na Sluneční pláž vedle Ideonu, rád se tam po delší době setkám se známými a popovídám si s nimi. Ale dění na šachovnici mi samozřejmě není lhostejné, alespoň pokud se jedná o „moji“ šachovnici. Na „místo činu“, tedy do ČEZ Arény, jsem přijel v pondělí v brzkém odpoledni, odjezd jsem naplánoval na čtvrteční večer nebo páteční ráno. Hlavní turnaj začínal až v pátek odpoledne, ale zůstávat v Pardubicích déle se mi nechtělo, přestože tam pobývám rád. Už v pondělí jsem uvažoval o tom, že bych se šel koupat, ale nechtěl jsem riskovat se zdravím, tak jsem raději odpoledne strávil na pokoji čtením. V úterý ráno jsem se vydal na stadion zahrát si turnaj ve Fischerových šachách. Tentokrát jsem ale nehrál příliš dobře. Ve druhém kole jsem prohrál v 18 tazích s Julií Kočetkovou, která hrála svůj první turnaj. Partii se mnou sehrála výborně, ale potom se jí už tolik nedařilo. Potom se mi podařilo vyhrát čtyři partie po sobě, takže jsem získal vyhlídky na (spíše nezasloužené) vítězství. K tomu bych musel bílými porazit Sergeje Movsesjana. Loni se mi to podařilo, letos pro změnu vyhrál partii i celý turnaj Sergej. Musím uznat, že naprosto zaslouženě. Stejně zaslouženě se stal přeborníkem ČR Martin Petr, který mimochodem také hrál v této disciplíně svou první soutěž. Fischerovy šachy prostě mají s těmi normálními velmi mnoho společného. Na mě zbylo čtvrté místo, které ale mělo i jednu výhodu – nemusel jsem domů vozit žádný další pohár. (Martin Petr cestoval domů ještě téhož večera na kole a pohár proto dočasně uschoval u Pavla Šimáčka.) Na vyhlášení pan Mazuch poděkoval Sergejovi a mně, že jsme dali k dispozici své jméno, což u mě vyvolalo otázku, zda to znamená, že teď někdo může používat mou identitu.

Ve Fischerových šachách se tentokrát naplno projevil Navarův zákon schválnosti: Pokud zapisujete partii, nebudete se na ni soustředit nebo budete hrát pomalu a vznikne něco, co byste raději v písemné podobě nikdy neviděli. Pokud partii nezapisujete, nedáte dohromady průběh nebo alespoň pořadí tahů či časové spotřeby. Zdálo se mi, že mám protipříklad. Ve Fischerových šachách jsem sehrál a zapsal velmi zajímavou partii. Už druhého dne se ale zákon schválnosti projevil i s dodatkem: „Pokud zapíšete zajímavou partii, stejně ztratíte partiář.“ K tomu není co dodat. Partii jsem zrekonstruoval, ale nejspíše trochu nepřesně a bez spotřeb času.

Abych nezapomněl… Během turnaje ve Fischerových šachách došlo kvůli poryvům větru k výpadku proudu a celý sál se ponořil do tmy (nebo spíše do šera, abych nepřeháněl). Přerušili jsme hru a začali jsme se mezi sebou bavit. Během těch deseti minut jsem si s ostatními povídal mimo jiné o španělské obraně (z hlediska Fischerových šachů se jedná o naprosto neškodný rozhovor) nebo o tom, že právě v budově spojené s energetickou firmou dojde k výpadku elektřiny. (Ve skutečnosti k němu došlo snad i jinde a tentokrát to bylo celkem pochopitelné – tuším, že venku byla bouře.) Ten postřeh mám od otce, já jsem k němu jen žertovně dodal, že bych to neměl říkat nahlas, nebo nebudu hrát příští rok na Kampě zápas.

Možná bych o tom neměl psát, ale v mnohých pardubických turnajích došlo k mírnému snížení cenového fondu. U turnaje v rapid šachu, hraného též jako otevřené mistrovství republiky, pak snížení bylo vyšší, protože Šachový svaz tentokrát kvůli nutným úsporám nemohl soutěž finančně podpořit. Takové šetření podporuji, ale je pravda, že rozdíl oproti minulým letům byl velký. Kdysi jsem si z turnaje v aktivním šachu odvezl za první místo 22 000 Kč (z toho 7 000 jako 1. cenu pro mistra ČR), tentokrát si vítěz odvezl jen 10 000 Kč. Ale všichni se musíme někdy uskrovnit – doufám, že i manažeři Sazky. Propozice jsem si přečetl pořádně a věděl jsem, do čeho jdu. Zároveň se ale nedivím mnoha známým, kteří tentokrát rapid šach z nejrůznějších důvodů nehráli a šetřili síly na hlavní turnaj.

Abych projevil alespoň trochu vděčnosti, nezbývá než poděkovat panu Chládkovi, který turnaj v rapid šachu v minulých letech sponzoroval. Myslím si, že je správné, že před nedávnem poukázal velký finanční obnos handicapovaným a ne špičkovým šachistům. I když mě v této souvislosti napadla poťouchlá myšlenka, že profesionální šachisté ty peníze potřebují více, protože handicapovaní sice mívají podstatně omezené možnosti pracovního uplatnění, ale přeci s určitým výběrem, zatímco profesionální šachista se v žádném jiném povolání uplatnit nemůže… Občas se trochu křečovitě snažím být vtipný, tak doufám, že jsem tím nikoho příliš neurazil.

