Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Michala Špačka

Ve vlaku potřetí – Z Krakova do Prahy

Úterý 14.10.14

Noc je neklidná, otevřu si okno, ale z pumpy doléhá čas od času rachot. Několikrát se probouzím a spánek vzdávám v šest. Píši nalezené kešky a dopisuji deník.

Po sedmé jdu na snídani, kde sedí velmi hlučná (váhově nadprůměrná) Američanka, která působí jako parodie na americké komedie. Hovoří jako deset lidí najednou, pořád a bez zastavení – mluví dokonce, i když na ni někdo hovoří. Macháňovi pak budou vyprávět, že večer v restauraci dokonce i tančila, takže mohu být rád, že jsem neviděl, jak se hýbe.  Lůžkový kolega pana Miliána komentuje fotbalové výsledky Islandu a České republiky, ale přes hlučnou angličtinu ho špatně slyším.

Pak Američanka odejde a v restauraci naráz vypukne klid.

Zvednu se a jdu vyzvednout keš Motel Krak – což je korupčním skandálem vyhlášený podnik, kde se primátor Krakova scházel s úplatkáři. Když se na to přišlo, motel zkrachoval a teď je i zbouraný. Na místě samotném však nic nenacházím, a tak se vracím rozčarovaný. Na pokoji nejsem schopen kartou nahodit elektřinu, tak bleskově balím, opouštím hotel a vydávám se na autobus, odlovit nějaké skrýše v centru.

Podle rady slečny recepční rychlým krokem docházím na autobus, který stojí ve stanici, nastupuju – a s pomocí polského studenta se snažím koupit lístek. Chvíli mi trvá, než dám dohromady všechny zloté (mám jich v peněžence daleko méně, než jsem očekával). Nakonec však peníze najdu, lístek koupím a autobus vyjíždí. Po průjezdu všemi možnými krakovskými čtvrtěmi (včetně studentské Kleparze), postupném zaplnění i vyplnění, bus zastavuje u nádraží.

Potkávám pana Winkelhofera s chotí, který hlásí, že vlak bude přistaven až v 9.50 na nástupiště číslo čtyři a odjede v 10:06, tudíž ve volném čase vyráží na obhlídku města. Tlumočím toto brazilskému panu Coutinhovi s přítelkyní a vyrážím na skrýše.

Nejbližší, asi sto dvacet metrů vzdálenou na Matejkovo náměstí (rodinnou nejvýchodnější) najdu téměř okamžitě, středoškolákům z protější školy navzdory. Baťoh na kolečkách mi přitom slouží jako pěkný kryt. S dalšími, v bývalých hradbách, nyní stromovém pásmu okolo centra, jsem však totálně neúspěšný. Zjišťuji, že standardní osazenstvo parku jsou lidé se psem anebo na lavičkách vyspávající bezdomovci. Po půl desáté hledání vzdávám a přesouvám se na nádraží.

Zjišťuji, že vlak nejede ze čtyřky a v 10:06, což jdu říct panu Coutinhovi. Přitom zjistím, že 9.50 mi rozuměl 10.50, v důsledku toho je jeho sestra (nikoliv tedy přítelkyně) nezvěstná, jelikož prochází k nádraží přiléhající obchodní centrum. Po chvilce napětí se však sestra objeví a všechno dobře dopadne.

Chvíli postávám na nástupišti, upřesňuji panu Gülkemu, jak se německy řekne špaček, načež jsem spolu s panem Ohstem, Janem Lamserem a Svenem Römlingem vyfotografován před vagónem na nádraží.

Desáté kolo hraju bílými na dvacáté šachovnici s panem panem Akstinatem z Kolýna nad Rýnem. Pan Akstinat začíná 1. b6, razantně klade figury a rychle buší do hodin, partie však po vyrovnaném průběhu (oba jsme dělali chyby) končí remízou ještě před Osvětimí.

Protože další kola se hrají až odpoledne, nacházím Trochtovy s Macháňovými, kteří se mně snaží opít vínem, čemuž se dá vyhnout jen tím, že se bude hrát čtyřhra.

Po čtyřech partiích čtyřhry prchám na oběd, kde sedím u stolu se Svenem Römlingem, který pěje ódy na Lipsko, kterým dříve či později prošly všechny hlavní světové osobnosti, včetně Napoleona, Luthera, Lenina, Leibnize, Bacha či Masaryka. Česky vypráví, jak díky arabštině koupil v Krakově důležitou součástku do svého japonského fotoaparátu. Držím mu palce, aby fungovala. Pak se vědecky zamyslí, zda objednat palačinku či n,e a protože po jejím pozření posledně vyhrál, objedná si jí dnes také.

V půl třetí, už na českém území, hraji jedenácté kolo na stole číslo 22 černými proti Kruijfu Casparovi z nizozemského Almere. Do partie vstupuju plný optimismu, který záhy vyprchá, když ve znalosti zahájení zjistím poměrně výraznou mezeru. Ve dvanáctém tahu stojím hůře, pak na prohru, pak před matem. Mezitím natáčí stůl ostravská televize. Skrytě doufám, že se to nikam nedostane (a také že ne).

Po partii mi pan Kruijf dodá potřebné teoretické znalosti, které záhy ověřím v tabletu a při prohlížení složitých variant zjistím, že se budu muset naučit nějaké jiné zahájení.

Po partii prochází okolo Vojta Trochta, který podruhé za tento den vyhrál, stejně jako Honza Klaus. S hrůzou zjišťuji, že všichni máme stejně bodů, a bojím se, že budeme hrát spolu.

Jsem naštvaný, že jsem blbě prohrál (i když spravedlivě) a že jsem pod půlkou. U okna v uličce utěšuje velmistr Petr slečnu Havlíkovou, která prohrála s panem Trikinem.

Poslední (dvanácté) kolo hraji černými na stole dvacet dva proti panu Miliánovi, který mi daruje propisku se svým jménem. Jsem naštvaný, teorii si celkem pamatuji ještě z pražského přeboru, nějaké nové ideje jsem získal ještě na podzim, tak vyrovnávám, stojím lépe a pak bílého matuji. Ohlásím výsledek a jdeme s panem Miliánem na pivo, kde mi vykládá, jak v Bruntále probíhají šachové a zemědělské inspekce.

Vojta Trochta vyhrál (ten den potřetí), stejně jako Honza Klaus, takže máme všichni šest bodů. Velmistr Hort prohrál s panem Trikinem ve vyhrané pozici na čas a nemá z toho radost.

Pak mně povolává Vojta Trochta do druhého jídelního vozu, kde s manželkou a velmistrem Hortem popíjí víno, slaví i truchlí. Jdu k nim, načež zaslechnu spoustu historek z uměleckého světa, kde hrají důležitou roli šatnář a šachista pan Poucha, ředitel a šachista Miloslav Šimek, zpěvačka Valerie Čižmárová a rovněž bývalá manželka Luďka Soboty, kterou si velmistr vzal (což nebyl dobrý nápad).

Zatímco velmistr vypráví, personál jídelního vozu začíná uklízet. Mihne se okolo vlakvedoucí, kterému Trochtovy poděkují za řízení vlaku a současně zkritizují jeho žlutou vestu, kterou potřebuje při náhodných zastávkách na nádraží k odehnání lidí, kteří by chtěli do vlaku nastoupit a nechtějí hrát šachy. Proti loňským mohutným oslavám dojezdu se letos nic takového neděje – slovy V. Trochty: „Lidé jsou unavení.“

Pak vlak konečně přijede do Prahy.

Pan Klimeš nás všechny vyzývá, abychom nebrali zavazadla, že budou dopravena do salónku. Dám na něj, i když mu naoko vyhrožuji, že jestli kufr ztratím, tak za to zaplatí (později se pan Klimeš přizná, že zavazadla málem nevyložili a on je musel přesvědčovat, aby to udělali, že to už všem lidem slíbil).

Končím 37., čtyři místa za nasazením, což je ucházející (lepší než loni, horší než poprvé). Vyhrává pan Rogers, který cenu věnuje panu Modrovi, který ho na vlak dlouho lákal, až ho nakonec přemluvil. Velmistr Hort je třetí.  Nejlepším týmem je z velmistrů složený 50 moves. Pan Rogers dostane za úkol rozdělit harrachovské poukazy, tak je dá paní Modrové, která je rozdělí ostatním. Egypťan Ahmed Khairat je nejlepším hráčem do ratingu 2100 a skončí sedmý.  Jan Macháň skončí desátý. Vojta Trochta je druhý nejlepší hráč s ratingem do 1900.

Po dvacátém účastníku vyhlašování končí a zbylí hráči se mají zmocnit cen. Z vřavy vytahuji roční předplatné na New in Chess.

Je už půl osmé, jsem unavený a na víno nemám chuť. Loučím se s ostatními, panu Hälsigovi slíbím, že se příští rok dostavím znovu a pak se tramvají a metrem vydávám na autobus.

