Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Vlastimila Chládka

Alpy

Musím přiznat, že mezi nejkrásnější okamžiky, jež v životě zažívám patří společné lyžování s Hankou a Vlastíkem. Za třicet let jsme poznali spoustu svahů, ale v posledních letech se většinou společně potkáme už jen, v mně a Hankou tak oblíbeném, skiareálu Amade (Zauchensee a okolí). Haničku tam někdy necháme opalovat nebo pít kafíčko v některé z nepřeberných horských chat, ale my dva většinou bez přestání neúnavně polykáme horské kilometry. Někdy nevím kudy chce Vlastík jet dál a tak na svého spolujezdce, nacházejícího se někde opodál, jen tak po očku tázavě mrknu. On jakoby to cítil, snad ani nepohne hlavou, jen malinko pozvedne ruku a kývne: „Teď tudy“. A potom už zase, a většinou bok po boku, společně sjíždíme sjezdovku za sjezdovkou. Po těchto pár řádcích snad ani nikoho nepřekvapí, že ve skříni mezi svými lyžařskými věcmi mám někde vzadu schovanou i Vlastíkovu bílofialovou kombinézu. Nosil ji tak ve čtvrté třídě a já si ji prostě chtěl nechat a taky si myslel, že jednou třeba skončí u jeho dětí. Dnes už se ale takové nenosí, tak tam ve skříni bude odpočívat dál, tak jednou za rok za dva vyvolá úsměv na mé tváři a taky nechá připomenout doby tak dávno minulé.

                Dlouhé roky jezdíme lyžovat i s partou, (obr.č. 4,5) v posledních letech střediska pravidelně střídáme a letos v lednu jsme navštívili rakouský Nassfeld.(obr.č.6)

První den (středa 20.1.) hned po dojezdu jsme se rozprchli po jednotlivých sjezdovkách. Jen někteří, na prstech jedné ruky by se dali spočítat, zůstali na chatě, „unavení“ z šestsetkilometrové cesty. Měl jsem taky mít rozum a ve svých letech tam již zůstat s nimi.

                V paměti mi z těch několika odpoledních jízd zůstaly dvě věci. Za prvé to, že sjezdovky byly z devadesáti pěti procent tvořeny jen přemrzlým ledem. A za druhé, že jsem opravdu přemýšlel i o tom, jak určité zpoždění, posunutí času, může mít velký vliv na osudy člověka. I proto jsem asi podvědomě přemluvil tři spolulyžaře z naší skupinky ať si dáme (trošku zbytečně ) Germknödel a pak zase jedeme dál. Ať trošku narušíme čas. Ale svému osudu asi neunikneš. Potom si už pamatuji jen izolovaný zlomek vteřiny z dojezdu již mírného cílového svahu, kdy si s jakýmsi obtížně popsatelným úsměvem říkám: „Jejda, jejda to se to najednou rozjelo“, a snažím se to na svých lyžích tak nějak podivně nesmyslně rozcupitat. Vlastík mi o den později vyprávěl, že se po svém dojezdu otočil a vyhlížel, kde se objevím. Až po chvíli si všimnul bezvládného těla, ležícího poblíž stromů na poměrně úzké dojezdové rovince. Vyrazil ke mně, snowboardista motající se okolo mě jen něco zamumlal a zmizel. Já jsem se úplně probral až v blízké restauraci, pamatuji si jen Vlastíka, matně Lojzíka a Petra a taky to jak hrozně mi vadilo, že nevím kde jsem, kde budu spát, jak jsem se tady vzal, prostě nechápal a nevěděl jsem vůbec nic.

               

Teď bych mohl detailně popisovat další průběh, ale vezmu to letem světem, protože nejde o nic moc pozitivního.

– Za hodinu se mi jakžtakž vrátila paměť.

– Zbývající tři dny jsem vydržel bez zásadních problémů na chatě i jejím okolí. Spíš než hlava mě bolela zezadu krutě naražená žebra.

– Sobota odjezd do Česka.

– V pondělí normálně do práce. V poledne prevent.kontrola u lékaře, vše se zdálo být v přiměřeném pořádku.

– Od pondělního večera neustálé zhoršování stavu. Myslím, že krev v mozku na sebe začala vázat tělní tekutinu.

– Středa odpoledne krize. Potom konečně nemocnice! Po rychlých vyšetřeních diagnóza těžký otřes mozku spojený s krvácením.

– Devět dní v nemocnici (nejdřív jsem se pobytu v nemocnici mírně vzpěčoval. Až na noční silné bolesti hlavy se mi tam ale nakonec velmi zalíbilo. Vizity, studenti, sestřičky, návštěvy – všichni o mě pečovali a starali se. Navíc opravdu dobrá strava. Když jsem panu primáři po osmi dnech říkal, že bych tam ještě den zůstal, že se necítím, tak byl z mých slov docela překvapený).

– Po další kontrole 20.2. jsem pochopil, že úplné vyléčení je běh na dlouhou trať. Další kontrola CT je až 20.3. Ale teď už se cítím docela dobře. Jen velmi prosím aby tento trend vydržel a případně dál pozitivně pokračoval.

 

Chyby, kterých jsem se dopustil

  1. Lyžování bez helmy –  nechci působit jako poturčenec, ale bez helmy už ani ránu. Díky absenci sněhu, jsou  sjezdovky tvořeny víceméně ledem a tomu hlava jen těžko odolává. Navíc oproti opancéřovaným a osvalovaným jedincům, z nichž někteří někdy přepnou  hranu, prostě průměrný člověk nemá šanci. Hlavně v těchto případech HELMY mohou zachránit ŽIVOT!!
  2. Při úderu do hlavy, notabene při bezvědomí, vždy CT!!
  3. Platíme daně, chováme se zodpovědně, tak se někteří z nás zbavme hloupého návyku: „Ale nebudu otravovat doktory!“; „To přejde samo“, atd atd. To je špatně!

Nechtěl jsem, aby tento blog vyzněl nějak negativně, ale kdyby si i jen jeden z Vás na základě mé zkušenosti koupil helmu, tak to psaní mělo význam.

Na závěr již jen to, že hory jsou krásné a moc se těším  až se tam vrátím. Až Vlastík zase pokývne rukou a my okolo něho budeme spolu s ním znovu  uhánět nekonečnými bílými pláněmi.

 

                                                                                                                                                                                         Vlastík

P.S. Chtěl bych ze srdce a velmi upřímně poděkovat všem, kteří na mě ve výše uvedených dnech mysleli a přáli mi uzdravení. Vážím si toho.

 

Šachová poznámka

Zhruba před půl rokem jsem začal přemýšlet nad myšlenkou – vytvořit sbírku všech ve světě vydaných šachových mincí. Těch mincí je 87. K dnešnímu dni jich chybí šest.

1 – Čína

2 – Kuba

1 – Nizozemí

1 – Jugoslávie

1 – Filipíny

 

Mám představu, že sbírku by tvořil kufřík s utříděnými a očíslovanými mincemi. Součástí by byla publikace, kde by o každé minci bylo něco zajímavého řečeno (Jan Kalendovský).

Možná by tato sbírka byla hezkým doplňkem různých šachových akcí. Kdyby někdo z Vás měl zajímavý kontakt do zemí chybějících mincí, tak se mi prosím ozvěte 602 501 962, budu Vám vděčný. Bylo by fajn sbírku zkompletovat co nejdřív.

 

Bře 1, 2016Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
1 března, 2016

Radek Kalod

Poprvé jsem se s Radkem Kalodem setkal někdy před pěti roky na blicáku v Boskovicích. Bylo to příjemné seznámení se, a na toto první setkání tak nějak nenápadně navazovala další a další. Nyní Radek hraje za náš Lipovec první šachovnici a já se nejvíc těším na společné pozápasové analýzy. Sice šachově nestíhám, musím se ptát, zdržuji je, ale vždy to stojí za to, pro většinu z nás ze zadních šachovnic je to úžasná šachová akademie.

O Radkovi toho ale vlastně moc nevím, spíš jen takové útržkovité šachové a životní fragmenty. Rozhodl jsem se, že ho pro sebe a pro Vás trochu vyzpovídám. Třeba se Vám odpovědi i závěrečné partie budou taky líbit.

Souhlasím s tebou, asi jsme se poprvé potkali před 5ti lety na blicáku v Boskovicích, já měl černé a hrál jsi Morra Gambit.  Co jsem měl tu možnost Vlastíka poznat blíže za poslední půlrok, tak já vnímám Vlastíka jako velmi aktivního člověka, který je navíc úspěšný a skromný a hlavně, je vždy ochoten každému pomoci či něco darovat, což se dnes nevidí. I můj přestup do Lipovce byl trošku náhodný a upekli jsme ho na častých poledních obědech v centru Brna s Pavlem Davidem a Martinem Handlem.


na poledním obědě s rodinkou a Pavlem a Martinem – říjen2014

A když zavolal Vlastík, nebylo co řešit!

1)      Co bys nám Radku řekl o svých šachových začátcích?

Naučil jsem se hrát šachy jako 6ti-letý v podstatě na ulici, s klukama jsme hráli všechno možné, fotbal, tenis, na skovku, hráli karty, dostihy a sázky a jezdili na kole. Jednoho dne mně ukázali šachy a mě to nějak chytlo. Mými šachovými trenéry byli Petra Kišová, František Blatný a Pavel David – těm všem bych chtěl poděkovat za trpělivost a spolupráci. Každý trenér mně dal ve své době to nejlepší, co bylo v jeho silách a pak dále jsem musel pracovat na sobě sám. Ještě bych zmínil soustředěni v Karlových Varech s Markem Dvoreckým, v roce 2007 – při tréninku s Dvoreckým a řešení jeho úkolů a tréninkových pozic jsem často měl pocit, že tomu šachu vůbec nerozumím a že jsem úplný začátečník.

2)    V rozhovorech s Tebou si často uvědomím Tvoje zmínky o Španělsku. A to jak v souvislosti s Tvým studiem, tak i se současným zaměstnáním. Jak ses do Španělska dostal? Co bys nám k tématu Španělsko a Radek Kalod řekl?

Španělsko je šachová zem, viz Linares, Dos Hermanas, Villarobledo či jiné top turnaje… Prvně jsme tam jezdili 2roky po sobě na šachové turnaje, bylo to přes léto roku 2001 a 2002, vždy Petr Velička, já a Roland Berzinsh z Lotyšska. Ve Španělsku jsou šachy nesmírně populární, jsou v novinách, Tv a je zde celá řada turnajů – ať už klasické, rapidy či blicáky. Hráli jsme třeba v Barceloně, Fieguerras, ale jeli i do Madridu, Valencie či na slavný rapid do Villarobleda. Prostě, to je sen každého šachisty, mít možnost stále hrát silné turnaje a hrát v rapidu s Topalovem, Dreevem, Ponomariovem, Van Welym či jinými hráči světově elity. Málokdo to ví, ale na těchto turnajích vyrostl Veselin Topalov či Ivan Cheparinov. Španělsko má navíc vynikající klima, skvělou kuchyni a lidé  jsou zde velmi přátelští. Když jsem tedy měl možnost na VŠ jít studovat do zahraničí v letech 2003-2005 přes program SOCRATES – ERASMUS a později MIB-PECO; byla má volba jasná, právě z výše zažitých zkušeností.


ERASMUS Gerona 2004

Šachy jsou ve Španělsku jeden ze sedmi univerzitních sportů, a prvně se hraje přebor univerzity, pak přebor autonomních oblastí a nakonec to vrcholí přeborem Španělska, kde je třeba 400 hráčů z celého Španělska. Právě takový přebor Španělska se mně podařilo vyhrát v roce 2004 v Murcii (a to tam bylo 15-20 titulovaných hráčů). Po škole jsem tam začal i žít a pracovat, konkrétně v Gironě, v Katalánsku – 80km severně od Barcelony. Žít tolik let ve Španělsku byla skvělá možnost na osamostatnění se, cestovaní a zlepšení se ve španělštině, či na prohlídku slavných památek.


výšlap v Pyrenejích 2008

Velkým tahákem  je Nou Camp – musím se přiznat, že fandím FC Barcelona a měl jsem tu čest byt xkrát na jejich domácích zápasech. Když je tam pres 90 000 diváků, člověku se zatají dech a užívá si tu atmosféru. Lidé se tam chovají na stadionu slušně, je to pro ně jako když jsou v divadle. Akorát se mi nepodařilo jít nikdy na slavné „EL CLASICO“.  V současné době už mám ale rodinu, a i jiné životní priority.

3)      Na kterou etapu(y) svého dospělého šachového života nejraději vzpomínáš. Který (kteří) velmistr, se kterým ses setkal, Tě nejvíc něčím zajímavým zaujal?