Už nějak příliš dlouho píši o penězích, měl bych změnit téma. Ve středu jsem měl v podstatě volný den, hrát se začínalo až v 18 hodin. Uvažoval jsem, jak volný čas využiji. Jako obvykle jsem nevymyslel nic originálního – dopoledne jsem dvě hodiny plaval v bazénu, odpoledne jsem (už poněkolikáté) navštívil pardubický zámek a rozprávěl pro média se slečnou Levínskou, tiskovou mluvčí festivalu. Bylo horko slunečno, vnitřní bazén byl uzavřený a ve vnějším jsem se trochu spálil, ale přesto si myslím, že plavání bylo pro mě ze zdravotního hlediska méně škodlivé než případná účast v turnaji v superbleskovém šachu (3 minuty na partii), o které jsem také uvažoval. Rozhodl jsem se odreagovat se od neúspěchu ve Fischerových šachách jinak a šetřit síly na rapid turnaj. Před hrou jsem ještě rozebíral své fischerovské partie. Petr Pisk mě naštěstí při náhodném telefonátu (snad šlo o mou reakci na zmeškaný hovor) upozornil, že se nehraje až od půl sedmé, jak jsem si myslel. Sice bych stejně přišel okolo 18.05, ale i těch pět minut by mi mohlo chybět. Tím spíše, že se tentokrát hrálo jiným tempem. Místo třiceti minut jsme měli jen polovinu (důsledek ekonomické krize?!), ale zato s přídavkem deseti (pokud mě paměť neklame) sekund na tah. To považuji za rozumné řešení, bez přidávání času někdy závěr partie vypadá dost zvláštně. Divácky bývá atraktivní, hráčsky přinejmenším na jedné straně nikoliv.

Pardubický turnaj v rapid šachu je vzácně spravedlivý. První den se hraje teoreticky až do deseti hodin večer, druhý den už od devíti hodin ráno. Ať tedy chodíte spát a vstáváte pozdě či brzy, daný harmonogram Vám nebude vyhovovat! Tuto vzácnou spravedlnost překoná už jen jeden turnaj – bleskový maraton. Ale o tom nic osobního napsat nemohu, nikdy jsem ho nehrál. Tentokrát jsem večerní i dopolední směnu zvládl dobře, ale výsledek jsem si pokazil v té odpolední. O tom píši níže…

Pauzy mezi koly jsem trávil obvykle v rozhovorech se známými (i s neznámými). V Pardubicích samozřejmě potkávám dost přátel a přítelkyň, ale zase ne až tak mnoho. Občas se mi tam stává, že dlouho bloudím sálem, než narazím na povědomou tvář. Do určité míry to ale je způsobeno mou špatnou pamětí na obličeje a někdy také tím, že někdy nemám nasazené brýle.

Když měl Sergej Movsesjan hrát s IM Prokopčukem, tak jsem mu řekl, že jsem jeho soupeře zhruba před 13 lety v bleskovém turnaji porazil. Proti svému zvyku jsem ale poněkud netaktně zavtipkoval, že se od té doby možná zlepšil (je o 7 let starší než já). V osmém kole jsem ale s IM Prokopčukem hrál já. Partii jsem nezvládl a prohrál. Jestli soupeř hraje stále zhruba stejně dobře, znamená to, že hraji hůře než v roce 1997?

V pátém kole jsem měl bílé figury se Sergejem Movsesjanem a v šestém jsem dostal opět stejné barvy. Zeptal jsem se žertovně Sergeje, zda ví, že když člověk zaplatí autorům Swiss Manageru (to je prohram pro losování švýcarského systému) 10 eur za rok, bude častěji hrát bílými. Potom jsme se na dané téma chvíli vážně i nevážně bavili. Poznamenal jsem, že letos zatím mám oběma barvami zhruba stejnou bilanci (dvě prohry černými jsem měl teprve před sebou) a Sergej se mě vtipně zeptal, zda myslím v rámci své profesionální kariéry, tedy od dokončení studia. Narážka na můj předchozí status „poloprofesionála“ to byla vtipná a výstižná, šachům jsem se i při studiu věnoval dost. Ale to studium někdy opravdu bylo docela složité a také mě stálo dost úsilí.

Před sedmým kolem jsem dělil zhruba první až desáté místo. Po obědě mě čekala partie s IM Pridorožným (ELO asi 2550). Tu jsem sehrál opravdu špatně a zmiňuji ji jen proto, že soupeř ji vyhrál tak, že po posledním tahu měl na hodinách téměř stejně času jako na začátku! Sice s bonusy, ale ani tak to není zvykem.

K poslednímu kolu jsem nastupoval s pěti body z osmi partií a bez nadějí na finanční cenu. Vzpomněl jsem si na nechvalně známé případy odstoupení za chodu turnaje. Měl bych dodat, že Rauf Mamedov tentokrát poslední kolo za podobné situace sehrál. Asi mu někdo vysvětlil, že odstoupení z turnaje tady je vnímáno hůře než třeba v Americe. (Alespoň si to myslím, ve Spojených státech jsem nikdy nebyl.) Před závěrečným kolem jsem se bavil s panem Krouželem a panem Vokounem z pražské Pankráce. Pan Kroužel mi řekl, že pro ně je cílem uhrát alespoň 50 procent a že se k tomu cíli oba postupně blížili. Já jsem dodal, že se také blížím k padesáti procentům. Pan Kroužel opáčil, že já už jich ale dosáhnout nemohu. Odvětil jsem mu, že to je za dané turnajové situace má jediná útěcha. Poslední partii jsem vyhrál, dostal jsem dvě věcné ceny (jako třetí Čech a celkově dvacátý) a vydal jsem se na cestu domů. Cestovní a pobytové náklady pokrylo 625 Kč, které jsem vyhrál ve Fischerových šachách. (Ubytování po dobu turnaje jsem samozřejmě měl hrazené.) Závěrem děkuji panu Královi z šachového oddílu Praha Vršovice (přesný název neznám) a dobrému příteli pana Mahrly (přesné jméno je „Ing. Josef Mahrla“) za batoh. Nemohl se dívat na tašku, ve které jsem si nosil k šachovnici pití, partiáře a další věci, tak se rozhodl problém vyřešit dárkem. Snažil jsem se mu ho vrátit, ale nenechal si to rozmluvit. Ale teď už určitě nic nepotřebuji, takže mi prosím nic nedávejte, příště bych o tom nenapsal už ani řádek. A hlavně mi nedávejte mat – o tom psát opravdu nechci!