Z centra Kladna mě přepraví manželka autem. Děti už spí, tak večeřím a vyprávím, co se stalo nového.

Zítra mě čeká práce.

Led 24, 2015Michal Špaček
Blog Michala Špačka
24 ledna, 2015

Ve vlaku potřetí – Podróż z Trenczyn do Krakowa

Pondělí 13. 10. 2014

Po celou noc se bojím, abych nespadl z postele. Ráno pokračuji v zapisování včerejších příhod.  Na brzké snídani je překvapivě málo lidí. Pan Winkeholfer vypráví, jak hledali bazén a pak se dívali na fotbal.

Dojím a vydávám se za keší na poněkud ošumělý Trenčínský zimní stadión. Poté rychle zpět na pokoj, dobalit a pěšky na nádraží – cestou v doprovodu Saši Trochtové objevuji další skrýš u staré nádražní budovy.

Sedmé kolo hraji černými s Janem Lamserem na stole číslo dvanáct. Docela se mi povede zahájení, z pozice síly nabídnu remízu, kterou prezident šachového svazu přijme.

Rychle se vydávám na kávu do jídelního vozu, kde mě servírka zpovídá ohledně šachových pravidel.

Vlak staví v Žilině, kde nalézám dvě další keše – v parku SNP a na novém náměstí Ludovíta Štúra. Město nevypadá špatně, v katedrále Nejsvětější trojice zrovna probíhá mše.

Pak rychle zpět do vlaku a na oběd, kde si přisedne naštvaný velmistr Hort, který podruhé prohrál. Vlak neplánovaně staví v Čadci, kde se čeká na francouzskou výpravu, která zmeškala žilinský vlak a dohání ho taxíkem.

Pak přejedeme do Čech a jedeme po trati, kterou jsem jel s kluky v létě na dovolenou do Beskyd. Na českém území volám manželce. Pak se připravuji na etické otázky CFA.

Osmé kolo (stále na českém území) hraji na stole číslo třináct bílými proti panu Krügerovi z Düsseldorfu. V divoké partii získám pěšce, ale nemám sil na jeho uplatnění v dámské koncovce.

Přijdu nahlásit remízu právě včas, abych stihl uklidnit čerstvě probuzeného Hynka Anny Pošvicové. Rozhodčí, asistentky, fotografka i šachisté s obdivem přihlíží, že jsem (na rozdíl od šachů) triky s novorozenci ještě nezapomněl.

Deváté kolo hraji černými na stole sedmnáct již na polském území proti panu Wengholmovi z Göteborgu. Zahájení mi nevyjde a pak se už nechytnu, figury se mi nějak pletou a končím velmi impresivní porážkou. Když pak se mnou pan Wengholm partii rozebírá, vidí o mnoho více než já.

Přemísťuji se do jídelního vozu na dvě piva. Debatuji s panem Volkerem Gülkem z Lübecku. Byl na šachovém vlaku ve Vratislavi, odkud pochází jeho matka. Z města utíkala ve čtyřech letech, přičemž měla kliku, že se zdržela v zácpě na železnici a do Drážďan přijela až po náletu. Debatujeme, jak se řekne špaček německy – mám silný dojem, že se mi pan Gülker snaží vsugerovat, že se jmenuji Vrabec.

Na poddolované trati jede vlak rychlostí třiceti kilometrů za hodinu, takže cesta poněkud trvá.

Ve volném čase hraje Pepa Bára odloženou partii s nejstarší účastnicí turnaje.

Na nádraží měním v hodně nevýhodném kurzu eura za zloté a když se shledáme po bloudění na opačných koncích nádraží, jedeme taxíkem do hotelu. Taxikář jede po okruhu, takže platíme čtyřicet zlotých – což je částka, o které jsem říkal, že by to tak mohlo stát a taxikář řekl, že jo. Rychle se ubytováváme a stejným taxíkem jedeme do města. Tentokrát řidiče vyzveme, aby jel městem, což stojí méně a skutečně to stojí méně. Je už dost pozdě, tak Macháňovi výlet do centra vzdají.

Procházíme se centrem (nalézám skrýš na stromě) a v jednom z krámků kupuji bonbóny Krówki, což je prý specialita, která se k nám dovážela už za socialismu (a jenom já jsem o ní nevěděl). Doma karamely nikdo jíst nebude – více než dva měsíce po výpravě jsou všechny pytlíky stále nedotčeny. Před cestou na Wavel hledáme dlouho restauraci – a ta, co najdeme, ač doporučená taxikářem se moc nevyvede. Příprava trvá poměrně dlouho, a když pak jídlo přinesou, tak za zvuku několika lidových hudeb (z přízemí, podzemí, exteriéru i rádia) sním Bigoše i s talířem a pokličkou.

Poté pokračujem na Wavel dle GPS. Cestou nalézáme skrýš u primátorského paláce, nikoliv však u zámku, ač hrabeme v dírách. Pak procházíme židovskou čtvrtí, kde hledáme restauraci s výpravou P. Matochy. Když ji najdeme, jsem tak unaven, že se mi nechce mluvit.  Jsme foceni, ale nejsem schopen roztáhnout pusu do úsměvu. J. Klaus vypráví, že velvyslanec si musí brát dovolenou i o víkendu a každou cestu z města hlásit.

Pak hledáme taxík a jedeme do hotelu. Taxikář jede rychle, osazenstvo reptá vůči stylu jízdy, řidič však česky rozumí, a tak je při placení naštvaný. Jdu spát před jednou.

 

Led 17, 2015Michal Špaček
Blog Michala Špačka
17 ledna, 2015

Ve vlaku potřetí – Z Budapešti do Trenčína (vlakom)

Neděle 12. 10. 2014

Probudím se v pět a chvíli předstírám spánek. Pak píši deník.

Před sedmou začnou v atriu servírovat snídani a pavlač obživne. Ke snídani se podává lečo a veselé polské babičky.

Jdu hledat keš. Oblézám hydrant u prodejny Lidl, ale kromě v parku cvičící Saši Trochtové nenalézám nic. Pokračuji na nedaleký hřbitov k Batthyanyově pomníku, kde nacházím nejvýchodnější rodinnou keš.

Pak sledován ranními dědečky pivníčky znovu obcházím hydranty (nenaleznu nic), tak v Lidlu kupuji paprikový salám pro manželku a sušenky Balaton pro kluky.

V recepci už sedí slečna Tereza a bedlivě střeží odjezdy turistů. Má přísné pokyny od P. Matochy – nikoho v hotelu nenechat a na poslední chvíli odjet taxíkem. Na nádraží jedeme metrem – supermoderní čtyřkou a česky vypadající trojkou. Vojtovi zbyla spousta forintů, mně nakonec ani ne dvě stovky.

Šesté kolo hraji bílými proti Coutinhovi z města Brasília v Brazílii, kterou se mi podaří neprohrát. Abych si nezkazil náladu, nabídnu s lepším časem remízu a je přijata.

Ještě před Vácem pokračuji do jídelního vozu na kávu, kde s panem Miliánem debatujeme o lokálním šachu. Včas si přesednu na oběd, kde si ke mně sedne rozmrzelý velmistr Hort, který nastavil figuru velmistru Rogersovi. V jídelním voze jdou zvěsti, že slečna Havlíková porazila svého přítele velmistra Petra (což velmistr později hodnotí jako „rodinnou úlitbu“).

Snažím se z V. Horta vytáhnout, jak se v letech největší síly připravoval na partie. Sním o tom, že se dozvím, jak dlouho se denně velmistr připravuje. Dozvím se, že to bylo nepravidelné. Vůbec nejtvořivější prý byl, když se v období sportovního distancu (a rozvodu s manželkou) odstěhoval na chatu, kde ráno sbíral houby, odpoledne pil a večer přemýšlel na čtyřech šachovnicích současně.

Neměl rád velmistra Šajtara a velmistra Filipa, kteří distanc způsobili.  Emigrovat chtěl už někdy v roce 1970, ale zůstal kvůli synovi v naději, že odejde s ním. A když syn emigrovat odmítl, tak velmistr prchl z Tuniska. Po posledním kole šachového turnaje odjel na letiště, přičemž v hotelu nechal parťákovi vzkaz: „nech mi náskok!“ Kolega mu nedal náskok ani čtvrt hodiny a hned po obdržení vzkazu spěchal ohlásit dezerci na československé velvyslanectví. Z letadla však velmistra už nikdo nevytáhl.

Respektujeme touhu ostatních se najíst a přesouváme se do kupé, kde vyprávění a filozofování (velmistr nemá zrovna dobrou náladu) pokračuje až do Trenčína. Na nádraží vítá vlak i syna česká velvyslankyně, jež prý rovněž přijela vlakem (nikoliv však šachovým).

