Blog Vítězslava Houšky

Význam Viktora Dyka nehledejme v jeho politickém působení, nýbrž v jeho literárním díle. Byl poslancem, byl výtečným šachistou, byl senátorem, ale nějaká konkrétní piplavá činnost ho nebavila – ani ve sněmovně, ani v šachové přípravě. Autor tak skvělých ironických slok a dramat hledal i v obyčejném parlamentním životě ironické a dramatické uplatnění. Masarykův příjezd do vlasti v prosinci 1918 přivítal nezapomenutelnými verši, v nichž lze vidět červenobílé kokardy a prapor na praporu a slyšet jásot davů, ale po letech právě k Masarykovi zaujal postoj krajně nepřátelský. A to zrovna tehdy, když ulicemi táhly Gajdovy tlupy.

Každý má právo na svůj vkus i na svůj názor. Pokud jde o můj vkus, zastávám názor, že největším šachistou historie je Alexandr Alexandrovič Aljechin a že román Vojna a mír je nejúchvatnějším skvostem světové literatury. Když ve mně uzrály tyto jistoty, začal jsem se zajímat o Aljechinovo dílo, jakož i o autora řečeného literárního drahokamu. Obojí svůj obdiv jsem postupně vrhl na papír. Když mi bylo 24 let, napsal jsem knížku Kdo je L. N. Tolstoj (Orbis, 1949), o 10 let později došlo i na muže, jehož jméno se pyšní třemi verzálkami A. A. A. Král šachu Aljechin se kořil literárnímu talentu mistra L. N. T., král literatury Tolstoj slávu mistra 64 šachových polí bohužel neznal. Ale co šach obnáší a vyznamenává, předobře věděl.

Šachový svět je obydlen lidmi všemi – velikány i veličinami, chytráky i mudrlanty, figurami i figurkami. Kráčíval jsem krajinami šachu rád a pozorně jsem se snažil vnímat hory i nížiny tohoto světa. Balzac to dělal taky tak a svůj románový cyklus nazval Lidskou komedií. Dante se vyjadřoval ve verších, pročež své pozorování lidské lopoty označil za Božskou komedii. Mám-li si vybrat mezi komedií a tragédií, beru to první. Jsem na straně veselosti. Šachy s úsměvem mám radši než šachy se zarputilou vážností.

    „Hele, redaktorskej,“ povídá vítěz, „chviličku poseď a pak tu partii spolu proberem, ale teď ti musím udělat ten slíbený elixír.“ A bere láhev a kamsi mizí. Vrací se za pět minut. Litr červeného se zmenšil na slabý čtvrtlitr. Mistr studiového šachu poučuje študenta, že výroba elixíru je náročný proces. Koštuju Haškův vynález, ale ano, je to docela dobré pitivo, tak něco na způsob železitého vína pro šestileté školáky. Potom jsme upili drobet Caro-Kanna a zjistili, že o tomhle zahájení nemám ani páru. Také veškerá má další střetnutí s fenomenálním mistrem studiového šachu byla zalévána elixírem života a marnou snahou o zdolání vršovického Mont Blanku.

Od tercie až do oktávy jsem sedával v jedné lavici s Jirkou Bažantem. Oba jsme se bavili hrou. Já basketbalovou, on klavírní. Už na gymplu skládal písničky a já mu k nim smolil texty. Pak se z něho stal hudební skladatel a ze mne – co? Nu, vlastně nic pořádného. Jen hravost mi zůstala: hrál jsem si na karikaturistu a sportovního reportéra, zuby nehty jsem tepal verše, překládal, ilustroval a zjistil, že létat z kytky na kytku mě vlastně nebaví, i zalíbilo se mi hrát si na šachistu, těšit a mučit se hrou her – a taky o ní psát. Zatímco jsem se pokoušel komponovat svižná souvětí, spolužák Bažant komponoval svižné melodie, v nichž například projevil přání mít kapelu ze samých pozounů, nebo se pustil rovnou do filmových muzikálů, jako Dáma na kolejích nebo Starci na chmelu.

Minule jsem se tu doznal k jednomu ze svých šachových hříchů. A vidíte: už zase oznamuji lidem i městům, jakož i americkému Restonu (v němž pobývá velmistr zvaný Cavaletto), že jsem se dopustil také hříšné bigamie. A sice 27. listopadu L. P. 1961 při hře šachové. 