V poslední době trpím nepsavostí. Ne, nejedná se o překlep. Teď spím celkem dobře, ale velmi málo píši. Původně jsem chtěl napsat blog o svém třídenním výletu do Pardubic. Když jsem si ale přečetl předběžné poznámky, zdály se mi natolik plytké, nezajímavé a nesouvislé, že se mi vůbec nechtělo se jimi dále zabývat. Chybějí mi elán, nápady i témata. Tím jsem ale narazil na nové téma, kterému se budu věnovat v tomto příspěvku.

O nespavosti toho bylo napsáno tolik, že kdyby člověk chtěl přečíst jen tisícinu z toho, neměl by žádný čas na odpočinek. O nepsavosti jsem naopak nečetl téměř nic a samotný termín jsem si musel vymyslet (i když první jsem téměř jistě nebyl). Pravda, vzpomínám si, že někteří velcí filozofové trpěli nepsavostí. Vlastně jejich nepsavostí trpěli spíše jejich následovníci a současníci, kteří neměli přímý přístup k jejich myšlenkám. Například takový Sókrates nejspíše nikdy nic nenapsal, takže jeho následovníci se seznamovali s jeho myšlenkami především prostřednictvím Platónových děl. Míru případného zkreslení nedokáže dnes asi nikdo určit. Ve vědecké sféře se někdy používá heslo „Publish or perish!“ (Publikuj, nebo zhyň!), které připomíná vědcům, že se od nich očekává šíření získaných poznatků v rámci vědecké obce. To heslo se mi nějak nelíbí a navíc mi připadá nepravdivé. Spisy některých autorů totiž byly publikovány až posmrtně, takže postupně došlo na obě možnosti. U některých autorů naopak smrt byla přímým následkem publikační činnosti, ale nejsem natolik sběhlý v historii, abych dokázal uvést ty nejnázornější příklady (snad Mistr Jan Hus?!).

Teď jsem ale zjevně odbočil od tématu. Velmi dobře si uvědomuji, že pokud přestanu psát své blogy, nic se nestane a po čase nikomu nebudou chybět. Ve svých příspěvcích (ani pořádně nevím, o jaký literární útvar se vlastně jedná) neřeším důležité problémy. Mé blogy nikomu neberou ani nezachraňují životy. Přesto ale občas cítím určitou svazující odpovědnost za to, co napíši. Nedávno jsem se díval na jeden svůj novinový rozhovor a s překvapením jsem zjistil, že na otázku, jaké jsou předpoklady k dosažení šachového vrcholu, vedle těch samozřejmých (talent, inteligence, relativně brzký zájem o šachy, podpora okolí,…) jsem tam uvedl i „určitou bezohlednost“. Už nevím, jak přesně jsem to myslel a zda se jedná o výsledek novinářské úpravy (což není tak zřídkavý jev), nebo jsem to tak opravdu řekl. Ale nějak se mi to nezdá a vůbec se mi to nelíbí. V šachové historii bych sice našel dost důvodů na podporu svého (pokud jsem to tedy řekl) tvrzení, ale také dost příkladů proti. Copak mistři světa jako Tal nebo Anand jsou nějak bezohlední? Rozhodně ne! Silný šachista musí být schopen hrát na výhru i proti nejlepším přátelům (a přítelkyním, ale ty zatím superturnaje nehrají tak často), ale moje poznámka přesto je poněkud nešťastná. Mohla by od šachů někoho odradit nebo k nim naopak přilákat lidi, které bych mezi šachisty vidět nechtěl. Napadá mě, zda se nejedná o určitý alibismus při vysvětlování toho, proč se mi nepodařilo proniknout do světové špičky – možná někdy trochu bezohledný jsem, ale rozhodně takový být nechci a snažím se v sobě tuto vlastnost potlačovat. Úvahy, že někdo se pouze kvůli své dobré povaze nestal velmistrem (jak bylo psáno v Šachmatnom obozrenii), beru s velkou rezervou – znám mnoho velmi sympatických lidí, kteří se velmistry stali. Tak jak jsem mohl napsat takovou hloupost? Abych shrnul tuto podivnou úvahu, veřejné vyjadřování vlastních názorů je spojeno s určitou odpovědností a já navíc momentálně nemám pocit, že bych měl příliš co sdělit. Proto se raději věnuji spíše čtení, na které jsem dříve kvůli studiu měl trvale málo času. Teď jsem na horách s rodiči a ještě se připravuji na nadcházející turnaje. Mám tedy dost pestrý program. Až budu mít nápady a chuť něco napsat, tak sem zase vložím další příspěvek, ale nevím, zda to bude pozítří nebo za tři týdny.

Blogy jsem začal psát před více než rokem. Ve svých prvních úvahách jsem se mohl inspirovat svými dosud nepublikovanými myšlenkami a postřehy, ale těch postupem času ubývá, protože bych se někdy musel opakovat. Počáteční literární nadšení z velké části vyprchalo. Kromě toho se snažím u svých příspěvků při různorodosti obsahu udržet určitou úroveň, což se mi ale ne vždy daří. Čím spokojenější jsem se svými předcházejícími úvahami, tím větší mám obavy z toho, že ta následující bude výrazně slabší. Je mi teprve 25 let a možná tady budu ještě půl století, ale čas od času mám při psaní pocit, že něco tak zdařilého nedokáži v daném žánru už nikdy zopakovat, byť bych se snažil sebevíce. A jindy zase mám pocit, že píši prostě nevýrazně, špatně nebo nanejvýš průměrně, že mi chybí ona lehkost, bez níž text není čtivý. Ze své šachové praxe vím, že dosáhnout zdání lehkosti je velmi obtížným úkolem, za kterým často stojí desítky, stovky nebo i tisíce hodin tréninku. Naproti tomu těžkopádný text se naopak dá vytvořit velmi snadno. Ale vlastně bych se neměl divit – vždyť i kosmonauti se musejí velmi dlouho učit, jak žít ve stavu beztíže!