Pěšky se okolo nádraží přesouváme do penzionu Accom, kde nás kapánek překvapí dvoupokoje se společným sociálním zařízením. Velmistr Hort propadne panice a okamžitě spěchá ubytovat se jinam, já přemýšlím, s kým budu sdílet záchod (nakonec se ukáže, že s nikým). Z hotelu odjíždí výprava mladistvých fotbalistů, kteří diskutují právě tak, jak bych od mladých fotbalistů očekával. Wi-fi síť je přetížená.

Na výlet vyrážíme v sestavě já, Trochtovi plus Macháňovi, kde babičku vystřídal otec s matkou. Díky tomu se mnou keš ve Štefánikově parku u slunečních hodin hledá pět dalších lidí, ale Saša Trochtová najde jen logbook, protože krabičku někdo ukradl.

Fotím si tektonický zlom na Trenčínské skále. Pak vyrážíme na hrad s půlhodinovým výkladem ve slovenčine (s šesti papíry v cizích jazycích), s barvitým popisem vládních praktik „oligarchy“ a „mafiána“ Matúša Čáka plus výčtem všech svatebních darů Barbory maďarskému králi. Na hradě je drobná výstavka zbraní.  Ahmed Khairat fotí s manželkou i hradby, přičemž padne myšlenka, že se jedná o islámskou špionáž a měla by se zavolat policie. Jak však poznamenala průvodkyně, jediný, kdo hrad dobyl, bylo habsburské císařské vojsko.

P. Matocha s panem Devátem měří šutrem hloubku hradní studny. V zámku se mezitím odehrává drama, když se zamknutí šachisté zkouší dostat pryč – a také se po chvíli čiré hrůzy ven dostanou.

Cestou míjíme restauraci Fatima, V. Trochta však znaleckým okem vyhodnotí, že šance se tu najíst je nulová, celou restauraci obsluhuje jediná servírka a jídlo ještě nikdo neviděl.

A tak sestoupíme až na náměstí do Papa´s Garden, kde mají brynzou plněné pirohy se slaninou a velmi ukecané servírky. Ty nejprve zkusí urazit A. Trochtovou nabídkou, zda nechce vylízat talíř, pak se strhne debata se mnou, zda má být ve Frappé káva či nikoliv. Odkaz na wikipedii je kontrován přinesením celého balení slovenského Frappé, kde ve složení výrobku skutečně žádná káva není. J. Bára mezitím dostává kartáč od P. Matochy, na jehož hlavu se sypou stížnosti účastníků zájezdu za výběr podezřelého penzionu. J. Ředitel EuroAgentur Hotel poznamenává, že penzion má vysoké hodnocení na internetu a to jde jen velmi těžko zfalšovat. V. Trochta namítá, že to zfalšovat jde a hned prozradí postup, jakým se to dělá.

Při placení dojde k dalšímu sporu se servírkami, když se dozvíme, že se za k čaji podávaný citrón a med platí, v Trenčíně to však není třeba oznamovat předem.

Na moučník se skupina přesouvá o podnik výš, zatímco já jdu na skrýš ke kapličce svaté Anny. Na lavici ve tmě pod keší někdo sedí, po chvilce posedávání se však zvedne a odejde. S pomocí světla v mobilu nalézám keš v klepadle a rychle se zapíšu, než okolo začne jezdit mládež ve vozidlech.

V baru si dávám etiopskou kávu, zatímco vyhrávají ruský pop. Pepa Bára vypráví o tajných receptech ženské kuchyně – carpaccio z gothaje, lasagne ze špaget. Přitom s ostatními jí domácí makový koláč.  Když se při placení Trochtovi zeptají, zda ho skutečně připravují doma v cukrárně, dozví se, že ne, ale že ho v pekárně pečou osobně přímo pro ně.

Pak Macháňovi jdou do penzionu, já pokračuji s Trochtovými  do pivovaru, kde sedí velmistr Hort a vykládá šachové historky slovenským manažerům, kteří kvůli němu přijeli do Trenčína.

Dozvíme se tak o velmistru Rossolimovi, který neměl rád Mexikánce. V pokeru hraném v jakémsi obskurním mexickém hráčském doupěti totiž proti jeho čtyřem králům vyložil místní přeborník sestavu zvanou polský šrot, která dle mexických pravidel poker poráží. Rossolimo se přesile Mexičanů neodvážil odporovat. Pak mu do ruky přišel šrot také, postavil ho proti čtyřem esům a dozvěděl se, že polský šrot poráží poker jenom jednou za večer.

Velmistr vypráví o paní Suché, která přinášela šachovému mistru Dobiášovi kávu a poměrně hlasitě napovídala.

Živě diskutujeme, jaká byla sestava amerického šachového týmu na olympiádě v Praze v roce 1931, obzvláště jestli za tým hrál či nehrál Reuben Fine.

Po několika pivech se vydáváme pěšky domů. U pomníku architekta Silbersteina zkoušíme najít keš, ale ani s pomocí paní venčící psa, ba ani policistů ji nenajdeme.

Po deváté jsem na pokoji, kde zjišťuji, že se v druhém pokoji nikdo neubytoval. Zamykám hlavní dveře, čímž se mi rozloha pokoje zdvojnásobí. Pak zapisuji.

Led 11, 2015Michal Špaček
Blog Michala Špačka
11 ledna, 2015

Ve vlaku potřetí – Szálláshely a Bécset Budapesttel

Sobota  11.10.2014

Noc je neklidná, jako vždy, když spím v cizím hotelu. V šest vzdávám pokusy o spaní a zapínám počítač. I tady chce internet heslo a tak jdu do recepce, kde zrovna probíhá úklid, heslo se však dozvím.

Username je SH56/7611473, heslo ggar. To bych z hlavy nedal.

Vyřizuji e-maily a zapisuji kešky. V sedm se vysprchuji a sejdu na snídani, kde mi dělá velký problém najít kávu. Na radu paní Šlechtové ji nakonec naleznu na svém stole.

Pak vyrážím do parku na geocaching. GPS se velmi pomalu rozehřívá, já však vím, že keš je magnetická a tak prohledám všechny možné cedule.  Pak se přístroj konečně spustí a já naleznu skrýš na ceduli, kterou jsem prohledával jako úplně první – ale špatně.

V nedaleké Bille kupuji Mozartkugeln pro manželku a čokoládu pro děti. Hotel už pomalu ožívá (na snídani je více lidí), tak jdu na pokoj a zapisuji nález. Rovněž sepisuji včerejší den.

Na vlak se vydáváme s Trochtovými. Ti okoukali jízdní řád, takže vědí, že nám ujela tramvaj, kterou jsme ani neviděli. Ta druhá, na kterou jsme si počkali, je už šachovější. Ve voze cosi páchne, po pár stanicích to však zmizí – patrně někdo vystoupil.  Pan Pitula z Polska vypráví, jak ho baví putovat městy jako postavy oblíbených románů.

Hraji bílými na stole 21 s Edem Van de Gevelem, který měl v minulém vlaku pověst nemluvného zamračeného Holanďana.  Jak zjistím, hlavní důvod nemluvnosti byl, že pan Van de Gevel nemluví moc anglicky. Když se rozpovídáme, tak zamračenost zmizí. Dozvím se mimo jiné, že pochází z blízkosti Utrechtu.

Vyhraji v hodně divoké partii.

Okolo prochází radostný velmistr Hort, který vyhrál nad velmistrem Petrem. Pepa Bára vypráví, jak včera s manželkou a synem strávili večer ve Vídni. Malý Honzík usnul v taxíku cestou do hotelu a přes veškerou snahu se ho nepodařilo probudit. Manželé tak zůstali na pokoji, kam si nechali přinést i večeři.

Páté kolo začíná na hraničním přechodě mezi Rakouskem a Maďarskem, kde přepřahají lokomotivu. Hraju černými s českým panem Winkelhoferem, který prozradí horké novinky z fotbalu. Skončíme remízou. Pak rychle do jídelního vozu na zeleninový wrap (letos studený, minulý rok bych přísahal, že ohřátý), kde si přisedá Honza Klaus a prozradí pár věcí ze zákulisí našeho šachového klubu.

Respektuji přání ostatních se najíst a přesouvám se k baru na kávu, kde se dám do řeči s dalším Nizozemcem. Vypráví, kde všude hrál v Čechách šachy (odehraje tu mnohem víc turnajů než já). Pak vypráví, že plánuje vánoční turnaj v Polsku, kde vyjede z domova autem na Štědrý den, pokračuje v cestě na První svátek vánoční a přijede na turnaj na Druhý svátek vánoční před začátkem prvního kola.  Turnaj se pak hraje přes Silvestra a Nový rok až do 4. ledna.

„A kdybyste se chtěl zeptat, tak nemám manželku ani děti,“ předjímá můj další dotaz Holanďan.

Vzpomíná, jak ho při předchozím pobytu v Budapešti varovali před podvodníky vydávajícími se za „Turistickou policii“, načež je prý skutečně potkal – a chtěli po něm pas a peněženku.