   Všichni ovšem víme, co hrůzné slovo bigamie znamená. A tomu, kdo pozapomněl, lehce napovím, že bigamista je onen neseriózní člověk, který má dvě ženy. Nebo dvě dámy – což zní vznešeněji. Já je tedy měl a užíval jsem si jejich přízeň mezi 22. a 26. tahem v soutěži, zvané II. etapa přeboru. Tak sladký život jsem žil pouze jedenkrát, a i když trval pár minut, vzpomínám na něj s dojetím. 

   Ale než půjdu do detailů, musím ve chvatné zkratce znovu zopakovat, že ač jsem šachy miloval neopětovanou láskou, nikdy jsem bohužel nedosáhl žádné vyšší šachové distinkce; pouze jsem si každoročně obnovoval I. šachovou třídu, ale takových nás bylo třeba jen v Dejvicích víc než deset. Kdysi jsem o šachu psával, ale pak jsem opustil i toto novinářské jeviště. Jenomže po 40 letech mého pauzírování přišel muž, jejž osud obdařil šachovým jménem MATocha, a vtáhl mě do party šachových kovářů, mistrů a machrů, přeborníků, sněženek, velmistrů a tvůrců blogů. Pohybuju se mezi nimi rád, ale s plachou ostýchavostí, neboť si uvědomuju svou odbornou nepostačitelnost. Pročež svá témata hledám spíše za šachovnicí a vedle ní a s očima ponořenýma do hlubin minulého století.  

    Dobrou noc. Pokračování příště, a to na stejné téma přijatého dámského gambitu. Opakuju po Ostapu Benderovi z humoresek o Zlatém telátku a o Dvanácti křeslech jeho sebevědomé zvolání: „Přehlídce velím já!“

    Za starších časů bývalo v módě se honosit vlastnictvím sportovního automobilu, dnešní snobové zase utrušují latinské průpovídky. Opičím se po nich a Caesarovým jazykem uzavírám svůj tragický příběh: Dixi et salvavi animam meam. Což v našem hlaholu znamená: Řekl jsem a spasil svou duši. (Ostatně – abyste věděli – mám jisté právo promlouvat latinsky: šest let nám byl na gymnáziu tento mrtvý jazyk každodenní živou potravou.)

Mým dlouholetým přítelem byl František Krčma, za normalizačních časů neudolatelný tajemník kaceřované Společnosti bratří Čapků. Seznámili jsme se u šachového stolku. Měli jsme se rádi. Ale když se rozběhly ručičky šachového orloje, přátelství se vytratilo.

    Za několik týdnů Olga Scheinpflugová zemřela. A Úzká ulice byla už dávno předtím přejmenována na Ulici bratří Čapků.

Jsem vlastníkem jednoho jediného vnuka. Jmenuje se Karel a je mu jedenáct let. Má mnoho talentů a zálib. Například se sám od sebe vzdělal v dějepisných znalostech, že to až vzbuzuje všeobecný úžas. Onehda se mě zeptal, jestli něco vím o vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. „To se ví, že vím,“ vypnu hruď, „já totiž, chlapče, tu dobu zažil. Když k tomu došlo, celá Praha tonula v nadšení. Vidím to jako dnes. Byl květen roku 1943…“

    Uznávám, že je. Načež Karlíček triumfuje: „V tom případě mám pětislabičnou parádu: SEBEREFLEXE.“

Ostatně soudím, že při střídě dvou letopočtů se sluší otevřít Knihu knih a pokochat se češtinou Bible kralické. Nuže: 1. epištola sv. Pavla ke Korintským, kapitola 13, verš 11, kdež stojí psáno: „Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem učiněn muž, opustil jsem dětinské věci.“
Pokud jde o mne: Když jsem byl dítětem, dětinsky jsem se těšíval na mystérium Štědrého večera. A když jsem povyrostl, s šibalskou jiskrou v oku jsem očekával všeliká gaudia, jež lidstvu skytne svátek sv. Silvestra. Nu, a když jsem byl učiněn mužem, těšíval jsem se jako malé dítě na Velký blicák, který se koncem každého roku konával ve Sjezdovém paláci Julia Fulia. Dokonce jsem jednou kvůli této každoroční úžasné události připravil rodinu o připravenou lyžařskou turistiku.
   Na Silvestra 1956 měla moje žena lékařskou pohotovost, pročež jsem si pohotově vymyslel náhradní program. V novoměstské restauraci Rotisserie jsem zamluvil stůl pro čtyři šachisty. Osoby a obsazení: mezinárodní mistr Karel Opočenský, jazykový korektor a korektní šachový nadšenec Vítězslav H., několikanásobná šachová přebornice Nina Hrušková-Bělská a její muž Alois Hruška, kandidát mistrovského titulu i mistrovský tvůrce humoru, jemuž se říkává suchý.
    Lojzu Hrušku měl rád úplně každý. Snad s výjimkou těch několika  „porušovatelů socialistické zákonnosti“, kteří na počátku zběsilých padesátých let odsoudili vysokého prvorepublikového důstojníka Hrušku k trestu smrti. Tah en passant: Lojzův otec byl silný šachový hráč. Byl členem Šachového klubu Dobruský a po skončení proslulého Velikonočního turnaje 1943 se zúčastnil i velkého bleskové turnaje, v němž obstál. Jen se podívejme: 22 účastníků, mezi nimi mnoho slavných jmen; zvítězil Aljechin (19 ½ z 21 partií), pouze jedna remíza a jedna prohra – s Opočenským, který skončil na skvělém druhém místě před Keresem, Lokvencem, Sämischem, Zítou; o 8. – 9. místo se dělili Hruška a Šajtar, kdežto Pachman byl až za nimi; do té bleskovkové merendy se odvážila vkročit i jedna žena (Růženka Suchá-Dobiášová), leč neulovila ani půl bodíku – tak nemilosrdných bylo tenkrát těch 21 šachových pánů.
    Tak tedy sedíme v Rotisserii, čekáme na příchod Nového roku a bavíme se. O kom, o čem? Dá rozum, že o šachu a šachistech. Opo pamatuje kdekoho a kdeco, každého z nás přísedících si velkolepě dobírá, mě ovšem nejvíc: prý jsem jen taková pilná pracovitá včelička, které chybí to, čím on - Op, Opo a Veleop – mocně oplývá, totiž velkorysost a nadhled. Nina dává k lepšímu zkazky o svém šachovém mládí, jež prožila v zemi za Uralem, Lojza mě vybízí k partičce naslepo: „Že jsi o fous mladší, máš bílé.“
    Nina s nespolečenským námětem svého manžela nesouhlasí, nýbrž zlehčuje naše šachové kvality: „Žádné takové, páni kluci. Jste ve společnosti a ne někde v kavárně U Nováků. A vůbec – beztak to hrajete, jako když se pes pase.“ S tím ovšem tvrdě nesouhlasíme a kupodivu ani Opo nemá námitky proti chystanému šachovému skeči: „Jen je nechte, Nino, ať nás hoši trochu obveselí. Jsem jen zvědav, kam až to dotahají.“
    Silvestrovskou partii soupeřů, jejichž příjmení byla, až na jedno písmenko, zcela shodná (Houška-Hruška), jsem si výjimečně nezapamatoval, nezapsal, pouze vím, že to byla italská, že jsme své tahy tiše šeptali, abychom neničili rozhovor přeborníka s přebornicí. Tak plynul silvestrovský večer. Pili jsme bílý veltlín a pak hýřivý a velkorysý světák Opo poručil přinést sekt. Ťukali jsme si sklem šampusek, pronášeli tradiční mudrosloví, vinšovali si štěstí a hlavně zdraví (neboť tenkrát ještě nebylo v módě říkat štěstíčko a zdravíčko). Když Opočenský přisunul svou sklenku k mojí, pošeptal mi: „Tu věž mu klidně nechte a obětujte střelce na h6.“
    Dotahali jsme to do konce partie, do konce šestapadesátého roku, ba až do začátku roku 1957. Kdo zvítězil a kdo prohrál, už nevím. Jen vím, že to pak trvalo dalších třiatřicet stříbrných stříkaček a dusných let, než to prasklo před Uralem i za Uralem, před berlínskou i za berlínskou zdí.
    Vesele do nového roku, přátelé! Uvolněme všechny šachové sloupce a diagonály toleranci, diskusi, humanitě! Přání pokakaného štěstíčka přenechejme včerejšku. O tu napadenou věž se nestarejte, nýbrž obětujte laufra na h6!