Tento příspěvek je založen na mnoha myšlenkách a událostech, které spolu souvisejí jen dosti volně. Pokud tedy čekáte duchaplnou úvahu na nějaké zajímavé téma, přepněte na jinou stránku nebo si raději otevřete knížku.

Jak nejspíše víte z mého minulého příspěvku, od pátku 2. července jsem profesionálním šachistou. Proto chci stručně shrnout, co se stalo v prvních dnech mé „začínající kariéry“.

Myslel jsem si, že můj přechod do profesionálního šachu ani nemůže být pozvolnější, ale mýlil jsem se. Už den po složení zkoušek jsem se musel přihlásit k platbě sociálního pojištění. Alespoň jsem se utěšoval myšlenkou, že nemusím platit asociální pojištění. Také můj počítač mi dal hned najevo, že s profesionálním šachistou nechce mít nic do činění. V horkém letním dnu najednou zahučel větrák a potom se můj přístroj dostal do jakéhosi kómatu. Nevím, zda se z jeho strany jednalo o stávku nebo dokonce o sebevražedné úmysly, ale po poradě s rodinným programátorem na telefonu, konkrétně s mým bratrem, jsem vyňal baterii, nechal počítač vychladnout a pak ho spustil znovu. Najednou zapomněl na všechny výhrady proti mé nové profesi (a možná ještě na něco dalšího, ale na to přijdu až později při hledání dat) a od té doby spolu zase vycházíme dobře. Jinak jsem dostal pár blahopřání k završení studia, dva dny jsem četl šachové časopisy a pak jsem odjel do Athén hrát řeckou ligu.

O této soutěži jsem psal už tolikrát, že už se mi nechce se neustále psát stále jedno a totéž. Hraje se na dvanácti šachovnicích, přičemž prvních pět je možné obsadit prakticky libovolně (zvířátka na soupisku zatím nikdo nepostavil, ale pokud se podaří jim zařídit členství v šachovém svazu, možná se někdy dočkáme). Dále hrají povinně žena, dvě juniorky a čtyři junioři (přičemž mezi mládeží jsou odstupňované věkové kategorie). Jako všude, také zde mohou hrát mladší mezi staršími a ženy mezi muži, ale ne naopak. V zápase smějí nastoupit nejvýše dva cizinci. Celá soutěž se hraje najednou. Tento systém má své výhody i nevýhody. Na jedné straně se nejedná o soutěž vyhrazenou pro „horních dvě stě“ a pro hosty z ciziny, daný systém navíc podporuje péči o mládež v rámci klubů a dává příležitost talentům (a talentkám) z ciziny. Na druhé straně potom družstva jsou dost nesourodá, rozdíly mezi prvními a posledními šachovnicemi někdy dosahují 1400 (i více) ELO-bodů a utkání zahraničních juniorek s domácími při rozdílu několika set ELO-bodů také obvykle nebývají příliš zajímavá. Nechci tady posuzovat, jaký systém hry je nejlepší, myslím, že takové otázky jsou dost problematické. (Osobně bych do systému české extraligy podobné revoluční změny nezaváděl, na pobyt u moře bychom cizince beztak nenalákali.) Jen chci ukázat, že liga může vypadat také úplně jinak.

Startovním listinám vévodila jména jako GM Ivančuk, Nielsen, Bologan, Naiditsch, GM Stefanova, Čmilyte. Českou republiku zastupovala Kristýna Havlíková a samozřejmě já. Je to zvláštní, ale z výše jmenovaných se dařilo snad jen GM Ivančukovi a Kristýně Havlíkové, zatímco my ostatní jsme si zapsali do ELA větší nebo menší minus. Se ztrátou okolo deseti ELO-bodů jsem zdaleka nedopadl nejhůře. Naopak v turnaji zazářil jednadvacetiletý Nor Jon Ludvig Hammer, který po úvodní remíze porazil pět silných velmistrů a až v posledním kole prohrál s tím nejsilnějším. Velmistr Ivančuk tak potvrdil ziskem 6 bodů svou mimořádnou šachovou sílu a pomohl svému družstvu P. S. Peristeriu k přebornickému titulu.

Ještě dodám, že také tentokrát se hrálo švýcarským systémem. Počet kol byl kvůli finanční krizi zredukován na sedm. Soutěž ale trvala stejně dlouho jako loni, protože odpadla dvojkola. Původně se mělo hrát denně od 16.30, ale kvůli obavám z horka byl začátek utkání posunut až na půl šestou večer, pouze poslední kolo se hrálo od půl desáté ráno. Z ekonomických důvodů odřeklo účast mnoho družstev, takže namísto nominovaných třiceti čtyř se jich sešlo dvacet dva. Tím pádem se hrálo o pouhá dvě sestupová místa. Jedno bylo v podstatě rezervované, patřilo našim soupeřům z prvního kola. Soutěž se tentokrát nehrála u moře, ale v Athénách. Také cizinců letos přijelo méně, já jsem tentokrát v našem družstvu byl jediným „cizorodým elementem“. Partie začínaly až v půl šesté večer a hrálo se asi sedm kilometrů od hotelu. V polovině soutěže se konala generální stávka, ale nás se to dotklo jen kvůli jednorázovému zařízení náhradní dopravy a hluku spjatému s demonstracemi.