Pak se jdu učit o etické stránce poplatků, což mi tak nejde jako včera. Když vlak krouží Budapeští, jdu se podívat po ostatních a nacházím velmistra Horta, Pepu Báru a Vojtu Trochtu v jídelním voze. Velmistr je zkrušený z poslední partie, kterou vyhrál po chybě soupeře. Vypráví o zugzwangu a historky ze svých studií na vysoké ekonomické škole, kde potkal nynější českou velvyslankyni na Slovensku.

Vlak zastaví na Nyugati, kdy půlka lidí vystoupí a druhá půlka volá, abychom nevystupovali, že jedeme na Keleti. Vlak však stojí na konečné.

Varováni z rozpisu, že nemáme jezdit předraženými taxíky od nádraží (a máme si dávat pozor na věci) jedeme linkou čtyři, pozoruhodně dlouhou tramvají, plnou šachistů a Budapešti. Paní Husáková jede také.

Když se probijeme k východu, jdeme 800 metrů podél slepé tramvajové trati, o které se dohadujeme, zda je v provozu či ne, dokud debatu nevyřeší projíždějící tramvaj. Okolo vládne místní kolorit, v prodejnách plných bas alkoholu stojí chlapi v nátělnících a popíjejí pivo.

Hotel Atlantic vypadá jak přestavěný činžovní dům. Bydlím vedle prezidenta šachového svazu s přítelkyní, což znamená, že mám okno na pavlač do atria.

Pak se vydáváme na výlet ve složení já, manželé Trochtovi, talentovaný Jan Macháň a jeho babička. Pěšky dojdeme na supermoderní (a neuvěřitelně čisté) metro linie 4. Tím jedeme na Gellért, kde Trochtovi popisují své špatné zkušenosti z loňského pobytu v lázních. Přejdeme řeku a podél Dunaje se vydáváme k parlamentu. Cestou se střídavými úspěchy nalézám i nenalézám skrýše. Je pěkné počasí a u Dunaje pořádný šrumec – kotví i plují tam lodi velké i malé, na molech se prodává pivo i víno a dokonce nás mine i loď, která vypadá jak potápějící se autobus.

Při cestě okolo parlamentu manželé Trochtovi vypráví, jak byli na Silvestra v Budapešti, při prohlídce pamětihodností se dostali k nějaké demonstraci a pak dostali zásah slzným plynem. Okolo mezitím policisté staví protidemonstrační zábrany, muž s mikrofonem v dramatické dikci kritizuje vládu a čas od času projede okolo záchranka.

Chvíli trvá, než najdeme správnou restauraci k večeři, ale nezvolili jsme špatně. Živím se výběrem maďarských předkrmů a gulášovou polévkou, zapíjím pivem Sopron. Ostatní mají ještě větší hody.

Budapešť má divočejší noční život než Vídeň. Po zaplacení najdeme průchod Goszdu udvar plný restaurací, diskoték a lidí. Trochtovi s babičkou tam zůstanou na skleničku či dvě, my s J. Macháněm pokračujeme pěšky do hotelu. Když se ptám na cestu dvojice studentů, odpovídá mi maďarský Vietnamec vynikající angličtinou.

Večerní kolorit v naší čtvrti trochu zhoustl – na ulici už chrní bezdomovci. Přesto bez dramatických příhod nalézáme správný hotel. Najdu i klíče, o kterých jsem si myslel, že jsem je ztratil, nahrávám do počítače partie a z pavlače zní veselost lidí, co se vrací z města – nejhlučnější jsou veselé polské babičky.

Počítač rozpoznává, že nehraju moc dobře, tak jdu spát.

Led 4, 2015Michal Špaček
Blog Michala Špačka
4 ledna, 2015

Ve vlaku potřetí – Von Prag nach Wien

Pátek 10.10.14

Probudím se jen něco později než obvykle a zatímco snídám, manželka najde všechny mapy, které jsem si chtěl vzít, ale večer jsem na ně zapomněl a ráno je nenašel.

Do Prahy jedu o vlak později než normálně. Regionova staví na každé stanici a já studuji na tabletu etické problémy investování (úroveň 2) a přitom si užívám faktu, že nemusím do práce. Cestou z Masarykova na Wilsonovo nádraží kupuji minerálku v prodejně Žabka. Po příchodu do vládního salónku řádím jako zkušený profesionál. Kupuji stravenky, registruji se, spousta lidí mě zná a já znám je. Zjišťuji, že okruh asistentek P. Matochy se opět rozrostl, přičemž dívky jsou rovnoměrně rozděleny na blondýnky a černovlásky. Potkávám předsedu, který s dcerou vyrazil na vláčky, ale po hodině rautování to Elišku přestane bavit.

Zdravím pana Hälsiga, který jede ve vlaku počtvrté a už má i rating. Potkávám Jana Lamsera, který tentokrát vlakem pojede bez rizika, že ho ČSOB z cesty odvolá (jak se mu stalo loni). Vojta Trochta jede s manželkou, když syna hlídá dcera (která z toho nemá velkou radost), Pepa Bára bere celou rodinu – i když jen do Vídně.

Při úvodním projevu Trochtovi snídají a tak jim skoro uteče. Za pozornost stojí výzva ředitele turnaje, aby účastníci respektovali touhu ostatních se najíst.

Zatímco venku křtí šachovou lokomotivu, která nás doveze až do Břeclavi, předseda nás varuje, že si máme dát pozor na pana Khairata, který je prý obzvlášť nebezpečný a za šachovnicí řeže soupeřům hlavy (což se nakonec téměř doslova potvrdí).

První kolo hraji s paní Husákovou na stole 33. Soupeřka šachy dlouho nehrála, ale vidina lákavé cesty vlakem jí donutila se k nim vrátit. Slíbím, že ji vezmeme v Budapešti taxíkem, na oplátku prozradí, že se ve Vídni jede na hotel tramvají číslo 52.

Skončíme za Klánovicemi. Jdu se podívat na stůl číslo jedna, kde Jan Klaus hraje s velmistrem Petrem a pak dělá rozhovor pro televizi.

Druhé kolo hraji na stole číslo jedenáct s Iljou Trikinem, náruživým kuřákem bydlícím 40 kilometrů od Moskvy s mezinárodním elem 2207 a překvapivě horší angličtinou, než mluvím já.  Nakonec se zkouším domluvit rusky, ale zapomenutá slovní zásoba mi očividně chybí. Začínáme před Pardubicemi. Bílými pojmu chybný strategický plán a pak vidím vždycky o tah méně než černý. Do dvaceti minut je hotovo.

Využívám výhody rychlé prohry tím, že spěchám do jídelního vozu na oběd (těstoviny), kde už jedí manželé Trochtovi. Vojtovi nechutná kachna, Saša cítí ve farfalle příliš mnoho kečupu. Vojta nalévá slivovici jako aperitiv. Působí jako obvykle a tak rychle zapíjím pivem. Respektujeme touhu ostatních se najíst, pouštíme sednout Rogersovy a přesouváme se na k baru na kávu. Z té se záhy vyklube láhev vína. Poté jdeme s Vojtou a P. Matochou na bleskovky, které mi jdou ještě o něco hůře než obvykle.

Záhy přecházíme na čtyřhru, ke které se přidá polyglot Sven Römling – toto odpoledne se s námi baví česky.

V Břeclavi měníme pokřtěnou lokomotivu za rakouský stroj a v 14:45 začíná třetí kolo. Rozparáděný pivem, slivovicí a vínem hraji na stole číslo 25 s Pepou Bárou.  V rámci dobrého klubového výsledku to dáváme za remízu – Pepa se vrací k rodině, já řeším na tabletu etické otázky investování, které mi jdou lépe než šachy.

Po skončení kapitoly se vydám hledat ostatní a jako první nalézám Trochtovy. Sašu jízda vlakem nebaví (problémem byly pravděpodobně bleskovky – během další jízdy se k nim už nedostaneme) a Vojtovi se ji nedaří přesvědčit o výhodách. Vnutím se jim jako profesionální průvodce Vídní.

Manévrujeme obvyklých 45 minut okolo Vídně, než zastavíme na Westbahnhof.

Doporučuji jet tramvají, ale jedeme taxíkem. Jako člověk s nejhorším jazykovým přízvukem se ujmu role vést konverzaci s řidičem a sestrojím několik vět, zejména v němčině.

V hotelu jsou už i jiní šachisté. Slečna Bělinová bleskově vyřídí předání klíčů, rychle se ubytujeme a vyrážíme na tramvaj. Cestou potkáváme další a další kolony šachistů.

V tramvaji 52 z automatu kupujeme lístky, což nás stojí většinu drobných.  Na Westbahnhof přestupujeme na metro a míříme na Stephansplatz. Zatímco Trochtovi obdivují katedrálu (zkušeně upozorňuji na rozdílné věže), spustím GPS a zkouším najít kešku Veřejná toaleta u konferenční místnosti Erste Bank (kde mě kdysi porazila Polgárová). U nejstarší veřejné toalety ve Vídni (otevřena 1905) stojí koňské povozy s drožkářem. Když nenápadně pátrám po skrýši, drožkář se sehne, vytáhne jí zpod lavičky a krabičku mi podá. Loguji a schovávám. Pak se přesuneme o kus dál na sturm (rakouský burčák). Piji červený, Vojta bílý.

Pak jdeme na řízek k Figlmüllerovi, kde je však úžasně plno a dokonce i v pobočce se stojí fronta.

Nalézám Bermudabräu, kde jsem již dvakrát jedl a jednou dlouho pil. V rakouské krčmě si Saša dává telecí řízek, muži zkusí Tafelspitz. V. Trochta jako závdavek zkusí kubánské čili papričky (které sníte tři a máte malé pivo zdarma). I jedna pálí jako čert. I omáčka pálí. I rýže pálí. Všechno pálí.

Tafelspitz přináší na pokračování a vydrží nám na celý večer. Divím se, proč se v Čechách tolik neujalo.

Následuje procházka Vídní – sestoupíme k říčnímu kanálu, pak jdeme okolo naší centrály k burze a přes mnoho kostelů a klášterů k Earthcache Lapis Lazuli. Tam Vojta stojí na patníku, zatímco počítám desítky kamenů okolo. Fotím se na fontáně, což bych asi neměl, ale v deset večer se fotografické spojení člověka a fontány dosáhne dost těžko.

Poté skrz císařské paláce Hofburgu a zlatem, stříbrem a luxusem zářící obchodní ulice pokračujeme k Stephansplatz. Trochtovi sledují místní nabídku, já zkouším najít v přístroji schované kešky, ale žádné další jsem si nenahrál.

Z centra se ještě jednou pěšky vydáváme okolo čím dál veselejších Rakušanů k Schwedenplatz, odkud pokračujeme metrem k Schönbrunnu, odkud se srdnatě vydáváme pěšky až do hotelu. Na mapě to vypadá jako kousek, ve skutečnosti se jedná o dva kilometry. Jedna tramvaj nám ujede, s druhou závodíme a předežene nás jen o kus.

Vojta s manželkou míří ještě do blízké krčmy na pivo, já se vracím do hotelu. Zkusím se napojit na internet, ale ten požaduje heslo. Zkouším nějaká hesla vymyslet, ale nedaří se mi. Přemýšlím, že bych sešel na recepci, protože telefonem si na zjišťování hesla netroufám. Jsem ale už v pyžamu a tak jdu spát.

 

Pro 28, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
28 prosince, 2014

Špačkova velká zkouška aneb jak jsem dělal první stupeň CFA (závěr)

12:08 – 4:30

Polední pauza

Vytáhl jsem z batohu GPS, zapnul ji a zamířil do Jedličkova ústavu. Před skříňkou s plynem bylo volno, a tak jsem hmátl dovnitř, vytáhl skrýš a rychle se zapsal do zápisníku. Zavolal jsem manželce, že mám půlku za sebou. Zeptala se, jak se cítím. Řekl jsem, že nevím, že to bylo přesně tak těžké, jak jsem čekal, a jak jsem dopadl, se dozvím, až za osm týdnů přijdou výsledky. Zbýval mi čas, a tak jsem zamířil na oběd. U kněžny Libuše před Jedličkovým ústavem bylo volno (v sobotu u Kongresového centra žádná špička očividně není) a sympatická servírka na dotaz, zda se stihnu najíst do jedné, odpověděla, že v pohodě ano. Řekl jsem si, že se najím zdravě, objednal jsem si salát s kozím sýrem a nealkoholické pivo. Deset minut před jednou jsem zaplatil a zamířil do Kongresového centra.

Sál byl uzavřen, stejně jako šatna (teprve nyní jsem si všiml zřízence, který šatnu hlídal) a tak jsem až do jedné postával před místností a žertoval s ostatními, že u zkoušky jsou dovolené jen čínské pasy. Známý kolegy řekl, že se odváže a na odpoledne si vezme do kapsy zapalovač. Poradil jsem mu, že pokud ho přitom chytnou, může tvrdit, že je pyroman, a zapalovač je jeho lék. Kolegové a kolegyně z auditorských společností (v ČR mnoho kandidátů posílají na zkoušky auditorské společnosti, celosvětově nejčastějším zaměstnáním držitelů titulů je však portfolio management) tvořili hloučky a navzájem si dodávali si odvahu. Číňanky seděly v koutku u květináče a učily se.

Já se na učení vykašlal, protože se mi zdálo nemožné, že by se ranní otázky objevily i odpoledne.

V jednu otevřeli šatnu, kde jsem rychle nechal batoh, a hujerovsky zamířil do sálu. Tentokrát jsem měl vše povolené (pytlík jsem opět nechal u zápisu) a tak jsem se zaregistroval jako vůbec první v sekci A. Obdržel jsem stejné číslo jako dopoledne, dal si věci na stůl a odešel se napít k fontáně. Auditoři drželi stále při sobě, zapisovali se společně a pak debatovali u stolů. Sál se zdál být stejně plný jako ráno, nezdálo se, že by odpoledne někdo vzdal.

V půl druhé místnost znovu uzavřeli a pak následovalo stejné předčítání a pokyny jako dopoledne. Tentokrát jsem zkušeně postupoval vpřed (jediné ozvláštnění bylo, že se našel člověk, který odevzdal mobil až na vyzvání) a tak jsme se přesně dle pokynů ve dvě hodiny pustili do druhé části.

Odpolední test

Největší překvapení mě čekalo už při vyndání přihlašovacího formuláře – otázky začínaly číslem 121 a končily 240 (testy na internetu měly vždy jen otázky číslované 1 až 120). Zbytek byl podobný jako ráno, znovu se při zkoušce prohlížely pasy i přihlášky – a kupodivu se objevily i variace otázek zrána (učení v poledne by tedy smysl mělo). Postupoval jsem rutinně vpřed, oproti ránu jsem přeskakoval více otázek (abych se k nim mohl vrátit) a i tentokrát jsem byl za dvě hodiny víceméně hotový. Ind v řadě se mnou také, vše odevzdal a vyrazil domů. Následovalo ho několik dalších lidí, já zůstal a znovu si četl otázky. Odpovědi jsem měnil ještě méně než dopoledne.

V pět vybrali odpovědi, otázky i přihláškové formuláře. Vyzvedl jsem si igelitový pytlík, dal si do něj věci, v šatně jsem si vyzvedl batoh a pak metrem zamířil na I. P. Pavlova a Na Zvonařku, kde česká odnož institutu pořádala oslavu zkoušky.

Post skriptum

Nevyrazili jsme tam všichni – někteří se týmově vydali slavit jinam, jiní byli příliš unavení (anebo zklamaní), aby mohli jít ještě na pivo.

Cestou jsem zavolal manželku, že to mám za sebou, že nevím, kdy přijdu, ale možná pojedu v půl sedmé vlakem. Na dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl, že nevím, a že se to uvidí až, když přijdou výsledky.

Pak jsem si sedl k ostatním na konec stolu a celkem dlouho čekal na pivo. O zkoušce jsme se bavili jen málo – muž ve vestě se pochlubil, že místo doporučovaných tří set hodin se připravoval asi jen šedesát, v řadě kapitol si četl jen názvy, testy nestihl a praxe v nich mu docela chyběla.  Další říkal, že spoustu otázek jen tipoval, takže se trochu cítil jak Bába Tutovka.  Se svými  500 – 600 hodinami studia jsem se cítil trochu hanebně, a tak jsem raději neříkal nic.  K důležitým probraným bodům také patřilo, zda je ekonomie věda, co dělá makroekonomický stratég, jak vysoké je nájemné v Hong-Kongu, zda končí doba počítačů (nahrazených tablety a mobilními telefony) a co si člověk vlastně pořídil, když si koupil iPhone. Ke stolu si postupně přisedávali i proktoři ze zkoušky, v čele jsem rozeznal vedení české odnože institutu.  Informoval jsem manželku, že vlak v půl sedmé nestíhám, po dvou pivech (placených českou odnoží institutu) jsem se před sedmou zvedl, popřál ostatním, ať se o rok později potkáme o úroveň výše, a po nuselských schodech vyrazil do údolí.

Zrovna, když jsem na schodech našel a logoval cache, začínal nahoře proslov. Ozval jsem se manželce, že přijedu po půl deváté, informoval matku, že to mám za sebou (a na dotaz, jak to vidím, oznámil obligátní, že nevím a uvidíme po výsledcích v srpnu) a stihl vlak do Kladna v půl osmé.

Ve vlaku jsem si vzal tablet a zkoušel najít odpovědi na některé otázky, v kterých jsem plaval a které jsem si pamatoval. Část jsem našel, část ne, pak jsem se na vše vykašlal, otevřel si na tabletu šachovou knížku a po třech měsících si začal normálně číst.