Každá etapa mého šachového růstu a života byla něčím výjimečná, ze začátku mě šachy doslova pohltily. Postupně jsem je bral jako sport a možnost cestovat a později i jako získávaní různých IM norem a GM titulu a potkávaní různých lidi, ale i možnost učit se cizí jazyky. Když jsem hrál šachové ligy a na VŠ, tak mě šachy jistý čas i slušně živily. Myslím si, nyní retrospektivně, že šachy mně hodně daly, zlepšují paměť, dávají člověku řád a disciplínu, vytrvalost a jiné vlastnosti, ale je v nich skryté i jisté úskalí, neboť člověk se věnuje naplno jen jedné činnosti a když nevynikne, v podstatě skoro nic jiného neumí. Když dnes letím do Španělska pracovně a mam čas potkat v Barceloně své dávné spoluhráče z katalánské ligy z let 2003-2005, tak vidím, že stále věří, že se budou zlepšovat, po xletech hraní a trénovaní, ale oni vlastně výkonnostně stagnují. V mládí mně hodně imponoval Garry Kasparov, ale později jsem si rád přehrával partie Karpova či Kramnika, abych si zlepšil poziční hru. V současné době mne imponuje Magnus Carlsen, s jakou lehkostí vyhrává. V poslední době, vlivem pracovního a rodinného vytížení, se ze mě stává spíše šachový turista, rád navštívím nějaký turnaj či extraligu a popovídám si se známými, užívám si tu jedinečnou atmosféru šachových turnajů.

4)      Ve svém rozhodnutí nestát se šachovým profesionálem mi připomínáš jiného velmistra, Jána Markoše. A jen tak na okraj musím říci, že nejen tím. Ale k vlastní otázce; jak složité bylo pro Tebe toto rozhodnutí?

Ján Markoš je šachově ještě trošku lepší a mladší, než já, tak to možná mohl zkusit a jít na 2600-2700. Já to měl usnadněné tím, že jsem celý život dělal i něco dalšího k šachu a jelikož jsem nebyl tak dobrý a talentovaný, jako David Navara, či Viktor Láznička, nebo jiní top hráči, byla u mě logická volba, že budu pracovat. Zkoušel jsem i učit na VŠ, dělal jsem doktorské studium, ale to mě moc nenaplňovalo, neboť zde v ČR není Vysoké školství propojené s praxí, byla tam spousta lidí, co učila, jak se má dělat byznys, ale v životě nepracovala, či neměla firmu. V tomto směru se mně to líbilo ve Španělsku na univerzitě v Gironě, kde nás učil Finanční trhy makléř, co dělal na španělské burze, či Mezinárodní obchod přednášel majitel velké firmy. Myslím si, že dnešní mladí lidé mají skvělé možnosti, když můžou jít studovat do EU či do zahraničí a rozšíří si své obzory.

5)      Co vlastně obnáší Tvoje práce pro španělského partnera?

Dělám v současné době už pátým rokem Export Area Managera pro španělskou firmu Patel, která patří do skupiny Vall Companyes, zastupuji firmu na ČR+SVK trhu, dovážíme sem vepřové maso, našimi klienty jsou přední zpracovatelé masa, kteří vyrábí šunky, salámy či masné produkty. Má práce spočívá v každodenním monitorování burzovních zpráv ohledně kotací masa na světových trzích, stanovení individuálních kotací, vyjednávaní cen s klientem + prodeje, řešení reklamací, dobropisů, spolupráce s pojišťovnou při stanovování pojistných limitů na klienty a logistika. Je toho docela dost, ale dá se to zvládnout.

6)      Z několika setkání s Tebou a Tvojí rodinou Tě vnímám jako pozorného manžela a pečlivého otce. Byl bys tak hodný a něco nám o tom, co pro Tebe Tvoje rodina znamená, řekl?

Je to zcela prozaické, rodina je pro mě nejvíc na hodnotovém žebříčku, pak je práce a až pak jsou další věci. Navíc, máme teď 2 malé děti a je to teď zcela jedinečné období, tak si to s manželkou užíváme.


Šťastný otec – duben 2013

7)    Z rozhovorů, které jsem absolvoval já, si pamatuji, že jsem vždy čekal na otázku, na kterou bych mohl naroubovat své názory a společenské pocity. Co bys Ty Radku, bez mé pomyslné berličky, chtěl říci čtenářům tohoto blogu o sobě, svých pocitech, názorech?

V poslední době nějak neřeším politiku a jdu se raději projit či si přečtu pěknou knížku. Užívám si rodinky a taky mám rád sport-rád hraji aktivně tenis, jezdím na kole, plavu či přes zimu si rád zajdu do sauny nebo na dlouhé procházky přírodou či lyžování. Ještě jsem 4 roky dělal jógu, ale pak jsem narazil na své limity, neboť vyšší stupně vyžadovaly vegetariánství, abstinenci a půsty. A v poslední době si rád zajdu na pivo a s někým zajímavým si pokecám a vyčistím si hlavu od starosti.


Děkuji za rozhovor a přeji Tobě a Tvé rodině hodně štěstí a pohody. Na závěr bych Tě, Radku, poprosil o dvě tebou okomentované partie. O jednu z Tvých nejlepších a o jednu v dresu Lipovce.

 

Kalod, Radek – Lanka, Zigurds

Extraliga, UDA Praha – DP Mladí Praha



1. Jf3 Jf6 2. c4 g6 3. Jc3 Sg7 4. e4 d6 5. d4 O-O 6. Se2 e5 7. O-O Jc6 8. d5 Je7

9. b4 a5

druhou možností je 10.Sa3, což preferuje Kramnik.

10. bxa5 c5 11. a4 Vxa5

Podobnou partii jsem sehrál na turnaji v Německu – Boblingen 2000 a můj soupeř nechal bílého vetřelce na a5, ale i tak se nevyhnul pozdější porážce. Je to partie Kalod – Scholz (Boblingen 2000).

12. Va3 Kh8 13. Ve1 Jeg8 14. Dc2

Plán bílého je prostý. Prostě vylepšuje své figury. Střelce postaví na g2, jezdce na b5, věžky patří na b-sloupec.

14… Je8 15. Jb5 Va6 16. Sf1 f6 17. g3 Jh6 18. Sg2 Sd7 19. Sd2 Dc8 20. Jc3

Toto je důležitý tah, jenž zapadá do koncepce bílého. Chce se zdvojit na b-sloupci a zahrát věží na b6 nebo b7. Nezanedbatelná je i protekce pole e4  jezdcem, jenž se navrátil na své stanoviště na c3.

20… Jf7 21. Vb1 f5 22. Vab3

Nejlepší. Zde jsem dlouho dumal nad možnostmi bílého a tato se mi jevila jako nejlepší.

22… Jd8

[22… fxe4?! 23. Jg5! Jxg5 24. Sxg5 +=]

23. Sg5!

Bílý maximálně zesiluje postavení svých figur. Dále uvolňuje pole  d2 pro bílého jezdce. Targetem útoku bílého je pěšec na b7.

23… Jf6

[23… Sf6!? 24. exf5 [24. Vb6?! Vxb6 25. Vxb6 Sxg5 26. Jxg5 f4!] [24.Sh6!?] 24… gxf5 [24… Sxf5!? 25. Je4 Sxg5 26. Jfxg5 Vxa4] 25. Vb6 Vxb6 26.Vxb6 +=]

24. Vb6

Umožňuje následující taktickou přestřelku. Během partie se mi zdálo, že budu mít velkou kompenzaci za obětovaný materiál. Problémem černého jsou jeho pasivní figury, zejména střelec na g7,jezdec na d8, či dáma na c8.

24… Jxe4 25. Jxe4 fxe4 26. Jd2 Sxa4 27. Db2 Vxb6 28. Dxb6

Toto je kritická pozice, jenž vzniká. Zni to možná podivně, ale bílý stojí asi lépe, protože pěšci soupeře na d6,b7 i e4 jsou dosti slabí.

28… Jf7

[28… Sc2 29. Vb2]

29. Se3!

Nejlepší. Problémem černého je nesouhra jeho figur. [29. Se7 Ve8 30. Sxd6 e3 31.fxe3 Sh6 <=>]

29… Sc2 30. Vb2 Sd3

[30… Dg4!? 31. h3 Dd1+ 32. Kh2]

31. h3!

Důležitý tah, jenž zapadá do koncepce bílého. Bere si pod kontrolu pole g4,uvolnuje pole h2 pro krále a zejména černý nemůže tohoto tichého tahu nijak využít.

31… Df5 32. Dxb7 Kg8

[32… Sh6 33. De7 Kg8 34. g4! Dc8 35. Sxh6 Jxh6 36. Dxd6 +=]

33. De7

hrozba je g3-g4.

33… Sf6 Jediný tah 34. De6

[34. Dc7?! Sd8 35. Da7 Sg5 <=>]

34… Dxe6 35. dxe6 Jg5 Jediný tah

[35… Jd8?! 36. Sh6 Ve8 37. Sxe4 Sxe4 38.Jxe4 Vxe6 39. Jxf6+ Vxf6 40. Vb8! +-]

36. Sxg5 Sxg5 37. Sxe4 Sxd2

[37… Sxe4 38.Jxe4 Se7 39. Vb7 Ve8 40. Vd7 [40. Kg2!?]]

38. Sxd3

Tato pozice se mi jeví jako vyhraná. Silný pěšec na e6, pole e4-d5 pro krále či střelce bílého, k tomu jsou na šachovnici ještě věžky a navíc dost špatný střelec černého, jenž nemá uplatnění.

38… Sb4 39. Se4 Ve8 40. Sc6 Ve7?!

Objektivně skýtal největší šance na záchranu tah 40..Ve6…ale bylo to pouze otázkou času, než bych prorazil hradby černého.

[40… Vxe6 41. Sd5 Kf7]

41. Sd7

Důležitý tah. Najednou je věž černého bez pohybu.

41… Kg7 42. Vb3

zabraňuje Kf6

42… Sd2

[42… Kf6 43. Vf3+!]

43. Sd3 Sc1 44. Kg2

hrozí Kf3,e4,d5,d6,..

44… Sb2 45. Kf3 Kf6 46. Vxd6

Po Ke4 se mi zdálo, že se černý drží po oběti kvality. Postup v partii je nejsnazší.

[46. Ke4 Vxe6]

46… Sd4 47. Ke4 h5

[47… Sxf2 48. Vd3]

48. Va6 Sxf2 49. Va3 Sd4

50. Vf3+ Kg7 51. Kd5

51…e4 52. Kxe4 h4 53. g4 g5 54. Kd5

Černý nezabráni tahu Kd6 nebo brání na c5. Skvostná partie, a zejména proti znalci královské indické, kterým Lanka bezesporu je, obrovsky potěší.

1-0

 

Kalod, Radek (2472)  – Majer, Jiří (2192)

Druhá liga, zápas Lipovec – Kuřim, první šachovnice


Toto kolo 2ligy bylo výjimečné tím, že se hrálo v krásných a inspirativních prostorách Zámecké Sýpky v Blansku a hrací prostory SK Garde Lipovec by mohli závidět leckteré extraligové a prvoligové kluby.

1. e4 d6

Můj soupeř, FM Jiří Majer je můj vrstevník a v žákovských kategoriích jsme spolu svedli nespočet bitev, ale Jirka dal později přednost spíše naplnění v kariéře. Střetáme se spolu za šachovnicí po více než 25ti letech.

2. d4 Jf6 3. Jc3 g6 4. h3 Sg7 5. Jf3 O-O 6. Se3

Bílý volí nenáročnou variantu, stačí mu malá výhoda ze zahájení.

6… Jc6 7. g3 e5 8. Sg2 Sd7 9. O-O exd4 10. Jxd4 Ve8 11. Ve1 a6 12. a4

Bílý stojí o něco lépe, má prostorou převahu a černý stojí pevně, bez slabin, ale mírně stísněně.

12… Vb8 13. a5 Dc8 14. Kh2!?

Zajímavé bylo g4, neboť, nyní má černý taktickou možnost, jak obestřít hru. [14.g4]

14… Jxd4

Zde černý nevyužil svou šanci, mohl zahrát Ve5 a pointou je, že napadá pěšce na a5+hrozi Vh5 a dochází k ostrému střetu. Pozice je bohatá na různé taktické motivy. V následné, po partiové analýze jsme se spoluhráči zejména tuto pozici analyzovali.
[14… Ve5!? 15. f4 Vh5 [15… Vxa5 16. Jxc6 Vxa1 17. Je7+ Kf8 18. Dxa1 Kxe7 19.e5] 16. f5 gxf5 17. Jd5 Jg4+]

15. Sxd4 Sc6 16. Dd2 De6

Zde, ale i následně mohl bílý zahrát Jd5, pozice by se zjednodušila a to se mně zdálo málo. Místo toho jsem zvolil stupňování tlaku bílého.

17. b3 Vbd8 18. Ve3

Bílý tahem v partii stupňuje tlak. Po unáhleném 18.Jd5 se mně zdálo, že se černý ubránÍ. [18. Jd5 Sxd5 19. exd5 Dd7 20. Dc3 [20. g4 Vxe1 21. Vxe1 Ve8] 20… Jh5 +=]

18…Jh5 19. Je2 Dc8 20. Ve1 Sxd4 21. Jxd4 Sd7 22. Vd3

Bílý zde manévruje, ale ne úplně přesně. Zahrál jsem rychle, a šel sledovat své spoluhráče, jak si vedou. Zatím jsme měli na pár šachovnicích tlak a vypadalo to dobře.

22… Jg7 23. Jf3 Sc6 24. Jd4 Sd7 25. Dh6?! Ve5 26. Dd2

Přiznal jsem chybu a vracím se damou na d2 a cekal jsem, že Jirka se vrátí věží na e8-ci e7 a budu mít další možnost, jak pozici zesílit.

26… Vh5

Lepší šanci pro černého bylo vyčkávat. [26… Ve7]

27. h4 27… g5?

Poučný moment cele partie. Černý až doposud stal pevně, nemá zjevné slabiny, ale celou dobu se braní a nyní viděl možnost aktivní hry, což ho svedlo. Ale, je to unáhlené řešení. Jeho figury nejsou v souladu, navíc, černý nenávratně oslabuje svého krále a tímto tahem ničí svou pevnou pozici a pomáhá bílému. Po 27…Ve5 musí bily zkoušet prolomit valy černého. [ >=27… Ve5]

28. Jf3 gxh4 29. Jxh4 Ve8 30. f4 Sc6 31. Sf3 Vc5 32. c4

Bílý má přivyhranou pozici, černý má slabého krále, věž na 5rade, která je skoro chycena, černé figury jsou v disharmonii-toto vše jsem v tento moment při partii cítil, ale jak tuto převahu rychle realizovat jsem neviděl. A přitom pozice je po 32…f5 zralá na takticky diagram.

32… f5 33. Vde3?!

[ >=33. e5! dxe5 s ideou 34. Sxc6 Vxc6 35. Vxe5 Vxe5 36. fxe5 De6 37. Vd8+]

33… fxe4 34. Sxe4 Sxe4 35. Vxe4 Vxe4 36. Vxe4

Pozice je po sérii vynucených tahů v materiální rovnováze, a v tento moment jsme byli oba v silné časové tísni. Na druhé straně, pozice se bílému hraje snadněji, dělá přirozené tahy a černý se musí přesně bránit.

36… Dg4 37. De1 Vh5 38. Ve7 h6?

A toto už je definitivní tečka. Přitom, po 38. ..Kf8 se ještě hraje… [38…Kf8 39. Vxc7 Jf5]

39. Vxc7 d5 40. Vxb7

A černý překročil čas, ale jeho pozice je již beznadějná. Zápas už vypadal pro Lipovec dobře a kapitán týmu, Vlastík Chládek už zářil spokojeností. Vyhrál Pavel David, bylo pár remíz a ještě stále ždímal svého soupeře Václav Chládek, který nakonec svého soupeře v pěšcově koncovce udolal. Co říci závěrem? Skvělá a přátelská atmosféra, krásné prostředí Zámecké Sýpky, a následná plodná analýza několika partií při obědě. Takový byl nedělní zápas mezi SK Garde Lipovec a SK Kuřim.

1-0

 

 

Kalod, Radek  (2494) – Bruzón, Lazaro (2620)


1. Jf3 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 d5 4. d4 Jbd7 5. Sg5 h6 6. Sh4 Se7 7. e3 O-O 8. Sd3 dxc4 9. Sxc4 a6 10. a4 c5 11. O-O cxd4 12. Jxd4 Je5 13. Se2 Jg6 14. Sg3 e5 15.Jf3 Da5

16. Sd3 Vd8 17. Dc2 e4 18. Jxe4 Jd5

19. Sc4 Sf5 20. Jd4 Jb4 21. Db1 Sd7

22. Jd6 Sxd6 23. Dxg6 Se5

24. Dh5 Sc7 25. Dxf7+ Kh8 26. Sxc7 Dxc7 27. Je6 1-0

 

Radek Kalod se tváří přísně a po pěti kolech vede turnaj Hustopeče 2009

Na Losinském kapru v roce 2009 s Robertem Cvekem a Davidem Navarou

V dresu Nového Boru 2007

Radek Kalod blicá s Vlastimilem Chládkem

 

TALENT KALOD (text z knihy Jana Kalendovského)

 

 

Úno 10, 2016Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
10 února, 2016

Kanada

V roce 1981 se bratrovi Václavovi narodil syn Libor. Já jsem v tu dobu studoval na Vysoké škole stavební v Brně. Studia mně ale moc nešla, musel jsem vynakládat mnoho sil, abych se na škole udržel. Po dostudování jsem začal pracovat u Dopravních staveb. Na udržování rodinných vztahů tedy; z výše uvedených důvodů;  mnoho času nebylo. Všechna setkání z té doby se synovcem Liborem, bych mohl na prstech jedné ruky spočítat. A od zahájení jeho studií na pražských právech jsem ho viděl snad už jen jednou. Veškerý volný čas Libor trávil v zahraničí cestováním a brigádami.  Občas jsem od bratra slýchal, že se Libor pohybuje tu v Manile, tu na kole na vysokohorských túrách v Kolumbii. Jindy mi zase  vyprávěl, jak Libor pracuje na rybářské lodi, nebo řídí půjčovnu aut, nebo hledá zlato na Aljašce.

            V loňském roce se druhý bratrův syn Milan ženil – na Sýpce v Blansku. Tam jsem Libora po letech zase uviděl. Hodně jsme si spolu povykládali a strávili spolu tolik času jako snad nikdy za všechny předcházející roky dohromady. Hodně mi toho navyprávěl, jeho druhým domovem se stala Kanada, konkrétně Yukon, město Whitehorse. Živil se v těch dalekých končinách např. i jako státní zástupce, to ho ale moc neuspokojovalo a nyní pracuje jako průvodce, příležitostně dělá prospektora, založil si malou cestovku a také létá pro kanadskou leteckou záchrannou službu.

            V rozhovoru se mi zmínil i o tom, že píše příběhy z historie leteckého záchranářství v severní Kanadě, některých z nich se i sám účastnil. [ Jedno jeho vyprávění jsem umístil na závěr tohoto blogu, třeba Vás taky zaujme.] V budoucnu by chtěl tyto příběhy vydat jako  samostatnou knihu.

            Na závěr našeho vyprávění jsem neodolal náhlému pokušení a zeptal se Libora zda by nás; pokud bych nějakou skupinu poskládal; neprovedl  Kanadou. On přikývl, že ano, že by to šlo. Netrvalo ani čtrnáct dní od našeho setkání a vše bylo domluveno. V září 2016 vyrážíme. Čtyřmi obytnými vozy pojedeme z Vancouveru do Calgary. Těším se a třeba, jestli to všechno dobře dopadne, i Vás zaujmou poznámky z naší Cesty.

Letošní vánoční vycházku Moravským krasem jsem nemohl pojmout nijak jinak než jako kanadskou. S Kamarády a přáteli jsme se prošli ke Třem smrkům u Ruprechtova a bonbónkem na závěr bylo setkání s medvědy. Libor, ale říkal, že v  Kanadě budou mnohem větší.

 

Hodně štěstí v novém roce.

Vlastík

 

 

Medvědi na Chilkootu

Chilkoot Pass – legendární průsmyk v horách na hranici mezi Aljaškou a kanadským teritoriem Yukon, kudy se na přelomu roku 1897/1898 pokoušelo několik desítek tisíc zlatokopů projít na nedávno objevená zlatá pole na Klondiku. Trasa dlouhá 57 kilometrů – od pobřeží Tichého oceánu až po začátek splavitelné cesty po řece Yukon – skrývala nesčetná úskalí, spojených především s faktem, že  v konkurenci tisíců dalších zlatokopů čas hrál kritickou roli a kdo chtěl uspět, nemohl čekat na jaro a musel  vyrazit do hor už v zimě. Neprostupný terén, laviny, mrazivé počasí. Několik set zlatokopů zaplatilo za tento pokus životem, další tisíce cestu vzdaly a vrátily se do přístavu Skagway. Po všech ale zůstal velký příběh odvahy, který dodnes každoročně inspiruje  mnoho turistů k pokusu zdolat Chilkoot v jejich stopách.

Dnes už ale málokdo vyrazí na Chilkoot v zimních podmínkách, natožpak s tunou zásob na zádech, jak předpisovalo pravidlo stanovené hlídkou Kanadské královské jízdní policie, patrolující na vrcholu průsmyku za zlaté horečky. Pro dnešního turistu, putujícímu v letní sezóně v moderním oblečení a vybavení, jsou tato nebezpečí značně redukována (ale ani tak je nelze podceňovat), nicméně jiná zůstávají. Zdaleka největším strašákem pro kohokoliv, kdo poprvé vstupuje na půdu kanadské či aljašské divočiny, je divoká zvěř, a především pak medvědi. Uvidět medvěda není až tak výjimečná záležitost,  obvykle na bezpečnou vzdálenost několika set metrů. Někdy ale i o hodně blíž.

Na podzim roku 2011 jsem na Chilkootu průvodcoval skupinu čtyř japonských turistek. Bylo to v září, po sezóně, nikde nikdo, za první čtyři dny jsme na trase nepotkali ani nohu, počasí vyšlo nádherně a největší zvíře, které jsme cestou spatřili, byl krásný exemplář urzona kanadského. Až předposlední den odpoledne, v kempu u jezera Lindemann, jsme narazili na rakouského turistu Heinze, který si přechod Chilkootu naplánoval jako vrchol své návštěvy Kanady. Cestoval se skupinou kamarádů,  nicméně nikoho z nich k pětidennímu putování v podzimním počasí nepřesvědčil, a tak vyrazil sám.  Kamarádi čekali ve Whitehorse v hospodě. Heinz měl už po čtyřech dnech asi dost osamění, takže celý večer pusu nezavřel a docela se mu i dařilo odbourat německo-japonskou jazykovou bariéru.  Další den nás čekal poslední úsek cesty, od jezera Lindemann k jezeru Bennett, kde si před sto lety zlatokopové stavěli lodě či vory k další cestě po Yukonu na Klondike. Dnes je tam pouze zastávka železnice z dob zlaté horečky, která ale funguje jenom sezónně. Pro nás tam měl přiletět z Whitehorse hydroplán, Rakušan měl naplánovaných ještě 8 kilometrů navíc po kolejích k silnici, kde ho měli vyzvednout jeho kamarádi.

Ráno jsme chtěli vyrazit všichni společně, ale když Heinz viděl poněkud zdlouhavou přípravu Japonek k pochodu, rozloučil se a vyrazil sám.  My jsme vyšli asi za čtvrt hodiny po něm po stezce, která hned za kempem překračuje po mostíku malý potok a začíná stoupat od jezera zpět na hřeben. S vidinou večeře, postele a dalších náležitostí, které nás očekávaly už za pár hodin ve městě, panovala ve skupině velmi dobrá nálada, Japonky si dokonce začaly něco zpívat a nasadili jsme docela ostré tempo. Takže v první chvíli mě ani až tak nepřekvapilo, když jsme po pár minutách před sebou uviděli se ze zatáčky vynořit Heinze. V druhé chvíli mi ale došlo, že jde, respektive běží proti nám a ve chvíli třetí,  ještě než nám stihl povědět, že ho honí medvědice se dvěma mláďaty, se medvědí rodinka objevila v zatáčce za ním. Medvědice sice po spatření naší skupiny trochu zpomalila, ale nezastavila, a že Heinze pronásleduje, bylo z jejího chování jasné.

Na mé první tůře na Aljašce, v roce 2004, jsme s kamarády po postavení tábora strávili dobré dvě hodiny pozorováním podezřelého objektu dobrý kilometr daleko v údolí pod námi a diskusí, jestli je to medvěd nebo kámen a jestli se hýbe. Diskusi ukončil až příchod úplné tmy. Dvě hodiny, nepřeháním. Kamarád pak napnutou atmosféru vyšponoval ještě předčítáním z brožurky „Jak se chovat při setkání s medvědy“. Brožurka radila různé strategie pro různé situace a chování medvěda, přes pomalé vycouvání z problému až po předstírání mrtvoly, nicméně v paměti nám utkvěl především scénář, o  kterém brožurka lakonicky konstatovala, že „pak nezbývá než bojovat statečně.“  Ráno v denním světle se pochopitelně ukázalo, že se jednalo o kámen a my po sobě akorát rozpačitě koukali.

Od těch dob už uplynulo pěkných pár let, nesčetně tůr a nocí strávených v divočině a i těch setkání z medvědy už jsem zažil pěknou řádku. Z knih, ze školení, které musím jako průvodce každoročně absolvovat, ale hlavně z praxe mám ověřeno, že medvědi mají v 99% situací z člověka respekt, že se mu snaží vyhýbat a vzájemná setkání tak zákonitě končí oboustranným ústupem nejpozději v momentu, kdy medvěd zjistí, o koho jde. Ovšem pořád zbývá to nepříjemné jedno procento, situace, kdy výše uvedené neplatí a medvěd má zájem v interakci pokračovat (obvykle bohužel jednostranný). Medvědice chránící mláďata, medvěd vyrušený od hodování nad kořistí, zraněný nebo nemocný medvěd, ale taky třeba mladý agresivní medvěd, který je prostě zvědavý, to jsou všechno situace, u kterých je nejlepší řešení vůbec se do nich nedostat.

Tady, nad jezerem Lindemann to ale vypadalo, že jsme do jedné takové nakráčeli. Medvědice sice asi napřed jenom bránila své mladé, v takovém případě stačí ustoupit, dát jí prostor, dát najevo, že pro ni nejsme hrozbou, jenže Heinzův úprk v ní probudil lovecký instinkt (úplně stejně jako u psa) a to je podstatně horší. Medvědovi je nutné v takovém případě neustupovat, být agresivní, házet po něm kamení, vypadat jako silná a neohrožená skupina, dát mu prostě nasrozuměnou, že nejsme snadná kořist. No agresivní, silní a neohrožení – Heinze jsem musel jednou rukou držet, aby neutíkal dál, Japonky měly všechny okolo 150 cm a 45kg i s batohem (nehledě na to, že vytáhly fotoaparáty a v dobré víře začaly fotografovat) a mě poslední zbytky důvěry v dobrý výsledek celé situace dodával pouze protimedvědí pepřový sprej, který už jsem držel v druhé, třesoucí se, ruce. Tyto spreje jsou velmi účinné, zachránily už pěknou řádku životů, nicméně efektivní dosah mají okolo pěti metrů za ideálních podmínek. Medvědice šla stále přímo na nás, bez zastavování, bez pokusů nás nějak zastrašit, učebnicový příklad lovícího medvěda. Teprve když už byla od nás nějakých 6-7 metrů, podařilo se nám začít fungovat, tak bylo potřeba – Heinz popadl ze země klacek, kterým začal proti medvědici mávat, já jsem tudíž volnou rukou mohl začít házet kamení a Japonky se aspoň přidaly k našemu řevu. Zabralo to, medvědice se zastavila, začla se rozhlížet po medvíďatech a zjevně se probírala z loveckého rauše. Toho jsem chtěl využít a začali jsme proto, stále čelem k ní, ustupovat. Ale ouha, moc brzo – medvědice se vydala znova za námi. Teď už ale pomalým, volným krokem, neustále se ohlížela, cenila zuby a vrčela na nás. To už je podstatně méně nebezpečné chování, snažila se nás už jenom zastrašit. Když se dostala znovu příliš blízko, zastavili jsme náš ústup a zastavila se i ona. Začali jsme znovu ustupovat, vyrazila znovu za námi, stále na vzdálenost 10-12 metrů. Takhle jsme tancovali asi 20 minut, dokud jsme nedocouvali zpátky k mostku před kempem. V plánu bylo ustoupit až do kempu, kde je několik starých srubů, ve kterých bychom se mohli schovat, ale nebylo to potřeba – medvědici se na most nechtělo a najednou se rozběhla plnou rychlostí podél potoka pryč, obě medvíďata za ní.

Jakmile se nám přestaly třást nohy, došli jsme zpátky do kempu, kde jsme dvě hodiny počkali, abychom dali medvědům čas opustit stezku. Na druhý pokus už se nám podařilo projít, po medvědech zbyly jenom stopy v bahně, a bez dalších potíží jsme dorazili k jezeru Bennett, odkud nás odvezl hydroplán i s Heinzem, který už se od nás po zbytek cesty nehnul na krok.

Libor Chládek

 

 

Led 8, 2016Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
8 ledna, 2016

Černý Fešák

Jednou týdně se snažím zajít do sauny. Dříve jsem navštěvoval lázně v Laa, ale v poslední době jsem si oblíbil nevelkou saunu, v městysi nedaleko Krasové. Její odpočívárna se nachází ve sklepení, kde stěny a strop nahrazuje klenba vytvořená z tisíců kamenů rozličných tvarů a velikostí. Unaven ze sauny si z pohodlí lehátka mozaiku kamenů vždy prohlédnu a následně mě oči zachycují tvary a podobizny v ní skryté. To co uvidím  většinou koresponduje s náladou mé duše. Někdy příjemné figury a výjevy, jindy naopak smutné  tváře či obludné příšery.

                V tomto týdnu jsem tam taky ležel, nejprve si zkontroloval mně již známé a mnou oblíbené grafiky a potom hledal ty nové. Zároveň jsem kdesi ve svém podvědomí přemýšlel; chvíli o turecku a všech možných souvislostech, chvíli třeba i o tom, že jsem již dlouho nic nenapsal a i kvůli tomu si v klidu odpočívárny chvíli pohrával s myšlenkou – napsat blog o své mentální přípravě na různé životní situace a události.

Toto téma se mi ale zdálo moc intimní, nebyl jsem si jistý zda bych ho napsal stoprocentně upřímně tak jak to doopravdy s mojí mentální přípravou je; nijak jinak to na blogu nemá smysl. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že snad někdy později.

                Náhle jsem si uvědomil, že již delší chvíli nejsem v pohodě, že mě něco ruší. Před svým zasněním se, jsem sice byl v klenuté místnosti sám, ale teď již zde hodnou chvíli  cosi vykládá své tak o dvacet let mladší partnerce postarší urostlý Polák. Leželi na nejvzdálenějším lehátku ode mě, měl jsem pocit, že jsou na jednom z prvních rande, a že on se ji snaží balit. V rámci toho jí směsicí podivně znějící českopolštiny vypráví, jak se byl podívat na vzpěračské závody. Ona se ale domnívala, že tam skutečně závodil a neustále to obdivně komentovala. Ono je nakonec jedno o co šlo, ale bylo absolutně po klidu. Svými v kamenné klenbě zvučně znějícími a trochou alkoholu  přibarvenými hlasy, mleli a mleli.

                Bylo mi jasné, že budu muset zasáhnout a požádat je aby se chovali přiměřeně prostředí v němž se nachází. Ještě jsem ale na chvíli zavřel oči, zasnil se a pokusil se tím nepříjemnou situaci ještě o pár vteřinek oddálit.

                Náhle jsem v přítmí pod vrcholem klenby zavnímal svým podvědomím jakýsi pohyb a šustot. Ze tmy vystupovalo tak dvacet velkých bělostných křídel, velmi připomínajících krásná ušlechtilá Křídla motýlí. V tu chvíli bylo nesmírně příjemné vnímat je a jejich pohyb. Po pár vteřinách ale mezi nimi náhle vznikl zmatek a chaos a ona se nervózním pohybem velmi rychle přemístila do vzdáleného kouta. Ve vyklizeném prostoru mezi klenbou a mnou jsem ucítil jiného tvora. Zavěšen v prostoru tam takřka nehybně stál černý stín, zámotek něčeho. Při větším soustředění jsem si  uvědomoval hezky oblečeného manekýna. Hned v tu chvíli se mi vybavil fešácký čert z pohádky „Švanda dudák“ a hned vzápětí mi hlavou blesklo i jméno tohoto stínu – „Černý Fešák – Lišaj smrtihlav“. V jeho společnosti mi nebylo vůbec dobře. Moje myšlenky zamířily k nedalekým Motýlům, žádal jsem je o pomoc.

Oni se taky podívali mým směrem a já v jejich vyděšených očích četl, že oni už na všechno nestačí, že už jsou ze všeho unavení, že i my lidi se musíme snažit. Pomáhat si navzájem a někdy v jejich práci pomoci i jim našim Andělům.

                Ležel jsem schoulený v lehátku, Černý Fešák kousek ode mě. Nechtělo se mi jen tak poslechnout své pocity a jednoduše odejít. Zůstal jsem tedy tam, sbíral síly a přemýšlel o všem možném. Po chvíli jsme si s překvapením uvědomil, že se toho čerta už nebojím, že je mi ukradený. Potěšilo mě to. Zvedl jsem se z lehátka, pozdravil zamilovanou dvojici, usmál se na ně a vrátil se zpátky na povrch, do Našeho světa.

 

Hezký advent a Vánoce                                                                                                            

                                                                                                                              Vlastík.

 

Pro 2, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
2 prosince, 2015

Plnit si své sny a touhy

Před měsícem jsem s jedním ze svých šachových a cyklistických kamarádů diskutoval o naplňování jeho neuvěřitelného snu, uskutečnit v některém z následujících roků start „Giro d´Italia“ v Praze. Už teď pro svůj sen udělal neskutečné penzum reálné práce.

Tuto neděli mi z Šachového vlaku volal Pavel. Měli právě zastávku v Lichkově a potom směřovali dál, do Brna. Pozval mě, ať se za nimi zajedu do Brna podívat, projít se Nočním městem. Hned na začátku hovoru jsem se musel usmát. Pavel jistě netušil, že v okamžiku našeho hovoru jsem slabou půlhodinku autem od něho, v nedalekém Žamberku – na návštěvě za maminkou. Neděli jsem měl ale velmi vytíženou a navíc se již desetiletí v nedělní podvečer koncentruji na další pracovní týden. Nevyšlo mi tedy setkání ani tam, ani tam. Cestou zpátky jsem ale o našem telefonátu velmi přemýšlel; o Pavlovi, o uskutečňování jeho Šachových snů, o podnikatelské odvaze a tak podobně…. Toto dvouhodinové osamělé přemýšlení a uvědomování si souvislostí; mi velmi pomohlo v jednom z mých konkrétních rozhodování se. Již tak tři týdny se totiž velmi intenzivně zaobírám reálnou myšlenkou – postavit nejkrásnější bowlingové centrum ve střední Evropě. Je to můj dlouhodobý sen, ale cítím, že přibývající roky otupují moji odhodlanost a přístupnost k riziku. Poznenáhlu jsem se v této konkrétní „šachové partii“ smířil s jakousi nemastnou neslanou remízou.  Je sice hezké o té „mé hale“ zasvěceně hovořit ale přitom jedním dechem říkat, ale víte tamto a ono a to by asi nešlo atakdále a tak dále.

 

 

Před těmi třemi týdny se mi totiž naskytla možnost koupě zajímavého pozemku a tím i konkrétní realizace mého snu. Už tedy žádné alibistické řeči. Jen se rozhodnout „Buď teď nebo nikdy“! Možná právě rozhovor s Pavlem a myšlenky v něm obsažené byly těmi posledními, ale rozhodujícími kapkami v poháru mého pozitivního rozhodnutí se.

Je fajn, že když, a dokud, to život člověku umožňuje, tak je možné jít a pokusit se naplnit svůj sen. Třeba tak jako Pavel se svým neuvěřitelným Šachovým vlakem, nebo Václav se svým stejně neuvěřitelným Giro d´Italia. Třeba to nevyjde, třeba nebude nejkrásnější, ale teď už vím, že pro realizaci udělám všechno!

 

 

Vlastík

 

P.S. V posledních letech ve svém životě vždycky ve volných chvílích o něčem podvědomě přemýšlím. A někdy z toho vznikne blog. V posledních týdnech a měsících jsem hodně přemýšlel o imigrantech, o islámském státě apod. (např.: proč v titulkových zprávách na ČT někdo neustále a bez výjimky označuje nestoudné a bezuzdné vrahy IS za bojovníky. A o mnoha a mnoha dalších věcech a souvislostech. Chtěl jsem o tom do hloubky přemýšlet a psát a následně vytvořit na toto téma nový blog. Ale už to neudělám – už podvědomě přemýšlím, a jsem tomu nesmírně rád, o jiné a lepší věci; O nejkrásnějším bowlingu!

 

 

Říj 12, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
12 října, 2015

Maratóny

Dnes bych Vás chtěl, provést třemi rozdílnými akcemi, třemi maratony, jež jsem o letošních prázdninách prožil. Sám jsem byl zvědavý, jak je budu vnímat, čím se liší, co je spojuje, jestli mi něco dají, zda je možno se z nich alespoň v něčem poučit.

Horská kola

            Na cyklovýletu Dolní Morava – Krasová bylo nejnáročnějších pět – šest dnů před startem. V hrůze z toho co mě čeká, jsem takřka celý týden špatně spal. Samotná jízda byla ale docela dobrá, v jejím průběhu jsem měl jen dvě menší krize. Tu první cca po devadesáti kilometrech, kdy už jsem toho měl vcelku dost (včetně výjezdu na Praděd) a zároveň jsem si uvědomoval, že ještě nejsme ani v polovině. Tu druhou cca na stočtyřicátém kilometru; kdy jsme se dle mého názoru (s odstupem doby musím přiznat, že mylného) dvacet kilometrů motali kdesi okolo Konic. V těch chvílích mě donekonečna se objevující cedule s nápisem Konice tu s kilometráží 10, tu 3, tu 12 atd… doopravdy rozčilovaly. K věrnému průvodci Lojzíkovi jsem měl v tu chvíli i nespravedlivý emotivní projev, že už je mi šedesát a ať těm dvěma zbývajícím řekne, že nemám zapotřebí se motat furt dokola někde kolem jakýchsi připitomělých Konice. Lojzík v rozpacích poodjel a nechal mě chvíli o samotě. A já jsem kupodivu už jen za pár kilometrů zažil asi i ten nejhezčí okamžik jízdy. U polozapomenutého vesnického obchůdku jsme si udělali předposlední zastávku. Kamarádi už tam na mě čekali a nejlepší z nás Honza měl pro mě nachystanou plechovku vychlazené koly. Já jsem se sám v sobě velmi rychle zklidnil a ty následné takřka bezeslovné minuty, prosezené jen tak na obrubníku u silnice, byly pro mě nesmírně emotivní. Vnímal jsem, jak jsme špinaví a ukoptění z cesty i ze spravování defektů, já navíc samozřejmě nesmírně unavený z těch nekonečných kilometrů, ale ve své duši jsem ze všeho nejvíc cítil sounáležitost ke kamarádům okolo sebe. 

            Zřídka a nerad používám cizí výrazy, ale pro ten den se mi zdá výstižné říci, že jsme prožili velmi silný Team building. Že nejen v ten den, ale i v těch dalších se na sebe můžeme takřka stoprocentně spolehnout!

           
itinerář 

–          pátek 12. 6. 2015 – Jirka hlavní organizátor sobotní jízdy při prudkém sjezdu nevratně ničí svoje kolo – v sobotu nepojede;
–          při večeři je mi nenápadně sděleno, že na dalšího účastníka bude v polovině trasy čekat manželka s autem a že kdesi cosi; na celou trasu tedy zbýváme už jen čtyři, nejraději bych to položil, ale teď už to nejde, zdravému jádru toto nemůžu udělat; v noci z toho všeho takřka nespím;  
–          sobota 13. 6. 2015, 8:00 – ostrý start;   cítím úlevu, že z celkového počtu kilometrů už začínáme nenápadně ukrajovat, že už to bude jen lepší a lepší;   ujíždíme ten první a já se utěšuji, vždyť to je takřka nula! Nic! A 200x nic je přeci taky skoro nic;
–          ostrá nekompromisní jízda ve vláčku přes Hanušovice až pod Praděd, průměr přes 30 km v hod.;   
–          Praděd cca v 11:30 hod., pro mě zklamání, nevrlý personál v restauraci, venku nespočetná hejna tlustých odporných masařek a všudypřítomný smrad odpadků. Navrhuji udělat foto a oproti původnímu plánu rychle odjet, nikdo není proti;   
–          Ve sjezdu zaostávám, ale potom už společně polykáme kilometry směr Uničov a oběd;   
–          Na jízdu jsem skvěle mentálně připraven. Takřka neustále si kontroluji časový harmonogram a nesmírně mě uspokojuje, že díky „Pradědu“ jsme v předstihu. Velmi důsledně také dodržuji předsevzetí, že tentokrát se vyhnu furiantským jízdám na špici, oblíbené jízdě na hraně a trhání skupinky. Jen a jen v zákrytu a šetřit síly, ať se pro tentokrát snaží jen ti mladí;    
–          80. km podle plánu tedy zůstáváme už jen čtyři;
–          Deset kilometrů před Uničovem návrh na někde zde plánovaný oběd. Zatím se mi ale jede jakž takž, cítím, že po jídle to bude o hodně horší. Zoufale si uvědomuji, že jsme teprve tak tak v polovině. Nenápadně, chlapácky zkouším, že tady je to bídné a pojeďme dál na nějakou opravdu pěknou zahrádku. Takhle to úspěšně opakuji několikrát;   
–          14:00, 120km, Litovel – skvělý mezičas – a navíc zasloužený talíř těstovin – euforie. Už vím, že dojedu, neodpustím si s nádechem pýchy prohlásit, že teď už bych to třeba i došel;   
–          15:00 hod jedeme dál, vrcholí teplo –  32°C, první defekty a taky výše zmíněná Konice. Navíc silný protivítr, cítím ho i při jízdě v zákrytu, jeho neustálý svist v uších je až odporný;
–          Repešské údolí – desetikilometrové stoupání po asfaltečce schované v lese uteče jakoby nic. Nefouká zde vítr, jedeme v zeleni a taky neomylně vím, že po jeho vyjetí uvidím „Kojál“, že Krasová bude „na dohled“. Také mi hlavou probleskne myšlenka, že na sklonku pracovní kariéry si člověk může dopřát a koupit leccos. Současně ale přesně  vnímám, že pocity jaké zažívám při dojezdu takovýchto etap se nedají koupit za žádné peníze;  
–          19:00 hod hospoda Krasová – hrnec mátového čaje a domácí řízek mi dělají neskutečně dobře. DOKÁZALI JSME TO!!! (9 hod v sedle, průměrně 21 km v hodině, celkem 189 km. Navíc žádná chemie, převážně jen čistá voda a přírodní tyčinky.)

 

 

Bowling

 

Před měsícem z pátku na sobotu proběhla v Blansku Bowlingová čtyřiadvacítka.

 

Turnaje se účastnila bowlingová družstva složená ze šesti hráčů. Dvě trojice se v tříhodinovém rytmu pravidelně střídaly na bowlingové dráze. Každý hráč tak odehrál v průměru dvanáct hodin, hrací rytmus nesměl být přerušen. Mužstev bylo osm – osmidráhová bowlingová herna.
     Zahájili jsme v pátek v šest večer a zhruba do jedné hodiny ranní herna neúnavně hlučela společensko-bowlingovým rytmem. Řada hráčů, kteří právě nehráli; a vlastně i jejich doprovod a jejich fanoušci a fanynky se nebránili vůbec ničemu. Restauračním provozem naší herny tedy takřka neustále rotovala v různých křivkách plata s alkoholem.
     Já jsem se po zahájení turnaje věnoval společenským povinnostem. První rundu si naplánoval od devíti večer do půlnoci, a další dvě od tří ráno do devíti dopoledne. Na úvod turnaje mě velmi pozitivně překvapilo družstvo šachistů Garde Lipovec. Měl jsem obavy, že jako velcí outsiders  turnaje budou hodně zaostávat, ale oni hráli opravdu skvěle.  Lojzík, člen jejich mužstva si navíc přivedl na svoji podporu tři slečny a musím říci, že stůl šachistů byl pro tu noc jeden z nejveselejších! Já jsem po půlnoci, po své první rundě, odešel na pokoj, chtěl jsem na hodinku nechat odpočinout své, za ten den už hodně unavené oči. Ani ne za deset minut mi ale došla SMS od mého právě hrajícího kolegy. Psal, že to zvečera při přípravě na noční hru nějak přehnal, že ho koule neposlouchají a jestli bych to za něho nevzal.  Samozřejmě jsem nezaváhal ani minutu a hrál jsem tedy vlastně nepřetržitě od devíti večer do devíti ráno. Bral jsem to jako vhodnou příležitost k tréninku pro blížící se noc Pardubického šachového maratonu.
     V samotné herně ruch utichl až v noci nad ránem.  Ale svítání přišlo nečekaně brzy a i příjemně omamná vůně kávy zvěstovala, že jsou nachystáni noví hráči, že je čas na střídání. Pro mě to sice ještě neplatilo, ale párečky ke snídani jsem si samozřejmě neodpustil. Chutnaly skvěle, už neodmyslitelně patří k rannímu probuzení našeho turnaje a upřímně musím říci, že opravdu nikde jinde na světě mi nepřijdou tak k chuti jako právě tady. Svoji hru jsem skončil podle plánu o devíti dopoledne, a následně se šel s úlevou osprchovat a oholit. To že jsem trošku mimo mi zvěstovala až děsivá rána hlavou o trám v koupelně. Na bowlingové zahrádce se nás „postižených a unavených z noci“ sešlo posléze více. Ale rozhovory u kávy a hřejivé sluníčko nás definitivně probudily. Byl čas na oběd. Na odpolední hře mě vždy fascinuje už jen nenáročná atmosféra a poklidné smíření se s  všudypřítomnou únavou a nevyspáním. Jaký rozdíl oproti večernímu společenskému ryku!!
     Myslím, že z výše uvedeného jasně vyplývá, že bowlingový maraton byl na rozdíl od šachů a cyklistiky spíše společensko – sportovní záležitostí. Pohodovým setkáním kamarádů. Tuto příjemnou atmosféru jsme chtěli podtrhnout i tím, že  sponzor turnaje Dopravní stavby Brno společně s Bowling Blansko věnovali za každý při akci hozený strike  dvě koruny Domovu pro handicapované spoluobčany Olga. Strikes bylo 3618! Chtěli jsme touto doprovodnou akcí přispět k tomu, aby letošní Sluníčko trošičku více svítilo nejen nám, ale i těm, kteří to tolik potřebují.

 

ŠACHY

 

Při dojezdu na šachový maraton do Pardubic jsem malinko bloudil – navigace trucovala. Zastavil jsem na křižovatce na červenou a opravdu nevěděl, kam na bliknutí zelené  pojedu, doleva? doprava? Na přechodu před mým autem šlo několik lidí. Jeden z nich na mě nečekaně kývnul. Jojo, byl to šachista. Zaregistroval můj tázavý obličej, duchapřítomně přiskočil, přisedl do auta a dovedl mě až na místo. Příjemné přivítání!
     V turnaji nás hrálo šedesát čtyři, čekal jsem sice výrazně vyšší počet, ale ta šedesátčtyřka  to zachraňovala. Tolika let se dožil mně nejváženější šachista světa všech dob Robert Fischer a také naše hrací plátno má přeci šedesát čtyři polí. V Pardubicích jsem tedy byl jedním z těch černobílých políček. Hrací systém byl dokonalý a velmi pozitivně mě překvapil!!  Hrálo se vždy deset partií s naprosto jasnými soupeři. To trvalo vždy zhruba dvě hodiny a tak stále dokola dál a dál (dvacet čtyři hodin děleno dvěma hodinami je dvanáct cyklů; krát deset partií je tedy celkem 120 partií – v reálu jich bylo tuším 115. Za negativní věc jsem považoval zajištění šachistů. Hrát dvacet čtyři hodin bez přestávky bleskové partie je mimořádný výkon. Stan, kde byly k dostání víceméně nezdravé nápoje a potraviny mě negativně zaskočil. Obsluhu stanu můj dotaz, zda nemají nějaké ovoce něco zdravého apod., nijak nerozhodil, spíše zaujal. „To jste pane první, koho taková věc zajímá,“ odpověděl mi chlapík a podíval se na mě s viditelným zájmem, co jsem to zač.
     Od soutěže družstev 2014/2015 jsem nesehrál ani jedinou soutěžní, ať už vážnou či bleskovou partii.  První desítka partií se mi tedy až nečekaně povedla. Prohrál jsem jenom s velmistrem Neumannem, Karlem Kratochvílem a remizoval s Davidem Holemářem, jinak výhry. Podobný výsledek jsem už ale v průběhu turnaje ani jednou nezopakoval. Ani snad nejde říci, že by mi tak rychle došly síly. Nebyl jsem soustředěný, odpočatý, nažhavený, jedním slovem nebyl jsem mentálně připravený, Hlavně jsem si nevsugeroval a v posledních dnech nezažil větu, že musím hrát rychle a neustále vnímat a respektovat čas na hodinách.
     Šachová noc utekla rychle, opět mě překvapilo, jak brzy přišlo svítání. Okolo osmé hodiny ranní jsem definitivně rezignoval na celkový výsledek. Sice jsem cítil, že hraji přiměřeně své výkonnosti, možná i trochu líp. Většinu partií jsem ale takřka bez odporu prohrával na čas. V tu chvíli s tím nešlo nic udělat. Někdy okolo sedmdesáté partie došlo i k mému, bohudík jen jedinému, konfliktu s protihráčem. S věží navíc jsem chytil do ruky dámu a chtěl dát rozhodující šach a za pár tahů mat. Od začátku partie jsem ale měl v základním postavení nevědomky přehozenou dámu s králem. Najednou jsem tedy nečekaně držel v ruce místo dámy krále a soupeř mě nekompromisně zkontumoval. V tu chvíli mě to hodně roztrpčilo. Sice mi bylo vysvětleno, že striktně podle pravidel je soupeř v právu, ale přeci jen…..
     Závěr turnaje mi už tak nějak splývá dohromady. Nebyl jsem členem žádného týmu, hrál jsem jen sám za sebe a bylo tedy vlastně skoro jedno, jestli získám o pět bodů více nebo méně. V druhé polovině turnaje jsem se také cítil velmi osamělý, chyběl mi parťák. Hracím sálem jsem se chvílemi motal jako Bludný Holanďan, velmi vděčný za pozitivní věty, jež k němu z okolního prostoru občas přiletí.
     Možná jedna rada pořadatelům. Myslím, že k zatraktivnění turnaje by nesmírně pomohly průběžné vedlejší soutěže. (nejlepší tři hráči v jednotlivých desítkách partií, (vítězové by se dál nehodnotili, aby došlo i na ostatní), nejlepší noční – dopolední hráč, bodování jednotlivých desítek partií – něco jako cyklistická bodovačka atd. atd. Ale to je jen mini poznámečka).
     Při odjezdu z turnaje jsem si říkal, že jednou stačilo, ale s odstupem času cítím, že jsem nezanechal v Pardubicích „dobrou stopu“, tak ještě uvidím, zda třeba příště…… 

Jestli jste vydrželi až sem, tak určitě zasluhujete nějakou odměnu. Nenapadá mě nic jiného, než že až někdy budete na šachové Sýpce v Blansku, tak si na mě dejte panáka. (Oni už budou vědět, o co jde.)

 

Ještě několik vět na úplný závěr hlavně pro sebe a možná i pro někoho z Vás.

1)  Na každou akci, kde chci uspět (sport, pracovní jednání, schůzka, rande) je potřeba se mentálně připravit!! Toto by šlo důkladně rozepsat, ale je to v podstatě stejné jako zodpovědná příprava na vážnou soutěžní šachovou partii!!

2)   V tandemu, v týmu se všechno zvládá mnohem lépe. „Smutno je člověku samotnému“

3)   I ve vypjatých stresových chvílích nepodlehnout situaci, zůstat sám sebou. Být věrný svým životním idejím.

 

 

 

Vlastík

 

 

Srp 31, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
31 srpna, 2015

Frajer Luke

Někdy přemýšlím jak se vlastně pozná „kvalitní možná spíše nadčasové umělecké dílo“ od toho průměrného. Sám pro sebe si myslím, že jestliže se tomu pravému umělci, ať už je to náhodou, talentem, darem od pánaboha či vydřeným sofistikovaným činěním, podaří opravdu dobře natočit film, namalovat obraz či napsat knihu, tak takřka každý pozorný divák si může v tomto díle najít svůj osobní příběh. Anebo si po letech či desetiletích náhle najde ve stejném díle příběh nový. Teď narychlo si vzpomínám, že velmi intenzivně jsem toto kdysi zažil u Malého Prince, Chagallova obrazu Le Mariee nebo filmu Tenkrát na západě. A úplně naposledy mě takto zaujal film Frajer Luke. Z dlouhé chvíle jsem se na něho zadíval, z mládí mi totiž v paměti utkvěla jen scéna s polykáním vajec, ale jinak nic moc. Teď jsem od něho oči více méně neodtrhl a nesmírně mě zaujaly hlavně dvě scény. V té první Frajer Luke vyzývá na souboj samotného Boha. V průtrži mračen se mu vysmívá, srší při tom energií, má pocit, že  bůh mu není soupeřem. V té druhé scéně zlomená troska Luke prosí Boha o pomoc….

 

            Ve svých zápiscích zde jsem ještě nikdy nepsal nějak zásadně o své práci, o Dopravních stavbách. Už mě to několikrát lákalo, ale nebyl jsem si jistý, zda by to někoho vůbec zajímalo. Zkusím to trošku více teď, i v souvislostech, které mi; po shlédnutí výše uvedeného filmu; proběhly hlavou.

            V roce 1974 jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě. Hned v prvním půlroce jsem se díky fotbalu skamarádil s jedním čtvrťákem. Než po maturitě opustil Letohrad, dal mi jednu radu: „Na brigády choď jenom na stavby, právě tam získáš nejvíc zkušeností do „stavebního“ života. Poslechl jsem ho a těch osm měsíčních prázdninových brigád mi opravdu dalo nesmírně moc. Získal jsem zkušeností k nezaplacení, a to jak ze stavební praxe, tak hlavně z chování mezi lidmi v tomto specifickém prostředí. Dopustil jsem se samozřejmě i mnoha chyb, někdy i trapností, ale byl jsem mladý, dalo se to tolerovat.

            Po nástupu do Dopravních staveb v roce 1983 jsem byl začleněn do střediska Tramvajových tratí. Prvních čtrnáct dní si přesně pamatuji, strávil jsem je na nočních směnách, při bagrování tramvajového tělesa v Brně – Líšni. Nakladač na nočních těžil zeminu a deset tater je odváželo ze stavby na skládku. Já jsem tam fungoval jako jakýsi nicotný „mistřík“, evidoval množství převozené hlíny a velmi v uvozovkách tu celou mašinerii „řídil“. Jednou v noci pršelo a řidiči se dohodli, že jejich tatry příliš znečišťují okolní vozovky a práce ukončili. Mně to jenom oznámili. Chtěl jsem se nějak ozvat, ale bylo to, jak když moucha bzučí. Ráno jsem to sdělil mému vedoucímu. Ten jen pokýval hlavou a jako malýmu děcku mi odpověděl, že tak moc zase v noci nepršelo, ale více to nekomentoval. Stejně mi bylo  trapně.

 

            O pět roků později jsem pracoval již jako hlavní stavbyvedoucí. Jednou v noci z úterý na středu jsem se musel zúčastnit oslavy narozenin kamaráda z Dopravního podniku v Praze. Odjel jsem tam přímo z práce, nepil a zpátky do Brna přijel v pět ráno. Den jsem strávil v práci řízením příprav na tramvajovou výluku. Jednalo se o poměrně složitou výměnu kolejnicového křížení na Moravském náměstí. Výluka měla proběhnout, jen pod mým vedením, hned tu noc ze středy na čtvrtek (můj věrný parťák Pavel byl v tu dobu na stáži v Rakousku). Věděl jsem, že nebudu spát dvě noci po sobě, ale byl jsem mladý a na rozdíl od svých pracovních začátků si už docela věřil. Ještě musím podotknout, že v Dopravních stavbách jsem byl vychován k tomu, že Výluka tratě z provozu je mimořádná událost, na ni si mohu objednat dělníků a strojů co chci, ale její nestihnutí absolutně nic neomlouvá, Takhle to vlastně mám v hlavě zafixované až dodnes. V  inkriminovaný večer hodinu před výlukou začalo intenzivně a vytrvale pršet. Všichni účastníci výluky  byli shromážděni na našem rozlehlém stavebním dvoře na ulici Thälmannově. Ostatní rozebírali déšť, vyhodnocovali varianty, ale všichni byli do hloubi duše přesvědčeni, že výluku kvůli dešti stejně zruším. Já jsem do poslední chvíle přemýšlel  vzpomněl si i na nešťastné noční směny a nakonec; k překvapení všech a trošku i sám sebe; dal pokyn k odjezdu do centra Brna. Už se mi nechtělo ustupovat. „Vždyť když jednou povolíš, pokaždé povolíš.“ Paliči o půl desáté nevratně rozpálili koleje, a všichni věděli, že do čtyř do rána musíme být hotovi i kdyby pověstné trakaře padaly.

 

             Práce šly celkem podle plánu, jen se svařováním kolejnic byl kvůli dešti problém. V jednu hodinu jsme s překvapením zjistili, že v jednom úseku měněné koleje byly kdysi dávno použity, naprosto netypicky snížené pražce. My jsme se s těmi novými, normální tloušťky, za žádnou cenu nemohli vejít do požadované nivelety. V prudkém dešti již některým dělníkům povolovaly nervy, kurvovali, situace se vyhrocovala. Nebylo jasné jak nečekaný  problém v časové tísni vyřešit. Jediné, sice velmi  improvizované, ale snad k cíli vedoucí řešení jsem viděl v zajetí na základnu pro speciální přípravky – jako břitva naostřené železné motyky. S jejich pomocí následně  otesat, v místech uložení kolejnic, pražce na sníženou výšku. Byl to zoufalý pokus, ale  šlo  již o minuty a tak jsem neváhal a vyrazil. Ostatní jsem ještě nažhavil aby nepodléhali beznaději a  dál intenzivně pracovali. Na opuštěném rozlehlém dvoře jsem v jedné z buněk „motyky“ naštěstí našel, naložil je, skočil do auta, nastartoval a ono nic, ani na podruhé, ani na podesáté, prostě nic! Byl jsem na dně, rozbrečel bych se. Uvědomoval jsem si sám sebe, jak tam beznadějně stojím, zoufalý a promočený, začal jsem taky vnímat svoje nevyspání a najednou jsem ani nechápal jak se to takhle všechno mohlo stát.Pomalu jsem se smiřoval s tím, že dělníci to položí a že v centru Brna nastane totální a neodvratný dopravní megaprůšvih. Náhle déšť zmizel  a černá noc se začala měnit v nenápadné svítání. Probral jsem se z chvilkové letargie a uvědomil si, že mám ještě jednu, opravdu poslední a zoufalou šanci.

 


Na rozbahněné cestě, za sloupek u řidiče roztlačit starou stopětku, naskočit do ní a zařadit dvojku, snad by ta stará kára mohla nějakým zázrakem nastartovat. Věděl jsem, že druhý pokus už nedám a tak jsem ze všech svých zbývajících sil auto roztlačil  a pak do něho skočil. Velmi intenzivně si pamatuji  na svoji úpěnlivou prosbu, jak moc  a pokorně jsem v té chvíli prosil Boha  o pomoc….

 

 

Tak na tyhle chvíle, na tenhle strašný příběh jsem si zavzpomínal u Frajera Luke.

 

Jo, a výluku  jsme tenkrát sekli jenom o pár minut, nikdo to v tom dešti ale ani neřešil. I těmito riskantními, na hraně časové únosnosti organizovanými akcemi, získávaly v té době Dopravní stavby odborný respekt. Mohl bych  takhle psát hodiny, ale možná si raději pusťte krátký 6 minutový film z naší poslední velké akce – Rekonstrukce ulice Milady Horákové. Oproti té hrůzostrašné výluce ale  tohle byla docela brnkačka.

 

                                                                                                                                 Vlastík

 

P.S. pozítří mě čeká další, ale tentokrát pozitivní bezesná noc – šachový maraton v Pardubicích. Třeba se tam s někým z Vás uvidím.

 

 

 

 

 

 

Čvc 17, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
17 července, 2015

Zážitky z Vaňkovky

Při jedné z posledních návštěv Vaňkovky, jsem zažil dva minipříběhy, občas mi přijdou na mysl.

Při vstupu do obchodu Bershka  jsem minul u vchodu stojícího strážného, mrknul do dámského oddělení a při průchodu do pánského zaregistroval dva výrostky. Byli hluční, do všeho hrabali, chovali se velmi nespolečensky, spíše buransky přezíravě hrubě. Pár sekund jsem je s nechutí pozoroval a úplně mě zděsila myšlenka, že bych někdy mohl zkoušet oblečení, jež prošlo jejich rukama. Vzápětí jsem se ale již věnoval svým věcem.

„Moje kabelka!!?“.

Ten ženský výkřik, někde od kabinek, mnou projel jako břitva. Bylo v něm úplně všechno, celý příběh, jenž se v obchodě v uplynulých vteřinách musel odehrát. Vystartoval jsem ke strážnému; kupodivu poklidně stojícímu u dveří, vnímal jsem; s jedinou otázkou: „Kde jsou ti dva cikáni?“ Jeho až nezúčastněná odpověď mě překvapila. „Utíkali doprava“. Zkusil jsem je najít, ale neměl jsem šanci, oni toto umí. Cestou zpátky jsem narazil na okradenou paní. Přišla o doklady, o peníze, všechno. Bylo mi jí líto.

O půl hodiny později jsem si dal oběd, o patro níž, v místním občerstvení. Při konzumaci potravy se tři metry přede mnou zastavila u pultu dvojice dětí. Možná to neodhaduji přesně, ale tak osmiletý chlapec a šestiletá holčička, sourozenci. Chlapec dlouho vybíral jídlo a v ruce zároveň tiskl malou peněženečku. Nevěděl si rady, trvalo mu to dlouho. Moc rád bych mu šel pomoci, ale uvědomoval jsem si, že to nejde. Jednak jsem nechtěl riskovat, že bych mohl být označen za pedofila. Hlavně jsem ale cítil, že je to podobné jako v přírodě, kde chvilkové pohlazení či malá pomoc může spíše nevratně ublížit, než cokoliv jiného. Chlapec po chvíli vybral jídlo, se zjevným soustředěním zaplatil a společně se usadili u volného stolku. První sousto na vidličce dal malý gentleman do úst své sestřičce a napjatě přitom pozoroval, zda jí bude chutnat. Bylo to celé velmi dojemné. Ty děti byly zcela jistě velmi pěkně, zodpovědně a ve veliké lásce vychovávány svými rodiči. Jen kdesi vzadu ve své hlavě jsem cítil náznak strachu, co se bude dít až tyto dvě nevinné bytosti narazí na život prezentovaný těmi dvěma výrostky o patro výše.

Jakým směrem se asi dál bude ubírat náš svět? Zatím pevně věřím, že snad tady u nás vítězí svět těch dvou dětí, ale je to tak doopravdy? A jak to asi bude dál?

                                                                                                                             Vlastík

PS: Tento pátek jsme opět vyrazili pozdravit Šachové Zaječice. V pátek tam a v sobotu zpátky, maraton 290 km převážně velmi kopcovité krajiny. Bylo to dosti náročné a samozřejmě platí – čím větší náročnost – tím více se vyrýsují skutečné vlastnosti a povahy účastníků. Kdo je hodný je ještě hodnější, kdo je velkorysý je ještě velkorysejší, kdo je …..atd,atd. Byl to pro mě doopravdy cyklistický maraton a v radostné euforii po dojezdu, jsem se rozhodl absolvovat i bowlingový maraton 18. července v Blansku a také maraton šachových bleskovek 20. července v Pardubicích. Bude zajímavé porovnat je navzájem, v čem se liší, a co je naopak stejné. Určitě bude stát za to o tom napsat…

 

Čvn 3, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
3 června, 2015

Bílý pěšák v New Yorku

Nedílnou součástí tohoto blogu jsou Ancienovy příspěvky do diskuzí. Ancien se před dvěma týdny vrátil z Ameriky, z měsíčního pobytu u své rodiny. Svým kamarádům odtamtud posílal maily s popisem toho, co ho zaujalo, co zažil. Požádal jsem ho, aby něco podobného napsal i pro tento blog. Třeba Vás jeho odpověď taky zaujme:

 

       

Místo úvodu: na obrovské bílé ledničce v jedné domácnosti v New Havenu mají architektonickým písmem nápis: láskyplná důslednost. Pro 34 amerických dnů jsem se pokusil pro svůj přístup to heslo obrátit: důsledná láskyplnost. Nejenom pro soužití s touto rodinou, ale i pro pozorování – nikoliv hodnocení – všeho, co jsem tady prožíval. Podobný přístup bych doporučil i případnému čtenáři.

Dvě hodiny vlakem z Grand Central (NY) podél východního pobřeží leží New Haven, sídlo Yale University (od r.1701). Kampus je vrostlý do struktury města, řada budov a rezidencí přímo v uliční síti. Barva fasád je tmavě sytě rudá, tak jako skála East Rock tyčící se do výše mrakodrapu na severním okraji. Kromě pár výjimek pseudogotika. Jak se může dařit vědě v architektuře, která pouze předstírá? Odpovědí je řada Nobelových cen, naposledy v roce 2013. Ovšem výjimky stojí za to, jsou pod nimi podepsání např. Luis I. Kahn, Saarinen…Přísně výběrová univerzita (bere 7% přihlášených), patří mezi nejlepší (Ivy League). Když jsem chodíval po městě s kočárkem (to byl jeden z mých úkolů tady) pátral jsem ve tvářích studentů po jejich genialitě. Bylo to nesnadné, protože buď běželi, nebo čučeli do svých chytrých telefonů, nebo byli tak sebevědomí, že mně byli málo sympatičtí. Naopak starší obyvatelé se rádi pousmáli, pozdravili a byli vstřícní. Samotinké dívky legalizovali svou samotu ať už v parku, kavárně nebo restauraci právě nepřetržitým civěním na barevnou věc. Kdyby Edward Hopper maloval své čekající ženy dnes, musel by přimalovat v levé ruce mobil. (Vrchol závislosti jsem viděl na nádraží v Restroom, kde podle vzhledu manažer držel v jedné ruce ve výši očí ten obrázkový mobil, no a v té druhé…copak si asi užíval víc?) Prvního kuřáka jsem uviděl až na periferii. Seděla na verandě, usmívala se a nevypadala na to, že by třídila odpad, kompostovala a chodila zalévat rajčata na komunitní zahrádku, což jsou aktuální témata i pro vědecké pracovníky Yale.  

I jednoduché rozhodování se neobejde bez zátěže vzpomínek. Proto po pěším poznávání ostrova Manhattan od Harlemu až po Battery Park na jižním cípu jsem, díky své oblíbené četbě, zamířil do Brooklynu, abych tam vyhledal prostředí, ve kterém židovští autoři žili a snad i žijí. A tam jsem v uličce nedaleko Prospect Parku (kde si jeho autoři vyzkoušeli všechno, co potom uplatnili v Central Parku), našel řádku betonových stolků se šachovnicemi. Omšelé a s políčky zašedlými atlantickými dešti, možná pamatovaly i chlapce, který tady v Brooklynu se šachem začínal. Jmenoval se Robert James Fischer, ale doma mu maminka říkala Bobby. Bílá a černá. Jak příznačné pro Ameriku. Už dávno vím, že jsem jenom pouhý pěšák (a tím jsem zůstal i při poznávání tohoto mrakodrapového města) a pro pěšce, černé i bílé je určeno toto psaní původně zamýšlené jako 64 odstavečků, ale to by nikdo nevydržel.

Ostrov Manhattan, srdce New Yorku je dlouhý cca 22 km a široký tak 3,5km, mírně vyklenutý jako hřbet pevné kamenné velryby, která nese obrovský náklad betonu, oceli, skla a cihel, která se snad pod tou tíhou nepotopí. Pravoúhlý rastr ulic (podél podélné osy 12 Avenue, kolmo na ně skoro 130 Street), je narušen pouze v jižní, nejdříve osídlené, čtvrtině délky ostrova. V rovných Streets ve škvíře mezi ostrými hranami mrakodrapů je vidět nebe a na konci (díky tomu mírnému spádu) je volný prostor, nebo vody Hudson River na západě, nebo East River na druhé straně. Ten průzor do nekonečna odlehčuje chodci pocit tísně. Naděje prostoru uvnitř skleněné spáry.

Desítky nástupišť vlaků na Grand Central jsou pod zemí. Černé bezútěšné peklo, pár blikajících zaprášených žárovek a temné dunění vlaků a metra. Kontrast k obrovské, vznosné a zářící nádražní hale, vysoko v klenbě blikající souhvězdí na obloze, uprostřed bílozlaté hodiny odměřují vteřiny všemi směry spěchajícímu hmyzu. Nožičky kmitají, chrám věčného pohybu v kdysi slavné železniční zemi.

O patro níž důstojná stařena v černém pečlivě a dlouho snídá pribináček u tří kufrů svázaných špagáty, vedle  muž v klobouku nad notebookem mechanicky a po paměti ukusuje z nějaké jedlé hmoty, tanečním krokem a za zpěvu přichází k popelnici černoch, poplácá ji jako koně před startem, hledá pár flašek se zálohou, obrátí oči v sloup a odtančí s prázdnýma rukama. 

Dolní Manhattan a Brooklyn spojuje slavný zavěšený most. Slavný je oprávněně a dodnes patří k newyorským technickým divům (a není jich tam málo). Uprostřed vyvýšená lávka pro pěší, o patro níž burácí oběma směry přeplněné čtyřproudé komunikace. Na Velký Pátek vychází z kostela St. James v Brooklynu dlouhý průvod. Mladík v čele nese jednoduchý dřevěný kříž. Před ním tři policisté z protiteroristické speciální skupiny, která má pohotovost a celou křížovou cestu (Way of the Cross over the Brooklyn Bridge 2015) doprovází. Na plošině u druhého pilíře je jedno ze zastavení. Řada reproduktorů je zabalená v igelitu, drobně mží, obzor nad soutokem řek v mlze. Nad lhostejnými vodami East River valícími se hluboko dole pod námi zní starý gregoriánský chorál (Crux fidelis inter omnes. Arbor una nobilis….) a slova Evangelia. Žena vedle mne má v očích slzy. Masiv mrakodrapů okolo Wall Street je blízko, je obtížné vyfotit kříž tak, aby byl nad nimi, proti šedé obloze.

Mentální mapa města? Takový pojem my Evropané ani nepotřebujeme, abychom, sotva uvidíme věž kostela věděli, že tam bude náměstí, radnice, střed. Tady v NY, ale ani v mnoha jiných amerických městech tuto podvědomou znalost neuplatníme. Věže kostelů beznadějně zazděné mezi stěnami  mrakodrapů. Střed města s velkým náměstím nenahradí Central Park a hledat místo, náměstí, kde se podepsala historie města je tady marné. Naopak bezbřehá neregulace zástavby, neexistence hranic intravilánu pustoší krajinu. Jak útulně působí malé náměstíčko – piazzetta – Lincolnova centra před Metropolitní operou (zrovna dávali Aidu, kromě hvězdného obsazení čtyři živí koně na scéně, dirigent Placido Domingo!) . Uprostřed kašna, vpravo koncertní sál, vlevo divadlo, připadal jsem si jako bych vstoupil do obrazu Giorgia de Chirica. A na přilehlé Broadway (jediné šikmé ulici) socha Danta.

S dobrou vůlí obdivovat to vzepětí investorské síly, stavebního umu a americké touhy být nej, nej, NEJ, jsem vystoupil z výtahu v 86. patře Empire State Building. Jednoho z těch, kteří v soutěži o nejvyšší budovu světa dlouho vedli. Nenápadný z ulice, uvnitř zachovalý ve stylu art-déco. Mezi pozdějšími jednoduchými hranoly  jsou ty původní potěšním pro oko a kořením v té hranaté omáčce. V dálce skoro vedle Grand Central ocelová kupole Chrysler Building, na obzoru zelená čárka Central Parku, na opačné straně na ostrůvku La Liberté éclairant le monde se marně snaží, aby její světlo ozářilo všechny státy světa. Pohled dolů na ježící se stavby je nezapomenutelný. Otázky zůstávájí: jak se asi žije lidem tam dole, ve věčném stínu mrakodrapů? A jsou ti bohatí svobodnější?

V jedné z chodeb bludiště Grand Central oslnivý a přesný zvuk houslí. Obtížná pasáž z Vivaldiho Zimy. Štíhlá v bledých dlouhých šatech, vlasy stažené dozadu, věk asi 45, elegantní. Dokonalost, která tady, mezi spěchajícími a čističi bot naproti, působí nepatřičně. Pouzdro od houslí před ní je prázdné.

Dole na schodech sedí vlasatý kytarista, hraje si pro sebe a je cítit vlny pozitivní energie které vysílá do davu. Ani si nevšímá kupících se dolarů. Cyklistická stezka vede z Yale kampusu na tělese zrušené železnice. Míjí záda supermárketů a skladovací prostory k pronájmu. V jedněch vratech  nad dřevěnými schůdky otevřené dveře. Je neděle, z aut vystupují svátečně oblečení černoši. Modlitebna se plní a uvnitř to pulzuje. Gospel! Po několikerém objetí, na které mám krátké ruce, můžu dovnitř. Improvizovaný a neuhlazený zpěv – modlitba – se odráží od bílých stěn a proniká betonovým stropem až k nebi. Snad bude vyslyšen: Lord have mercy. Christ have mercy. Lord have mercy. Běloši jezdí po výletech.

V mailech, které jsem dostával se vždy opakovalo: užij si to!, a já jsem to spíš prožíval a teprve když jsem o tom psal, tak jsem si to užil. Jenom zlomek toho psaní posílám Vlastíkovi s tajným přáním, že si to přečte i mistr Kaválek, k němuž chovám velkou úctu. New York patří k místům, která nikdy nevystihne ani film, fotografie, kniha nebo báseň. Jen chodec, pěšák, který příliš nespěchá se může k tomuto městu přiblížit tak, že bude vzpomínat a přemýšlet. 

Vlastíku je to pro mne obtížné přepsat to do blogové podoby. Taky je to asi dlouhé. Možná je to pro náročnějšího čtenáře, ale předpokládám, že to jsou ti, kteří tvoje blogy čtou. Nakonec to může být pro ně poučné a naklikají si to, čemu třeba nerozumí.

 

Díky, přeji dobrý den.
Karel

 

 

 

                                               ŠACHOVÁ POZNÁMKA

                Okolo roku 1975 jsme každoročně hrávali s bratrem Václavem Vedlejší turnaje při Krajském přeboru mužů Východočeského kraje. Byly to pro mě nesmírně hluboké a nezapomenutelné zážitky. Ranní koupání v Mumlavském vodopádu, před den šachy a večer  nesmírně atraktivní  společenské sedánky, včetně  prvních zkušeností s alkoholem a vlastně se společenským životem vůbec :).  Ve dne jsem ve volných chvílích rád nakoukl do místnosti, kde se odehrával přebor mužů. První místa byla povětšinou doménou hráčů prvoligové Slávie Hradec Králové. Nun, Gonsior, Nevole, Černý Mojžíš, to tehdy byly pro mě, kluka z malého městysu, šachové hvězdy a společenské osobnosti první velikosti.

                Ve čtvrtek 30. dubna 2015 na Zámecké Sýpce v Blansku jsem si na ty dávné chvíle alespoň na pár okamžiků nemohl nevzpomenout. V ten den tam slavil své padesátiny lídr lipoveckého Áčka   Pavel David. A jedním z Pavlových hostů byl i výše zmíněný královehradecký hráč pan Evžen Gonsior. I po čtyřiceti letech jsem ho poznal na první pohled. Z jeho rozhovorů s ostatními jsem sice vyrozuměl, že již má osmdesátku dávno za sebou, ale tomu bych skoro neuvěřil a zvláště jiskra v jeho oku vůbec nekorespondovala s jeho roky. Pan Gonsior pronesl i slavnostní přípitek Pavlu Davidovi. Takové proslovy a přípitky vždy se zájmem sleduji. Jak se kdo úkolu zhostil, jak se na něj připravil apod. Přípitek Evžena Pavlovi byl jedním z nejlepších, jaký jsem kdy slyšel. Před panem Gonsiorem  s velikou úctou smekám, všem nám ten večer ukázal, jak v pohodě, s úsměvem a naplno se dá žít a jakoby nic, i po osmdesátce.

                Pavel ten večer dostal od svých šachových kamarádů řadu dárků. Možná tím nejcennějším je šachová publikace složená z jeho partií. Pro Pavla ji složil a vzorně uspořádal mistr Kalendovský. Pro případné zájemce existuje i v elektronické podobě.

Krásný dárek si ale věnoval i sám oslavenec. Posuďte jeho partii s  šachovou jedničkou mezi našimi ženami, odehranou necelý měsíc před jeho životním výročím.

 

Tereza Olšarová – Pavel David
Orlová – Duras Brno, 1.3.2015

1.e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. h3 e6 7. g4 h6 8. Sg2 Se7 9. Se3 Dc7 10. 0-0 Jc6 11. De2 Jxd4 12. Sxd4 e5 13. Se3 Se6 14. Dd2 Vc8 15. a4 0-0 16. g5?

(Bílá je vyhlášená útočnice. Tento tah ale kýžený útok nepřinese, naopak v pozici bílé vznikají trvalé slabiny.)  hxg5 17. Sxg5 Jh5 18. Se3 Sf6 19. Vfd1 Vfd8 20. a5 De7 21. Va3 Sh4 22. Jd5 Sxd5 23. exd5 f5 24. Rb3 Rf8 25. Sf3 Jf6 26. Sg5 Sxg5 27. Dxg5 Dd7 28. Vd2 Vc4 29. De3 Jh7 30. Sg2 Rfc8 31. Db6 V8c7 32. Sf1 V4c5 33. Sg2 Jf8 (Jezdec míří na f4, bílé figury postrádají jakoukoli souhru.) 34. Sf1 De7 (Výhoda černého je již rozhodující. Časová tíseň urychlí realizaci výhody.) 35. Vd1 Rxc2 36. Vf3 Jg6 37. Vxf5 Jh4 38. Vh5 Jf3 39.Kg2 Df7 40.Vh7 Jd4  0-1


 

                                                                                                                            

 

Krásný květen Vlastík

 

P.S. Letos jsem sice oficiálně nevypsal šachovou cenu „Perfect game“, ale finanční cenu 11 000 korun za jedenáct z jedenácti ve druhé lize si zcela jistě zaslouží Vít Bureš z Moravské Slavie Brno. 
(ELO 2155 – „performance“ 2693)

 

Kvě 4, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
4 května, 2015

Motivace

Občas se mi stane, že si nemohu vzpomenout na jméno člověka, jenž mě někde; většinou na nějaké sešlosti; nečekaně osloví. Nebo si nemohu vzpomenout na zeměpisný název místa, o němž se s někým bavím. Vím o něm takřka všechno, jen ten název mi chybí! A podobně! Ty chvíle jsou většinou k uzoufání nepříjemné.

 

Sice se mi zdá, že od doby co jsem z devadesáti procent omezil spotřebu alkoholu, se křivka zapomínání významně nezhoršuje, ale její konstantní hodnota i tak zcela jistě nějaká existuje.

 

        Když o těchto věcech někdy přemýšlím, tak si zdravý lidský mozek představuji jako planetu obklopenou masívní klenbou životodárné, vodou nasáklé zelené džungle. Cokoliv do ní zapadne, jakýkoliv tvor, respektive myšlenka či zážitek, tak si dál žije svým životem, propojí souvislosti, zanechá stopu a zároveň vytvoří nesmazatelnou rýhu v její šedé kůře mozkové.

 

Na druhou stranu si ale představuji, že v kořenech džungle se okolo čtyřicátého roku věku mozku probouzí k životu hadi Alzheimeři a také další jim podobná havěť. (Pracovně jim všem dohromady říkám Alzi, Alzové)

    

Jedinou činností Alzů  je snaha rýt v kořenech dospělé rozkvetlé džungle a postupně ji co nejvíce zlikvidovat. Jejich živnou půdou je naše nečinnost a pohodlnost, alkohol, možná nikotin, další drogy, apod. Naopak Elzy paralyzuje a udržuje v nečinnosti naše duševní a tělesná aktivita, střídmost, sex, atd. Jestliže člověk ponechá  Alzům příliš mnoho prostoru, tak se v extrémním případě může stát, že v průběhu pouhé desítky let se z krásné zelené džungle stane jen nehostinná skalnatá poušť.  Holé kameny by už nebyly schopny přijímat myšlenky ani zachytit vzpomínky pro budoucnost. Vše by se odráželo pryč, bez zanechání stop a jizviček. Zbyly by jen rozžhavené skály, hadi a Nic.

 

A proč tohle všechno píšu?

 

HREJME ŠACHY!! Luštěme křížovky, učme se jazyky, cvičme….! Ale hlavně ty šachy. A je jedno na jaké úrovni, a kde, a s kým. Naše Hra je tou z nejlepších prevencí proti Alzům. Se svými soupeři na těch soutěžních šachovnicích možná prohrajeme, možná i častokrát, možná nás kapitán přeřadí do Béčka, do Céčka, ale to nevadí. Vždyť zároveň hrajeme ještě jiný, na první pohled možná neviditelný, ale o to důležitější zápas. A v tomto zápase můžeme jen vyhrát, respektive si co nejdéle chránit a zvelebovat svoji jedinečnou zelenou planetu.

 

O tomhle všem jsem chvilkami přemýšlel při své druholigové partii se sympatickým Karlem Miturou z Postoupek. Pomáhalo mi to a některé myšlenky dokonce i vyvolaly náznak úsměvu na mé tváři.

 

Myslím, a velmi upřímně, že v průběhu téhle partie jsem získal další motivaci k šachu. Že prohraji? Až tak to už nevadí, i tak to pro mě může dávat smysl.

 

 

 

Hezkou hru                        Vlastík

 

 

P.S. Případné čtenáře z Blanska a okolí bych tímto chtěl pozvat na závěrečný zápas II. ligy skupiny E mezi mužstvy Garde Lipovec a Pivovar Dalešice. Neděle 19. dubna od 10:00 do 14:00 Zámecká Sýpka Blansko, Nebeský sál. Občerstvení zajištěno. Pokud jste skončili s šachem někde na začátku, vůbec nevadí, přijďte nasát naši šachovou soutěžní atmosféru.

 

 

Jenom pro dokumentaci uvádím inkriminovanou partii.

Karel Mitura (2135) – Vlastimil Chládek (2058)

Sokol Postoupky, Garde Lipovec 29. 3. 2015

 

1.e4 c5 2.Jc3 Jc6 3.g3 d6 4.Sg2 e5 5.d3 Jf6 6.f4 Se7 7.Jf3 Sg4 8.h3 Sxf3 9.Dxf3 Jd4 10.Df2 0-0 11.0-0 Vb8 12.Kh2 b5  (Snažil jsem se hrát aktivně. Nevím, jestli výměna bílého střelce byla správná, ale je pravda, že po následném tahu bílého na mě bílá pole f5, d5, c4 doslova křičela.)

 

13.Jd1 b4  (jezdec d4 by náhle nemá nohy)  14.Je3 exf4 15.Dxf4  (Zvažoval jsem likvidaci černého střelce Bílého tahem J e2, ale říkal jsem si proč bych měnil dobrého jezdce za figuru na c1)  15….. Jd7   16.Df2 Sf6 17.Jd5 Se5 18.Sf4 Je6 19.c3 bxc3 20.bxc3 Da5

(bílému se moc nechtělo do zisku kvality tahy  Je7+, Jc6)  21.Sxe5 Jxe5 22.Je7+ Kh8 23.d4 Jd3 24.Dd2 Da6 25.d5

(zbývalo nám okolo osmi minut na  zbývajících patnáct tahů)  25…. Vb2 26.De3 Jc7 27.Jf5 Je8   28.Vfb1

(Zde se mi velmi  líbil tah Dxc3, nad jeho krásou jsem se trestuhodně kochal několik  drahocenných minut)  28… Dxc3 (tento tah jsem zahrál velmi přesvědčivě a důrazně, poprvé a naposledy jsem žil u této partie v přesvědčení, že teď tedy stojím dobře. Můj soupeř se na vteřinku zalekl, ale potom bleskově odpověděl   29.Dc3 – Da6,  velmi, velmi korektně mě přitom upozornil, že  se jednalo o nemožný tah. Jen jsem se zmohl na otázku, zda tedy musím táhnout dámou. Nepřemýšlel ani vteřinu : „Ne, nemusíte!“ Navíc přidal sympatický úsměv.)  Tak tedy znova 28a. …. Vxb1   29a.Vxb1 Je5 30.Vb8 Kg8 31.Je7+ Kh8 32.Jf5 Kg8 33.Dg5 Dxa2

 (ve vrcholné časové tísni jsem už nebyl schopen propočtu. Hrozba Jf3+ navíc vypadala tak krásně. Svým tahem Dxa2 jsem si ale v této partii podepsal ortel smrti.)  34.Jh6+ Kh8 35.Jxf7  1:0

                Při krátké popartiové analýze jsme se shodli, že tah 33 … f6  by vyřešil všechny problémy černého, nikdo z přítomných neviděl nádherný závěr spojený s obětí bílé dámy. (viz poslední diagram) 34. Dxg7 +  Jxg7   35.Jh6 + Kh8   36.Vxf8 #. Nádherné! Škoda, že to bílý neviděl, myslím, že tentokrát bych našel sílu tahat až do konce, do matu. A navíc tato kombinace by byla hezkou odměnou bílému za jeho velkorysost v 28. tahu. Myslím, že hodně hráčů na mé úrovni solidně útočí, ale o to hůře  brání. Místo tahů černého Dxa2 či f6 vedlo k poměrně vyrovnané, respektive značně nejasné, pozici tah 33… g6. S několika desítkami vteřin na hodinách, ale bylo pro mě nemožné ho najít.

 

                                                                                                                                             Vlastík

 

Bře 31, 2015Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
31 března, 2015
5. stránka z celkem 16« První«...34567...10...»Poslední »
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025: Šachy na Pražském hradě i v perle secese
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025 STREAM
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes