Blog Vítězslava Houšky

Šachovnice světa za padesát let

„Jen zevšednět mi nedej, bože!“ zvolal básník Vítězslav Hálek a my mu rozumíme: prostě se nechtěl opakovat, nýbrž toužil objevovat stále nové formulace a metafory. Rovněž sepisovatel tohoto blogu (který má dokonce stejné jméno i začáteční písmeno v příjmení) ví, že jakékoli opakování je zkázou každého literáta. A přesto Vám, laskaví čtenáři, co chvíli nabízí stejné menu. Běda, bude tomu tak i dnes. Zpětným zrcátkem se totiž znovu ohlédnu do poloviny minulého století.

    Kamarádil jsem se tehdy s několika nejmladšími mistry šachu, když ještě ani mistry nebyli, ba povolil jsem jim tykání. Tehdy jsem byl sice majitelem odznaku první šachové třídy, ale poněkud mě hnětlo, že tací holobrádkové, jako třeba Kaválek, Hort, Smejkal nebo Jansa, disponují výkonnějším šachovým mozkem. Kdykoli se s nimi dnes potkám, vnímám je očima tehdejšího času. Ačkoli například jeden z nich, Luboš, řečený Cavaletto, je už ozdoben šedivým plnovousem a je dědem svého vnuka Stevena, pro mne trvale zůstává mladším dorostencem. Který – stejně jako Hort – ve věku jinošském porážel postarší šachové premianty jako dříví v lese.
     Tehdy jsem neměl tušení, co bude na světě a na šachovnicích za takových padesát let. Ale vždycky mě uvedla do rozněžnělé nálady povídka A. P. Čechova, v níž dva vizionáři blouzní o tom, jak bude vypadat budoucí svět. Nebo rozmarná úvaha Edmonda Konráda, psaná k 28. říjnu 1928, v níž se autor zamýšlí, jak to bude v Praze za dalších třicet let. Především autor konstatuje, že český národ je nevrlý: „Kolikrát jen na ulici uslyšíte od mimojdoucích větu: To není pravda! Všude jinde se říká: Snad se mýlíte.“ A končí takto: „Dvacátého osmého října 1958, nebude-li pršet, projedu se lacino v taxíku krásnou Velikou Prahou. Dám si ji celou ukázat od roztomilého šoféra. podrobně obeznalého všady ve městě. Ten šofér se ještě nenarodil. Ten laciný taxík také ne. Ta Praha také ne.“
    Ovšemže ta pochmurná padesátá léta pamatuju. Byl už jsem otcem syna Karla, hrával jsem vídeňskou a budapešťský gambit, v ulicích bylo víc temna než jasu, národu vládl Suchý a Šlitr, nad šachovnicemi celého světa panoval Míša Tal. V roce 1954 se konal v Praze pásmový turnaj, v němž triumfovali naši Pachman a Filip a kde se nad kostkovaným plátnem zamýšlel devatenáctiletý  Islanďan Olafsson. Dokázal pak leccos, ba velmi mnoho, například zvítězit nad nepřemožitelným Bobbym Fischerem, úspěšně dirigovat co prezident Mezinárodní šachové federace FIDE a po dalším delším čase se stát kapitánem Machrů, kteří se pokoušeli v Mariánských Lázních pokořit cudné Sněženky.
Ano, to je ta chvíle, která mě vždycky ohromuje svou surovou realitou: já tohohle štíhlého, elegantního světáka pamatuju z Prahy 1954, když měkce našlapoval na pódiu paláce Radio na Vinohradech, a teď ho potkávám u Matochy v Mariánkách. No prostě zázrak! How do you do? povídám, na nic jiného se zatím nezmůžu.
    Karel Čapek psal také fantastické romány, které atakovaly blízkou či vzdálenější budoucnost. Byl filozofickým pragmatistou, ale měl schopnost bystrozraku: viděl, když svět to ještě vidět nechtěl, že nacifašističtí mloci napadnou svět a že i jeden z nich, jakýsi Molokov (neplést, prosím, s Molotovem), oblaží naši planetu despotismem. Také náš prezident, ten první a největší, jehož značku TGM zná svět myšlenky i dějepis světa, viděl budoucnost naprosto přesně a s vědeckou akurátností stanovil, jak to dopadne s Hitlerem, se Stalinem a koneckonců také předpověděl Pražské jaro 1968, podzim 1989, jakož i pád říše sovětské:
    „Ať jakkoli násilně, jménem čehokoliv bude lidský duch zglajchšaltován, usměrňován a činěn služebným, vyvstane v něm vždy vítězný požadavek svobody ducha. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo. Každá násilná moc je jenom překážka, která dřív nebo později bude smetena; každá rekce, každý sestup k demagogii a fanatismu není než epizoda, po níž – se zbytečnými ztrátami, za cenu krve a drahého času – se vrátí svoboda lidských duší.“
    Ale vraťme se k nostalgii, k té poetické kombinaci šachu s minulostí. Pookřejme u mariánskolázeňského zřídla vzpomínek. Hovořím s velmistrem Hortem, který netuší, že tahle chvatná a náhodná chvíle je pro mne melancholickým návratem do mého i jeho mládí, konverzuju a veselím se s Borisem Spasským i tisknu si ruku s Viktorem Korčným, aniž ti oba velikáni šachových dějin tuší, co pro mne toto setkání znamená. Velmistr Hübner se mě při obědě ptá, může-li si půjčit z našeho stolu slánku. Šprechtím s ním po německu, ale ostýchám se mu připomenout, že asi tak před dobrými třiceti lety, když ho Vlastík Hort přivedl do šachové kavárny U Nováků, jsem s ním sehrál jednu blicku, o niž stál on, a to jen proto, aby prý autenticky vyslechl šplechty, jež jsme my, garda novákovských štamgastů, během šachování pronášeli a prozpěvovali.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
23 prosince, 2009

Poznámky, postřehy, podoteky

Postarší pošetilec patrně pomýšlí pobavit počestné publikum povídkou počínající písmenem „P“… Nic takového se mu nepovoluje. Mluvte, prosím, starý pane, k věci. A jestli to svedete, povězte nám ještě cosi o Mariánkách, když v nich něžné Sněženky docela nedávno bušily do zarputilých Machrů. – Nuže dobrá, povím, co vím, ale budou to jenom maličkosti.

    Vracím se k rozhovoru se Spasským. Teprve teď se dovídám, že Boris, věhlasný car útočného šachu, byl ve své rodné zemi dost dlouho nucen si počínat krotce: slovo šachmatnyj grosmejstěr tu sice znělo hrdě, ale bez stranické legitimace byl i slavný šachista už poněkud méně slavný; Spasskij se komunistické straně nikdy neupsal, čímž se podepsal i tak trochu na své sesuvné kariéře. Botvinnik, ano, byl to velký mistr, to zas všechna čest, soudí Boris, ale všechen svůj obdiv schraňuje pro dva šachové giganty, kteří pocházejí z baltských končin bývalého impéria. Jméno Paula Kerese vyslovuje roztomile Kereš (možná že to tak v Estonsku říkají, já nevím), lotyšský ďábel je pro něho zase výhradně Mišatal. Ze Sněženek se mu nejvíc líbila Jana Jacková: „To neříkám,“ říká, „ze zdvořilosti k hostiteli, ale proto, že je obdařena talentem, který mívá jen málokterá šachová děvuška. A že občas udělá chybu, i v tom vidím důvod k pochvale; samostatné myšlení se totiž bez chyb neobejde.“ – Ptám se: „Tak jsem slyšel, že jste ještě jako dorostenec skočil 185 cm do výšky. Jakým stylem jste tehdy skákal? Už flopem nebo postaru horinem či sweeneyem?“ – „Že se ptáte?“ směje se Boris. „Flop byl přece vynalezen až hodně let po mém účinkování nad laťkou. Skákal jsem stradlem.“
    Za mlada jsem vzhlížíval k některým žijícím šachistům s posvátnou úctou (například k Aljechinovi nebo ke Keresovi), některé jsem pokládal za žertéře a kujóny (například Najdorfa a Opočenského), jiné za milé lidičky, s nimiž i jen pohovořit bylo příjemné (například Flohra a Kaválka). Ale byl jeden, kterého jsem se bál – Viktor Korčnoj. Uhrančivý zrak, nemilosrdný styl, jemuž pan Poucha říkával „drtikol“; tušil jsem, že s tímhle pánem nedochází k legraci ani na šachovnici, ani pár metrů za ní. Z prvních čtyř partií proti Sněženkám urval pouze půl bodu. Jana Jacková ho porazila vynalézavější hrou, další dvě jasně remízové pozice prohrál slavný velmistr na čas. Pak hrál zase s naší Jackovou. Černými, ale šturmoval jako před lety letoucími. Vedle mě seděla Korčného švýcarská manželka, dáma feš, elegantní oblečení, partii svého muže nesledovala, nýbrž luštila křížovku. Na podiu se ještě hrály další partie, a tak jsem si jen dovolil směrem k odcházejícímu vítězi bezhlučně zatleskat. Korčnoj se na mne podíval, pokývl, usmál se – ale spíš sarkasticky než s živým potěšením.
    To vše, o čem píšu a co jsem v Mariánských Lázních lokal a prožíval, se odehrávalo v čtyřhvězdičkovém hotelu Cristal Palace. Jsem člověk docela obyčejný, salóny a leskem velkoměst neprotřelý; pobyt v této zázračné budově, kde se před tebou otevírají dveře a rozsvěcují světla samy od sebe, kde číšníci mají pro člověka jen úsměv a úslužnost, byl vrcholným zážitkem mého prozaického života. Byl jsem tu – jako Boris Spasskij – také čestným hostem. Za to poděkování a hlubokosklon demiurgovi Pavlu Matochovi, který povýšil svůj znamenitý nápad (střetnutí čtveřice mladičkých adeptek proti souboru čtyř slavných veteránů) na událost pozdního podzimu roku 2009. Režie promyslela vše od neviditelných detailů až po závěrečný ceremoniál. A slavnostní večeři. Každý den jsme měli na stole barevně vytištěné menu s doprovodným šachovým doplňkem. Moje žena si schovala jídelní lístek z posledního dne. Dole je hororová scéna: černá dáma na b7 sází bílému králi brutální mat. A nad tím se čte, co šachoví účastníci – sněženky, machři, kapitáni, rozhodčí, pořadatelé, tlumočnice, hostesky, publicisté – měli k slavnostní večeři. Tak abyste věděli: sherry Sandeman, zauzená vepřová panenka se švestkovou omáčkou, špikovaná kuřecí prsa na grilu, bylinková zelenina, bramborové pyré s pórkem, čokoládový koláček s malinami a vanilkovou zmrzlinou. Přeju dobrou chuť a předpokládám příslušnou závist i od těch, kteří u toho nebyli.
    Pak se žactvo rozsadilo do proutěných křesel a jalo se přemítat, jak naložit se zbytkem pozdního večera. Demiurg a šéfdirigent Pavel zavelel: odsuneme se do přítulné vinárničky. Jak je to daleko? tážu se mrzutě. Pro nás asi tak pět minut pěšky, odhaduje moudrý patron jménem Jiří Weiner, nu a pro vás, s přihlédnutím k vašemu velectěnému stáří, asi tak deset. Odpovídám za rodinu, že nikam se harcovat nemíníme; to tak, deset minut bloudit tmou, děkuju nechci. Pak chvilku ticho a loučení, pak dvoumetrový pan Weiner hlásí, že pro pána s hůlkou právě přijel taxík. A tak se stalo, že jsem trochu přetáhl večerku.
    Michal Konopka, kapitán Sněženek, takový tichý, jemný, úslužný, vzdělaný pán, se mě ptá, jestli se na něj pamatuju. „Jak bych se nepamatoval,“ odpovídám. „Když jsme loni o vánocích hráli na Kampě rapid turnaj, znectil jste mě v Albinově protigambitu.“ – „A na mě se taky pamatujete?“ táže se další sympaťák IM Pavel Votruba, světoznámý rozhodčí šachových velepodniků. – „Pamatuju,“ mračím se, „hráli jsme spolu tamtéž ve třetím kole na šachovnici číslo 19 a taky jste mě nešetřil.“ S oběma jsem to tedy loni projel, ale oba mě chtějí nějak potěšit, takže přistupují k mé ženě a blahopřejí jí k vlastnictví manžela s tak znamenitou pamětí. Tak dobrá, beru to jako poctu, ale mezi námi, radši bych měl paměť méně znamenitou, jen kdybych jim to loni natřel.
    A sedím vedle Jany Jackové. „Dívám se na vás,“ povídám, „už několik dní, a pořád jen vidím vaši vážnou tvář, váš soustředěný výraz, a marně čekám na nějaký váš úsměv.“ – „Nedivte se,“ Jana nato, „hra se mi nedařila, a tak nejsem veselá.“ – Ještě jsem stačil poznamenat, že nesprávně hodnotí své nezdary, že naopak Boris Spasskij oceňuje její talent a že i její dvě tři mariánskolázeňské prohrané partie měly v sobě šťávu, oheň a nápad.
    Druhý den čtu v novinách, že naše nejlepší šachistka Jana Jacková končí svou šachovou kariéru. Prý se chce věnovat jiné činnosti, jiným zájmům a životním plánům. Škoda. Ale doufejme, že – jak praví básník – ještě jednou se vrátíme.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
16 prosince, 2009

Remízový rozhovor se Spasským

Co je šach? Hra nebo umění? Sport nebo věda? Zábava, drama či lidská komedie? Buďme tolerantní a připusťme, že šach je tohle všechno dohromady, a to v nejmalebnějším nepořádku. Sedm nadhozených variant si dovoluju zaokrouhlit na desatero: šach je také hobby neboli koníček (Jb1), troufalost (1.b4) a navíc jeden těžký lidský život (0-0-0).

     Dosti záhad a metafyziky. Vraťme se do všedních dnů. Každého uchvacuje něco jiného. Já, kterého příroda neobdařila žádnou mimořádností, se nepřestávám obdivovat mladším dorostencům, kteří dokážou pokořit rutinované seniory. V hudbě (předškolní Mozart) nebo ve sportu (malý Mozartek Rosický). Nebo například v šachu.
     Rok 1953. Ještě jsem na vojně, volna je málo, ale to, které si vyšetřím, věnuju zázračné hře, jež se odehrává na 64 válečných polích. Z tisku se dovídám, že na mezinárodní turnaj v Bukurešti vyslali Rusové zcela neznámého mladíčka Borise Spasského. Ve společnosti velmistrů a mezinárodních mistrů (Smyslov, Petrosjan, Boleslavskij, Toluš, Szabó, Barcza, Filip, Stoltz, Golombek, Šajtar a mnozí další) byl tu on jediný bez mistrovského titulu. Prý přijel na zkušenou a ne za vítězstvím.
     Povídali, že mu hráli. Co v něm vězí, ukázal hned v prvním kole 30. ledna, kdy mu bylo právě 16 let: porazil Smyslova. A v každé další partii se vrhal do zápletek, a aniž o tom věděl, ukazoval ostříleným mistrům krásy bojovného šachu. On, který se přišel učit, skončil na skvělém pátém místě.
     Jo, třešně zrály, zlatý třešně zrály – a jak to bylo dál? Borisovu pohádku máje zná každý školák: Po maturitě a po jednoroční šachové pauze se objevuje v turnajové společnosti nejlepších machrů a velmistrů ve finále domácího přeboru a společně s Botvinnikem a Petrosjanem se opožďuje pouze o půlbodík za oběma vítězi Gellerem a Smyslovem. Mašíruje dál a výš a pak až úplně nejvýš: v roce 1969 se stává mistrem světa.
     Přibližně v té době jsem psal ságu Železná Sparta. I zatoužil jsem si pohovořit s proslulým Káďou a získat informace přímo od čepu. Byl tehdy fotbalovému světu tím, čím Aljechin šachovým národům. Panovníkem, mistrem mistrů, zlatovlasou primadonou. Vyčíhl jsem si ho v Plzeňském dvoře, přišoural se k jeho královskému stolu a vyhrkl, oč mi jde.
     „Chcete ode mne interview? Tak dobře. Možná vám i něco řeknu,“ povídá velmistr kopacího míče. „Ale napřed povězte vy, kolik jste mi ochoten zaplatit. Já jsem totiž profesionál.“
     Opusťme dávné časy a vstupme hlavním vchodem do nedávné současnosti. Do kongresového areálu mariánskolázeňského hotelu Cristal Palace. Zrovna tuhle sedí – pět kroků ode mne – desátý mistr šachového světa Boris Spasskij, čestný host šachového utkání Sněženky a Machři. Poznávám ho na první pohled. Vlastně se ani příliš nezměnil od onoho roku 1958, kdy jsem črtal jeho karikaturu pro Kotovovu knihu Z šachistova deníku. Je stejně štíhlý, má stejně bohatě zvlněný vlasový porost a ve styku se šachovými figurkami koncertuje stejně hbitým prstokladem jako za bývalých časů. Kolem něho tiše našlapují obdivovatelé a ctitelé. Slovo má desátý mistr světa.
     „Kam jdeš?“ děsí se moje žena, když vidí, jak se bez pozvání hrnu do hloučku. – „Kam bych šel? Jednoduše jdu požádat Spasského o interview.“
     Záhy znamenám epochální rozdíl mezi zlatovlasou primadonou Káďou a stříbrovlasým šachistou Borisem. Rodák z Petrohradu nezavádí řeč o honoráři, nýbrž mě zavádí o kousek dál, kde budeme víc sami, a když vidí, že se opírám o přítelkyni hůlku, pohotově za mnou dopravuje židli.
     A tak jsme si povídali. Asi půl hodinky. O Pražském jaru 1968 a o vstupu „spřátelených“ tankových praporů do naší historie, o Putinovi, o Chodorkovském, o všem možném. Ale ovšemže především o šachu minulém, současném a budoucím. Jak bych mohl, prosím vás, zapomenout na Borisovy šestnácté narozeniny v Bukurešti oslazené skalpem velkého Smyslova. Povídá Spasskij:
     „Taky jsem tam potom nějakou partii zvrtačil a uronil pár chlapeckých slziček. To uviděl Karel Opočenský, rozhodčí toho turnaje, a dal mi radu do života: Hrát šachy, znamená umět vyhrávat i prohrávat. Když vyhraješ, usmívej se; když prohraješ, nemrač se. Ještě mnohokrát skloníš svého krále před zdatnějším soupeřem. Ale nakonec budeš králem ty. Protože se za takových deset patnáct let staneš mistrem světa. To mi věř!“
     To to utíká. Už 33 let žije Boris ve Francii, odkud pochází jeho žena. „Vlastně nám pomohl soudruh nejvyšší, Brežněv, jemuž se smíšené manželství kapitalistky se sovětským občanem zdálo nepatřičné.“ Od roku 1981 už tedy nemusel vystupovat pod sovětskou vlajkou, stal se svobodným Evropanem a může hrát tam, kde chce, a nikoli pouze tam, kde mu to povolí Kreml. Spasskij je ženatý už potřetí. Z prvního manželství vzešla dcera, z dalších dvou dva chlapci. Nikdo z nich šachy nehraje. – Koho ze svých bývalých soupeřů nejvíc obdivuje? Paula Kerese, Míšu Tala a především Bobbyho Fischera, který ho v roce 1972 připravil o titul světového šampióna.
     „Ale spousta lidí říká, že byl Fischer záhadnou postavou šachové historie a kromě toho i poněkud pomatený a jaksi vyšinutý z normálu.“
     „Ano,“ říká Boris zádumčivě, „nikdo neví, kdo byl Bobby Fischer. A těm, co říkají, že byl blázen, si dovoluju pošeptat, že my všichni šachisté jsme blázni.“
     „A co Aljechin?“ dotírám.
     „Promiňte, ale Aljechina ještě úplně nechápu,“ Boris zpomaluje slovosled a hrouží se jaksi do sebe. „Pořád mu totiž pořádně nerozumím. Čím to je? Asi tím, že opravdový génius je lidstvu trvale nesrozumitelný.“
 

 

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
9 prosince, 2009

Ratolest a vavřín

Tak se nazývá jedna z půvabných knih Karla Čapka. A pokud se osměluju si tento poetický nadpis vypůjčit, činím tak ze stejných důvodů jako Karel Veliký naší literatury: vavřínem vzpomínek chci přizdobit skráně nedávno zesnulého šachisty, který se jmenoval Josef Ratolístka, takže mu už třeba jen proto patří Čapkem připomenutá ratolest.

     V roce 1956 se hrál v Praze mezinárodní turnaj. Zorganizoval jej vedoucí šachové prodejny na Václavském náměstí Ervín Rosenblatt, ostřílený borec, byť bez mistrovského titulu, a sám sebe prosadil do listiny účastníků. V prvním kole nečekaně zvítězil nad Šajtarem, ve druhém dokázal remizovat a ve třetím zasedl proti mladému maďarskému mistru Forintosovi, favoritu celého turnaje.
     Když do sálu vplul Opočenský s viržinkou v ruce a se svým nohsledem Vítězslavem H. v patách, potáhl Rosenblatt střelcem na f3, ale hned se hrnul přivítat vzácného návštěvníka: „Tak jak se vám u nás líbí, mistře?“
     Opo pravil doslovně: „Voni jsou, Rosenblatt, s odpuštěním vůl.“ Hlavní organizátor turnaje nerozuměl smyslu mistrova výroku. „Něco tu snad není v pořádku, něco se vám tu nelíbí?“
     „To se ví, že nelíbí,“ chmuřila se viržinka. „Protože kdybyste nebyl, s odpuštěním, vůl, tak byste obětoval koně na e6 a bylo by.“
     Rosenblatt zplihl a usedl ke své nedokončené symfonii. Opo se už ani nezajímá, co se děje na ostatních šesti prknech, nýbrž se valí do bufetu a upíjí černou kávu. Se mnou se bavit o partii Rosenblatt versus Forintos nehodlá. Natolik si zase vážil své šachové profesionality a právem opovrhoval nějakým takovým šachistou v uvozovkách. Ale naskytl se, s horkým párkem na tácku, šachista bez uvozovek jménem Ratolístka, tehdy teprve třiadvacetiletý, ale už velmi zralý kandidát mistrovského titulu.
     „Sednou si sem k nám, Ratole,“ onikal starý mladému jako za starých časů. Nelžu a nikdy nezapomenu. Opo si před černou kávou prohlížel Rosenblattovu partii snad deset vteřin, snad celých patnáct, víc určitě ne, byl jsem u toho. A pak vznikla mezi černou kávou, zahnědlou viržinkou a teplou uzeninou úžasná analýza té spletitosti, nad níž hloubali bílý Rosenblatt a černý Forintos už skoro půl hodiny. Dlužno ocenit, že vypeskovaný Rosenblatt pokračoval v intencích vedle v bufetu sedícího jasnovidce Opočenského a talentovaného půlmistra Ratolístky. Outsider Ervín vyhrál a jeho partie dostala potom cenu „za krásu“ a obletěla svět. Opo i Ratole radili naslepo, a skvěle! Takhle ta krása vypadá, jen se pokochejte:
     Bílý: Rosenblatt, černý: Forintos
1.e4 c5 2. d4 cxd4 3. Jf3 Da5 4. c3! dxc3  5. Jxc3 Jf6 6. Sd2 Jc6 7. Se2 d6 8. 0-0 a6 9. Vc1 Dd8 10. Se3 Sd7 11. Jd5! Jxd5 12. exd5 Ja7 13. Db3 b5 14. Jd4 g6 15. Sf3 (Opo vchází do sálu a jeví nespokojenost s Ervínovým tahem) Sg7 16. Je6!! fxe6 17. dxe6 Sc6  18. Vxc6! Jxc6 19. Sxc6+ Kf8 20. Sh6!! Kg8 21. Sxg7 Kxg7 22. Dc3+ Kh6 23. De3+ g5 24. h4 Vg8 25. hxg5+ Vxg5 26. f4 Vg8 27. f5+ Kg7 28. Vf3 Vf8 29. Sxa8 Dxa8 30. Dg5+ Kh8 31. Dxe7 Dc8 32. Kh2! De8 33. Dxe8 Vxe8 34. f6 a černý se vzdal.
     Ale vraťme se do Mekky pražských šachových zarputilců, jež zove kavárna U Nováků a v níž – jak doznávám – jsem náležel k vykřičeným figurám, které se tu dotýkaly olysalých figurek. Když mladí (a ještě neznámí) šachmatisti Eda Meduna nebo Štefan Gross zjistili pravdu o mých šachových znalostech a talentech, dost často mě vábívali k partičkám o bůra s flekem. Ale na centrkurtu jsem se ovšem střetával se snaživci slabších kvalit, ale i s finalisty přeboru republiky, například se Stulíkem, Hausnerem, Holasem, Fabiánem, Grguričem, Hostinským a co já vím. Ne vždy jsem podlehl převaze umu, rozumu a logiky.
     Kavárenský šach je speciální šachová disciplína, v níž i mistři občas kiksnou a pak se to snaží napravit silou vůle. Zde U Nováků jsme hrávali – po způsobu pozdějšího profesionalismu – o drobný peníz. To na tom bylo nejzajímavější. Protože každá chyba chybička tě stála mergle. Ostatně hraj třeba mariáš jenom o sirky jako Člověče, nezlob se. Lidé, nezlobte se, a račte prosím pochopit, že každá šachová nepozornost, každý plundr, každé přehlédnutí musí být po zásluze potrestáno. Tím končí zmatený úvod a začíná příběh, který v šachovně U Nováků zkomponovali 20. května 1963
     Bílý: Houška, černý km. Ratolístka

1. d4 Jf6 2. c4 e5 3. dxe5 Jg4 4. Jf3 d6 5. exd6 Sxd6 6. g3? (jeden otazník je asi málo, ale poslyšte, možná by se mohl k těm dvěma otazníkům přičinit i malilinkatý vykřičníček, záhy uvidíme proč; ale ovšemže měl bílý zahrát 6. Jc3 a byl by klid) Jxf2 7. Kxf2 Sxg3+ (triumfuje Ratolístka a volá FLEK, až se to ke stropu píše) 8. hxg3 (bílý spadl z višně, neboť ignoruje ztrátu dámy a přijímá zvýšení sázky o dalších pět korun) Dxd1 9. Jc3 Dd6? 10. Sf4 Dc6 11. e3 Ja6 12. Jd5 Dc5 13. Vd1 0-0 14. Se2 Vd8? (no, no, pane Ratole, jen aby nepadl ještě závažný výkřik RÉ) 15. Jf6 (stydím se už k té „brilanci“ přikreslit vykřičník) gxf6 16. Vxd8+ Kg7 17. Sh6+ (pane vrchní Martine, pojďte to za mne dohrát) Kg6 18. Vg8+ Kf5 19. Vh5+ Ke6 20. Jd4+ Kd7 21. Sg4+ Ke7 22. Sf8+ Kd8 23. Sd6 (tvoje dáma mě momentálně nezajímá, mat musí být elegantní). Koněc filma.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
30 listopadu, 2009

Proroci zprava, proroci zleva

A uprostřed dítě světa. Johann Wolfgang Goethe, autor Fausta, to ovšem řekl po svém: že tedy das Weltkind in der Mitte. Přibližně tak jsem si připadal, když jsem v září 1956 (při šachové olympiádě v Moskvě) seděl v hotelu Moskva po boku dvou hvězdných velmistrů a vedl s nimi řeči o šachu.

     Osoby a obsazení: mezinárodní mistr Karel Opočenský s fešnou dceruškou Evou, dva šachoví proroci a kouzelníci Oscar Panno a David Bronštejn, nu a mezi nimi dítě světa čili jeden šachový blouznivec z pražských Vinohrad. Sešlosti předsedá Opo, který kvůli šachu projezdil už celý svět. Má nad námi přirozenou věkovou převahu: David B. a já jsme o 34 mladší než on a ti dva zbývající jsou už úplná holátka. A já mám zase přirozenou trému, jak se v tomto mezinárodním kvintetu dohovořím. Jestli se začne mluvou imperialistů – proč ne? Z angličtiny jsem nedávno maturoval a něco snad uvízlo. Španělština byla bohužel dítěti z Královských Vinohrad nesrozumitelná. A Goethovým jazykem se v Moskvě a v grandhotelu Moskva prostě nedomluvíš.
     Jenže vyšlo najevo, že mladičký Argentinec Oscar Panno hovoří plynule pa russki, a to nejen v záležitostech šachových. Ani mně nebyla ruština španělskou vesnicí, nějakou knihu jsem z azbuky už dokonce přeložil. A Opo ovšem dokázal rozprávět o šachu s kýmkoli a v kterémkoli jazyce, snad i v esperantu.
     A tak se bavíme. Ušlechtile, vkusně, v duchu mírového porozumění. Ptám se argentinského proroka zprava, co soudí o dnešním bleskurychlém vítězství Smyslova nad naším Pachmanem, Evička Opočenská se občas blýskne slůvkem požálujsta, zatímco otec Opo si objednává kófě, ale přeje si, aby mu dali sachar atdělno. Jen David Bronštejn se jaksi nezapojuje do společné společenské nudy.
I pociťuju povinnost ho do česko-argentinské ruštiny zapojit. A začínám směle:
„Hodně jsem už o šachu četl a snad i leccos z té tajemné hry pochopil…“
     „Nevěřte, Davide, tomu člověku ani slovo,“ vstupuje Opo do všeobecné rozpravy. „Číst umí, to mu věřím. Jenže z šachu, pokud vím, nic nepochopil. Je to možná docela způsobný malčik, ale o šachu nemá bohužel ani ponětí.“
     „Ani bych neřekl,“ zastává se mě autorita. „Zrovna před chvílí mi totiž váš přítel z Prahy připomněl moji loňskou divokou partii z mezipásmového turnaje v Göteborgu, tu s Keresem, vzpomínáte si, a věděl přesně, že jsem začal riskantní ohňostroj obětí v 11. tahu a že jsem to pak ve 14. tahu dotvrdil další obětí střelcem.“
     Opo byl ovšem Bronštejnovou pochvalou potěšen a dokonce mě vybídl, abych se pokusil z velmistra vykutat nějaký originální názor na šachovou fantazii, odvahu, předvídavost a takové ty věci. Ale David se chce bavit a ne společnost nudit. I ptá se mě, jak mi chutná polosuché šampaňské, co hrávám proti e4 a co hraju nejradši jako černý. Vnímá, co třesky plesky povídám, ale nedoporučuje mi, abych setrvával u Caro-Kanna. Prý je to ještě obtížnější zahájení než francouzská obrana. Takhle se bavíme. Opo bání z viržinky a je tajně hrdý, že jeho mladý famulus sklízí uznání velmistrů.
     Ostatně David Bronštejn mi položil v těch podmoskevských večerech ještě dvě nečekané otázky. Ta první: „Nechcete se podívat na utkání našich fotbalistů proti Maďarsku?“ – „Proč ne?“ povídám, „ale slyšel jsem, že je v Lužnikách totálně vyprodáno.“ – Bylo, ale velmistr vyčaroval pro nás bilety, a ještě nám zajistil taxik. Mužstvo, v němž hráli Puskás a Hidegkuti, zvítězilo nad Jašinovým souborem 1:0. Bylo to napínavý zápas, ale Opo se nudil a jen se pořád ptal, kdy už bude konec.
     Olympiáda se chýlila k závěru a my se pomalu loučili s Moskvou i s Bronštejnem. Tehdy mi adresoval velmistr David druhou otázku: „A co jste tu koupil svým nejbližším?“ – „Nu, moc toho není. Ženě vezu moskovskoje šampanskoje, malému Karlovi nějakou čokoládu.“ – „A co sobě?“ – „Viděl jsem tu hodinky, jsou pěkné, ale taky pěkně drahé. Chybí mi na ně asi tak patnáct rublů,“ vyhrknu, ale už se červenám, neboť si uvědomuju, že se nesluší takto promlouvat. „Žádná starost,“ vece olympionik, „tuhle máte malý přátelský příspěvek na ten orloj.“ A dává mi padesátirublové papírové platidlo a radu, abych z Caro-Kanna přestoupil na sicilskou.
     Vím, co se sluší. Pročež tu pro vzpomínku cituju svrchu zmíněný ohňostroj z turnaje v Göteborgu 1955.        
     Bílý: David Bronštejn, černý: Paul Keres.
1.d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 c5 5. Sd3 b6 6. Je2 Sb7 7. 0-0 cxd4 8. exd4 0-0 9. d5! h6 10. Sc2 Ja6 11. Jb5! exd5 12. a3 Se7 13. Jg3! dxc4 14. Sxh6! gxh6 15. Dd2 Jh7 16. Dxh6 f5 17. Jxf5 Vxf5 18. Sxf5 Jf8 19. Vad1! Sg5 20. Dh5 Df6 21. Jd6! Sc6 22. Dg4 Kh8 23. Se4 Sh6 24. Sxc6 dxc6 25. Dxc4 Jc5 26. b4 Jce6 27. Dxc6 Vb8 28. Je4 Dg6 29. Vd6 Sg7 30. f4 Dg4 31. h3 De2 32. Jg3 De3+ 33. Kh2 Jd4 34. Dd5 Vc8 35. Jh5 Je2 36. Jxg7 Dg3+ 37. Kh1 Jxf4 38. Df3 Je2 39. Vh6+ černý se vzdal.
     Bronštejn byl tehdy odměněn cenou za nejkrásnější partii turnaje. Uklonil se pořadatelům, porotě a šel poděkovat Keresovi – za spolupráci. To viděl Euwe a melancholicky si zavzpomínal na slunná léta své šachové dráhy: „Jediný Bronštejn se dnes vyrovná Aljechinovi. Fantazií, odvahou, uměním. Když obětoval Aljechin pěšce nebo figuru, taky nad tím leckterý skeptik mávl rukou a hučel, že je to podfuk a nekorektnost a kdesi cosi. Ale po partii se pak shodl s ostatními, že to byl tah geniální, aljechinovský. To, co hraje Bronštejn, to jsou nadšachy 21. století. Je schopen propočítat variantu na 20 tahů dopředu, kdežto ostatní smrtelníci to dokážou nejvýš tak na pět tahů. Ale nedělejte si starosti, malý David, který je u šachovnice velkým Goliášem, za ně těch zbývajících 15 tahů promyslí. Dostáváme tedy formuli 35:5. A s ní závěr, že Bronštejn umí počítat sedmkrát hlouběji a rychleji než ostatní. Aspoň já jsem o tom přesvědčen.“  
     Řekl pátý mistr světa a má to platnost. A co se týče mé bývalé záliby v „caro-kannském“ počínání, dal jsem na Davidovu radu. Teď už jenom čekám, kdy mi poradí David Druhý, příjmením Navara, jak si – medle – počínat proti bílému e4.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
22 listopadu, 2009

Šestitažka Zdeňka Mahlera

V Dětské knize jsem sice nepracoval, ale byl jsem tu bezmála častějším hostem než ve své vlastní zemědělské redakci. Náhodně jsem se s Mahlerem setkával v redakční ermitáži Milana Korejse. Asi tak před 50 lety. Kdykoli přišel, vtlačilo se do Korejsovy poustevny několik sbubnovaných redaktorek a viselo mu na rtech. Ať byla řeč o čemkoli, Mahler se chopil slova. A bylo to slovo excelentního rétora. Mohls pak jedině uvažovat, převažuje-li v něm moudrost nebo vtip. Jeho jazyk byl (a setsakra ještě je) jazykem Zdeňka Zlatoústého.

     Přejdou léta a Mahler bude oslňovat televizní diváky vším tím, čím tehdy nás: hereckým přednesem, gestikulací a mimikou, dikcí, originalitou. Ať už bude národ poučovat o Svatovítské katedrále, o Antonínu Dvořákovi, o Slovanské epopeji Alfonse Muchy nebo o T. G. Masarykovi, vždycky Mahler dokáže posluchače zaujmout, a víc – strhnout, uchvátit. Vzácný to dar sudiček.
     V roce 1961 vyšla v Dětském nakladatelství Mahlerova cestopisná reportáž o jeho senzačním pobytu v Indii. Název nemožný a matoucí: Bůh a lokomotiva. Ale troufám si tvrdit, že kromě klasických cestopisů Karla Čapka nikdy nikdo nic lepšího v jazyce českém nevytvořil. Pánové Hanzelka a Zikmund nechť prominou; mistře Mahlere, bravo! Kdyby nebylo Mahlera, museli bychom si ho vymyslet, a kdyby nebylo mne, nebyl by jeho výtečný cestopis tak výtečný.
     Přišel za mnou do redakce, pronesl pozdrav a přešel k věci. Prý ho náš společný přítel redaktor Korejs informoval o mých neběžných šachových vědomostech, takže mě přišel požádat o nepatrnou službičku. A už předkládá kopii svého rukopisu o Indii a přeje si, abych do kapitoly o králi Akbarovi vymyslel šachovou úlohu, v níž bílý střelec dá černému králi v šestém tahu mat.
     „To bohužel vymyslet neumím. To by v naší republice dokázali sotva tři lidé, kteří ovládají tuhle šachovou disciplínu.“ – „Nebojte se,“ Mahler na to, „já už vlastně všechny tahy vymyslel. Podívejte se.“
     Dívám se a vidím, že autor indických listů nemá tušení o tom, co spáchal. Přítel Korejs by řekl s lítostí v hlase, že „nebohý hoch náhle zešílel“. Toreador smělý a optimistů král Zdeněk Mahler, který se dosud nenaučil potahovat šachovými figurkami, si neumí představit, jak obtížné je sestavit dvojtažku, jak mnohem obtížnější je vykoumat trojtažku, o dalších vícetažkách ani nemluvě, nejenže v rámci nepatrné službičky požaduje zkonstruovat šestitažku, ale – šílené šílenství – sám předem napsal scénář k této úloze. Ačkoli například neví, že v problémovém, úlohovém, skladebném šachu zásadně začíná bílý. Mahlerův text například poroučí, že „černý střelec vyřadí bílého vezíra“. A tak hloupě a dětinsky to jde dál a dál.
         Řekl bych, že světoznámý scenárista Amadea a Svatby jako řemen cosi sepisuje pro divadlo Dada nebo Laternu magiku, ale ne pro luštitele šachových etud. Pokouším se blouznivci vysvětlit, že na tak neuvěřitelně složitou úlohu nestačím, ale že se s tím přes neděli možná nějak servu. „To bohužel nejde,“ ozařuje mě spisovatel bělostným chrupem a zřetelně vyslovuje, „slíbil jsem, že tu šachovou vsuvku přinesu dneska do půl páté, a já jsem zvyklý sliby plnit.“
     To je totéž, jako kdybych hudebního začátečníka vyzval, aby složil během polední přestávky nějaký další Slovanský tanec ve stylu Antonína Dvořáka. Na ciferníku je třináct třicet. „Tak si sedněte. Já se pokusím,“ povídám a sám se úžasně podivuju tomu, co povídám. Asi jsem taky poněkud zešílel. Vylovím kapesní šachy a snažím se realizovat debilní zadání šachového negramoty Zdeňka Mahlera.
     Nějak to dopadlo. Nějak jsem to sesmolil. Snad mi to šachová bohyně Caissa a čtenáři tohoto blogu prominou. Post festum jsem si dokonce troufnul své dílo předložit mistru Opočenskému. Nepochválil, nepohaněl, jen zachmuřeně ucedil, že to docela ujde. A to bylo, poslyšte, víc než udělení Řádu velké rošády.
     Mou šachovou symfonickou báseň najdete v Mahlerově beletristickém cestopisu mezi stránkami 218 až 225. Koho zajímá, jak se za sto dvacet minut vyrábí šestitažka na předem určených a komentovaných dvanáct taktů, ať si knihu Bůh a lokomotiva opatří. Stojí to za to, garantuju svou ješitností.
     Asi tak po dvaceti letech jsem se potkal s Mahlerem v kině Svornost. Na bradě se mu ježil tři dny neholený šedivý porost. Představoval mě své ženě. Moje jméno jí toho moc neříkalo, a tak scenárista Formanova Amadea vyzdvihl můj hlavní vklad do dějin české literatury: „Ale to je přece ten hodný pán, který mi tenkrát tak ochotně zkomponoval šachovou úlohu na mé libreto.“
     Zde jsem včera večer blog ukončil, ale dneska si povídám, že by asi nebylo slušné smlčet všechna fakta týkající se mé šílené šachové opovážlivosti, a tak vám svou nesmrtelnou šachovou sonátu přehrávám v notách šachové notace. 
     Základní postavení. Bílý: Kh2, Dd5, Va7 Vh3, Sb4 Sf1, Jg1, pa3, c2, c6, f2, f4, g3, g5. – Černý: Ke8, Dg7, Vb6, Se6, Jb2, pb7, c7, d6, e7, g6.
    Už jsem to řekl, ale opakuju: šachová hra o králi Akbarovi začíná tahem, o němž Mahler říká, že černý je na řadě a bílý mu dává ve 12. tahu mat. Načež každý další tah je doprovázen slovy orientálního příběhu. Scenárista přikazuje černému: 1. … Se6 x Dd5 (černý střelec vyřadí bílého vezíra). A tak to jde dál… Politujte mě i po půl století, neboť co jsem mohl dělat, když jsem dostával nemožné povely, jako třeba že  bílý pěšák se postaví do cesty černému střelci?
Spějme dál lesem temným a pohádkou z Tisíce a jedné noci: 2. c2 – c4 Jb2 x c4 (černý kůň odstaví bílého pěšce) 3. Va7 – a8+ (bílá věž dá černému králi šach) Ke8 – f7 (černý král se posune na jiné políčko) 4. Jg1 – e2 (bílý kůň se představí) Dg7 – a1 (černý vezír musí kvůli němu projít celým dvorem) 5. Vh3 – h7+ (druhá bílá věž naléhá na černého krále) Kf7 – e6 (černému králi nezbývá než úskok) 6. Sf1 – h3 (bílý střelec se vrhne na černého krále, který nemá kam ustoupit: z jedné strany ho tarasí kněží, z druhé vyslanec; zadívá se na útočníka a náhle mu vyhrknou slzy: „Ty, můj synu?!“ Mat.)
     Spisovatel Mahler ví, že šachový příběh končívá slovem mat, a já zas vím, že konec utrpení má skončit pokorným slůvkem amen.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
13 listopadu, 2009

Kaválkova oběť dámy

Už se trochu opakuju. Co chvíli tu totiž vytahuju historky staré půl století. Ale když chci mluvit o Kaválkovi (kterému jsem jednou provždy udělil renesanční jméno Cavaletto), nelze jinak. Skamarádili jsme se v roce 1958, když mě bylo 33 a jemu o pouhých 18 let míň. Chtěl se stát redaktorem, ale já už jím tehdy byl; marně jsem se pokoušel stát se solidním šachistou, ale on už jím v těch patnácti letech byl; a přečasto kosíval i význačné mistry a půlmistry. V mé redakční jizbě mě například vyzval k jedné rychlopartičce. Udělil mi bílé, hrál naslepo, zatímco mě poskytl dobrodiní hry naviditelno; ale místo aby hloubal nad mými mistrovskými tahy, bavil se s mou sekretářkou, a aby mě potěšil, nechal viset čistou věž na a8. Dobře se pamatuju, co jsem tehdy zvolal. Byla to tato slova: „Vzdej se, saláte!“ Salát Cavaletto se však nevzdal, a aniž přerušil konverzaci s paní Fenclovou, pokořil mě i bez té nepotřebné věže. Měl by ses stydět, nezdvořáku! říkám si. A kde že je nějaká úcta ke staršímu, člověče Luboši? Ale vždyť to znáte – ta mládež, ta bezohledná mládež!
     Také jsem nad ním párkrát zvítězil. Nikoli na kostkovaném prkně šachovém, nýbrž na zeleném prkně pingpongovém. Což by se možná mohlo taky započítávat, co myslíte? Svým způsobem jsme byli i spolužáci. Naším mateřským ústavem byla obecná škola v Perunově ulici na Vinohradech. Já jsem se zde začal vzdělávat v roce 1931, Cavaletto v roce 1949 a nás prastarý a slavný žurnalistický předchůdce Ferdinand Peroutka v pradávném roce 1901.
     Každý, kdo ví, jak se táhne jezdcem, taky určitě ví, kdo je Kaválek a jak dokázal přeměňovat obyčejné dřevěné šachové loutky na rotu smělců, snivců a bouřliváků. A že párkrát – po své dlouhé rošádě ze zatuchlé socialistické klece do země, kde přistěhovalce vítá Socha svobody – se stal mistrem Spojených států a pak například i sekundantem Bobbyho Fischera.
     Šachu začal holdovat až v jedenácti letech, kdy už měl před ním o rok mladší spolužák Míša Janata náskok celých pěti let. Zmeškané šachové učivo Luboš dohnal, a když mu bylo 19 let, stal se poprvé přeborníkem republiky. O pět let později (v onom proslulém osmičkovém roce 1968) odešel z klece do volné přírody – a to zatím nikdo neřekl ani nenapsal – jako nejlepší československý šachista. Rok Pražského jara (1968) byl snad i vrcholným jarem Cavalettova životního románu.                                                                                                
     V témž roce skončil na mezinárodním kolbišti v Sarajevu o pouhý půlbodík za vítězi, v Amsterodamu slavně triumfoval před mistrem velmistrů Davidem Bronštejnem a v polské Poljanici Zdrój skončil druhý za Smyslovem, V zápase Moskva – Praha dostal od hostitelů samovar za to, že dosáhl nejlepšího výsledku z týmu Prahy. A jen tak mimochodem: v Luhačovicích vyhrál tehdy asi nejlépe obsazené mistrovství naší republiky všech dob. Vždyť za Luboškem Kaválkem se umístili všichni tehdejší i budoucí velmistři – Smejkal, Hort, Filip, Pachman, Jansa, Janata, Plachetka. Takže ovšem a poprávu byl Cavaletto nominován na šachovou olympiádu v Luganu na první šachovnici. Jaksi se obávám, že šachové čítanky o těchto faktech dodnes mlčí – a nechápu proč.
     Minule jsem se o tom zmínil. I navažme nit. Píše se rok 1964 a naši braši (Hort, Kaválek, Jansa, Janata, Smejkal, Novák) bojují v Krakově o trofej nejlepšího akademického týmu. Naše silná kohorta se ovšem po zásluze probojovala do finálové skupiny. Dnes je volný den. Někdo odpočívá, jiný jde do kina, třetí (jako například Cavaletto) se účastní mejdanu ve studentském klubu. Tam se Luboš zapomněl přes celou noc a do hotelu se vrátil kolem desáté ráno. Trenér našeho mužstva František Pithart se už už chystal vykřiknout hrůzný ortel a poslat hříšníka postrkem domů, ale šachový flamendr postavil proti rozčilení pokoj a neodolatelný úsměv: „Nebojte se, mistře. Jděte losovat finálovou skupinu, vytáhněte nám Jugoslávii, já budu hrát s Marovičem a zničím ho obětí dámy. Ale teď se na to musím trochu vyspat.“
     Míša Janata, který tu věštbu slyšel, se musel rozesmát, když Pithart skutečně vylosoval tu Jugoslávii i s tím Marovičem a jen škodolibě ke Cavalettovi prohodil: „Teď jsem jen zvědav, na kterém poli tu dámu obětuješ.“ Hlásím se jako očitý svědek. K té oběti dámy skutečně došlo, a to na f7. Ale mohlo to dopadnout méně efektně, kdyby se byl marnivý Marovič spokojil mírumilovným opakováním tahů. Letos v květnu mi Cavaletto tuto partii, starou 45 let, zopakoval. A já si ji dovoluju poslat dál a v závorkách zopakovat komentáře, které vítěz pronášel slovem nemytým, nečesaným, ironickým: „Šachy to byly divoké, dost jsme tam šlapali vedle…“
 
   L. Kaválek – D. Marovič
1. c4 Jf6 2. g3 g6 3. Sg2 Sg7 4. Jc3 0-0 5. d4 d6 6. Jf3 Jbd7 7. 0-0 e5 8. e4 c6 9. h3 Db6 10. Ve1 exd4 11. Jxd4 Ve8 12. Vb1 Jxe4 13. Jxe4 Sxd4 14. b4 Vxe4 (Marovič se nad tím soustem moc nezamýšlel. Za kvalitu má poměrně dost materiálu i hry.) 15. Vxe4 Sxf2+ 16. Kh2 Jf6 17. Ve7 (Věž se řítí soupeři přímo do chřtánu, ale chvíli to potrvá, než ji spolkne.) 17… Se6 18. Df3 Jh5 19. g4? (Jako bych si říkal o facku.) 19… Sg3+ 20. Kh1 Sh4 21. Se3 Jg3+? 22. Kh2 (Kdybych nebyl po flámu a měl čistou hlavu, zahrál bych 22. Dxg3! Sxg3 23. Sxb6 axb6 24. Vxb7 Sxc4 25. Vxb6 Vxa2 26. Vxc6 s výhodou bílého.) 22… Da6 23. Vc7 Sxc4 24. Vd1 Je2 25. Vd2 Vf8 26. a4 Sg3+ 27. Kh1 Se5 28. a5 (Moc dobře mi není, ale aspoň jsem vyřadil černou dámu ze hry.) 28… Jg3+ 29. Kg1 Sd5 30. Vxd5! (K vrácení kvality jsem se dlouho nutit nenechal. Zdálo se mi, že můžu vyklouznout.) 30… cxd5 31. Sh6 Je2+ 32. Kh1 Jg3+ 33. Kg1 Je2+ 34 Kh1 Jd4?? (Marovič mohl opakovat tahy, ale myslel si, že stojí líp. Nestojí. Nýbrž padá střemhlav do propasti.) 35. Dxf7+!! (Věž, kterou černý nespolkl, si nakonec zahraje: 35… Vxf7 36. Vc8+ Vf8 37. Vxf8 mat.) Černý se vzdal.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
8 listopadu, 2009

S Opem po šachových kavárnách – 2

Pražský jazykový zlozvyk způsobuje, že se Hlavově kavárně říká Hlavovka, a tradice pak zajistila, aby Hlavovka byla jednou z hlavních šachových kaváren vltavské metropole. Její oficiální adresa je Italská ulice č. 2, ale každý školák ovšem ví, že tento oblíbený šachový kurt se nachází za širokými okenními tabulemi na rohu Náměstí Míru na téže straně, kde je Vinohradské divadlo.

     Však se sem uchylovali činoherci, když si chtěli u šachovnice trochu oddechnout od rozčilujících povinností a od režiséra K. H. Hilara, který občas přivolával hromobití. Ale když se figurek chopil vznětlivý spisovatel K. M. Čapek Chod a šturmoval proti rošádě tragéda vinohradské scény Bohuše Zakopala, bylo opravdu skoro potřebí zavolat hasiče. Vzpomíná Opočenský na pradávná kavárenská dramata:
     „Když rozpálený sršatec Čapek Chod začal přesvědčovat krále Leara Zakopala, že koncovka jezdce a dvou pěšáků proti věži je jasně vyhraná, nechal jsem se strhnout sporem a pokoušel se záhadu oběma Mistrům i přihlížejícímu publiku objasnit. Nikdo o moje rady nestál. Až se jeden kibic přimluvil, aby mě poslechli, neboť jsem prý také Mistr, a sice šachový. Spisovatel a herec pak spojenými silami vypudili od šachovnice všechny výřečné diváky a požádali mě, abych se stal rozhodčím jejich další partie…“
     Ostatně tady v Hlavovce se kdekterý rozumbrada domnívá, že může svými rozumy oblažovat i šachisty nejvyšší kategorie. Zrovna si vzpomínám na dva takové rozumbrady, z nichž jeden jsem byl já a druhý můj přítel Ungrád, solidní šachová první třída.
     Nedaleko odtud se hrál v roce 1963 přebor republiky, v němž startoval můj dávný přítel Luboš Kaválek (řečený Cavaletto). Jeho partie s Doležalem nás vzrušovala jako napínavá detektivka. Přerušená pozice byla totálně nejasná, aspoň pro naše divácké zraky. Ale ani Luboš neprojevoval spokojenost. Kdybychom aspoň tušili, co soupeř pečetil! Kaválkovi se chtělo do postele, já s Ungrádem jsme si umanuli, že mladému mezinárodnímu mistrovi pomůžeme s analýzou. Pročež jsme ho pod slibem teplé večeře zavlekli do Hlavovky. Příbory nebyly ještě ani na stole, ale my už jsme krájeli a rozžvýkávali přečetné varianty. Cavaletto úkosem pohlížel na naši horlivost, ale k věci šachové se nevyjadřoval. Jen zahučel: „Mně teď patří večeře a vám, když jinak nedáte, moje přerušená partie. Tak dobrou chuť, pánové.“
     Občas mě Opočenský zavedl do Klubu novinářů, který sídlil na začátku Vinohradské třídy v bývalé kavárně Elektra. Tady sice šachy nepatřily k povinným vyučovacím předmětům, ale když byl pan vrchní vyzván, aby přinesl pracovní nářadí a šachové plátno, vždy bývalo k vidění něco zajímavého. Jakmile redaktoři zahlédli viržinku v mistrově doprovodu, hned ho vyzývali k šachovému tanečku. „Kdepak,“ zašermoval si Opo cigárem, „s vámi, hoši, hrát dneska nebudu, vy jste na mne moc silní. Ale když dovolíte, podívám se, jak posunujete figurky, abych se něčemu přiučil.“
     Podivné, ale pro Opa příznačné: často a vždycky rád pozoroval, jak si vedou šachisté bez distinkcí – začínající i pokročilí, rutinéři i packalové. Nikdy do partie nemluvil. Nanejvýš po hře, ale pouze na vyžádání. Tedy pokud nešlo o mou turnajovou partii, kterou vždy a bez vyzvání spolehlivě ztrhal. Vzpomínám si, jak se v Klubu novinářů vydržel dívat na šachový kumšt soudničkáře Františka Němce a pak mi pošeptal: „Má spoustu dobrých nápadů, jako spisovatel i jako šachista, ale měl by vědět, že gin k šachu nepatří. A jestli k literatuře, tak to nevím.“
     Jednou se v Klubu novinářů rozklenula atmosféra jako v krematoriu. Všichni, včetně pana vrchního, zachovávali silentium a do ticha zvučela pouze úsečná hlášení šachové notace. To jakýsi budoucí Najdorf hrál simultánku naslepo proti třem představitelům žurnalistického cechu. Byl jsem tou zázračnou dovedností neznámého kumštýře nadšen. Na rozdíl od Opa, který ucedil: „Možná že se ten estrádní umělec v šachu vyzná, ale jeho produkce není regulérní. Ten, kdo totiž hraje naslepo, nesmí si úkol usnadňovat koukáním na prázdnou šachovnici.“
     Je už načase zamířit do hlavního stanu pražských šachistů – do prvního patra kavárny U Nováků (Vodičkova ulice, hned vedle divadla ABC). Šachový národ se sem přestěhoval po válce, když Akademická kavárna zeštíhlila do podoby Dietní restaurace.
     U Nováků začínal svou závodní kariéru mladičký Miroslav Filip, když ještě nikdo nevěděl, že jednou dosáhne výše dvou metrů a titulu velmistra. Když Prahu navštívil například jugoslávský šampión Čirič, prošel se s ním Luboš Kaválek po Karlově mostě a pak s ním rovnou zamířil do bájeslovné šachové kavárny U Nováků. Stejnou turistickou trasu přichystal Vlastík Hort německému velmistru Hübnerovi. Byl jsem u toho, ostatně jako vždy, když se něco v téhle kavárně šustlo.
     Byl jsem tu známý jako falešný pětník, jako trvalý štamgast, snad jako součást kavárenského inventáře. Nikoli však (to bych si, prosím, vyprosil) jako šachový výtečník. Kdežto můj nadřízený Karel Opočenský býval ve zdech této kavárny uctíván jako nositel nějaké Nobelovy ceny světového šachu. Ale ani tady ke hře nezasedl. Jakmile se objevil jeho oválný obličej s nesmrtelnou viržinkou mezi usměvavými rty, kibicové s úklonou vstávali a uvolňovali mistrovi svůj posez, což by jinak neučinili nikdy nikomu; neboť takové pocty se mohlo dostat pouze opravdovému králi šachových kaváren. A tím Opo bezesporu byl.
     Publicistická píle mě odměnila tím, že jsem se stal majitelem automobilu moskvič. „Jestli chcete,“ kasal jsem se před králem pražských šachových kafíren, „já vás zavezu od Nováků domů.“ – „Neračte se namáhat, pane šofére, mně postačí noční tramvaj, co mi jede v nula nula osm. Ale když už se teda chcete štajfovat, tak víte co? Zavezte mě do Krakova a za týden zase zpátky do Prahy. Koná se tam akademické mistrovství světa. A já vám tam za odměnu vyjednám přistýlku v hotelu.“
     Tak se přihodilo, že jsem se v roce 1964 stal účastníkem významné študácké šachové události, utužil přátelství s trojicí velmistrů Hort-Kaválek-Smejkal, ba seznámil se s americkou jedničkou Lombardym, který chtěl vědět, co je v té Praze tak významného, že o ní kdekdo mluví. Odvětil jsem, že šachová kavárna U Nováků. A vyprávěl jsem mu o neodmyslitelné figurce tohoto podniku. Jmenoval se Bedřich Poucha a šachovým tajnostem rozuměl velmi obstojně. A  vyznačoval se tím, že proti našprtaným soupeřům volíval kuriózní zahájení, jemuž říkal parní obrana. Ať táhle bílý cokoli, Poucha odpovídal postupně b6, c6, d6, e6, f6 a na g6 došlo ovšem taky. Nuže, pak jsem velmistra Lombardyho požádal, aby vlastnoručně a slovy americkými poslal do kavárny U Nováků Bedřichovi pozdrav. Postaral jsem se, aby tam byla i tato slova: „Seznámil jsem se s Vaší parní obranou a musím přiznat, že mě ohromila svěžestí a originalitou. Nebudete mi snad mít za zlé, že si dovolím Vaše zahájení zařadit do svého repertoáru.“              
     Krakovský šachový týden utekl stejně rychle jako týdny pracovní a nešachové. Už je pozdní večer, když se na obzoru zjevuje bílá světelná plachta večerní Prahy. „Kam vás mám hodit?“ ptám se šoférskými slovy Opa. – „Domů se mi ještě nechce,“ probouzí se spolujezdec z dřímoty. „Zavezte mě k Novákům. Tam mají ještě devadesát minut otevřeno.“

     Měli. A Opa bouřlivě přivítali: „Kde jste byl, mistře, tak dlouho?“ Opočenský se pohodlně rozvalil u centrkurtu (tak se U Nováků říkalo nejdůležitějšímu rohovému stolku, u kterého směli působit pouze premianti šachového učení) a trpělivě vyčkal, až pan vrchní Martin slovy Jsou na sobě oznámil žactvu, že obě ručičky na orloji se setkaly u půlnoční dvanáctky, a až začal druhý číšník Franta Šícha vykřikovat: „Zhasínáme, zavíráme, přikrejváme!“

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
2 listopadu, 2009

S Opem po šachových kavárnách – 1

Asi tak před padesáti lety jsem se sešel u šachovnice s profesorem matematiky Fuchsem, který mi za mladých let kazíval vysvědčení. Měl jsem bílé, hrála se Grünfeldova indická, začal jsem nahlodávat pozici soupeře, který mi však náhle a nečekaně nabídl remízu. Nechtěl jsem se sice tak záhy s pěkně rozjetou partičkou rozloučit, ale pak jsem se zachoval ke svému bývalému kantorovi jako způsobný žák a remízový rezultát podpisem potvrdil.

    Ještě si s panem profesorem přehráváme možnosti a varianty, ale už vidím, kterak na dolní rohové pole čísi viržinka odklepává popel. Za zády mi ovšem stojí Opo a láteří: „To jste tomu zase jednou dal, Houško. Váš soupeře stojí nadranc a vy mu do partiáře píšete Dáno za remis.
    Provinilý profesor Fuchs se pokouší demonstrovat možné tahy obranné i protiútočné, ale Opo jen klepne viržinkou a ohrne ret: „Vy asi, pane, nevíte, kdo jsem, že ano?“ – „Jakpak bych nevěděl,“ koří se matematik vyšší autoritě. „Viděl jsem vás hrát s Aljechinem i s Keresem, s Foltysem i s Pachmanem. Ale taky jsem na vás narazil v každé kavárně, kde se ke kávě podává plátno s figurkami. A taky znám vaši adresu: Opočenský – šachy – Evropa.“
    S královskou hrou jsem se zapletl ještě před koncem války. A rázem se mi zachtělo navštívit Akademickou kavárnu (Vodičkova 15), o níž šla pověst, že se tu provozuje kvalitní šachový sport.
    Tak tohle jsem ještě nezažil. Kavárna a v ní – místo důvěrně známého repotu a tartasu – ticho jako v katedrále. Tedy skoro. Vlevo oddělení pro veřejnost, vpravo asi tak dvanáct stolků, jeden vedle druhého, a na každém se tichými poskoky promenují šachové loutky. Živoucí tvorové, kteří loutkám vdechují rozum, si hnětou čelo. Tu a tam uslyšíš syčivé flek nebo kontra či dokonce ré, popřípadě já se točím. Vidí každý, že v Akademické kavárně hrají šachoví akademikové jako v mariáši o jednu korunu s flekem.
    Všichni přítomní jsou účastníky dramatu: buď zaujímají roli hráčů nebo diváků; činnost sufléra neboli kibice je zakázána. Jen jeden mládenec vyšší postavy, bílé kalhoty s ostrými puky, tiše proplouvá mezi stolky a hned jukne tam, hned onam. Zamračení bojovníci jsou potěšeni, když se mladík ráčí sklonit nad jejich skončenou partičkou a propovědět pár odborných slov. Má zlatovlasou kštici, titul kandidát mistra a jmenuje se Miroslav Hájek.
    Pan vrchní ví lépe než leckterý z návštěvníků, co je gambit nebo braní en passant, ale mě tu vidí poprvé. Odhadne mé šachové kvality a slíbí: „Počkejte moment, hned vám seženu soupeře.“ – „Slyšel jsem, že k vám občas zajde i mistr Opočenský…“ – „Jaképak občas?“ podiví se vrchní číšník. „Mistr je tu přece každý den. Copak ho nevidíte? Tamhle sedí u karet.“
    Namouduši, je to on. Hrozný kaváren pán. Poprvé ho vidím v životní velikosti. Ale jsem těžce zklamán. No, řekněte sami: nejlepší současný šachista, který místo aby se skláněl nad šachovnicí, hraje bridž s nějakými obstarožními dámami, jimž ani nevadí kouř ze stále znovu a znovu zažehované viržinky.
    Teprve později, když jsem se s Opočenským spřátelil a podnikal s ním tažení po pražských šachových kavárnách, pochopil jsem, proč šachový mistr v tomto báječném prostředí nebaží po aktivním působení. Je to jasné jak jitřní rosa: protože tu nemá rovnocenného soupeře. A kdyby i měl, pak by ho k partii určitě nevyzval, nýbrž ho pozval k posezení a k popovídání si – o čem? Nu, o šachu přece, to se rozumí. Šachová kavárna je totiž nejideálnějším interiérem pro taková podvečerní rozmlouvání, mudrování a vzpomínání. Taktéž je tu možno analyzovat přerušenou partii. A když není posluchač zrovna po ruce, může mistr rozjímat o půvabech královské hry nebo vstát, zapálit si viržinku a obhlédnout pět šest partií v nejbližším okolí.
    Šachová kavárna, budiž pochválena! Ať se vyskytuješ v zemi české nebo kdekoli v jiném pásmu zeměkoule, plníš posvátný úkol šachové modlitebny. Ano, svět je kulatý a kruh uctívaný, protože Slunce, Měsíc i aura nad hlavami světců jsou kruhové. Ale my, kavárenští šachisté, uctíváme především čtverec, těsný čtverec milované šachovnice a každého políčka, které se na čtvercovém kavárenském stolku vyskytují. Tento šachový čtverec je nám synonymem logiky, moudrosti, lásky a spravedlnosti. V to věříme. A ovšemže každý stoupenec této víry prošel vírem života i virem šachové nákazy, kterou můžeme prohlásit za nevyléčitelnou.
    Která pražská kavárna – zkouším žáky – je nejslavnější ze všech? Do které že to kafírny chodívali mistři houslového klíče Smetana a Dvořák a také proslulí malíři Brunner, Špála, Kubišta nebo z literátů Dyk, Bass (ten byl ovšem mistrem basového klíče) a bratři Čapkové? A kde sídlil Český klub šachovní a kde své mistrovské šachové zdvihy činili Duras, Hromádka a Treybal? Krkolomná otázka, jednoduchá odpověď: kavárna Union na nároží Národní třídy a ulice Na Perštýně. (Dnes je v této zmodernizované budově čp. 342 pobočka České spořitelny.)
    Unionka vešla do dějin české bohémy. A s ní i neodmyslitelný vrchní číšník Patera. Slyšel jsem o této kavárně vyprávět staré pověsti české, a tak jsem se (ještě za války) vydal po sešlapaném schodišti do prvního patra. Byl tu sice velký sál s kulečníkem, ale jinak celá tahle staropražská památka sestávala z jedenácti pokojů, které se v roce 1820 přeměnily na kavárnu s názvem Vídeňská. Tehdy, kdy jsem tyto historické jizby osobně revidoval, zastihl jsem u šachovnice pouze dva dědoušky, stižené dnou a chtivostí soupeře pokořit. Bylo tu neútulno, člověk ani nevěděl, kde se usadit a objednat si pravou protektorátní meltu. Když prý vídal vrchní Patera podobně zmateného návštěvníka, nazýval jeho desorientaci blouděním po Stromovce.
    Putujeme po šachové Praze, ale nehodláme spustit s očí Karla Opočenského, nýbrž se s ním chceme vrátit do časů, kdy mu byla kavárna domovem, studovnou i pracovnou, ve které se stravoval a hrával blicky o laciný peníz, v níž chvatně psával své šachové rubriky a fejetony. Tato kavárna se jmenuje Arco a je pořád na stejném místě (tedy na rohu Hybernské a Dlážděné ulice), jak bývala za první republiky, když bývalo a bejvávalo. Zde začínající Salo Flohr nemilosrdně drtíval své soupeře nejrůznějších kvalit (taktéž několik mezinárodních mistrů). Tentýž Salo napsal autorskému duetu Houška-Opočenský předmluvu k jedné knize, z níž si ocitujme několik slov: „Mým šachovým klubem a školou byly vlastně zakouřené pražské kavárny, v nichž jsem proseděl hromadu hodin a kde jsem hrával partie o korunu nebo o černou kávu. Věřte mi, byl to život neveselý, nesnadný a nezdravý…“
    Oba jsme tato káravá slova sice uctivě vyslechli, ale v duchu jsme si mysleli své. Pro mne například se odjakživa jevil život mezi kavárenskými šachovým stolky veselým a vzrušujícím; a co se tkne Opa, víme všichni, že bez tohoto fluida a opia, bez této závrati a inspirace, bez tohoto kavárenského dýmu a půvabu by asi nechtěl žít.                                                       (Dokončení příště)
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
28 října, 2009

Naslepo s mistrem Kubánkem

          Další příběh vysoukaný z dědečkovy krabičky je detektivka o dvou dílech. Nejprve půjde řeč o královském gambitu, který ve svých infantilních představách považuju za úžasnou šachovou událost i za báječnou drzost, jíž se velitel bílých figurek vysmívá světovému pořádku. V hlavní roli detektiva Colomba vystupuje mistr Jindřich Kubánek (ale jeho ženu Aloisii vám podle Colombova příkladu nepředstavím).
          Co? Mezinárodní velikonoční turnaj. Kdy? Mezi 10. a 30. dubnem 1943.
Kde? V Praze v sálech pražského hotelu Palace. Kdo? Patnáct našich nejlepších šachistů, pět zahraničních, z nichž dva polobohové šachového Olympu. Zvítězil Aljechin, který nebyl ani jednou poražen, patnáctkrát zvítězil a pouze čtyřikrát remizoval, úchvatné skóre: 17 bodů z 19 možných. Bilance druhého Kerese: 7 remíz, 11 výher a jenom jedna prohra. A to s naším Colombem Kubánkem, který se umístil na tragickém 19. místě se 3 ½ body před poslední (feministky prominou) Růženkou Suchou.
          „Na této partii,“ píše přítel Jan Kalendovský, „mě vždycky fascinovalo, že ji Keres ve svých teoretických knížkách Offene Spiele apod. uváděl jako důkaz dobře rozehraného královského gambitu bílými, ačkoli ji prohrál.“ Tak pojďme na to, přátelé!
Bílý: Paul Keres, černý: Jindřich Kubánek. Praha 19. 4. 1943
1.e4 e5 2. f4 Sc5 3. Jf3 d6 4. c3 Jf6 5. fxe5 dxe5 6. Jxe5 0-0 7. d4 Sd6 8. Jf3 Jxe4 9. Sd3 Jf6  10. 0-0 c5 11. Jbd2 Jc6 12. Jc4 cxd4 13. Jg5 h6! 14. Vxf6 Dxf6 15. Je4 Sxh2+ 16. Kxh2 Dh4+ 17. Kg1 Sg4 18. Df1 Vae8 19. Sf4 f5 20. Df2! Dxf2+ 21. Jxf2 g5 22. Sd6 Vf6 23. Jxg4 fxg4 24. Vf1 (Po partii řekl slavný estonský mistr, že si měl věž uchovat. Ale jak měl lépe pokračovat, glosuje Kubánek, když stále hrozí b5 a bílý Sd6 nemá vhodné umístění?) Vxf1+ 25. Kxf1 Vd8 26. a4 dxc3 27. bxc3 a6 28. Se4 Kf7 29. Ke2 Ke6 30. Sc7 Vc8! 31. Sg3 Je7 32. Kd3 b5! 33. axb5 axb5 34 Je3 h5 35. Jc2 h4! 36. Jd4 Kf6 37. Se1 Vd8 38. Sd2 h3 39. g3 Jf5! 40. Se1 Jxd4 41. cxd4 Ve8! (To je pointa a rozuzlení této zajímavé koncovky! Pozn. redakce Šachu.) 42. Sc3 Vxe4 43. Kxe4 h2 44. d5+ Kf7. Bílý vzdal.
          O dva roky nato skončila válka a já jsem se stal elévem sportovní rubriky Práva lidu. Byl jsem zázračně mladý dvacetiletý jun a v redakci jsem vzbuzoval veselí zejména tím, že když se nikdo nedíval, posunoval jsem papírové figurky na kapesní šachovnici. Pak jednou přišel do naší redakce mistr jménem Kubánek a prý že by chtěl založit a řídit v našem deníku šachovou rubriku. Šéf Oldřich Šimek posílá muže, který se podobá spíše malíři pokojů Kondelíkovi než mistru sportu, ke mně a točením mlýnku na čele mi telegrafuje, abych pana Kubánka zdvořile vyprovodil ze dveří, ježto šach do sportovní říše přece nepatří.
          Huhlal jsem tedy nějaké to bohužel a račte prominout, ale stačil jsem ještě špitnout, jak obdivuju a nikdy nezapomenu na jeho vítězný královský gambit s Keresem. Nějak si mě mistr Kubánek zapamatoval a stalo se – věřte nevěřte – že jsme se v podobné situaci ocitli o deset let později. Já redaktor propagačního oddělení Zemědělského nakladatelství, on pořád ještě slavný a známý přemožitel velmistra Kerese. Možná že jsem Kubánkovi nějakou přímluvou dopomohl k tomu, že Zemědělské noviny začaly otiskovat šachovou rubriku, která se nazývala Na 64 polích. A v ní můj uctívaný (a tehdy už lídr našeho šachového kroužku) mistr Kubánek začal zemědělskou veřejnost seznamovat s krásami skladebného šachu a české trojtažky.
          Psal se rok 1954, začala se rodit tak trochu už bulvární Večerní Praha, a já jen tak en passant o tom faktu utrousil zmínku. A on vám, ten sympatický, skromný i ambiciózní Kubánek zašel do kypící redakce Večerky a odvážně nabídl projektantům své zasvěcené šachové vědomosti. „Výborně!“ řekli mu. „A pozítří nám už přineste do nultého čísla nějaký šachový trhák.“
          Bylo mu z toho nanic a na nic jiného nemyslel, než jak splnit zadaný úkol, který pokládal za nezdolatelný. Dávno už víte, jak to dopadlo: mistr Kubánek požádal nemistra Houšku, aby mu pomohl. A ten usedl k mašině a naťukal během pěti minut článek TAK HRAJE SPASSKIJ. A Večerní Praha řekla, ano, to je ono! A tak se stalo, že jsem týden co týden (asi tak 12 měsíců) vymýšlel nějaké senzační titulky k obyčejným šachovým událostem a přiřazoval dvacet textových řádek k dvaceti Kubánkovým glosám k všelijakým partiím. Dostával za to tehdy 50 korun (dnešních asi tak 500 Kč) a poctivě mi vždycky přinášel do redakce mou polovinu honoráře. Ale kromě toho jsme oba usilovali o vedoucí místo v klubovém žebříčku. Promiňte: on tedy určitě neusiloval, ale já ano.                                                                                          
          Druhý díl avizované detektivky. Je 1. červen 1956 a my dva, mistr K. a nemistr H. sedíme u zubaře Pořízka, mého známého, který se uvolil obhlédnout chrup mistra Kubánka, ale prý musíme asi tak půlhodinku počkat. Sedíme a čučíme do prázdna. Mám nápad a povídám: „Zahrajme si partičku naslepo. Vy jste mistr, já začátečník. Takže mám bílé. Souhlas?“
          Mistr se jen pousměje a samozřejmě ví, že když je třeba zdolat smělce, který se škrábe na šachový Parnas, musí se začít fortelně. Takže já mírumilovně d4 a on do mne, fechtýř z časů Durasových a Keresových, holandskou. Jindy mě ovšem mistr Kubánek vždy spolehlivě pokořil, jednou sicilsky, jindy španělsky, a když dirigoval bílé figury, nikdy jsem neměl šanci ho znepokojit. Ale teď sedíme u zubaře a já začínám. Hraje se naslepo. Zubní čekárna se diví a žasne, co ti dva tady teď vyvádějí a recitují.
          Bílý: Houška, černý: Kubánek.        
1.d4 f5 2. c4 e6 3. g3 Jf6 4. Sg2 Sb4  5. Jc3 d6 6. Jf3 0-0 7. 0-0 Jbd7 8. e3 SxJ 9. bxS De8 10. Dc2 Dh5 11 h3 Je4 12. Jh2 Jdf6 13. Ve1 Jg5 14. h4 Jf7 15. Sd2 e5 16. Sf3 Dh6 17. Kg2 g5 18. hxg5 Jxg5 19. Vh1 Dh3 20. Kg1 e4 21. Sg2 - – – A teď se otevřely dveře té nesympatické zubolékařské jizby a jeden z nás osleplých šachistů šel na křeslo.
          Vrátivší se mistr Kubánek říká s úsměvem (neboť už má ta muka za sebou), že navrhuje remízu. Žádné takové, štajfuju se, zítra to u nás dohrajeme. Pamatujete si pozici? ptá se vítěz nad Keresem. Buďte bez obav, nafukuje se vítěz zatím nad nikým.
          Dohráli jsme to už na viditelno, a sice takhle: 21. … Dh5 22. Db3 De2 23. Se1 b6 24. c5 Se6 25. Da3 bxc 26. Sf1 Jf3 27. JxJ DxJ 28. dxc Jg4 29. cxd6 cxd6 30. Dxd6 Sf7 31. c4 Vfd8 32. Da6 Vd2! 33. Sg2 De2 34. Sf1 Df3 atd. Remíza opakováním tahů.
          Končím opakováním, že se mi jen málokdy podařilo pokořit mistra. Velmistra nikdy. Byl jsem šachový břídil, ale měl jsem (a mám dosud) tu hru  rád. Promiňte mi, vážení blogoví čtenáři, kiksy a krásy mých vzpomínek. Ale bude to ještě horší, varuju dopředu, neboť breptavost umanutého staříka bude v následujících týdnech ješitně pokračovat. Železné, odolné, nezničitelné šachové stáří vpřed!
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
17 října, 2009