Den poté

Druhý den jsem se probudil v půl páté ráno. Poznal jsem, že neusnu, a tak jsem vstal, že se budu učit. Manželka do mě začala hučet, ať neblázním, ale i tak mi trvalo celkem dlouho, než mi došlo, že je neděle, mám po zkoušce a učit se už není třeba. 

Čvc 12, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
12 července, 2014

Špačkova velká zkouška anebo jak jsem dělal první stupeň CFA (3. část)

Dopolední test

9:08 – 12:08

Otázky a probírané oblasti z testu jsou tajné, což se dozvíte už při přípravě na zkoušku (podvodům u zkoušky se věnuje jedna část z etických standardů). Institut vám však umožňuje vidět váhy jednotlivých zkoušených oblastí, ukázky otázek, a pokud se zaregistrujete na zkoušku, tak i ukázky testů, kde počty otázek a pořadí témat poměrně přesně odpovídají tomu, co vás čeká. Podobné testy můžete získat i od jiných poskytovatelů, i když například Kaplan Schweser měl trochu jiné pořadí témat (ale počty otázek i vymezený čas seděly). Nikdy se nedozvíte přesné otázky – dělají se vždy jen na jeden jediný test a nikdy se neopakují.

Když si však při přípravě uděláte testů víc, získáte v nich určitou zručnost a orientaci (pokud nezískáte, tak vám potřebné triky prozradí Tajná omáčka). Protože za snadnou i těžkou otázku získáte stejný počet bodů, doporučuje se dělat nejprve otázky, které se vám zdají lehké (získat čas i body) a pak se vrátit k otázkám těžkým. Otázky, u kterých nemáte o řešení ani ponětí – a váš názor se nezlepší, ani když se k nim vrátíte, prostě tipujte a postupujte k otázkám, které vyřešit můžete. Odpovězte na všechny otázky, za špatné se totiž body nestrhávají a i při tipování máte pořád 33% šanci, že se trefíte (šance se zlepší na 50 %, pokud se vám podaří vyloučit očividně špatnou možnost). Cílem je dostat se za hranici, který institut po vyhodnocení výsledku označí jako dostatečnou, což zpravidla bývá okolo 70 % správných otázek (ve 120 otázkách tak můžete udělat 36 chyb a přesto projít).

Otázky se odpovídají vyčerněním prázdného místa ve formuláři s odpověďmi. Čárat i psát poznámky můžete do sešitu s otázkami, jinam je to zakázáno a mohou vás kvůli tomu vyloučit. S čáráním jsem měl trochu psychologický problém (dvacet let jsem do žádných knih nepsal), ale nakonec jsem si zvykl.

Během testu procházejí lavicemi proktoři a kontrolují dle pasu a pozvánky, že na místě sedí správná osoba. Pít ani čůrat jsem raději nešel, ale našli se takoví, co šli – i když to na první pohled vypadalo, že je za trest vyvádějí ze sálu.

Někteří lidé později říkali, že měli problém koncentrovat se po celou dobu zkoušky – což pro amatérského šachistu mého formátu problém nebyl.  Někteří lidé skončili i dřív a odešli. Já byl přes určitou trému nakonec hotov za dvě hodiny a ve zbylém čase jsem si procházel test znovu, jestli jsem něco nevyplnil špatně. Tajná omáčka doporučuje názor měnit jen výjimečně (první dojem je většinou správný) – poslechl jsem ji, měnil, gumoval a černil otázky jen zřídka – a i pak jsem se bál, jak dobře či špatně nakonec opravené otázky přečte počítač.

Půl hodiny před koncem ohlásili, že místnost je zakázáno opouštět. Pak vedoucí testu oznámila, že zbývá jen čtvrt hodina a nic dalšího už neřekne. V 12:08 oznámili, že máme přestat psát (což všichni promptně splnili) a pak bleskově vybrali sešity s otázkami i formulář na odpovědi.

Na pokyn jsem se zvedl, vyzvednul si u registrace igelitové desky, v šatně si dal vše do batohu a s batohem na zádech odešel na oběd.

Čvc 5, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
5 července, 2014

Špačkova velká zkouška aneb jak jsem dělal první stupeň CFA (2. část)

7:40 – 9:08

Při výstupu ve stanici Vyšehrad narazím na kolegu, s kterým jsem se scházel v úterý. Pozdravíme se a přidáme se k proudu podobně oblečených lidí se zkouškovým vybavením – tj. pasem, tužkami, ořezávátkem, gumou, přihláškou a kalkulačkou. Zatímco kolega čeká na kamaráda, vyrazím botvinnikovskou procházkou k Jedličkově ústavu, kde plánuji před zkouškou vyzvednout stejnojmennou cache (což by bylo velmi cool). V protisměru potkávám další lidi s pasem, tužkami, gumou i kalkulačkami. V Jedličkově ústavu však přichází do práce personál, před kterým se bojím nahlédnout do plynového zásobníku, a tak se bez úspěchu vracím do Kongresového centra. V budově je cesta skvěle značená, a tak bez problémů nalézám cestu do zkušební místnosti. Ta je stále ještě přivřená a lidé stojí venku. Někteří se ještě učí, jiní se vybavují s ostatními, zbytek tiše čeká.

Pár minut po osmé se otevřou dveře a můžeme vejít. Po hujerovsku vtrhávám do místnosti první, pokračuji celým sálem až do sekce A (první stupeň), ukazuji pozvánku, pas i kalkulačku a ptám se, zda si můžu vzít ke stolu vzít ke kalkulačce kožené pouzdro.

Odpověď zní: „Ne.“

Ptám se, jestli si mohu dát někam věci. Říkají, že do šatny za rohem, ale protože opustím sál, tak mě ještě nemohou zapsat. Zeptám se, zda si mohu nechat v kapse peněženku. Proktor v žluté vestě říká, že ano, ale doporučuje prohlédnout si vývěsky okolo, kde je napsáno, co je možné si na zkoušku vzít. Jdu tedy s batohem okolo lidí, kteří šatnu identifikovali přede mnou, nechávám v ní většinu věcí včetně klíčů a mobilního telefonu. Beru si s sebou jen igelitové desky s dvěma tužkami, ořezávátkem, kalkulačkou, pasem a pozvánkou a v kapse peněženku a kapesník. Při stání fronty si všimnu, že ani igelitové desky nejsou povoleny, a tak je odložím na hromadu u prezence. Proktoři zkontrolují pas proti pozvánce, dle vystavených fotek identifikují, že mám povolený typ kalkulačky. Pak mi přidělí číslo 61.

Jdu si sednout do předposlední řady a u nádržky s vodou načepuji kelímek. Sednu si, upíjím vodu a prohlížím ostatní. Zkouška je mezinárodní, probíhá jen jeden den v roce (s religiózní výjimkou Izraele a některých amerických měst, kde se zkouší i v neděli – v některých městech je u prvního stupně ještě otevřen prosincový termín). Koná se po celém světě od Nového Zélandu po Havajské ostrovy, od Argentiny po Zimbabwe, od Accry v Ghaně, Ahmedabádu v Indii a Albuquerque v Novém Mexiku po namibijský Windhoek, kanadský Winnipeg a chorvatský Záhřeb. Ve stejném časovém pásmu začíná zkouška ve stejnou dobu, takže v okamžiku, kdy se do ní pustím já, začnou i kolegové v Amsterdamu, Bělehradě, Bruselu, Budapešti, Frankfurtu, Kodani, Luxemburgu, Miláně, Oslu, Paříži, Stockholmu, Varšavě, Vídni i Záhřebu.

Otázky jsou všude stejné a zkouška je dokonale zástupná, se stejnou platností po celém světě – takže se mnou v řadě sedí Ind, vlevo se v druhém stupni baví dva Rusové a za mnou sedí dvě Číňanky.  Skoro všichni jsme v neformálním, jen po pravici sedí muž s vestou, oblečený jak do devatenáctého století. Téměř všichni mají zásobu tužek (propisovačky jsou povoleny až na třetí úrovni), ti, co nemají, si je půjčují. Někteří mají dvě a více kalkulaček – mladík v řadě přede mnou se ptá, jak se jeho záložní kalkulačka ovládá (kapánek pozdě, řekl bych). Zvlášť zkušení si berou povolené bonbóny a léky (při zkoušce však musí pod stůl). Povoleny jsou i papírové kapesníky – i ty musí při zkoušce pod stůl. Nikoho jsem neviděl mít povolené špunty do uší, šroubovák a náhradní baterky do kalkulačky.

Jsou nás ze všech tří stupňů dohromady asi dvě stovky – vcelku komorní prostředí v porovnání s výrobními či sportovními halami v New Yorku, Tokiu, Londýně či třeba Singapuru.  Všude visí hodiny, abyste si mohli zkontrolovat čas – i když náramkové hodiny povoleny jsou. Muž s vestou měl hodiny kapesní, do místnosti si je však raději nevzal.

