Blog Otakara Válka

 Třebaže si většinou večer už nepamatuji, co jsem měl dnes k obědu, dovedl bych z fleku odrecitovat Nezvalův „Zpěv míru“, který jsem se musel v osmé třídě ZŠ naučit za trest, protože jsem vyrušoval při vyučování. Zrovna tak v paměti zabírají místo další bláboly, jež nám ve škole hustili do hlavy komunističtí agitátoři. Doufám, že výrok dlouholeté předsedkyně  KS Španělska Dolores Ibaruri  „Lépe zemřít ve stoje, než žít v kleče“ si pamatuje ze svých školních let i premiér Nečas. Jiné modifikované heslo ze španělské občanské války jsem zvolil za název svého blogu.

   Před druhým kolem senátních voleb jsem s hrůzou zjistil, že v dosavadní pravicové baště Praze 8 chce nesympatický komunista Dolejš vypudit ze Senátu kultivovanou vozíčkářku Danielu Filipiovou.  Nedovedu si představit výstižnější označení pro duel tak odlišných soupeřů, než Jekyll a Hyde.  Výsledek  tohoto souboje považuji za signifikantní pro posouzení, zda jsme nadále kulturní národ, či zda jsme se stali národem buranů a remcalů, jimž není nic svaté.

   Doufám, že se v pátek a v sobotu najde v osmičkovém volebním obvodu dostatek slušných voličů, kteří nedopustí, aby nízké pudy zvítězily nad vzdělaností a šlechetností.  Poslední heslo, které si pamatuji z vyučování o španělské občanské válce, je určeno Dolejšovi a jeho soudruhům: No pasarán!

   Voliči v Praze 8, šachisté i nešachisté, i my na Severu na vás spoléháme, že nedovolíte, aby třídní nenávist zvítězila nad tvořivostí a dobromyslností. Nedopusťme, aby se naše vnoučata musela ve škole učit stejné tendenční lži a polopravdy jako generace jejich prarodičů!

„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Přišla mi k svátku gratulovat ségra
a přinesla mi ze skla džbán,
syn přidal fotku Vládi Jagra,
je na ní vidět mladý elegán.

Pověsil jsem si fotku do pokoje
a ten džbán jsem pod ni postavil,
jó, umění a šachy to je moje,
pak jsem to s partou všechno oslavil.                

(Na motivy písně J. Suchého a J. Šlitra: Tulipán http://www.youtube.com/watch?v=tvKO3bofbXU )

  Protože mám štěstí, že jsem jako šachista ve správný čas na správném místě, bývám pravidelným členem komparsu šachových nadšenců, měřících v Novém Boru své síly v simultánkách s velmistry.   První z nich se odehrála před několika lety v rámci sklářských slavností na náměstí za pěkného letního počasí. Mezi přihlížejícími se zjevil komik Náhlovský, jenž chvíli před tím bavil se svým parťákem Mladým na estrádním pódiu novoborské publikum. Výřečný Pepa nevydržel dlouho mlčet a Radku Kalodovi, jenž svědomitě obcházel desítku šachovnic, se pochlubil: „Já jsem porazil Horta“. „Mám respekt“, opáčil brněnský velmistr. „Ale já jsem ho porazil autem“, dodal poslední Krušnohorec.

  Když na mne GM Vitiugov dva roky poté spustil v Italské 4. c3, marně jsem pátral v paměti, jak se brání Mollerův útok, jemuž jsem naposledy čelil v šachovém kroužku před padesáti lety. Kámen mi spadl ze srdce poté, co ruský velmistr zvolil v následujícím tahu klidné d3. Rozradostněn nadějí, že mohu převzít iniciativu, jsem záhy zahrál optimistické d5. Nikita moji drzost brutálně potrestal. Vzdal jsem před matem v dvacátém tahu.

  Nejčerstvější zážitek mám ze simultánky GM Širova v stylové sklářské krčmě Ajeto v Lindavě.  Poté, co jsem si vylosoval bílé, stouplo mé sebevědomí natolik, že jsem si předsevzal zdolat svého silného soka prudkým útokem v miniaturce.  Navzdory očekávání však mé agresivní tahy nevyvedly slavného Lotyše z míry a tak se mé předsevzetí vyplnilo pouze z části. Byla to miniaturkaL

  Na simultánku s Davidem Navarou, jehož obdivuji pro jeho vynalézavý styl a šlechetné vystupování, jsem se těšil nejvíc. V předvečer loňské šachové corridy jsem v klubu novoborské restaurace Ajeto spolu s dalšími šťastlivci zaujal místo v řadě deseti šachovnic. Nejlepší český hráč nasadil strhující tempo. Od desáté šachovnice zpět k první se přesouval rychlostí, za níž by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Přestože se miniaturka tentokrát nekonala, musel jsem před ztrátou materiálu kapitulovat už za necelých 40 minut.