Mimochodem, dopravní situace v Athénách je špatná a vzduch také. S Kristýnou Havlíkovou jsme se shodli, že Praha je ještě relativně pěkné město. Na druhé straně ale Athény mají také dlouhou historii. Tu připomíná také muzeum stojící vedle Akropole, v němž lze najít torza nejrůznějších soch a užitkových předmětů, povětšinou kovových. Co se asi dochová z naší doby lidem, kteří tu budou pár tisíciletí po nás? Beton? Zbytky mobilních telefonů? Nebo dokonce i nějaké myšlenky? A budou to myšlenky největších myslitelů, nebo úryvky z produkce masové kultury?

Do muzea jsem šel spolu s dalšími lidmi z našeho družstva, povětšinou rodiči s dětmi. Mé družstvo sídlí v Soluni (Thessaloniki), což je druhé největší řecké město. Také proto jsem nebyl jediný, kdo měl o návštěvu muzea zájem. Exponáty byly zajímavé, ale musel jsem se pořád starat, zda jsem se ostatním neztratil z dohledu, zda nejsem příliš vepředu nebo vzadu. Ačkoliv jsem před soutěží jasně napsal, že nestojím o žádné dárkové předměty, spoluhráči mi v přilehlém obchodě přesto koupili dvě knížky pro turisty. Jenže já dárky nerad dávám i přijímám a z těch přijatých tak pětinu opravdu využiji, dvě pětiny využiji, ale stejně dobře bych se bez nich mohl obejít a zbylé dvě pětiny založím někam do šuplíku, kde zbytečně zabírají místo. Je to smutné, ale je to tak. Nevděčně jsem si vzpomněl na to, že v angličtině slovní spojení „Greek gift“ znamená „danajský dar“. Tímto apeluji na všechny své známé - nic mi nedávejte! Chápu, že dárky jsou způsobem udržování přátelství, ale přece nejsou na mezilidských vztazích tím hlavním. Například knížky mám rád, ale… Jednak nemám čas číst všechno a musím si vybírat, jednak je domácí knihovna téměř plná a volných prostor ubývá. V televizi často slýchám doporučení k recyklování odpadu. Samozřejmě doma recyklujeme, ale na darované publikace jsem zatím tuto výzvu vztáhl pouze v malé míře. Při současném vývoji počtu knížek v našem domě ale asi budu muset brzy sáhnout k radikálnějším opatřením.

Tentokrát jsem trávil celkem dost času s mládeží z našeho družstva. Nic proti ní nemám, jsou to hodné děti, mluví celkem dobře anglicky (přinejmenším ve srovnání se svými rodiči, proti kterým také nic nemám), ale přeci jen mi daná situace příliš nevyhovovala, při věkovém rozdílu osmi až třinácti let jsem se necítil (a ani nechtěl cítit) jako jeden z nich. Snažil jsem se o určitý odstup, který ale neměl obsahovat povýšenost ani jiné negativní postoje. Nevím, jakým dojmem mé chování působilo na ostatní, já jsem se sebou příliš spokojen nebyl. Mimochodem, snad téměř ve všech družstvech (a nejen družstvech) víceméně z vlastního rozhodnutí stojím trochu stranou kolektivu a klubových společenských setkání se účastním méně než ostatní. Výjimkou možná je česká „repre“, ale i tam posezení u „vítězné kávy“ před partiemi vynechávám.

Tentokrát jsem nehrál v dobré psychické pohodě. Byl jsem napjatý, necítil jsem se v pohodě. Nepomohlo mi ani to, že jsme na partie většinou jezdili dost brzy a potom jsme dvacet i více minut čekali v hracím sále. Tam jsem si v lepším případě něco četl, v horším jsem se nudil a stresoval. Asi bych se měl naučit relaxovat, ale to jsem nikdy pořádně neuměl. Byl jsem ve stavu, kdy si vyčítám leccos z toho, co udělám nebo řeknu, aniž bych k tomu měl pádné důvody. Také jsem se bál, že svou hrou a svým vystupováním bych si mohl pokazit reputaci, kterou jsem si (snad) vybudoval. Byly mé obavy oprávněné? Spíše ne, ale stejně jsem je příliš nezvládal..

Ve volném čase jsem se na lize neučil řečtinu, ale místo toho jsem si osvěžoval své znalosti španělštiny, protože po půlroční pauze se mi všechny gramatické časy a slovesné tvary slily do jakéhosi zvláštního slepence, který je i pro psaní dopisů naprosto nepoužitelný. Alespoň jsem rád, že jsem se při svém studiu ještě nikdy nesetkal s časem pobudoucím (zato s předminulým jsem se setkal nejednou). Možná bych to ale raději neměl psát, aby ho někdo kvůli mně naschvál nevymyslel. Mé studium španělštiny v Řecku možná působí trochu asociálně, ale když já prostě potřebuji psát e-maily, kterým budou příjemci rozumět!

Je to vlastně tak trochu komické. Když jsem často jezdil do Španělska, jazyk jsem vůbec neznal. Od té doby, co jsem se jazyk začal učit, jsem byl ve Španělsku jen jednou. (A potom jsem docela dlouho litoval, že jsem tam vůbec jel, ale to tady nechci rozebírat.)

V posledních měsících jsem se jazykům nevěnoval a zdá se mi, že mě opouští můj talent, slovíčka se učím výrazně obtížněji než dříve. Nejtalentovanější jsem byl asi v mládí, ale do svých 15 let jsem se ve škole učil jen angličtinu a mimo školu ani tu ne. Do značné míry jsem to dohnal, ale přesto ve mně zůstává (a co horšího, sílí) pocit promarněné příležitosti. Sice se mi podařilo vyvolat v mnohých dojem o svých vynikajících jazykových schopnostech, ale ve skutečnosti to není zdaleka taková sláva – mírný nadprůměr, ale nic více. A hlavně člověk musí pořád pracovat, aby se udržel na určité úrovni. Minulá věta se vztahuje i na šachy, předminulá naštěstí ne.

Také proto si někdy vyhledávám slovíčka. Když jsem si ve svém počítačovém česko-ruském slovníku zadal slovní spojení „tvrdý alkohol“, nenašel jsem nic. Pak jsem zkusil napsat „destilát“ a objevily se mi tam mimo jiné položky jako „destilát plynového oleje“, „destilát solárového oleje“, „destilát strojového oleje“ a další podobné. Slyšel jsem, že Rusové pijí leccos, ale že by bylo až tak zle?!

Pro šachy je příznačné, že se na různých ligách často potkávám se stejnými lidmi. Také tentokrát jsem měl pocit, že špičkoví šachisté (a šachistky) jsou tak trochu mezinárodní lidé, kteří se občas se svými soupeři znají lépe než se členy vlastního družstva. A každopádně se soupeři mají více společného.

 Jelikož píši o životě profesionálního šachisty, podělím se tentokrát i o dojmy z partií. V prvním kole jsme hráli s nejníže nasazeným celkem, který navíc přijel v oslabením. Rating mého soupeře nedosahoval magické hranice 2000. Zahájení protivník rozehrál trochu nepřesně, potom jsem ale udělal řádku chyb opřených o špatný propočet a dostal jsem se do špatné pozice. Kupodivu jsem byl celkem klidný a věřil jsem si. Říkal jsem si, že pro soupeře je podobná situace zcela nezvyklá, zatímco já jsem už s výrazně slabšími hráči odehrál špatných pozic mnoho, obvykle s dobrým výsledkem. Správnost této úvahy se potvrdila, ale průběh partie ve mně ale ještě posílil úvahy o mém postavení na světovém žebříčku a o tom, co vlastně pohledávám tak vysoko. Výjimečně jsem se zaradoval, že má partie nebyla přenášena on-line. (O pár dní později jsem ji ale přesto našel v databázi. A tak to má být, partie z prvních šachovnic by neměly navždy zmizet.) Po prvním kole i během celého turnaje jsem si říkal, že má profesionální kariéra nezačíná právě nejlépe, ale že mohlo být i hůř. Po prvním kole (stejně jako i později) jsem dogmaticky následoval radu „sovětské šachové školy“ a začal jsem partii analyzovat se soupeřem. Kvůli tomu mi nejspíše ujel nějaký autobus, takže jsem musel v sále počkat do dohrání poslední partie. Do hotelu jsme přijeli půl hodiny před půlnocí a okamžitě jsme šli na večeři, kterou před námi hotelový personál nestihl včas odklidit. Za této situace má oblíbená fráze „Co můžeš sníst dnes, neodkládej na zítřek.“ dostala nový význam. Najedl jsem se „dnes“, rozloučil jsem se a „zítra“ (tedy po půlnoci) jsem šel spát.

Druhé kolo jsem sehrál dobře, varianty jsem počítal dobře a strategicky to také nebylo tak špatné. Zato ve třetím kole jsem prohrál bílými, když jsem nezvládl oboustrannou časovou tíseň. Pak jsem turnaj už doremizoval. První dvě remízy byly dost bojovné, druhá snad až příliš – svého mladého soupeře jsem velmi dlouho zkoušel v mírně lepší pozici, ale když družstvo prohrává o bod, tak přeci partii nemohu dát okamžitě za remízu, že? Tento případ také vybízí k úvahám, zda legální šachové tahy mohou být (trochu) nekorektní. Myslím si, že mohou, ale že v tomto případě bylo vše v pořádku, ostatně se soupeřem jsme se rozešli přátelsky. Sice jsem se snažil soupeře pozvolnou hrou unavit nebo spíše ukolébat, ale nebylo to samoúčelné – kdybych chtěl hrát sto tahů, dokázal bych to, ale nemělo by to žádný smysl. Takto partie trvala osmdesát tahů a hrála se do 22:30 – to není pěkné, ale já jsem ten pozdní začátek kola nevymyslel. Když jsem ke konci partie vstal od šachovnice, nohy mi nějak začaly vypovídat poslušnost a bál jsem se, abych nespadl. Přeci jen jsem přes osm hodin nic nejedl.

Další dvě mé partie skončily rychlými remízami. V té poslední jsem do 22. tahu opakoval černými svou předchozí partii s Nidjatem Mamedovem z ME v Rijece. Potom se soupeř, Arkadij Naiditsch, od partie odchýlil, ale hra směřovala do remízy. Ve 29. tahu jsem při přechodu do koncovky nestejnobarevných střelců nabídl remízu. Arkadij mě slušně upozornil, že by ji rád přijal, ale že tentokrát se v řecké lize remíza smí nabízet až po 30. tahu. Samozřejmě mi to mí spoluhráči před začátkem soutěže řekli, ale nějak jsem na to pozapomněl, protože remízy nabízím jen sporadicky a nenapadlo mě, že by se mě to mohlo týkat. (Mimochodem, k zavedení tohoto pravidla jsem se stavěl kladně a názor jsem příliš nezměnil ani teď.)

Abych shrnul svůj výsledek, uhrál jsem 4 body ze 7 partií, nic moc jsem nepředvedl a ztratil jsem cca 10 bodů ratingu. Kristýna Havlíková v dresu družstva Amfissas uhrála proti ženám a juniorkám 6 bodů ze 7 partií. Což mě opět přivádí k mé věčné otázce – proč kluby angažují zahraniční velmistry, když by pro ně bylo levnější posílit sestavu o zahraniční juniory či juniorky? V jedné z minulých sezón naše druhá šachovnice uhrála 0,5/9, což mluví pro angažování velmistrů, ale letos naše „dvojka“ získala téměř 50 procent bodů. Nějak si při této příležitosti vzpomínám na svůj rozhovor s GM Soćkem při odletu z řecké ligy v roce 2006. Říkal, že prohrál v poslednich třech kolech dvě partie bílými (mj. se mnou), podobně jako já o rok dříve (mj. s ním). Obával se, že ho za rok možná nepozvou. Měl pravdu. Já jsem ale tehdy uhrál 7/9 a v příštím roce jsem také nehrál, protože družstvo potřebovalo v roce 2007 šetřit a domluvilo se s nějakými zahraničními juniory. Nabídlo mi sice funkci trenéra, ale jednak by to bylo snad ještě náročnější než samotná hra (a hůře placené), jednak si jasně uvědomuji, že pro podobnou roli nemám dostatečné předpoklady.

Abych vše shrnul, řecká liga je prostě trochu jiná než nejvyšší soutěže družstev v jiných evropských zemích. O tom jsem se přesvědčil i v průběhu posledního kola, když jsem se zaraženě a pobaveně díval na tabulku, na níž stálo skóre zápasu 3,5:0. Mého výrazu si všiml Elshan Moradiabadi a vysvětlil mi, že jedno z družstev bylo za jednu kontumační prohru potrestáno odnětím půlky bodu. Zajímavé. Jen by mě zajímalo, jaké skóre stálo na tabulce před první remízou, po které slabší družstvo mělo nulu bodů. Minus půl?! Tentokrát prostě nemám pozitivní náladu, takže i závěr mého blogu vyznívá negativně. Nebo spíše záporně.

O čem píši?

Ve čtvrtek 1. 7. jsem po šesti letech složením státních závěrečných zkoušek (též státnic) udělal rozhodující krok k magisterskému titulu. Teď už potřebuji jen vrátit jednu knihu do fakultní knihovny, přijít na promoci (nebo ji v krajním případě i vynechat) a potom přispěji svou troškou do mlýna k devalvaci akademických titulů. Téma tohoto blogu i důvod mé dlouhé tvůrčí odmlky jsou tedy zřejmé.

Co zkouškám předcházelo?

Letošní červen byl jedním z nejméně typických měsíců v mém životě. Nejde jen o to, že jsem se dost připravoval na zkoušky, ale také jsem téměř nehrál šachy a netrénoval, takže se co do objemu stráveného času ocitly za domácími pracemi nebo za společenskými setkáními (což je u mě obzvláště překvapivé) a vedle návštěvy kostela (což je asi překvapivé pro Vás). Dočasně jsem přestal surfovat po šachových stránkách a šachové časopisy jsem pro jistotu rozprostřel mezi příbuzné a známé, aby mě nerozptylovaly při zkoušce.

Také můj denní harmonogram se změnil. Ráno jsem se často probouzel kolem třetí nebo čtvrté hodiny a usnout jsem dokázal až později během dne, což se mi jinak daří jen výjimečně. Takto jsem v posledních třech týdnech přípravy celkem asi osmkrát usnul při studiu. To mě vede k úvahám, nakolik občané napodobují své oblíbené politiky. Mně ale není 72 let… Slyšel jsem, že spánek po učení vede k lepšímu zapamatování látky, ale nejsem si jist, zda to byl můj případ.

Před nedávnem se mě jeden novinář ptal, zda si dokáži představit svůj život bez šachů. Odpověděl jsem mu, že v určitém smyslu ano, zatímco v jiném ne. Dovedl jsem si představit, že bych se šachům přestal věnovat a začal dělat něco jiného, ale nedokázal jsem si představit, jaké to je nehrát šachy, protože jsem bez šachů od svých šesti let nikdy nežil. Říkal jsem, že si také nemohu představit, jaké to je být netopýrem. Dotyčný novinář v jinak zdařilém článku ten můj výrok o netopýrovi trochu zkreslil a uvedl do titulku. Ale to je maličkost. Mohu zodpovědně říci, že bych dokázal žít bez šachů (po ekonomické stránce by to mohla být trochu potíž, ale to jsem naštěstí řešit nemusel). Nedělám si o užitečnosti šachů pro společnost velké iluze, ale musím říci, že část uprázdněného prostoru jsem zaplnil ještě méně užitečně, konkrétně zvýšenou spotřebou jídla a pití a hypochondrickými obavami. Myslím si, že svět bez šachů by nebyl o nic lepší, spíše naopak. (Ostatně velmistr Ftáčnik mi před pár lety říkal, že smysluplné využití volného času mládeže je významným problémem dneška a že šachy mohou v tomto ohledu pomoci.)

Jak zkoušky probíhaly?

U zkoušek jsem předváděl dost nevyrovnané výkony a kdyby mě vyučující chtěli vyhodit, u poslední zkoušky by k tomu měli velmi vhodnou příležitost. Naštěstí jsem dostal z poslední zkoušky trojku, takže celkově mám jedničku z diplomové práce, pak ještě dvě jedničky, jednu dvojku (zasloužil bych si spíše trojku) a jednu trojku (podle mého názoru na hraně se čtyřkou, tedy s nedostatečnou). Pomohlo mi i řazení zkoušek – vyhazovat od poslední zkoušky člověka, který za den nabral tři jedničky, se asi nikomu příliš nechtělo.

Co bude dál?

Od pátku 2. 7. už nejsem studentem, ale profesionálním šachistou. Nevím, zda se jedná o definitivní rozhodnutí, chci si to pár měsíců vyzkoušet a potom se uvidí. Mé rozhodnutí snad není nezvratné ani definitivní. Obávám se, že bych mohl zlenivět a snadno a rychle mohl stát nezaměstnatelným člověkem neschopným vykonávat normální práci. Už teď často bojuji s leností, slabou vůlí a nechutí vůči některým povinnostem. Slavit příliš nebudu, v neděli 4. 7. odletím na řeckou ligu, kde se pokusím demonstrovat svou herní sílu (doufám, že jsem o ni během posledního měsíce nepřišel).

Ohlédnutí za studiem

Byl to tuším slavný behavioristický psycholog John Watson (1878-1958), který prohlásil, že kdyby mu někdo svěřil dvanáct zdravých dětí a zařídil příhodné podmínky, vychoval by z nich odborníky v libovolně zvolených oblastech. Myslím si, že možnosti ovlivnit lidský duševní vývoj výchovou jsou velké, ale v praxi vždy omezené. Na mém vztahu s matematickou logikou to je vidět. Od dětství jsem vykazoval neklamné známky matematického nadání. Jak ale rostla složitost řešených úloh, neklamné známky mě začaly klamat. Chybělo málo a u státnic by mě zklamaly docela. Ještě když jsem před volbou vysoké školy dělal testy studijních předpokladů, dokázal jsem v relativně krátkém čase správně vyřešit všechny matematické úkoly v textu. Jenže souvislost mezi řešením takovýchto úloh a složitými matematickými problémy je asi taková jako mezi řešením jednoduchých taktických úloh a rozehráváním strategicky náročných variant španělské obrany – nějaká souvislost tu asi bude, ale každý šachista asi pochopí ten rozdíl. Kdo exceluje v jednom, nemusí ještě příliš vynikat v druhém. Tak je tomu i u mě. Sám přesně nevím, kde se stala chyba. Učil jsem se málo? Nebo mi uškodilo to, že jsem samostatně neřešil příklady? Pozdní začátek? Časté absence? Nebo prostě nedostatek talentu na řešení složitějších úloh? Ani jeden důvod nezní sám o sobě příliš věrohodně – učil jsem se dost, na vysokou školu jsem nastoupil s určitými znalostmi, na přednášky jsem chodil relativně často a nějaký talent snad mám. Ale soubor těchto (a nejspíše i dalších) malých příčin mi způsoboval při studiu nepříjemné problémy, které mám konečně za sebou.

Vysokoškolské studium mi trvalo 6 let a stálo mě mnoho času a úsilí, který jsem mohl využít jinak. Ale mnohé mi dalo a svého rozhodnutí nelituji. A to je u mě co říci, protože někdy bývám dost sebekritický. Vzpomínám si na to, jak jsem jednou šel s kamarádkou do muzea. Ať jsem navrhl jakýkoliv čas návštěvy muzea, vždy jsem měl (částečně oprávněný) pocit, že jí navržený čas nebude vyhovovat, zatímco ona většinou měla pocit, že jsem čas zvolil správně. U šachů to bývá podobné, při analýzách vyhraných partií se často snažím hledat lepší alternativy k pokračováním, která mi přinesla úspěch. To jsem ale odbočil příliš daleko.

Kdybych měl část dnešních zkušeností, bylo mi znovu 19 let a měl si volit další budoucnost, asi bych šel studovat jiný obor. Tím ale nevyjadřuji žádné antipatie vůči katedře logiky, mám ji rád, jen reflektuji fakt, že jsem za celých šest let nenašel ten správný způsob, jak pronikat do tajů matematické logiky. To, co jsem se před zkouškou pracně naučil, jsem po ní zase snadno zapomněl, aniž by se zásoba mých znalostí rozšiřovala. Kombinace „šachy + logika“ sice má něco společného, ale ne tolik, aby mi výrazně pomohla ve studiu. Zato ale obě oblasti jsou dost abstraktní a teoretické, což mi v pozdějších letech studia začalo trochu vadit.

Co pro mě složení zkoušek znamená?

Složení zkoušky bylo velkým skokem pro mě, ale malým (nebo žádným) krokem pro lidstvo. Kromě toho se člověk obvykle nemění skokově, ale postupně. Složením státnic jsem nijak nezmoudřel ani se nestal lepším nebo dokonce „kvalitnějším“ člověkem. Ostatně ani přesně nevím, co by slovní spojení „kvalitní člověk“ mělo znamenat. Složením zkoušky se mění pohled druhých lidí na mě, ale já sám se tím (doufám) neměním. Pokud bych se tím změnil, obávám se, že spíše k horšímu. Skutečný život složením státnic nezačíná ani nekončí, ale pokračuje.

Měl jsem trochu problémy s tím, jak pojmenovat článek. Napsal jsem ho až teď, ale o tématu jsem přemýšlel už několik týdnů. Původní myšlenka byla „Velké vítězství“, další „Takzvaný mezník“. Mezitím jsem se názorově ustálil v prostřední poloze mezi oběma extrémy, ale kompromisní titulky málokdy přilákají pozornost. Kdybych zkoušku nesložil, určitě bych tento blog nenapsal nebo napsal jinak. Složení zkoušek mě velmi potěšilo a jsem rád, že jsem ještě větší radost udělal svým prarodičům. Jim a zejména svým rodičům děkuji za výchovu a rodičům navíc za podporu, bez níž by mi studium trvalo ještě déle. Složení státnic určitě je krokem dopředu, ale kam? Do neznáma.

Pokud zkoušky nejsou skutečným mezníkem, jeden tady opravdu je. Studiu jsem přeci jen věnoval pravidelně celkem dost času a energie, které teď mohu (a snad i chci) využít jinak, aniž bych ho ovšem chtěl promrhat. Představa, že budu mít více času na šachy, mě láká. Možnost, že bych všechen ušetřený čas věnoval „studiu šachu“, mě spíše děsí. Chtěl bych stihnout velmi mnoho věcí, které jsem kvůli nedostatku času odkládal. Jakým směrem se mám vydat dál? To je opravdu důležitá otázka. Skutečný mezník leží spíše přede mnou než za mnou.