V půl deváté se místnost uzavře. Registrace však ještě pokračuje, proktorka v žlutém plášti prochází stoly a instruuje přítomné, co je a není povoleno mít na stole. A tak se dozvím, že kelímek povolen není, pije se jen u nádržky. Ptám se, jak je to s toaletou, a dozvídám se, že je třeba se přihlásit proktorům, odevzdat sešit s otázkami i pas, vzít si na toaletu přihlášku. Při návratu se dle přihlášky a pasu zkontroluje, že se vrátila stejná osoba, která odešla, teprve potom dostanu otázky zpět.

Je to tak složité, že mě rázem přejde potřeba toalety navštívit (a skutečně to během zkoušky neudělám – tudíž nevím, zda probíhá i nějaká kontrola na toaletách).

Krátce před devátou jsme vyzváni, abychom se posadili – pochopitelně anglicky, jiný jazyk se nepoužívá.  Vedoucí zkoušky v oranžovém plášti informuje, že místnost je sledována ohledně použití elektronických přístrojů, a ještě jednou vyzve k odevzdání mobilních telefonů, což nikdo neudělá.  Jsme vyzváni k vynulování paměti kalkulaček.

Pak se rozdají sešity s otázkami, kterých se nesmíme bez pokynu dotknout. Mezi námi stojí proktoři, kteří dohlížejí, abyste neudělali nic navíc  – což pochopitelně neuděláme, protože by to byl průšvih. Jste vyzváni, abyste sešit otočili, vyplnili svá čísla dle přihlášek a vedoucí zkoušky čte pokyny a postupy dle textu na obálce.  Následují pokyny pro první a druhou úroveň – můžeme odpečetit sešit a vytrhnout formulář s odpověďmi. Zkontrolujeme, zda má stejné číslo jako sešit a vyplníme jméno a identifikační čísla. Podepíši, že nebudu podvádět a jsem srozuměn, že když mě při podvodu chytnou, bude to velký průser.  Znovu řeknou, že nemáme začínat, dokud nám neřeknou, a pak instruují třetí stupeň, který začíná esejem a jeho sešit vypadá trochu jinak.

Chvíli je ticho. Pak vedoucí zkoušky pohlédne na hodiny.

„Je devět nula osm, zkouška končí o tři hodiny později, ve 12:08. Můžete začít teď!“

A v jeden jediný okamžik dvě stě lidí naráz otočí první stranu a pustí se do toho.  

Čvn 28, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
28 června, 2014

Špačkova velká zkouška aneb jak jsem dělal první stupeň CFA (1. část)

Ráno

Než mě v půl sedmé zazvoní budík, probudím se postupně ve čtyři, v pět, v půl šesté a v šest. To je ještě dobré, protože poslední týden jsem se probouzel před pátou a už jsem neusnul, takhle jsem aspoň naspal o hodinu déle.  V šest hodin to vzdám, snažím se ještě něco učit, ale už se mi do stokrát přečteného textu moc nechce.

V půl sedmé vstanu, rozloučím se s matkou (abych stihl prezenci v osm, přespal jsem v Praze místo v Kladně), nasnídám se a v sedm vyrazím metrem do Kongresového centra. V prázdném sobotním metru mi zbývá prostor i čas, a tak si čtu shrnutí ještě po stoprvé.  Možná bych si mohl číst i něco jiného, ale říkám si, že když už nic jiného nečtu od února, tak s něčím novým do zkoušky začínat nebudu.

Upřímně řečeno, mám toho načteno už dost. CFA Institut k mému (tj. prvnímu) stupni zkoušky vydal šest knih o 3 500 stranách, který společnost Kaplan Schweser zkrátila do pěti knih o patnácti stech stránkách. Obojí jsem přečetl, Kaplan Schweser dvakrát (jednou při čtení základního materiálu, podruhé při opakování). Schweser udělal i výtah z výtahu pod jménem Tajná omáčka, který má 267 stran, který jsem také přečetl  – dvakrát, některé pasáže i potřetí. V Tajné omáčce doporučovali přečíst i etické standarty, které mají 233 stran, což jsem také zvládl (jednou). Četl jsem od října cestou do práce i z práce, doma i na výletech, nejprve ze čtečky Kindle, od vánoc pak na tabletu.

Četl jsem si v šachovém vlaku i v Poděbradech, před partiemi v Pražském přeboru i po nich. V lednu jsem se oficiálně přihlásil na zkoušku, zaplatil 1240 dolarů poplatků a přestal číst jakékoliv jiné knihy.

Na rodinné dovolené v Alpách jsem si udělal i první zkušební test. Zatímco manželka se staršími syny lyžovala, seděl jsem v autě u spícího Vašíka, v ruce tužku, kalkulačku a papír a přitom se pouštěl do rozdílů mezi americkým a mezinárodním účetnictvím, výpočtem výnosnosti, úrokových měr anebo etických otázek v investování. Když se Vašík probudil, vyrazil jsem s ním na sjezdovku, předal ho manželce, pak si sedl do restaurace, objednal bílý vinný střik, vytáhl kalkulačku, tablet a papír a počítal dál. Když mne manželka našla v restauraci, šel jsem opět hlídat Vašíka. Jen si chtěl trochu odpočinout, nechal jsem ho hrát se šiškami, sedl si na lavičku a postupoval v testu dál. Když jsem si spočítal výsledky, měl jsem přes sedmdesát procent správných otázek, dost na to, abych prošel.

Od března jsem se každý týden v úterý scházel s lidmi, kteří se na zkoušku také přihlásili, a pak jsme se navzájem hodinu a půl mučili otázkami, které jsme sami nedovedli vyřešit. V tu dobu skončil i pražský přebor a tak jsem večer místo přehrávání partií a čtení šachových knih řešil zkouškové příklady.

V dubnu jsem se pustil do instruktážních videí, kvůli kterým jsem si k tabletu zakoupil sluchátka a pak se díval na anglicky mluvící lektory ve vlaku i doma, prohlédl si osmdesát hodin videa – a přestal se dívat na jakékoliv jiné filmy. Pak jsem si začal dělat další testy – půlku otázek na cestě do práce, druhou šedesátku na cestě zpět. Další den rozbor chyb a pak znovu další test. A pak rozbor chyb a další test. Během volných květnových dnů jsem se přes internet připojil na stránky Institutu a ratingové agentury Fitch a dělal jsem testy přes internet.  Ve čtvrtek a pátek před zkouškou jsem si vzal dovolenou a udělal si dva testy denně.  Postupem času jsem ve cvičeních získal celkem zkušenost, takže jsem měl správně osmdesát, pětaosmdesát i devadesát procent otázek, původně tříhodinovou zkoušku zkrátil na hodinu a půl, čímž jsem ve stanoveném časovém limitu ještě stihl i nakoupit a vyjet si na kole. Nicméně jsem ve čtvrtek vynechal šachový trénink a v pátek nešel na simultánku s Hikaru Nakamurou – důkaz toho, jak vážně zkoušku beru.

Byla to zajímavá zkušenost. Procvičil jsem si, co jsem uměl na vysoké škole, z dvaceti let praxe a ještě něco navíc.  Dozvěděl jsem se něco nového v předmětech, které mně zajímají, ale byl jsem nucen rozšířit si obzor i v oblastech, do kterých by se mi jinak rozhodně nechtělo. Naučil jsem se číst rychle anglicky, počítat s kalkulačkou ve vlaku či v tramvaji výpočty, které se normálně provádí v počítači v excelu anebo přes Bloomberg. 

Většině lidí jsem s tabletem, kalkulačkou , cárem papíru a obyčejnou tužkou připadal divný. Někteří se však se mnou dali do řeči, a tak jsem se dozvěděl, že výpravčí z Brandýska tuší, jaký je rozdíl mezi opcí a forwardem, a cestou z práce jsem si s naší firemní účetní zažertoval o odlišnostech mezi LIFO a FIFO účtováním zásob.

S vidinou nejtěžší finanční zkoušky před sebou se mi zázračně zvedlo sebevědomí, a tak jsem se odvážil věcí, do kterých bych si dříve ani netroufl. Simultánně tlumočit v Poděbradech? Zúčastnit se jako účinkující literárního večera v Karlových Varech? Postavit se po dvanácti letech na lyže v Alpách? Hrát proti silnějším šachistům černými a přežít? To všechno se zdálo zanedbatelné v porovnání s tím, co mě čeká dnes.

 

Čvn 21, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
21 června, 2014

Na šachy jsou Poděbrady – neděle

Neděle 8.12. 2013

Dopoledne

Vstáváme opět v sedm, na snídani jsme jako první (druhý dorazí G. Sosonko). Při snídani pouští v restauraci rádio City, které (dle Ivánkových slov) „o sobě tvrdí, že je v něm více hudby, méně slov, ale přitom jsou v něm pořád reklamy.“ V rádiu se objeví i Xindl X s písní „Štědrý večer nastal“, což se klukům nebezpečně líbí.