  Rok poté jsem dostal k svátku dárek, jenž mi udělal velkou radost. Na velkém fotoobraze je zachycen pan Navara v okamžiku, kdy se chystá k rozhodujícímu průniku do rozvráceného tábora mé černé armády.  Vladimír Jagr dokázal v kompozičně zdařilém snímku věrně zachytit protagonistu simultánky  ve vzácném okamžiku, kdy se nakrátko zjevil nad mojí šachovnicí.  Tím prokázal, že by mohl z fleku fotit závody formule 1. 

  Fotoobraz zaujal čestné místo v mém pokoji. Pokud to jde, tak nevynechám jediný on-line přenos partie Davida Navary. A tak jsem se v sobotu odpoledne uvelebil na pohovce v pracovně, doufaje, že si můj šachový idol v chorvatské lize poradí s maďarským veteránem Gyulou Saxem. Po předchozím vyčerpávajícím sportování na mne zakrátko přišla dřímota.

  Pan Navara sestoupil z obrazu: „Dobrý den pane Válku. Přišel jsem vás vyzkoušet z logiky“. Na můj tázavý pohled dodal omluvně: „Posílají mne z katedry“. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem skripta neviděl desítky let a tudíž mám v logice ještě větší mezery, než ve znalosti teorie zahájení Italské hry. Při představě, že propadnu a ztratím kvalifikaci k výkonu svého milovaného zaměstnání, mne polil studený pot. Vzápětí jsem procitnul.

  Partie mezitím dospěla do remízové věžovky. Třebaže GM Navara tentokrát nevyhrál, jsem šťasten, že dal přednost dráze profesionálního šachisty před kariérou pedagoga na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 

 Největší město USA oplývá přebohatou šachovou historií, z níž vyčnívají dva milníky. V r. 1886 zde bezmála padesátiletý pražský rodák Wilhelm Steinitz výhrou černými figurami v první partii prvního zápasu o titul mistra světa vykročil za titulem prvního šampiona. O sedmdesát let později v témže městě stvořil třináctiletý brooklynský školák Bobby Fischer, hrající též černými, partii století s patrně nejkrásnějším tahem šachové historie 17. … Se6.

 Do New Yorku jsem se vypravil až na prahu kmetského věku. Pohříchu jsem však nejel za šachovými zážitky, ale za operou. Město mne doslova uhranulo svoji neopakovatelnou a těžko popsatelnou pozitivní atmosférou. V následujících řádcích se pokusím neuměle popsat nepopsatelné.

 Taxi je v NY všední samozřejmostí, žlutá lavina se valí neustále po všech avenue. Třebaže je považováno za naprosto bezpečné, mj. díky tomu, že licence s poznávacím číslem je viditelně vyvěšena, zaznamenali jsme negativní zkušenost bezprostředně po příletu. Afroameričan vyhlížející jako boxer Cassius Clay nezapnul taxametr a celou dobu se k nám choval nevraživě. Nadával mi, že musí za nás platit mýtné, což mi však díky chatrným znalostem jazyka došlo až se zpožděním.  Manželka mne nabádala, abych mu neodporoval a dal mu, o co si řekne, protože budeme rádi, když z toho vyvázneme bez úhony. Suma, o níž si řekl, nebyla nijak astronomická. Cenu podle mého odhadu předražil nanejvýš o deset až patnáct dolarů. Taxíkem jsme pak jeli ještě jednou, když se přesouvala skupina k Frickovu muzeu. Cesta proběhla naprosto bez problémů. Jako velitel vozu jsem zaplatil za jízdu po městě 8 USD včetně spropitného.

 Jízdy metrem jsou po 11. září pro hromadné výpravy zakázány, Dana a já jsme jím však ve volném čase jezdili velmi často. Systém je komplikovaný a nepřehledný. Potřebuje-li člověk přestoupit, většinou to poplete. Mnohdy vedou čtyři koleje vedle sebe a není šance se dostat do protisměru, když zjistíte, že jedete obráceně. Pokud však má turista dost času, což byl náš případ, musí kouzlu metra propadnout. Ve vestibulech hrají černošské jazzové kapely, do vagónu třeba přistoupí čtyři afroameričané, kteří v předvánoční atmosféře krásně vícehlasně zazpívají „Jingle Bells“. Všude se valí proudy lidí, někdy je přecpáno k zalknutí.  Jako na potvoru jsme však zůstali téměř sami ve vagóně s feťákem tmavé pleti, který se podivně klátil, stále si něco mumlal a česal si holou hlavu. Když už s námi zůstal jen jeden pán, řekli jsme si, že příště vystoupíme a vzdáme vyhlídku na Sochu svobody. Naštěstí vystoupil on.

 Starbucks je doslova na každém rohu s jedinou výjimkou, když jsme měli hlad na malé jídlo a nenašli jsme jej v muzejní míli, kde jsme si krátili čas čekáním na prohlídku Guggenheimova muzea. Pořád je v něm plno, u pokladny čekají na odbavení zpravidla alespoň čtyři lidé. Občas jsme tam zašli, poslední den i posnídali, neboť Starbucks byl i součástí hotelového bloku, v němž jsme bydleli. Viděli jsme tam dívky s notebooky a pochopili jsme, proč se stal takovým fenoménem. Single se tam necítí sám. Musím se však přiznat, že se Starbucks mým šálkem čaje resp. kávy nestal, protože pívo tam nemaj. S alkoholickými nápoji je to ostatně v celém NY potíž, takže jsem proti své vůli absolvoval abstinenční kúru.

 Představení „Hoffmannovy povídky“ v Metropolitní opeře bylo skutečným vrcholem zájezdu. Nejvěhlasnější současná operní diva Anna Netrebko má fenomenální hlas. Navíc jsme měli štěstí na lístky do šesté řady. Turnus před námi dostal za stejné peníze vstupenky na premiéru úplně dozadu. Průvodce nám říkal, že tam bývá zima, abychom si raději nechali kabáty, že prý někdo nasadí i čepici. Tomu jsme věřili, protože v hotelu nás teplem také nijak nerozmazlovali, jak ostatně na rozdíl od Česka bývá na Západě zvykem. Pod bílou košili jsem tedy navlékl všechna trika, co jsem měl sebou, a “in“ polobotky přivezené pouze pro tuto příležitost, vyměnil za zimáky s podšívkou. V opeře skutečně lidé zpravidla nedávají kabáty do šatny, mnozí jsou oblečeni dost obyčejně. Při našem představení však bylo v sále teplo, takže jsme na kabátech seděli a o přestávkách chodili na záchod shazovat slupky. V zcela zaplněném sále sedělo 2.800 diváků. Byl pořizován záznam. Několik kamer na pohyblivých ramenech neustále monitorovalo jeviště. Američané tleskali poměrně vlažně, zarazilo nás, že nebyly žádné květinové dary. Největší ovace sklidila vedle stařičkého dirigenta, který je inventářem opery, jediná Američanka Kate Lindsey, která se nám v hvězdném obsazení jevila jako nejméně výrazná. 

 Symbióza a vzájemný respekt různých ras nás naprosto fascinovala.  Je úžasné, že se ji vůdčím duchům Ameriky podařilo probojovat. Lidé různé pleti se druží zcela spontánně. Když jsem po návratu domů byl svědkem výpadů místních šovinistů usilujících o zbourání pamětní desky Němcům, zastřelených bez soudu pár dnů po skončení války, připadal jsem si, jako bych se vrátil do minulého století.

 Bývalý starosta Giuliani v osmdesátých letech vyhlásil tzv. nulovou toleranci vůči porušování zákona. Podařilo se mu za z historického hlediska krátkou dobu z města, kde nebylo radno vycházet na ulici večer a už vůbec ne s větším obnosem peněz, vytvořit společenství, v němž se cítí turista naprosto bezpečně. Je třeba si uvědomit, že to není samozřejmost. Kdyby nebylo této osobnosti, jež dokázala strhnout ostatní, báli bychom se tam na ulici dodnes. Ulicemi se neustále disciplinovaně, přitom však zcela svobodně, valí masy lidí. Nikdo do nikoho neurvale nevráží, jak to známe třeba z Prahy.

 Američané doma nevaří a proto je nabídka hotových jídel venku neuvěřitelně obrovská. Několikrát jsme si v gigantickém supermarketu Whole Foods nabrali do krabice z obrovského výběru jídlo dle svého gusta, vše za stejnou cenu včetně příloh. Pak následovala organizovaná fronta u pokladen, kterých je několik desítek. Fronta stojí spořádaně v mnoha řadách  a na výzvu „Register 12“ (například) postupně chodí k jednotlivým pokladnám. Zajímavostí je, že v těchto obchodech nedostanete koupit kolu. My jsme k jídlu pili vodu.

 Central Park je úžasný! Měli jsme to štěstí v něm korzovat v neděli dopoledne, kdy nás míjely skupinky běžců provozujících jogging, stejně jako lidé, kteří na zakázku venčili pět psů najednou. Jeden z nich měl i věrnou kopii našeho husky. Impozantní rozloha parku stejně jako velkoryse pojaté šíře Avenue dosvědčují prozíravost zakladatelů tohoto fantastického města.

 Mrakodrapy jsou všudypřítomné. Už přílet na Newark je pro Evropana navyklého na letiště daleko za městem neobvyklý, neboť se přistává do husté zástavby. Vyjeli jsme na Rockefellerovo centrum do 68. podlaží, z něhož byl báječný výhled. Mrakodrapy jsou ovšem těžkým oříškem pro fotografa, jemuž se nevejdou na snímek, což potvrzuje, že New York je třeba vidět na vlastní oči. Anna Netrebko ostatně jistě nezpívala v MET naposledy.

  „V New Yorku jsem nechal srdce“, svěřil jsem se v USA působícímu velmistru Kaválkovi při jeho návštěvě v Novém Boru. „A kde? Že bych ho tam našel“, opáčila šachová legenda. 

 Od mazáka Vlastíka jsem odkoukal, že blog na stránkách šachové společnosti nemusí být pouze šachový, a proto doufám, že mi čtenáři – najdou-li se nějací – prominou, že i já se tentokrát částečně odchýlím od tématu.

 Jsem přesvědčen, že muži mají lásku k fotbalu v genech. Třebaže jsem to v šachu dotáhl až na druhé místo v přeboru Východočeského kraje (ach, kde ty loňské sněhy jsou:), zatímco ve fotbalovém kumštu jsem byl s bídou desátý v ulici, posedlost fotbalem většinou převažovala.

 Náruživým fotbalistou je i GM Vitiugov, jehož Petr Boleslav při jeho posledním pobytu v Novém Boru zavedl mezi své vrstevníky, kteří se pravidelně scházejí na fotbálek. Zkušený impresário Bolek kamarádům, navyklým hrát důrazně, vysvětlil, s jakou celebritou mají tu čest a naléhavě je nabádal, aby opoře 1. NŠS nezpůsobili zranění. Ti mu vyšli vstříc a tak mohl ruský velmistr mezi stínujícími obránci sázet do branky soupeřů jeden gól za druhým. Předpokládám, že Nikita byl po této zkušenosti jedním z mála, kteří se nedivili, když jsme ostudně a bez jakéhokoliv odporu podlehli Rusům v úvodním zápase Mistrovství Evropy.

 Na konci února jsem se u UEFA přihlásil do slosování o možnost zakoupit čtyři lístky na zápasy ME ve fotbale. Po několika týdnech mi přišlo očekávané vyrozumění, že se na mne nedostalo. K mému velkému překvapení mi však po dalším měsíci přišla zpráva, že jsem byl vylosován jako náhradník a byly mně a mým hostům přiděleny vstupenky na zápas s Polskem. Když jsem zjistil, že mi strhli peníze z karty, začal jsem věřit, že nešlo o kanadský žertík. Asi tři týdny před utkáním vstupenky skutečně přišly zásilkou UPS. 

 Naše těšení vystřídaly po nevydařeném úvodním zápase s Ruskem obavy, že neuspějeme-li ani podruhé, nebudeme mít v posledním zápase skupiny šanci na postup. Negativističtí rejpalové, zosobnění moderátorem Šípem, nenechali na našich reprezentantech nit suchou. Herec Pavlata v pořadu „Jak to vidí“ na ČRo zašel ještě dále, když se ztotožnil s hospodskými štamgasty, kteří by byli raději, kdybychom na ME vůbec nepostoupili, protože by nenáviděný trenér Bílek musel skončit. Generace notorických remcalů, jejichž charakter byl zřejmě nenapravitelně pokřiven životem v nesvobodě, naštěstí už zdaleka není hegemonem vytvářejícím veřejné mínění. Mladý bard Tomáš Klus sympaticky prohlásil před zápasem s Řeckem, že bude fandit našemu týmu, i kdyby prohrával pořád. Chovám naději, že on, herec Vojta Dyk a desetitisíce dalších mladých úspěšných lidí jsou předzvěstí celkového ozdravění vztahu fanoušků k reprezentaci. Prognózy škarohlídů vzaly naštěstí v zápase s Řeckem za své, takže jsme se dočkali přímého souboje o postup.

 Dějiště zápasu Wroclaw patří k významným centrům polského šachu. Na stránkách PŠS jsme se dočetli, že tam v předminulém století mladý J. Zukertort vyrůstal pod vedením legendárního A. Andersena. Místní tým, v jehož sestavě byli v uplynulé sezóně v Novém Boru působící velmistři Wojtaszek a Bartel a v Litovli hrající GM Swiercz, dosáhl v polské extralize na bramborovou medaili. 16. června však v Polsku myslel na šachy málokdo.

 Do Wroclawi jsme dorazili kolem poledne, abychom nasáli atmosféru před velkým zápasem. K prasknutí nabitá tramvaj, jíž jsme se vydali do centra, burácela skandováním polských fanoušků mj. „Kdo neskáče, není Polák“. Fanoušci se k nám chovali přátelsky, podávali ruku a dávali se do hovoru. Když mne obrovitý pankáč, disponující muskulaturou připomínající boxera Klička, oslovil „Tak jak to dopadne?“, pochopil jsem, že jde do tuha. Při památce odkazu Gabčíka, Kubiše, Palacha a dalších hrdinů českého národa jsem se zmužil a pevným hlasem špitnul: „Bude to nerozhodně“. Před zápasem jsme totiž snili o remíze, protože jsme netušili, že Řekové porazí Rusko. Vzápětí jsem se zalekl vlastní odvahy a dodal jsem: „Jsme přece přátelé“. On se dobrosrdečně zasmál a opáčil: „Ne, tak to nebude“, a podal mi ruku, přičemž mi rozdrtil od volejbalu namožený palec. Netušil, že se jeho prognóza naplní, ovšem jinak, než si přál. V centru města vládl mumraj. Prošli jsme fanzónu, zavítali k hotelu Monopol, jenž se stal dočasným bydlištěm české reprezentace, a s velkým předstihem se vydali na stadión.

 V novotou vonícím překrásném fotbalovém stánku pro čtyřicet tisíc diváků byla českým divákům vyhrazena sekce v rohu. My jsme seděli přes uličku na kraji smíšené zóny. Zavalitého kamaráda, znaveného několikahodinovým křepčením ve fanzóně, po chvíli přestalo bavit vstávat kvůli bloudícím divákům marně hledajícím svá místa v naší řadě. Pasoval se do role samozvaného vrátného, začal kontrolovat vstupenky a pouštěl dál jen ty, kteří tam skutečně patřili. Je pozoruhodné, že smířliví Poláci mu vstupenky ochotně ukazovali. Dlužno dodat, že tímto svérázným kontrolorem nebyl nikdo jiný, než známý novoborský šachista Miloš Koudelka. 

 Sledování zápasu bylo strhujícím zážitkem. Po Jiráčkově postupovém gólu propukla mezi českými fanoušky euforie vystřídaná obavou, abychom výsledek udrželi. Jakmile se čas naplnil, skandovali jsme ze všech sil „Pískej konec!“. Skotský rozhodčí však nevzal náš pokyn v potaz a nastavil čtyři minuty, završené Kadlecovou životní hlavičkou, po níž jsme propukli v nepopsatelný jásot. Polští fanoušci byli smutní, ale nadále se chovali jako džentlmeni, někteří nám dokonce blahopřáli. A tak jsem si z výletu do Wroclawi vedle nezapomenutelného sportovního zážitku odnesl velké sympatie k polskému národu.

 Mezi ženami je rozšířeno mínění, že chlapi myslí jen na to jedno. Třebaže by se s tímto názorem dalo úspěšně polemizovat, je třeba připustit, že pro šachisty to platí téměř bez výjimky. Šachistovu mysl ovšem nezaměstnávají dívčí půvaby, nýbrž spletité varianty rozličných zahájení či úloh. Pro příklady není třeba chodit daleko.

 Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého stolení byl šachovým lídrem v mém rodném městě Nové Pace zubní lékař Bohumír Zámečník, náruživý šachista a obávaný soupeř. Jak trefně poznamenal Miloš Mazura, předseda šachového oddílu SK Žamberk, za nějž čerstvý osmdesátník B. Zámečník hraje nyní: „Hrát proti němu v šedesátých letech bylo asi stejný požitek, jako sedět u něho v zubařském křesle.“  V paměti mi zůstaly dvě vzpomínky dokumentující páně Zámečníkovo zaujetí královskou hrou.  

 Když mne silně rozbolel zub moudrosti, pan doktor ochotně přistoupil k zákroku, současně však neopomněl okomentovat naši předchozí tréninkovou partii. Konverzace zubaře a pacienta probíhala následovně: „Oto, co bys hrál na Sb5?“ Vrtačka nepříjemně zajela do bolavého místa. „Ááááá šest“, opáčil jsem s otevřenou pusou. „Vypláchnout! To se sice nabízí, ale lepší se mi zdá e6“, děl muž v bílém plášti. Bodavá bolest po dalším ataku vrtačky ještě zesílila. „Aaaasi ano“, hlesl jsem s vypětím všech sil. Domů jsem přišel zdecimovaný, ale bohatší o poznání, jak jsem to měl hrát.

 Poté, co jsem se odstěhoval do Nového Boru, jsme se přestali vídat. Asi po pěti letech jsem jej potkal v Brně před nádražím na nejrušnějším místě na přechodu mezi jezdícími auty a tramvajemi a valícími se davy veletržních návštěvníků. „Jé, dobrý den pane doktore“, pozdravil jsem, rozradostněn nečekaným setkáním.  Pan doktor okamžitě vytáhl z náprsní kapsy kapesní šachovnici, na níž bleskurychle postavil pozici zahájení, jež se mi dávno vykouřilo z hlavy. „Ahoj Oto. Jak tys to hrál tehdy v Harrachově v sedmdesátém?“

 Zpět do současnosti. První červencový prodloužený víkend jsme využili k letecké návštěvě Milána. Cílem naší cesty byla  Massenetova opera Manon v proslulé La Scale. Letenky, vstupenky do opery i ubytování se dají snadno objednat z domova prostřednictvím internetu. Oželet jsme museli pouze fresku Leonarda da Vinci Poslední večeře, na níž jsou lístky vyprodány několik měsíců dopředu.

 V hlavních rolích dokonale provedené čtyřhodinové opery vystoupili Albánka Ermonela Jaho a Američan Matthew Polenzani. Během pobytu jsme prochodili centrum města křížem krážem. Obrazárny se pyšní skvělými díly starých mistrů, jímž vévodí Muzikant Leonarda da Vinci.  Manželku však nejvíce nadchl Hayezův Polibek, zatímco mne uchvátila pozoruhodná díla futuristy Boccioniho. V bazilice sv. Ambrože, jejíž počátky sahají do 4. století, jsme viděli svatbu doprovázenou překrásnými zpěvy dívčího sboru.

 Do Milána se jezdí hlavně na nákupy, o čemž svědčí nekonečné davy módních oděvů chtivých žen různé pleti a národnosti v nákupních třídách. Ruština je mnohdy slyšet víc než italština.  Mezi letištěm a centrem pendlují v krátkých intervalech snadno dosažitelné autobusy. Metro je spolehlivé, člověk se však v něm musí mít na pozoru, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Při nástupu do vagónu jsem vláčel za sebou v tlačenici kufr, když mi kdosi pod nohy upustil klíče, jež se poté snažil sebrat. Jakmile se dotyčný vzdálil, zjistil jsem, že nemám peněženku, kterou jsme posléze našli na zemi vagónu bez peněz. Naštěstí jsem většinu hotovosti uchovával na jiném místě a zloděj nevzal platební karty ani občanku. Zjevně nechtěl u sebe nechávat předmět doličný pro případ, že by ho někdo chytil za ruku. Zvolený okamžik krádeže mezi dveřmi zavírající se soupravy metra je velice mazaný, neboť oběť odjede dříve, než zjistí ztrátu, zatímco pachatel či pachatelé zůstanou na peróně.  Finanční ztráta sice nebyla nijak drtivá, k nenapravitelné škodě však přece jen došlo. V rozrušení po ataku kapesních zlodějů jsem zapomněl variantu, kterou jsem právě analyzoval.

„Mámo, co kdybychom hnízdo postavili tady v přísavníku? Je tu klid. Ten děda, co vysedává na zahradě s notebookem, vypadá, že by mouše neublížil. Jeho starý pes nás už nedohoní, ale kočky spolehlivě odežene.“

„Jak myslíš, táto. Ale musíme si pospíšit. Biologické hodiny mi už tikají“.