Ještě před osmou vyrážíme do města. Zastavíme se u židovského památníku a hledáme nejmladší a nejstarší oběť holocaustu. Mírně šokovaným chlapcům vyprávím, jak sedmdesát let stará (a v tu dobu nepochybně prázdná) synagoga padla spolu s evangelickým kostelem v šedesátých letech za oběť nepochybně důležitému rozšíření místní komunikace. Kluci koukají po prázdném okolí a nechápou. Pak hledáme geoskrýše a do jedenácti jich objevíme šest – u květinových hodin, na kolonádě, u chrámu Sboru církve československé a husitské (postaveném na písku, ne na skále), u poděbradských skláren, na bývalém městském hřbitově a u kostela Povýšení svatého Kříže. V posledně jmenovaném chrámu zrovna probíhá adventní mše, ale nepodaří se mi přesvědčit Hynka, aby s námi vstoupil dovnitř. Cestou zpět na hotel najdeme prodejnu Žabka. V ní chlapci zjistí, že půllitrová láhev kofoly i coly stojí více než dvoulitrová láhev stejného nápoje. Ani toto nechápou.

Před obědem máme ještě trochu času a tak studuji taje amerického účetnictví, zatímco chlapci jezdí na internetu náklaďákem a zabíjejí zombie.

K obědu si k česnečce objednám omeletu s bramborem, což po včerejších a předvčerejších událostech kupodivu udělá většina osazenstva restaurace (včetně Hynečka). Ivánek je nadále tvrďák a jí steak s americkými bramborami (které mu připadají stejně podezřelé jako včera).

Pak odpočívám, zatímco kluci potichu zkoumají nabídku internetových her zdarma.

 

Odpoledne

Gennu Sosonka (kterému budu tlumočit) potkávám v komentátorské místnosti. Dostanu na výběr tlumočení z angličtiny či ruštiny, vyberu si první jazyk v abecedě. Velmistr zná překvapivě dost o Kladnu, například, že z něj pochází velmistr Hort a Jaromír Jágr. O Jágrovi ví na Nizozemce překvapivě hodně – asi proto, že není Holanďan (jak řekne později moje manželka).

Také je překvapivě skeptický k další existenci komentovaných partií – dle něj v důsledku internetu vymírají a není o ně zájem. Říkám, že vždycky budou lidé, kteří se budou chtít podívat na živé šachisty, jak trpí, jak se potí i radují. Velmistr odpoví, že nyní se při některých zápasech přenáší i pohled z kamer v hracích místnostech, takže kvůli pohledu na trpící šachisty nemusíte z domova vytáhnout paty.

Jakoby na potvrzení jeho slov je komentátorská místnost v tu chvíli prázdná, ale pak nás naštěstí zachrání členové poděbradského šachového oddílu. Koukáme, jak si stojí Dubov se Širovem a není to pro něj moc dobré (nakonec zachrání remízu). Pak se začne hrát.

Komentáře prokládá Sosonko řadou veselých šachových historek – přičemž zjišťuji, že překládat humor není žádná legrace, zvláště když dopředu neznáte pointu. Vypráví o Uhlmannovi, který dle Talových slov při cestě na Kubu ztratil kufr s tajnými variantami ve francouzské a od té doby toto zahájení nehrál zdaleka tak dobře. Slečna Zjazjulkina je však jediná ze Sněženek, která se proti němu odvážila zahrát e4 a pak toho několik hodin musela určitě těžce litovat.

Vypráví o Spasském, který je sice na půl těla ochrnutý, nicméně v Moskvě se cítí lépe než v Paříži, protože v Moskvě ho (na rozdíl od Paříže) každý zná. Duševně je stále v pořádku, přičemž už dlouho plánuje dvojici knih – o kritických pozicích v šachu a o jeho zápase s Fischerem. Na otázku, jak je s knihou o zápasu daleko, pravidelně odpovídá, že druhou partii už má hotovou. Korčnoj je prý také duševně v pořádku (fyzicky po infarktu). V zápase s Carlsenem fandil Anandovi, protože Carlsen své protivníky očividně hypnotizuje. Vypráví o Gligoričovi, který kromě šachu hrál i fotbal za tým žurnalistů (po osmdesátce s tím skončil), skládal hudbu a za 2. světové války partyzánštil. „To byl Muž s velkým M,“ ukončuje vzpomínku.

Když se dostaví děti z poděbradského šachového kroužku, vrátí se k turnaji v Poděbradech v roce 1936. Zde prý Věra Menčíková hrála první královskou indickou vůbec. Turnaj vyhrál Flohr, druhý byl Aljechin. Když se Sosonko s Gulkem procházeli kolonádou, řešili, jestli Aljechin pil ze zdejších pramenů anebo si našel něco ostřejšího. Ptá se lokálních šachistů, zda se turnaj v roce 1936 hrál v místním Zámečku  – myslím, že ne, že se hrál v restauračním sále skutečného zámku.

Muzyčuk s Ivkovem hrají výměnnou francouzskou, Sosonko vytuší brzkou remízu, pak se o půl hodiny později diví, že se ještě hraje, ale nakonec má radost, když partie prognózovanou remízou skutečně skončí.

Čmilyte sehraje s Gulkem komplikovanou staroindickou, která překvapivě brzy rovněž skončí remízou. Když později Gulko přijde, řekne, že byl přesvědčen, že jako černý stojí lépe – remízy však nelitoval.

Někdy v tu dobu se objeví v hotelu i moje manželka s nejmladším synem Vašíkem. Překontroluje stav tlumočení, pak jde vykoupat kluky.

Největší radost Sosonkovi udělá partie Kašlinské s Dorfmanem. Velmistr nejprve správně odhaduje varianty, pak dojde k oběti, o které pravil, že je možná, a Sosonko se začne usmívat, jak mu to pěkně jde, že je to zcela určitě cappuccinem na kolonádě, příjemnou procházkou a dobrým životním stylem. Když se v místnosti objeví Čmilyte, přechytračí ji ve variantách, které jsme již probírali, a krásná Litevka je propočítává poprvé („toto je Matochova varianta“).

Pak už zůstává jen Wolfgang Uhlmann, mučící Zjazjulkinu v naprosto ploché koncovce různobarevných střelců s párem věží. Sosonko přenos profesionálně přeruší tvrzením, že je pozice remízová, takže uděláme přestávku a komentování obnovíme v případě, že se stane něco jiného a pak zmizí do VIP místnosti analyzovat Kašlinskou s Dorfmanem.

Objeví se manželka s dotazem, kdy pojedeme domů. Řeknu, že jsem najatý až do konce kola. Uhlmannova partie může skončit každou chvíli, ale také je ji možné libovolně dlouho protahovat. Manželka raději vezme děti do pizzerie na večeři.

Dlouho se nic neděje, pak se mě diváci zeptají, jestli Sosonko ještě přijde, že by od něj chtěli podepsat knihu. Jdu pro něj, nicméně Sosonko jakýmsi šestým smyslem vycítil, že je po něm sháňka, a tak se potkáme (spolu s Borisem Gulkem) na schodech. Říká, že Dorfmanovi se jeho partie s Kašlinskou strašně líbila a bílá udělala jediné možné tahy. Všichni Machři i Sněženky ve VIP místnosti se diví, proč Uhlmann ještě hraje. Pak Sosonko podepíše knihy a vyrazí s Gulkem pryč.

Po jeho odchodu se v komentátorské místnosti nic neděje, jen děti s dospělými řeší, jak by se partie mohla hrát. Přijde mi líto nevyužít techniky, chopím se tedy počítače a analyzujeme společně. Jakoby na zavolanou se objeví Libor Kičmer, na víkend doma z Bulharska, který chrlí varianty od dveří. Celkem nám to jde (respektive výběr tahů není tak komplikovaný, abychom ho neodhadli) a máme tedy stejně dobré pocity jako Sosonko  – pouze víme, že to není capuccinem. Pak zarputilý Wolfgang Uhlmann konečně remízuje, všichni si pogratulujeme, jak dobře jsme to zanalyzovali, a vyrazíme dolů zastihnout šachisty při odchodu. Gratulujeme panu účetnímu s paní k bojovnému výkonu, ostatní šachisti jsou však pryč anebo na pokojích. Zkouším zavolat P. Matochu, ale ten je také pryč.

Slavnostní zakončení začne až za hodinu, příliš pozdě na to, abychom se s dětmi dostali včas do Kladna do postele. Zítra jdou do školy a my s manželkou do práce. Dobalujeme tedy věci, opouštíme hotel a vydáváme se na cestu domů.

Máme dobrou náladu, vyprávíme šachové i poděbradské historky a šachové okouzlení nám vydrží ještě dlouho poté, co Poděbrady zmizí daleko za obzorem.

Led 4, 2014Michal Špaček
Blog Michala Špačka
4 ledna, 2014
4. stránka z celkem 6« První«...23456»
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025: Šachy na Pražském hradě i v perle secese
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025 STREAM
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes